ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1376.2007.1
e skutečnosti rozprodán na domácím trhu, o čemž obviněná věděla, a tento stav se právě snažila zakrýt předložením zfalšovaných jednotných celních deklarací. Z uvedených důvodů tedy k placení daně z obratu byla podle právní úpravy platné k 31. 3. 1992 povinna dovolatelka s tím, že zdanitelný obrat, kterým byla prodejní cena zboží, vznikl okamžikem vyhotovení faktury, popř. vyhotovením jiného dokladu o prodeji [srovnej §4 odst. 3 ZDO nebo §3 odst. 2 písm. a) VDO].
Zcela mylně se dovolatelka domáhala přenesení daňové povinnosti na výrobce s odkazem na stanovisko Federálního Ministerstva financí ze dne 15. 10. 1992. Zde je uvedeno, že prodej zboží do zahraničí je ve smyslu §3 odst. 4 ZDO uskutečněn, jestliže výrobci, který je zároveň vývozcem, je toto zboží propuštěno celnicí do volného oběhu v cizině, a pokud výrobce nepředloží doklad o tom, že zboží bylo prodáno do zahraničí, tedy vyvezeno, nese plnou odpovědnost a musí daň odvést. Citované stanovisko pojednává o výrobci, jenž je současně vývozcem. V posuzované věci ale měla být vývozcem obviněná B. Š. a nikoliv výrobce. Proto uvedený výklad, jak určit plátce daně v případě neuskutečnění zamýšleného exportu zboží, nelze v dané věci aplikovat.
Nejvyšší soud může na základě uvedených zjištění konstatovat, že obviněná B. Š. jako subjekt daně z obratu správně měla prodávat rum na vnitřním trhu za ceny s daní (§3 odst. 1 VDO), kterou stanovoval Sazebník u položky č. 784 000, tj. u lihovin, ve výši 220,- Kčs za 1 l alkoholu, a tuto daň pak odvést státu. Povinnosti plátce daně vyplývající pro ni ze zmiňované právní úpravy však dovolatelka nesplnila. Jednala tak jednak v rozporu s daňovými předpisy a současně naplnila znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Její jednání totiž od počátku směřovalo k tomu, aby daň z obratu nebyla vůbec vyměřena a nákupem bez daně s následným prodejem opět bez daně, nicméně za navýšenou cenu, bylo dosaženo zamýšleného zisku.
V další části svého podání brojila obviněná proti naplnění subjektivní stránky. Na podporu svých tvrzení o nedostatku úmyslu zkrátit daň z obratu však uvedla skutkové námitky, jež konkurovaly zjištěním soudů nižších stupňů. Ohradila se proti tomu, že by prodávala alkohol a byla přitom srozuměna s jeho konečnou spotřebou na domácím trhu, neboť své odběratele alkoholu upozorňovala na jeho určení k vývozu. Přitom většina jejích námitek spočívala ve snaze přesvědčit dovolací soud o tom, že předpokládala export zboží ze strany subjektů, jimž alkohol prodala, a považovala za „nepodstatné“, pokud soudy učinily opačný skutkový závěr. Úmysl zkrátit daň byl podle jejího přesvědčení vyloučen také proto, že své odběratele považovala za plátce daně z obratu, a odmítla nést odpovědnost za jejich nezákonné obchodní transakce. Lze shrnout, že dovolatelka namítala sice nesprávnost právního posouzení skutku, ale odvozovala tento svůj názor ve výše uvedeném rozsahu z odlišné verze skutkového stavu, než k jaké dospěl vrchní soud. Jak již bylo shora uvedeno, při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvého a druhého stupně. Proto se obviněná B. Š. v rozsahu dovolací argumentace k námitce nedostatku subjektivní stránky ocitla mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud k ní nemohl přihlížet.
Pouze pro úplnost však dovolací soud považoval za vhodné ve stručnosti uvést základní východiska, z nichž lze jednoznačně vyvodit úmysl na straně obviněné B. Š. V řešené trestní věci jsou pro Nejvyšší soud rozhodující skutkové okolnosti popsané především ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, rozvedené v jeho Odůvodnění:, a také okolnosti uvedené v Odůvodnění:rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, na něž odvolací soud odkázal (srovnej str. 27 napadeného rozsudku soudu druhého stupně). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněná B. Š. a další spoluobvinění „museli vědět, že jimi dodané alkoholické nápoje nebudou vyvezeny do zahraničí, ale prodány na vnitrozemském trhu“ (str. 32 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). Není bez významu, že ačkoli alkohol byl od výrobců F. B. a S. F. M. a SKS O. odebírán s údajným záměrem obviněné zboží exportovat, neexistují žádné objektivní skutečnosti, které by tento její úmysl potvrzovaly. Dovolatelka sama nepodnikla ani v jediném případě kroky k uskutečnění vývozu alkoholu do zahraničí, místo toho byl rum obratem prodán subjektům podnikajícím na tuzemském trhu (V. T. , Restaurant R. ). Byť obviněná tvrdila, že prodávala alkohol pouze podnikatelům, kteří byli informováni o jeho určení na vývoz, opět to nelze podložit důkazy a dovolací soud stejně jako soudy nižších stupňů těmto argumentům nepřisvědčil. Naopak její obhajobu považuje za účelovou, neboť má za to, že od počátku věděla, že daň z obratu nebude odvedena státu ani ze strany jejích odběratelů, neboť se převážně jednalo o spřízněné osoby. Restaurant R. v L. např. v inkriminované době nebyl subjektem daně z obratu, tudíž neměl zákonnou povinnost tuto daň odvést, a zejména nemohl ani zboží za cenu bez daně z obratu nakupovat [přípisy Finančního úřadu v Ž. založené na č. l. 500 a 496 trestního spisu informují o tom, že firma Restaurant R. nebyla v roce 1992 zapsána v obchodním rejstříku a nebyla ani plátcem daně z obratu; srov. ustanovení §2 odst. 1 písm. c) ZDO]. Svědectví odmítl podat odběratel V. T., ale ani v jeho případě se nejeví jako pravděpodobné, že by byl informován o určení zboží k vývozu a že by s tímto souhlasil. Kdyby měl vážný úmysl zboží exportovat, bylo by to patrno již z objednávek, kde bylo jeho povinností vyžádat si fakturaci za cenu bez daně. Tak tomu však u objednávek učiněných V. T. nebylo (na objednávkách je naopak výslovně uvedeno, že V. T. objednává zboží, jež bude nakoupeno za cenu s daní, viz příloha č. III., odběr č. 101, str. 7 či odběr č. 102, str. 4). Nejvyšší soud k tomuto dodává, že jakoukoli pochybnost o existenci úmyslného zavinění vylučuje také schůzka obviněných v sídle společnosti U. , s. r. o., v P. , kde se vyhotovením nepravých jednotných celních deklarací pokoušeli zastřít zkrácení daně z obratu. Za naprosto logický úsudek soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud jejich závěr, že schůzka se konala v důsledku daňové kontroly ve firmě A. ve dnech 11. 3., 14. 4., 12. 5. a 14. 5. 1992 (Zpráva o kontrole daně z obratu na č. l. 489), která obviněné přiměla k pokusu zatajit prodej zboží na domácím trhu, resp. zkrácení daně z obratu a předstírat export alkoholu, resp. že jim daňová povinnost vůbec nevznikla.
