ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1454.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1454/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 221/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 173/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný V. S. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 T 173/2006, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný V. S. odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného V. S., rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 221/2007, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Dne 3. 10. 2007 podal obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l) tr. řádu. Obviněný v dovolání především uvádí, aniž by své námitky zřetelně podřadil pod citované dovolací důvody, že soudy nižších stupňů neopatřily ve věci usvědčující důkazy, že získané důkazy nesprávně hodnotily, přičemž podle názoru obviněného pochybily, pokud neprovedly důkaz spočívající ve vyšetřovacím pokusu a nezajistily vypracování znaleckého posudku za účelem rozboru zajištěné látky. Jak dále uvádí obviněný, soudy nižších stupňů vycházely při hodnocení důkazů toliko ze subjektivních úvah a domněnek, přičemž svým postupem údajně porušily pravidlo „in dubio pro reo“. Podle obviněného nelze z provedených důkazů dovodit, že by svým jednáním naplnil formální znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. V této souvislosti je obviněný přesvědčen, že skutkový děj, k němuž dospěly soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování, neodůvodňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky citovaného trestného činu. Podle názoru obviněného postupem soudů nižších stupňů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, když výslovně namítá nerespektování ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1, 3, 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný nesouhlasí ani s posouzením materiální stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, neboť podle jeho přesvědčení se nejedná o čin nebezpečný pro společnost. Navíc obviněný spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
Nepřípustnost trestního stíhání dovozuje obviněný V. S. z toho, že svým jednáním nenaplnil formální znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a že soudy nižších stupňů neprovedly vyšetřovací pokus, jehož se opakovaně domáhal.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 221/2007, jakož i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 3 T 173/2006, a aby ho sám zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, anebo aby dovolací soud po zrušení obou citovaných rozhodnutí postoupil věc podle §222 odst. 2 tr. řádu jinému orgánu k projednání přestupku. Současně obviněný navrhl, aby v případě, když se dovolací soud neztotožní s těmito návrhy, po předchozím zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a aby ho zavázal k provedení vyšetřovacího pokusu podle §104c tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného V. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru se dovolatel domáhá změny skutkových zjištění a popírá spáchání skutku, přičemž nabízí vlastní hodnocení provedených důkazů. Státní zástupkyně je přesvědčena, že takové námitky nemohou naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v posuzované věci nelze dospět ani k závěru, že by mezi skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením existoval extrémní nesoulad.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný V. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný V. S. namítá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, neboť údajně nenaplnil formální znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a že soudy nižších stupňů neprovedly vyšetřovací pokus.
K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že existenci citovaného dovolacího důvodu je možné dovodit, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tj. pokud bylo vedeno v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkou uvedenou v ustanovení §11 odst. 3 tr. řádu, nepřípustnost trestního stíhání, a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 tr. řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu].
Pokud ovšem obviněný V. S. namítá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu nenaplnění formálních znaků trestného činu, resp. v důsledku neprovedení vyšetřovacího pokusu, nemohou takové námitky založit existenci dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu. Navíc obviněný v rámci své dovolací argumentace ani neuvádí konkrétní skutečnost, jež by zakládala některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a tr. řádu. Ani ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů či z jejich procesního postupu nevyplývá naplnění kterékoli z podmínek podle citovaných ustanovení. Pokud tedy obviněný spatřuje naplnění uvedeného dovolacího důvodu pouze v námitkách zpochybňujících naplnění formálních znaků trestného činu, resp. vytýkajících neprovedení vyšetřovacího pokusu, neodpovídají takové námitky uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, jak ostatně dovodila i judikatura, od které se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat (viz rozhodnutí pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Proto k nim Nejvyšší soud nemohl přihlížet.
Pokud jde o další dovolací důvod, který obviněný V. S. uplatnil ve svém dovolání, opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný V. S. však nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy provedené ve věci a nevyhověly důkazním návrhům obviněného. Dále obviněný vytýká existenci údajného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává v uvedených směrech v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném hodnocení důkazů a v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, přičemž z toho obviněný vyvozuje i nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem však dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný V. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek proti hodnocení provedených důkazů a z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného V. S. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti obviněný V. S. nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto obviněný podal dovolání z jiných důvodů, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Obdobný závěr platí rovněž pro ty dovolací námitky obviněného V. S., jejichž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, který souvisí s prováděním a hodnocením důkazů a jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. řádu. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitce obviněného V. S., v které soudům nižších stupňů vytýká neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, doplňuje následující. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V trestní věci obviněného V. S. se tak stalo, protože soud prvního stupně řádně odůvodnil (viz str. 4 jeho rozsudku), proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů, přičemž s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud, který svůj postup rovněž odůvodnil (viz str. 3 jeho usnesení).
Pokud jde o námitku obviněného V. S., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Jedinou dovolací námitkou, která odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tak tvrzení obviněného V. S., podle něhož jeho jednání nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině především připomíná, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného, resp. u mladistvého vyššího než malého. Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nenaplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Se zmíněnou námitkou obviněného V. S. se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť v posuzované věci jsou skutkové okolnosti, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, obviněný – zkráceně vyjádřeno – v době od začátku měsíce ledna 2005 do 7. 12. 2005 v obci D. L., okres F.-M., v rodinném domě bez povolení vyrobil v přesně nezjištěném množství případů přesně nezjištěné množství psychotropní látky metamfetamin (pervitin), která je podle přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách. Jak dále vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, uvedenou látku zčásti použil pro svou potřebu, zčásti bez povolení předal zdarma či prodal k užití jiným osobám v obci D. L., v T., okres F. M., a v K., okres N. J. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, podle něhož obviněný tímto způsobem předal blíže nezjištěné množství pervitinu nejméně v 76 případech svědkyni A. K. a nejméně v 5 případech předal zdarma 2,5 gramů této látky svědkyni Z. G., když navíc spoluobviněnému M. Č. prodal v přesně nezjištěných případech 50 gramů pervitinu za částku 1 000 Kč za 1 gram. Nejvyšší soud proto konstatuje, že s poukazem na tato skutková zjištění nelze dospět k závěru, podle něhož by snad posuzovaný skutek spáchaný obviněným V. S. neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu. Námitka obviněného je proto neopodstatněná.
Na základě shora uvedených závěrů Nejvyšší soud uzavírá, že rozhodnutími soudů obou stupňů v posuzované věci nemohlo dojít ani k porušení ústavních norem či mezinárodní smlouvy o lidských právech, jak ve svém dovolání namítá obviněný.
Obviněný V. S. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho výkladu aplikaci Nejvyšší soud uvádí, že může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného V. S. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný ve svém dovolání výslovně zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného byly dány v předcházejícím řízení dovolací důvody obsažené v již zmíněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. K těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich existenci.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný V. S. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, které sice zčásti vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen opakoval námitky, s nimiž se již zabývaly a náležitě vypořádaly soudy nižších stupňů.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y