Nesouhlasné stanovisko zaujala dovolatelka kromě jiného i ke způsobu, kterým se vrchní soud vypořádal s více jak patnáctiletým trváním trestního řízení. Soudy sice uznaly, že délka trestního řízení překročila přiměřenou lhůtu pro rozhodnutí ve smyslu článku 38 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“) a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), avšak nepřikročily k odpovídající kompenzaci narušení základních práv obviněné. Ta považovala podmíněný trest uložený v dolní polovině trestní sazby za daný trestný čin za nespravedlivý a domáhala se zastavení trestního stíhání, popř. upuštění od potrestání.
Námitku nepřiměřené délky trestního řízení v tomto případě dovolací soud shledal způsobilou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak postup odvolacího soudu k této otázce, jíž se poměrně podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí, považuje za správný. Nejvyšší soud sám na podkladě uvedené výtky opětovně posuzoval, zda porušení základního práva obviněné nastalo, a pokud ano, zda bylo soudy nižších stupňů takové porušení dostatečně kompenzováno, resp. bylo obviněným poskytnuto spravedlivé zadostiučinění v rámci trestního řízení.
Právo projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je součástí základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ani Evropský soud pro lidská práva však v žádném ze svých rozhodnutí nestanovil konkrétní dobu trvání soudního řízení, kterou by bylo možné aplikovat obecně jako přiměřenou pro respektování práv občanů na spravedlivý proces. Soud uznává kritéria, jež jsou významná pro posuzování délky řízení, jako složitost věci, chování stěžovatele v průběhu řízení i postup orgánů státu, předmět řízení a cíl, který je jím sledován. Soudem byla akceptována možnost dostatečné kompenzace při zjištění porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřenosti délky řízení formou zmírnění trestu (srov. rozsudek E. v. SRN z 15. 7. 1982). Ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. v. N. Soud uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak respektoval současně výjimku z tohoto pravidla za situace, kdy národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a zjištěné pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu výslovným a měřitelným způsobem.
Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je aplikována i Ústavním soudem, který zastává názor, že samotné průtahy v řízení nejsou pro tento soud důvodem k vydání zrušujícího nálezu, důvodnost námitky porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/97 a nález ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 628/03). Ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 řešil případ uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věci, v níž prokazatelně došlo k obviněným nezaviněným průtahům v trestním řízení na úkor práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zdůraznil přitom, že pro posouzení otázky respektování pravidel spravedlivého procesu, jehož je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě nedílnou součástí, je vždy třeba zjistit, jaké důsledky mělo porušení procesních základních práv stěžovatele na sféru jeho základních práv hmotně právní povahy. Při úvaze o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je nutné vždy zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je proto třeba zvážit vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné, a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Ústavní soud naznačil kritéria potřebná k úvahám o samotném porušení základních práv obviněných a možnostem případné kompenzace. Tato hlediska jsou v podstatě totožná s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva – závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu řízení i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s trváním trestního řízení. Shodně se k otázce zkoumání přiměřenosti délky řízení vyjádřil Ústavní soud i ve svém nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, kdy konstatoval, že ji nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů, významným může být i počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti, či přítomnost mezinárodního prvku. Ani v tomto svém rozhodnutí však Ústavní soud nedovodil nutnost zastavení trestního stíhání v důsledku porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Tento procesní postup společně s možností upuštění od potrestání podle §24 tr. zák. či podmíněné upuštění od potrestání s dohledem podle §26 tr. zák., považoval již za krajní prostředky kompenzace, použitelné jen ve zcela výjimečných případech. (Shodně též nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03.)
V těchto úvahách pokračoval Ústavní soud i ve svém usnesení z poslední doby, konkrétně ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, kde v reakci na novelizaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., akcentoval princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. Citovaný zákon po zmiňované změně s účinností od 27. 4. 2006 považuje za nesprávný úřední postup také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí a §22 odst. 1 věta třetí dotčeného zákona) a dále tento předpis umožňuje v případě neodůvodněných průtahů řízení uplatnit kromě nároku na náhradu škody i nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a téhož zákona).
Pro přehlednost je podle názoru Nejvyššího soudu vhodné uvést alespoň ty nejpodstatnější úkony týkající se posuzované věci. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že trestní stíhání jednotlivých obviněných byla zahájena v období od května roku 1993 do března roku 1994, obžaloba byla podána ke Krajskému soudu v Hradci Králové dne 12. 9. 1994 (č. l. 2495), ale tomuto soudu byla věc odebrána a zároveň delegována Krajskému soudu v Ostravě (z toho důvodu, že obviněný JUDr. O. K. býval soudcem Krajského soudu v Hradci Králové, viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1994, sp. zn. Ntd 178/1994, na č. l. 2524). První meritorní rozhodnutí ve věci představoval odsuzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 1995, sp. zn. 29 T 25/1994 (č.l. 3402), který zrušil Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 20. 2. 1996 , sp. zn. 1 To 5/1996 (č. l. 3537) a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí s tím, že bude nutné u hlavního líčení provádět dokazování za přítomnosti obviněných, k jejichž trestné činnosti se příslušné důkazy vztahují (k tomuto pokynu vrchního soudu viz dále výklad k námitce obviněného JUDr. O. K. proti nedodržení předpisů o přítomnosti obviněného u hlavního líčení). Dne 11. 4. 2001 však usnesením Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Nd 84/2001 (č. l. 4000), došlo k odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě a k jejímu přikázání Krajskému soudu v Hradci Králové (důvodem byly zdravotní důvody na straně obviněných, kteří v obvodu Krajského soudu v Ostravě neměli bydliště). Od května roku 2001 do poloviny září téhož roku bylo řešeno podezření soudce Mgr. R. D. , že Nejvyšší soud porušil zákon v neprospěch obviněných, s tím výsledkem, že Ministerstvo spravedlnosti neshledalo důvody k podání stížnosti pro porušení zákona (č. l. 4020). Poté se Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze zabývaly vyloučením z vykonávání úkonů v trestním řízení nejprve soudce Mgr. R. D. , dále soudce JUDr. J. V. námitku podjatosti vznesl obviněný JUDr. O. K. , viz č. l. 4341), až nakonec dne 7. 5. 2004 byla věc přidělena JUDr. P. M. (opatření sp. zn. Spr. 2276/2004 na č. l. 4401; z vyjádření předsedů prvoinstančních senátů Krajského soudu v Hradci Králové na č. l. 4398-4399 plyne, že JUDr. P. M. se jediný necítil podjatý), návrh na jeho vyloučení z vykonávání úkonů ve věci podal obviněný JUDr. O. K. v dalším průběhu řízení (srov. č. l. 4483 či trestní oznámení na předsedu senátu, jež mělo představovat zároveň také námitku podjatosti – č. l. 5151). Trestní stíhání jednoho z obviněných, J. Z. , bylo z důvodu úmrtí jmenovaného obviněného Krajským soudem v Hradci Králové zastaveno dne 26. 5. 2004 (usnesení na č. l. 4408). Pro závažné dlouhodobé onemocnění obviněné B. Š. byla dne 18. 10. 2004 věc ohledně skutků jí kladených za vinu vyloučena k samostatnému projednání (č. l. 4533), ale již 6. 12. 2004 vydal Krajský soud v Hradci Králové usnesení, sp. zn. 7 T 9/2004, kterým byla spojena trestní věc B. Š. s trestní věcí J. Š. a spol. (č. l. 4654). Druhé meritorní rozhodnutí v předmětné trestní věci učinil Krajský soud v Hradci Králové dne 22. 7. 2005 (č. l. 5332). Tímto rozsudkem byli obvinění zproštěni obžaloby až na obviněnou B. Š. , která byla odsouzena. Soud druhého stupně citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 3 To 100/2005, na č. l. 5448). Dne 25. 8. 2006 vynesl Krajský soud v Hradci Králové již třetí rozsudek (viz č. l. 5570). Tímto rozhodnutím byli obvinění mj. uznáni vinnými, jak je popsáno shora v úvodu daného usnesení Nejvyššího soudu. Odvolací soud ale zrušil předchozí rozsudek soudu prvého stupně v odsuzující části a nově rozhodl o vině a trestu obviněných a o zproštění Š. K. obžaloby z jednoho skutku (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 3 To 102/2006, na č. l. 5779). Posledně citované rozhodnutí napadli v rozsahu a z důvodů výše uvedených obvinění B. Š. , R. H. , P. T. a JUDr. O. K. , jejichž dovolání byla předložena Nejvyššímu soudu dne 23. 11. 2007 (dovolání na č. l. 5942 – 5986).
S ohledem na uvedené okolnosti, jež provázely posuzovanou věc v jejím průběhu, přičemž převážnou část z nich nelze klást obviněným za vinu, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Praze, že bylo porušeno základní právo obviněných na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů. I přes toto zjištění však dále dovolací soud přisvědčil soudu druhého stupně také ohledně způsobu, jakým promítl tento zásah do ústavně garantovaného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jednak do výroku o vině, jednak do výroku o trestu u všech obviněných. Odvolací soud si uvědomoval potřebu kompenzovat nepřiměřenou délku trestního řízení a zabýval se zákonem předvídanými možnostmi tak učinit. V Odůvodnění:svého rozhodnutí (str. 31 - 33) vrchní soud poměrně obsáhle a podrobně vysvětlil, že právě z důvodu porušení příslušného základního práva neshledal naplnění zákonných podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., jež jsou nezbytné pro kvalifikaci podle skutkové podstaty s přísnějším trestním postihem podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (a to navzdory výši škody, jež u všech obviněných dosáhla hranice škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.). Delší časový odstup od spáchání trestné činnosti k okamžiku meritorního rozhodnutí promítl Vrchní soud v Praze i do svých úvah o druhu a výši trestů, které všem obviněným ukládal. Jejich výměra se pohybuje v rámci dolní poloviny zmírněné trestní sazby za daný trestný čin. Tresty odnětí svobody pak ani u jednoho z obviněných nejsou spojeny s omezením osobní svobody, neboť jejich výkon byl podmíněně odložen na zkušební doby v trvání od dvou do čtyř let bez uložení dohledu.
Podle názoru Nejvyššího soudu v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným např. v jeho nálezu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, provedl správně odvolací soud změnu ve výrocích o vině i trestu evidentně za účelem dosažení spravedlivého zadostiučinění za průtahy trestního řízení, aniž by však chtěl předjímat výsledek případných návrhů obviněných na kompenzaci podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za využití všech prostředků trestního práva tak, aby byla vyloučena mezinárodněprávní odpovědnost České republiky, zdůraznil Ústavní soud taktéž v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu z doby, kdy ještě nebyl ve shora uvedeném rozsahu novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo zrušeno stěžovatelem napadené usnesení Nejvyššího soudu. To proto, že dovolací soud neposkytl ochranu stěžovatelovým základním právům, když ponechal v platnosti rozhodnutí soudu nižšího stupně, jímž byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest, ačkoli sám shledal délku řízení nepřiměřenou. Takové okolnosti však v trestní věci, v níž Nejvyšší soud rozhoduje mj. o dovolání obviněné B. Š. , nenastaly (soudy nižších stupňů zohlednily zásah do základního práva obviněných ve shora uvedeném rozsahu a žádnému z nich nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, tj. nebylo ani dotčeno jiné ústavní právo obviněných - osobní svoboda). Podstatný vliv na odlišnost předmětné kauzy s tou, o níž rozhodoval Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 554/04, má dále nově zavedený procesní prostředek ochrany práva narušeného v již skončeném řízení neodůvodněnými průtahy, a to možnost nárokovat poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
Zásah do základních práv obviněných způsobený nepřiměřenou délkou trestního řízení v posuzované trestní věci byl podle přesvědčení Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem zohledněn. Dovolatelka se sice dožadovala aplikování institutu zastavení trestního stíhání anebo upuštění od potrestání, avšak takové prostředky nápravy při překročení přiměřené lhůty trestního řízení by v dané věci podle názoru dovolacího soudu nebyly v proporcionálním vztahu s veřejným zájmem reprezentovaným účelem trestního stíhání. Podle názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho usnesení ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. I. ÚS 194/03, mají vliv na „přiměřenost doby řízení“ nejen samotná délka, ale také konkrétní okolnosti případu, mj. i faktory přirozeně prodlužující dobu řízení, jež orgány činné v trestním řízení ovlivnit nemohly (např. složitost případu a chování účastníků řízení). Zde konkrétně nelze přehlédnout složitost případu (trestní spis obsahuje přes šest tisíc stránek, bylo provedeno opakované hlavní líčení, vyslechnuty desítky svědků apod.), k odročování hlavního líčení bylo přistupováno i na žádost obviněných (např. z důvodu údajné lékařem potvrzené neschopnosti JUDr. O. K. účastnit se hlavního líčení, přičemž však se v inkriminované době osobně zúčastnil jednání o změně výchovy a styku se svým synem u Obvodního soudu pro Prahu 4 – č. l. 4680, na žádost obhájce obviněného JUDr. O. K. JUDr. T. R. bylo již nařízené hlavní líčení přesunuto z listopadu na prosinec roku 2004 – srovnej č. l. 4545 anebo viz žádost JUDr. T. R. o změnu termínu konání hlavního líčení pro lékařský zákrok a zároveň nesouhlas obviněného JUDr. O. K. se substitučním právním zastoupením na č. l. 4999 - 5000), návrhy obviněného JUDr. O. K. jednak na vyloučení členů senátu pro podjatost (viz např. č. l. 4341) a dále na vyloučení jeho věci ze společného řízení. (Této nebylo vyhověno, obviněný poté podal ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 65/98, založeným na č. l. 3981 spisu, odmítl s tím, že by tak mohlo dojít k dalším průtahům v řízení). Vědom si všech uvedených aspektů, posoudil dovol
ací soud způsob a rozsah kompenzace porušení předmětného základního práva obviněných jako odpovídající všem kritériím, jež soudní praxe v těchto případech zohledňuje. Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle §223 odst. 1 tr. ř. lze zastavit trestní stíhání pouze tehdy, když je dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání vyjmenovaných v §11 odst. 1 tr. ř. Písmeno j) citovaného ustanovení stanoví, že trestní stíhání je nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Úmluva však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nezakládá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 217/03). Ani z Úmluvy tedy neplyne povinnost zastavit trestní stíhání nebo upustit od potrestání, byla-li překročena přiměřená délka řízení (byť takový postup výslovně ani nevylučuje). V předmětné trestní věci bylo tudíž postupováno v souladu s převažujícím názorem Ústavního soudu, že průtahy v trestním řízení nezakládají nepřípustnost trestního stíhání (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, usnesení Ústavního soud ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 194/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 217/03, aj.), za určitých okolností je možné považovat instituty zastavení trestního stíhání a upuštění od potrestání za krajní prostředky kompenzace, použitelné jen zcela výjimečně (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06 nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03). O takový případ se však nejedná.
Obviněná B. Š. nesprávně podřadila dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení skutku námitku konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných. Postup Krajského soudu v Hradci Králové, který konal hlavní líčení bez stálé účasti všech obviněných, považovala za nedodržení závazného právního pokynu Vrchního soudu v Olomouci. Přestože tato námitka deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, obsahově se zjevně jedná o argument naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (tento důvod spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání). Nejvyšší soud se uvedenou výtkou zabýval a shledal, že nemá opodstatnění. Důvody, jež vedly dovolací soud k tomuto závěru, jsou blíže rozvedeny v části Odůvodnění:tohoto usnesení vztahující se k námitkám uplatněným obviněným JUDr. O. K. , který vznesl totožnou námitku.
B/ Dovolání obviněného JUDr. O. K.
O důvody pod písmeny d) a g) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. opřel svůj mimořádný opravný prostředek obviněný JUDr. O. K. Nejvyšší soud shledal, že konkrétní námitky uplatněné dovolatelem postrádají opodstatnění a částečně ani neodpovídají deklarovanému důvodu nesprávného právního posouzení skutku. Nejprve se vyjádřil k argumentům naplňujícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolatel shodně s obviněnou B. Š. vytkl soudu prvního stupně nerespektování závazného stanoviska Vrchního soudu v Olomouci, který zdůraznil potřebu provádět u hlavního líčení jen ty důkazy, jež se vztahují k trestné činnosti u hlavního líčení aktuálně přítomných obviněných. Nejvyšší soud důkladně přezkoumal protokoly o průběhu hlavního líčení před Krajským soudem v Hradci Králové a v postupu tohoto soudu neshledal vytýkaného pochybení. Z hlediska omezených důvodů, pro něž lze dovolání podat, se tak sice jednalo o námitku přípustnou, avšak neopodstatněnou.
Pro lepší přehled o průběhu celého trestního řízení a pochopení následujícího výkladu dovolací soud připomíná, že Krajskému soudu v Hradci Králové byla věc delegována po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí. Odsuzující rozsudek vydal Krajský soud v Ostravě dne 22. 9. 1995 a tomuto soudu byla věc vrácena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 1996, sp. zn. 1 To 5/1996. Krajským soudem v Ostravě přitom bylo v hlavním líčení konaném od března do září roku 1995 vyslechnuto přes sedmdesát svědků. Po přidělení věci JUDr. P. M. probíhalo nové hlavní líčení u Krajského soudu v Hradci Králové od prosince roku 2004 do vynesení rozsudku ze dne 22. 7. 2005. Z důvodu kasace usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2006 pak u Krajského soudu v Hradci Králové proběhlo ještě jedno hlavní líčení, a to ve dnech 21. a 25. 8. 2006.
O vázanosti soudů nižších stupňů právním názorem soudů vyšších stupňů není pochyb. Ostatně tuto povinnost nijak nezpochybnil žádný ze soudů činných v této věci. V platné právní úpravě však nemá oporu postup nadřízeného soudu, který po soudu nižšího stupně vyžaduje ochranu určitého procesního práva obviněného (zde práva obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich) ve větším rozsahu, než jak to soudům ukládají ustanovení trestního řádu. Dovolací soud pro stručnost odkazuje na Odůvodnění:dovoláními napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze na jeho str. 26 - 27 a také na Odůvodnění:rozhodnutí soudu prvého stupně na jeho str. 20 - 21. Soudy vyzdvihly další logické důvody, proč se Krajský soud v Hradci Králové (v roce 2006) nemusel držet striktního požadavku Vrchního soudu v Olomouci (z roku 1996) na konání hlavního líčení za přítomnosti prakticky všech obviněných. Zejména se dovolací soud shoduje s vrchním soudem v tom, že objektivní okolnosti, za nichž vydal své usnesení Vrchní soud v Olomouci v roce 1996, se liší od těch aktuálních, že délka trestního řízení se jistě musela negativně promítnout i do schopností svědků podat hodnotná svědectví (což se také stalo skutečností, když většina svědků slyšených v hlavním líčení u Krajského soudu v Hradci Králové neuvedla žádné nové okolnosti a byly tak pouze přečteny jejich dřívější výpovědi – srovnej např. protokol o konání hlavního líčení ve dnech 6. až 9. 6. 2005, č. l. 5149 a násl. trestního spisu). Navíc lze dodat, že obvinění by byli při respektování takového formalismu v podstatě naprosto kráceni na jiném svém oprávnění, a to využít možnosti požádat o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti podle §202 odst. 5 tr. ř. Opakujícím se jevem provázejícím hlavní líčení již od doby, kdy ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, byly omluvy a žádosti obviněných o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti, což jim Nejvyšší soud tímto nepřičítá k tíži, ale z toho důvodu představa vyčkávání přítomnosti všech obviněných u hlavního líčení evokuje zřejmou nemožnost vynést vůbec někdy meritorní rozhodnutí a bezpochyby by tak došlo k dalšímu prodlužování délky trestního řízení. Co se týče moderace nekompromisního požadavku Vrchního soudu v Olomouci v tom směru, že přítomni by měli být bez výjimky ti obvinění, k jejichž trestné činnosti se vztahují prováděné důkazy, ani ta nijak nesnižuje přehnaný formalismus pokynu tohoto soudu. Vzhledem ke skutkové propojenosti jednání jednotlivých obviněných a vztahu akcesority účastenství, v daném případě pomoci k hlavní trestné činnosti, totiž téměř ztrácí význam posuzovat u jednotlivých důkazů jejich konkrétní vztah k předmětu obvinění, tudíž i k posouzení otázky jejich nutné přítomnosti při provádění jednotlivých důkazů před soudem je poměrně komplikované.
Vrchní soud v Olomouci na str. 24 a násl. Odůvodnění:svého rozhodnutí nastínil alternativní procesní postup, pokud by nebyli obvinění přítomni u hlavního líčení. Navrhl jednak přerušení trestního řízení podle §224 odst. 1 tr. ř. anebo vyloučení věci určitého obviněného k samostatnému projednání a rozhodnutí podle §23 odst. 1 tr. ř. Takové řešení se nejeví jako ideální hlavně z toho důvodu, že tyto kroky by byly v rozporu s požadavkem na provedení trestního řízení hospodárně, dostatečně rychle a především pomíjí ustanovení §20 odst. 1 tr. ř., které naopak mimo jiné upřednostňuje konat společné řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí. Na druhou stranu Nejvyšší soud musí přiznat význam určitým oprávněným důvodům, jež vedly Vrchní soud v Olomouci k jeho závěrům. Zdůraznit je třeba právo obviněného osobně se účastnit hlavního líčení, jeho přítomnost je pravidlem, z něhož je přípustná výjimka podle §202 odst. 5 tr. ř. za současného dodržení podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. Citované ustanovení obsahuje jednak materiální podmínku (soud má za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného) a dále pod písmeny a) a b) podmínky formální. Vrchní soud v Olomouci se přitom opíral především o nenaplnění materiální podmínky konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných. Nutno však v této souvislosti uvést, že soudní praxe se následně k této materiální podmínce vyjádřila tak, že právní náročnost, skutková obtížnost, popř. závažnost trestného činu předem nevylučují závěr, že ve smyslu §202 odst. 2, 5 tr. ř. lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení (viz č. 18/2000 Sb. rozh. tr.). Krajský soud v Hradci Králové tedy podle názoru dovolacího soudu postupoval v souladu s aktuální judikaturou, ale v prvé řadě také při zachování všech procesních práv obviněných, neboť hlavní líčení proběhlo v jejich nepřítomnosti za dodržení podmínek konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných podle §202 odst. 2, 5 tr. ř.
Hlavní líčení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu proběhlo sice v nepřítomnosti dovolatele JUDr. O. K. a také obviněné B. Š. , jež vznesla ve svém dovolání totožnou námitku, avšak při dodržení příslušných procesních ustanovení. Trestní řád ve výše již citovaném ustanovení §202 odst. 2, 5 tr. ř. upravuje možnosti konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných. Iniciativa k takovému procesnímu postupu náleží obviněnému, který musí požádat o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti. Soud potom může jeho žádosti vyhovět pouze za splnění kumulativních podmínek uvedených v odstavci druhém (viz shora). Na podkladě trestního spisu je možné tvrdit, že všechny uvedené předpoklady byly naplněny, obvinění B. Š. a JUDr. O. K. požádali o konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti (viz č. l. 5504 a 5514). Všichni obvinění, resp. jejich obhájci byli předsedou senátu řádně dotázáni, zda mají nějaké další návrhy na doplnění dokazování, k čemuž právní zástupci všech obviněných uvedli, že návrhy na doplnění dokazování nemají (srov. č. l. 5539).
Nejvyšší soud nezjistil porušení procesních práv obviněných JUDr. O. K. a B. Š. ani v průběhu řízení před Krajským soudem v Hradci Králové. Hlavní líčení bylo konáno od prosince roku 2004 do 22. 7. 2005, přičemž ne vždy byli obvinění osobně přítomni (spíše byl takový případ výjimkou), ale pokaždé soud řádně rozhodoval, zda je hlavní líčení konáno v nepřítomnosti obviněného (obviněné) podle §202 odst. 5 tr. ř. V případě, že nebyly dány podmínky pro takový postup (JUDr. O. K. trval na své přítomnosti, když se ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit), hlavní líčení se nekonalo a bylo odročeno (srov. č. l. 4637 nebo 4640). Nejvyšší soud podotýká, co již výše bylo v textu tohoto Odůvodnění:jednou zmíněno, a totiž že dodatečně vyvstaly důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti jeho lékařské omluvy neúčasti na konání hlavního líčení nařízeného v prosinci roku 2004. Ačkoli mu soud vyhověl a hlavní líčení tehdy odročil pro zdravotní nezpůsobilost obviněného, s časovým odstupem vyšlo najevo, že v této době byl JUDr. O. K. přítomen na jednání o změně výchovy a styku se svým synem u Obvodního soudu pro Prahu 4 (kopie protokolu o jednání na č. l. 4680). Pokud jde o některé návrhy obviněného JUDr. O. K. na provedení důkazů, které byly krajským soudem zamítnuty, soud vždy své zamítavé rozhodnutí řádně zdůvodnil (srov. č. l. 5256-5259). Ani tato okolnost tak nezakládá porušení práva obviněného na obhajobu, byť tuto poznámku Nejvyšší soud činí nad rámec přezkumné povinnosti v dovolacím řízení.
Je možné tudíž shrnout, že hlavní líčení u Krajského soudu v Hradci Králové proběhlo bez závad, konkrétně nedošlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněných B. Š. a JUDr. O. K. (ani dalších obviněných), jak se tito domnívali. Nepochybil ani odvolací soud, pokud se odchýlil od stanoviska Vrchního soudu v Olomouci a podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněných, pokud se tito omlouvali a výslovně o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti žádali, považoval za naplněné.
K důvodu nesprávného právního posouzení skutku namítl obviněný JUDr. O. K. rozpor mezi výrokem a Odůvodnění:m rozsudku soudu prvého stupně a extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry soudu. Již shora však bylo uvedeno, že se nejedná o námitky opodstatněné, částečně pak přesahující rámec dovolacího přezkumu.
Nejvyšší soud musí dát dovolateli za pravdu, že určitá část skutkové věty výroku o vině (str. 9 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 9 T 32/2001) je v rozporu s Odůvodnění:m odsuzujícího rozsudku. Krajský soud totiž zahrnul do popisu skutku tvrzení, že obviněný„opatřil tiskopisy jednotných celních deklarací“, přičemž na straně 33 v části Odůvodnění:rozsudku soud uvedl: „...nebylo zjištěno, kdo opatřil formuláře JCD...“ (pod zkratkou JCD jsou míněny jednotné celní deklarace). Toto zjevné pochybení, jež svědčí o tom, že soud prvního stupně převzal popis skutku z obžaloby (viz její strana 8, č. l. 2502), však odstranil soud odvolací. Ten upravil znění výroku o vině obviněného JUDr. O. K. ve shodě s výsledky provedeného dokazování a svůj postup dostatečně vysvětlil i v Odůvodnění:na straně 30 napadeného rozsudku. Z této skutečnosti je tudíž zcela zjevné, že námitka obviněného ohledně rozporu výroku o vině a jeho Odůvodnění:, týkající se rozhodnutí soudu prvního stupně je nedůvodná, neboť tento rozsudek byl v celém rozsahu zrušen odvolacím soudem.
Z dovolací argumentace obviněného JUDr. O. K. plyne, že podle jeho přesvědčení je Nejvyšší soud oprávněn modifikovat skutkové závěry soudů nižších stupňů za předpokladu existence extrémního rozporu mezi nimi a jejich právní kvalifikací. S takovou interpretací se však dovolací soud neztotožnil a není možno takovým způsobem vykládat ani dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04. Ústavní soud v některých případech opravdu vyslovil názor, že i skutkové námitky mohou zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oproti tomu učinil i rozhodnutí, kterými vyloučil „extrémní rozpor“ ze spektra uvedeného dovolacího důvodu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04). Jednalo se ale vždy o specifické případy, v nichž podstatné skutkové okolnosti neměly vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, např. soud opřel výrok o vině o důkaz, který vyhodnotil evidentně v rozporu s jeho obsahem. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Podstatná fakta týkající se konání schůzky v P. za účasti obviněných vyjmenovaných ve skutkové větě, vyplňování jednotných celních deklarací při tomto setkání s cílem zastřít prodej alkoholu na tuzemském trhu, vyplnění některých tiskopisů na stroji pocházejícím z pracovních prostor JUDr. O. K. , mají logické zakotvení v provedených důkazech, s jejichž obsahem korespondují. Nejvyšší soud pouze připomíná některé prokázané skutečnosti, jež se staly podkladem výroku o vině ve vztahu k této schůzce, např., že přítomnost na schůzce přiznali sami obvinění, znalecký posudek z oboru písmoznalectví na č. l. 571 - 581 potvrdil vyplnění jednotných celních deklarací na psacích strojích zajištěných na pracovišti JUDr. O. K. ; blíže viz Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně na str. 32 - 33. Do časového a logického rámce pak podle dovolacího soudu zapadá fakt, že se obvinění sešli za účelem vyplnění formulářů jednotných celních deklarací krátce poté, co byla zahájena kontrola finančního úřadu týkající se podnikání obviněné B. Š. pod obchodním jménem A. Další okolností svědčící v neprospěch obviněných je předstírání prodeje např. neexistující firmě I. L. nebo společnosti M. C. M. – MCM, s. r. o., jež byla registrována v obchodním rejstříku (č. l. 2129), avšak tam zapsané údaje byly falešné – viz výpověď údajného ředitele M. L. na č. l. 1687 a násl., v níž tento svědek jakékoli vazby na uvedenou obchodní společnost popřel, neznal jméno údajného společníka A. M. Svědek rovněž vypověděl, že půjčil svůj cestovní pas známému G. F. , který mu jej však nevrátil, nápadně změnil podobu ve shodě s fotografií v cestovním pasu, což nasvědčuje možnému zneužití osobního dokladu tohoto svědka. S. F. ú. v H. K. na č. l. 498 pak shodně vyznělo tak, že sídlo uvedené společnosti i bydliště osoby ji zastupující byly fiktivní.
Do tiskopisů obvinění evidentně uváděli nepravdivé údaje, hlavním smyslem celého počínání bylo předstírat prodej a vývoz alkoholu do zahraničí, aby tak nebyla dodatečně vyměřena daň z obratu. V předmětné trestní věci se tudíž nejedná o případy, jež vedly Ústavní soud ke konstatování extrémního nesouladu mezi odsuzujícím výrokem soudů nižších stupňů a výsledky provedeného dokazování v trestním řízení. Předpoklady nesprávného právního posouzení tak dovolatel vyvozoval z jiných pro něj příznivějších skutkových okolností, čímž se ocitl mimo rámec předmětného důvodu dovolání. Na tomto místě dovolací soud pouze připomíná, že není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Již z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.) je zřejmé, že dovolací soud nemůže posuzovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, tedy bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět.
C/ Dovolání obviněného P. T.
Proti právnímu posouzení svého jednání pod písmeny a), b) výroku o vině jako pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby se ohradil ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný P. T. Tento dovolatel převážnou částí svých námitek vytýkal, že popis uvedených skutků neobsahuje veškeré zákonem stanovené okolnosti, jež zákon spojuje s trestností podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Tuto výtku lze posoudit jako opodstatněnou, neboť skutkové okolnosti tak, jak jsou popsány odvolacím soudem ve výroku o vině, vypovídají nikoli o účastenství ve formě pomoci, nýbrž o spolupachatelství. Pro lepší přehlednost Nejvyšší soud v daném rozhodnutí citoval v úvodu doslovné znění výroku o vině ohledně dovolatele (a také obviněných R. H. a JUDr. O. K. , neboť jim bylo kladeno za vinu v podstatě stejné konání, které bylo totožně kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby), proto pouze ve stručnosti může na tomto místě poukázat na zjištěná pochybení, jež zakládají obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z teoretického hlediska představuje účastenství na trestném činu jednu z forem trestné součinnosti, rozlišuje se mezi účastenstvím v širším (organizátorství, pomoc, návod a spolupachatelství) a užším smyslu (sem již spolupachatelství nespadá). Spolupachatelství definuje právní teorie (viz J. J. a kol. Trestní právo hmotné. L. P. , a. s. 1. vydání. 2005. Str. 285 an.) jako jednu z forem pachatelství, jehož znaky stanoví ustanovení trestního zákona v druhém odstavci §9 tak, že jednak trestný čin musí být spáchán společným jednáním a dále úmysl každého ze spolupachatelů se musí vztahovat nejen ke znakům skutkové podstaty určitého trestného činu, ale také k tomu, že trestný čin je spáchán jejich společným jednáním (srovnej č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Podstata společného jednání přitom není v tom, že by všichni ze spolupachatelů museli svým jednáním naplnit všechny znaky trestného činu, postačí, tvoří-li různá jednání spolupachatelů skutkovou podstatu až ve svém souhrnu jako celek. O společném jednání (a nikoli o účastenství ve formě pomoci), jímž se měli obvinění dopustit trestné činnosti, svědčí už samotné znění skutkové věty, jak ji formuloval odvolací soud. Nejvyšší soud při citaci výroku o vině ohledně obviněných R. H. , P. T. a JUDr. O. K. kurzívou zvýraznil množný tvar sloves, jež vyjadřují konání obviněných. Právě s ohledem na tento gramatický aspekt je zjevné, že se nejednalo o činnost jednoho pomocníka (obviněného R. H. , resp. P. T. ), nýbrž o jednání více osob, tj. o společné jednání. Že bylo možné je považovat za společné a také že společné bylo úmyslně a ne náhodou, plyne z ostatních skutkových okolností popsaných ve výroku o vině (zejména, že jejich počínání se uskutečnilo po předchozím ujednání s ostatními obviněnými a cílem bylo zajistit fiktivní dokumenty předstírající export alkoholu, čímž mělo být zabráněno dodatečnému vyměření daně z obratu a současně mělo být zastřeno zkrácení daně z obratu). Z uvedených důvodů by součinnost těchto obviněných s tzv. hlavními pachatelkami evidentně přiléhavěji vystihovalo právní posouzení předmětných skutků spáchaných ve spolupachatelství trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby.
Z hlediska trestání spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. odpovídá každý ze spolupachatelů za trestný čin spáchaný společným jednáním jako by trestný čin spáchal sám. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže zákon nestanoví jinak (§10 odst. 2 tr. zák.). Jednoznačně tak spolupachatelství představuje těžší formu účastenství. Pomocníkova trestní odpovědnost je ve vztahu akcesority k trestní odpovědnosti hlavního pachatele a v případě, že se spolupachatel podílí na trestném činu také jako pomocník, tato méně závažná forma trestné součinnosti se zvlášť nepřičítá (srovnej J. J. a kol. Trestní právo hmotné. L. P. , a. s. 1. vydání. 2005. Str. 292). Protože by tak změna kvalifikace na trestný čin spáchaný společným jednáním byla k tíži obviněných, nelze ji s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius provést. Zákaz změny k horšímu je jedním z principů opravného řízení a nedovoluje zhoršit postavení obviněného, který podal opravný prostředek. Z podnětu podání obviněného (popř. opravného prostředku podaného v jeho prospěch) lze tedy jeho postavení výhradně zlepšit, zhoršení připadá v úvahu jen tehdy, pokud byl podán opravný prostředek v neprospěch obviněného a napadené rozhodnutí je na jeho podkladě zrušeno. Mimořádné opravné prostředky v řešené trestní věci podali však pouze obvinění, nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch žádného z obviněných dovolání Nejvyššímu soudu nepředložila, a dovolací soud tak musel zákaz změny k horšímu respektovat. Byť tedy právní námitka obviněného P. T. (shodně i R. H. ) důvodně vytýkala nesprávnost v hmotně právním posouzení skutku, nemohla být podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť náprava zjištěného pochybení by zhoršila postavení obou dovolatelů (§265s odst. 2 tr. ř.).
Obviněný P. T. dále brojil proti naplnění subjektivní stránky, popřel jakýkoliv úmysl zkrátit daň z obratu, resp. jakýmkoli způsobem participovat na jednání spoluobviněných. Vyjádřil přesvědčení, že popsaný skutek tento základní znak skutkové podstaty neobsahuje. Neuvedl však žádný konkrétní právně relevantní argument, pouze v obecné rovině polemizoval se skutkovými zjištěními vrchního soudu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že zavinění obviněného P. T. je popsáno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu dostatečně konkrétně, a vystihuje tak okolnosti nezbytné k uznání viny včetně úmyslu obviněného podílet se na zkrácení daně z obratu společně se spoluobviněnými. Ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů je patrno, že dovolatelova účast na trestné činnosti spočívala v dohodě s obviněnou B. Š. rozprodat odebraný alkohol tuzemským odběratelům při vědomí dovolatele o určení tohoto zboží k vývozu (účast na manipulaci s dodacími listy a objednávkami). Sama obviněná B. Š. při výslechu v přípravném řízení uvedla, že obviněný P. T. aktivně sháněl odběratele na vnitřním trhu, a to i přesto, že ho informovala o podmínce, že zboží je určeno na vývoz do zahraničí (srov. č. l. 1053 a násl.). Nejvyšší soud tedy na podkladě dovolání tohoto obviněného shledal, že v napadené části netrpí napadené rozhodnutí vadami, jež dovolatel vytýkal.
D/ Dovolání obviněného R. H.
Obviněný R. H. ve vztahu ke skutku pod písmenem a) výroku o vině napadeného rozsudku zpochybňoval dikci skutkové věty. Konkrétně považoval za vadnou tu část, v níž vrchní soud použil slovní spojení „zboží určené na export“, které právní řád upravující daň z obratu neznal. K tomu lze uvést, že není povinností soudů zahrnovat do výroku o vině doslovné citace příslušných zákonných ustanovení, naopak právní pojmy by v popisu skutku obsaženy být neměly. Podle §120 odst. 3 tr. ř. je kromě jiného ve skutkové větě nutné uvést takové skutečnosti, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Skutkové okolnosti ve výroku o vině musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska jeho právní kvalifikace. Jeho jednotlivé části tak musí odpovídat příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž je pachatel uznán vinným. Citace těchto zákonných znaků je pak obsažena v právní větě výroku o vině. (Srov. č. 43/1994-I., č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.) Dovolatelem kritizované slovní spojení bylo zasazeno do kontextu „ ...zboží určené na export, za které není hrazena daň z obratu“. ZDO ve čtvrtém odstavci §3 stanoví, že obrat z prodeje zboží do zahraničí nepodléhá dani. Je tedy zjevné, že soudem užitý výraz obsahově odpovídá pojmu, s nímž pracuje zákon, a jelikož nebylo podmínkou citovat doslovně zákonná ustanovení porušených právních předpisů, nedopustil se odvolací soud v tomto ohledu žádného pochybení.
Ačkoli nebylo v dovolání výslovně konkretizováno, ke kterému skutku se vztahuje námitka týkající se subjektu daně z obratu, vycházel Nejvyšší soud z té verze, že dopadá na obě jednání popsaná ve výroku o vině obviněného pod písmenem a) i b). Dovolatel zpochybnil povinnost hlavních pachatelek J. Š. a B. Š. odvést daň z obratu, přičemž v podstatě argumentoval stejným způsobem jako dovolatelka B. Š. , tedy že povinnost dopadala výlučně na výrobce, přičemž nabídl možnou verzi kvalifikovat skutek jako trestný čin podvodu (vůči výrobci, od něhož bylo zboží odebíráno), případně jako pomoc k tomuto trestnému činu. Otázkou subjektu daně z obratu se Nejvyšší soud podrobně zabýval v části týkající se dovolání obviněné B. Š. a v rozsahu této námitky proto na tuto pasáž odkazuje. Přestože se dovolací soud výše vyjadřoval pouze k daňové povinnosti obviněné B. Š. , lze shodné závěry učinit i ve vztahu k obviněné J. Š. , a to vzhledem k téměř totožným skutkovým okolnostem doprovázejícím její účast na protiprávním jednání, jež je předmětem odsuzujícího rozsudku. Na tomto místě lze tudíž jen shrnout, že obě obviněné byly jako plátci daně prodávající alkohol, který byl považován za zboží vlastního nákupu, povinny platit daň z obratu. Námitka dovolatele nemá proto opodstatnění.
Obviněný R. H. vyjádřil ve vztahu ke skutku, jímž byl uznán vinným pod písmenem b) příslušné části výroku o vině, pochybnost, zda je možné poskytnout pomoc k trestnému činu, který byl již spáchán, resp. tuto možnost vyloučil. Nejvyšší soud připomíná, že pomoc spočívá v úmyslné podpoře pachatele před činem nebo po něm. Právní teorie nevylučuje poskytnutí pomoci k trestnému činu ani po jeho dokonání. Nejčastěji se to v praxi týká trestných činů trvajících a pokračujících. Pokud trestný čin sestává z několika na sebe navazujících aktů, dojde k jeho dokonání až dokončením posledního aktu, do kdy lze také uvažovat o pomoci k trestné činnosti. Podmínkou ovšem zůstává, aby úmysl pomocníka zahrnoval i znaky skutkové podstaty trestného činu, na němž se svou pomocí účastnil (srovnej Prof. JUDr. V. S. DrSc., Doc. JUDr. J. F. Ph. D., Prof. JUDr. D. C. DrSc. Základy trestní odpovědnosti. Nakladatelství O. 2. vydání. 2003. Str. 384 a násl., nebo J. J. a kol. Trestní právo hmotné. L. P. , a. s. 1. vydání. 2005. Str. 298). Z obecného hlediska tedy není vyloučeno účastenství ve formě pomoci ani po dokonání trestného činu, k němuž se pomoc vztahovala, nejzazším okamžikem je v tomto smyslu až dokončení trestného činu. Moment jeho dokonání je vázán na naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, kdežto dokončen může být trestný čin až později, např. u loupeže je dokonán použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v loupežném úmyslu, ale dokončen je, až pachatel dosáhne svého cíle, tj. až se zmocní věci (viz J. J. a kol. Trestní právo hmotné. L. P. , a. s. 1. vydání. 2005. Str. 264). Obdobně v posuzované věci byl již trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby dokonán, avšak prospěch jím získaný byl ohrožen dodatečným vyměřením daně z obratu. Takové možnosti chtěli obvinění zabránit právě tím, že vyhotovili falešné jednotné celní deklarace, kterými by předstírali uskutečnění vývozu odebraného alkoholu do zahraničí, aby neohrozili neoprávněně získané finanční prostředky. Trestný čin tak mohl být dokončen až po akceptaci jednotných celních deklarací příslušnými úřady a definitivním vyloučením možnosti vymoci od obviněných odvedení daně z obratu. Do té doby byla tedy účast na trestné činnosti ve formě pomoci stále možná, jako v případě předmětné schůzky v P. a zde provedeného „zastíracího manévru“. Pokud se obviněný současně domáhal rozdělení obou skutků na dva trestné činy a jejich kvalifikaci podle §148 odst. 1, 2 tr. zák., v tomto směru lze odkázat na úvahy Nejvyššího soudu ve vztahu k příslušné části dovolacích námitek spoluobviněného P. T. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů nižších stupňů i jejich popis ve výroku napadeného rozsudku týkající se dovolatelů R. H. a P. T. odpovídají právnímu posouzení věci jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a nikoli účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Z tohoto důvodu nebylo možné akceptovat ani jinak správnou připomínku státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ohledně vyloučení pokračování účastenství na trestné činnosti různých pachatelů.
Nejvyšší soud se
proto ztotožnil s právním posouzením skutků, jejichž nesprávnost byla dovolateli vytýkána, až na právní závěr o účastenství některých obviněných ve formě pomoci. Musel konstatovat, že popis skutků obviněných R. H. , P. T. a JUDr. O. K. odpovídá spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství se spoluobviněnými J. Š. a B. Š. , nikoli užité právní kvalifikaci pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby. Na základě změny právní kvalifikace tak, aby správně vyjadřovala skutkové okolnosti výroku o vině, by došlo ke zhoršení postavení obviněných a k porušení zásady platné v trestním řízení, zákazu reformationis in peius. Vzhledem k tomu, že dovolání v neprospěch obviněných nebylo nejvyšší státní zástupkyní podáno, nebylo možné napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušit a zjištěné pochybení v dalším řízení napravit.
V rozsahu ostatních námitek, jež odpovídaly uplatněným důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. lze shrnout, že nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněných B. Š. , R. H. , P. T. a JUDr. O. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová