ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1460.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1460/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný J. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 2 To 81/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 11 T 3/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za uvedený trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 39 T 18/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 58/2003, mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 39 T 18/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 2 To 81/2007, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný J. Č. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel namítl především absenci podvodného úmyslu. Podle jeho vyjádření soudy nižších stupňů dostatečně neprokázaly, že by od počátku jednal s úmyslem někoho uvést v omyl či něčího omylu využít. Připustil, že peněžní prostředky určené pro společnost S., a. s., byly použity na jiný účel, ale označil takový postup v obchodních vztazích za standardní. Uvedl, že důvody k neuhrazení dlužné částky společnosti S., a. s., vznikly až později, jelikož společnosti C., a. s., v níž obviněný působil jako předseda představenstva, nebylo placeno ze strany jejích obchodních partnerů. Společnost S., a. s., na nastalou situaci reagovala jednáním, kterým měla podle názoru dovolatele poškodit dobré jméno společnosti C., a. s., (trestní oznámení a odvysílání televizní reportáže). Vytkl soudům také nesprávné posouzení nabídky ze strany společnosti C., a. s., jež spočívala v částečné úhradě dluhu společnosti S., a. s., formou dodávky tabákových výrobků, jakožto okolnost pro věc nevýznamnou. Přitom společnost C., a. s., dokonce za účelem prodeje tabákových výrobků zajistila i spolupráci externí firmy. Obviněný zpochybnil také závěr soudu týkající se způsobené škody. Konkrétně byl přesvědčen, že společnosti S., a. s., žádná škoda nemohla vzniknout, neboť na základě předmětné smlouvy o postoupení pohledávky se společnost S., a. s., stala věřitelem společnosti C., a. s. v rozsahu ceny za postoupené pohledávky, o niž se tak rozšířil majetek věřitele. Dalšími námitkami pak dovolatel napadl procesní postup soudů, který podle něj nebyl v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěrem podaného dovolání obviněný J. Č. v podstatě pouze konstatoval, že souhlasil s konáním veřejného zasedání u odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti, nikoli, jak formuloval v napadeném rozhodnutí vrchní soud, že sám požádal o projednání věci ve své nepřítomnosti. Současně však uzavřel, že tato okolnost nemá význam pro meritum věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného J. Č. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je podané dovolání zjevně neopodstatněné a je namístě jej odmítnout podle §256i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jedinou právní námitku podle názoru státního zástupce naplňovala výhrada obviněného proti vzniku škody, ale označil ji za nedůvodnou. Škoda totiž společnosti S., a. s., vznikla v okamžiku zmenšení jejího majetku o pohledávku za Fakultní nemocnicí s Poliklinikou se sídlem v Brně – Bohunicích bez toho, aniž by jí byl za tuto majetkovou hodnotu poskytnut jakýkoli ekvivalent. Argumentace dovolatele, jež v této části dovolání uplatnil, by podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v podstatě vylučovala trestní odpovědnost pachatelů podvodného jednání, k němuž dochází uzavíráním smluv v rámci obchodního či občanského práva. Tvrzení dovolatele, že úmysl neuhradit závazek pojal až později v důsledku nepřijetí naturální úhrady dluhu tabákovými výrobky poškozenou společností a podání trestního oznámení označil státní zástupce za „bizarní“. Ostatní námitky nedostatku subjektivní stránky státní zástupce nepovažoval za právně relevantní důvodům dovolání, neboť byly založeny na jiných skutkových zjištěních, než která učinily soudy. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Ústavní soud se s tímto výkladem ztotožnil např. v usneseních ze dne 20. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 22/04, ze dne 22. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 160/03 a ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05.
Obviněný J. Č. spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku krajského soudu v podstatě tím, že jako předseda představenstva C., a. s., dne 22. 12. 1997 v Ř. u P. předstíral v sídle společnosti S., a. s., že uzavírá smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o postoupení pohledávky za dlužníkem, Fakultní nemocnicí s Poliklinikou se sídlem Brno – Bohunice, J., v částce 40.662.757,05 Kč za cenu 95% z této pohledávky. Poté dne 23. 12. 1997 uzavřel za C., a. s., s Fakultní nemocnicí s Poliklinikou v Brně - Bohunicích dohodu o úhradě dluhu, ve které se C., a. s., zavázala koupit mimo jiné i pohledávku S., a. s., za dlužníkem Fakultní nemocnicí s Poliklinikou v Brně - Bohunicích, přestože C., a. s., pohledávku společnosti S., a. s., za Fakultní nemocnicí s Poliklinikou v Brně - Bohunicích nekoupila, ani neměla C., a. s., se společností S., a. s., uzavřenou smlouvu o postoupení této pohledávky. Fakultní nemocnice s Poliklinikou v Brně - Bohunicích poukázala na účet C., a. s., dne 29. 12. 1997 částku 30.000.000,- Kč a dne 30. 12. 1997 částku 18.619.259,- Kč. Poukázané finanční prostředky byly na pokyn obviněného a obviněným použity v průběhu ledna blíže nezjištěným způsobem a následně v blíže nezjištěné době koncem ledna 1998 předstíral obviněný, že za C., a. s., uzavírá se společností S., a. s., smlouvu opatřenou datem 29. 12. 1997 o postoupení pohledávky za cenu 40.662.757,10 Kč, splatnou do 27. 12. 1997, přestože věděl, že C., a. s., nemá z čeho cenu za postoupenou pohledávku uhradit, k uhrazení ceny nedošlo a tímto jednáním způsobil společnosti S., a. s., škodu v celkové výši nejméně 40.662.757,- Kč.
Především je nutné upozornit na zbytečně obšírný popis skutkových okolností výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku něhož se skutek stal poměrně obtížně srozumitelným. Na druhé straně však z hlediska zákonných předpokladů pro naplnění všech znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu je zřejmé, že výrok o vině v této části zahrnuje veškeré okolnosti charakterizující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento trestný čin obviněný spáchal jednáním, k němuž došlo v době uzavření antidatované smlouvy o převodu pohledávek na konci měsíce ledna 1998 (na smlouvě je uvedeno datum uzavření dne 29. 12. 1997), kdy společnost C., a. s., jež se touto smlouvou zavázala k úhradě ceny 40 662 757,10 Kč za postoupené pohledávky společnosti S., a. s., a to ve lhůtě do 27. 2. 1998, neměla již k dispozici částku 48 619 259,- Kč, kterou jí poukázala Fakultní nemocnice s Poliklinikou v Brně ve dvou splátkách ve dnech 29. a 30. 12. 1997.
Pokud jde o konkrétní námitky, jež obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, většina z nich neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nápravy stejných vad, jimiž bylo podle názoru obviněného zatíženo i prvostupňové rozhodnutí a řízení jemu předcházející, se domáhal již ve svém řádném opravném prostředku. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil jejich nedůvodnost a doplnil tak argumentaci soudu prvního stupně. Jak správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, formulace jednotlivých námitek dovolatele naznačuje, že obviněný ve svých tvrzeních vychází z jiného průběhu skutkového děje, než k jakému dospěl soud prvního stupně a s jakým se ztotožnil i soud odvolací. Jedná se především o otázku osoby, jež měla dát podnět k antidatování smlouvy o postoupení pohledávek, vědomosti osob jednajících za Fakultní nemocnici s Poliklinikou v Brně o tom, že v době převodu částky téměř 50 milionů Kč ve prospěch společnosti C., a. s., nebyla tato společnost ještě vlastníkem později postoupených pohledávek, jakož i o otázku obohacení, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, ohledně něhož se dovolatel výslovně vyjádřil tak, že nebyl prokázán.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (odlišné, neúplné) skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých, výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud se s ohledem na zákonné vymezení dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. nemohl těmito námitkami zabývat, nad rámec dovolacího řízení však považuje za nutné uvést, že správným a logickým způsobem na ně reagoval v napadeném rozhodnutí již Vrchní soud v Olomouci.
Za námitku odpovídající uplatněnému důvodu dovolání lze považovat tu, jíž obviněný vytýkal nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu, byť i v rámci těchto tvrzení poukazoval na porušení procesních ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud ji posoudil jako nedůvodnou.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže podle §4 písm. a) tr. zák. pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý) nebo pokud ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Soud prvního stupně učinil správný závěr, že obviněný J. Č. jednal v úmyslu přímém, neboť výsledky provedeného dokazování zhodnotil tak, že obviněný od počátku ve skutečnosti neměl zájem společnosti S., a. s., uhradit závazek, k němuž se společnost C., a. s., zavázala smlouvou o postoupení pohledávek. Skutkový základ zjištěných okolností Nejvyšší soud nemůže v rámci dovolacího řízení změnit a je jím vázán, přičemž pokud jde o právní závěr o zavinění obviněného, považuje jej za správný.
Z nezpochybnitelných skutkových zjištění učiněných krajským soudem na základě řádně provedeného dokazování je zřejmé, že společnost C., a. s., před 29. 12. 1997 disponovala jen s částkami v řádech tisíců korun českých (viz zprávy peněžních ústavů, u nichž měla společnost vedené účty, a výpisy z těchto účtů; č. l. 156-157, 168-180, 196, 228-271). Na konci roku 1997 poukázala Fakultní nemocnice s Poliklinikou v Brně – Bohunicích na účet C., a. s., celkem 48.619.259,- Kč (viz č. l. 379-380) mj. za tím účelem, aby těmito prostředky byla společnosti S., a. s., zaplacena cena za postoupení pohledávky, již měla původně společnost S., a. s., vůči Fakultní nemocnici s Poliklinikou v Brně – Bohunicích. Podstatnou část peněz obdržených od Fakultní nemocnice s Poliklinikou v Brně–Bohunicích však C., a. s., ještě v průběhu měsíce ledna 1998 odstranila ze své dispozice poté, co postupně třemi výběry v hotovosti, z nichž poslední byl uskutečněn již 2. 1. 1998, ještě téhož dne na základě fiktivních dokladů o závazku vůči společnosti W., s. r. o., této společnosti uhradila svůj údajný dluh ve výši 20.000.000,- Kč, a Ing. J. Š. poskytla půjčku ve výši 2 650 000,- Kč. Zbylou část finanční prostředků měla společnost C., a. s., použít na úhradu svých provozních nákladů. Statutární zástupce společnosti W., s. r. o., svědek R. H. (č. l. 703 a násl.) vyloučil, že by společnost W., s. r. o., provozovala jakoukoli činnost, natož aby byla v obchodním vztahu se společností C., a. s. Fiktivnost dokladů potvrdil svou výpovědí také svědek J. S. (č. l. 509). Už sama okolnost, že C., a. s., neuhradila dlužnou částku společnosti S., a. s., ačkoli k tomuto účelu určené peněžní prostředky obdržela od Fakultní nemocnice s Poliklinikou v Brně – Bohunicích, svědčí o úmyslu C., a. s., nedostát svému závazku vůči S., a. s. Avšak machinace s dokumenty o nerealizovaných obchodech se společností W., s. r. o., jejichž důsledkem bylo nelegální vyvedení značné části peněžních prostředků ze společnosti C., a. s., jsou jednoznačným důkazem o záměru obviněného společnosti S., a. s., neuhradit kupní cenu ze smlouvy o postoupení pohledávek.
Výsledky provedeného dokazování tedy jednoznačně svědčí o tom, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek koncem ledna 1998 (někdy poté, co se obviněný vrátil ze zahraničí dne 21. 1. 1998), společnost C., a. s., nedisponovala dostatečnými finančními prostředky nutnými ke splnění závazku, k němuž se v uvedené smlouvě zavazovala. Obviněný se tak jménem společnosti C., a. s., zavazoval k něčemu, o čem věděl, že v dané chvíli není společnost schopna splnit v termínu stanoveném smlouvou. Obviněný v dovolání opakoval svá tvrzení o tom, že úmysl neplnit smlouvu pojal až později, naopak v době uzavření smlouvy důvodně očekával přijetí plnění od dlužníků společnosti, a především poukazoval na milionové částky, s nimiž v průběhu roku 1998 C., a. s., disponovala.
Pokud dovolatel tvrdí, že měl snahu dluh řádně zaplatit, a poukazoval přitom jednak na částku 2.500.000,- Kč zaslanou na účet společnosti S., a. s., společností S., a. s., a dále na nabídku uhradit dluh formou dodání tabákových výrobků, ani tyto výhrady nejsou způsobilé zvrátit závěr o úmyslném zavinění obviněného. Dovolatel opomněl podpořit své tvrzení o vážnosti vůle plnit smlouvu logickými argumenty, z nichž by vyplývala věrohodnost jeho obhajoby. Pokud opakovaně poukazoval na to, že v průběhu celého roku činil obrat společnosti téměř 80 milionů korun, zůstává jím nezodpovězená otázka, proč dluh společnosti S., a. s., nesplnil nejen ve lhůtě splatnosti, ale ani v následujícím období, kdy jak sám tvrdí, již finančními prostředky společnost disponovala. Výpovědi zainteresovaných osob jednajících za poškozenou společnost jsou shodné v tom, že nejméně od měsíce března 1998 se dožadovaly plnění povinnosti splatit kupní cenu, obviněný však vždy reagoval tak, že není v možnostech společnosti C., a. s., závazku dostát. Ve svých výpovědích obviněný uváděl, že až v letních měsících, kdy již neplnil splátkový kalendář, k němuž se předtím zavázal, se rozhodl, že dluh nebude hradit a vyčkával údajně na soudní spor, v rámci něhož by uplatnil protinávrh na plnění ze smlouvy, a to za škodu způsobenou společnosti C., a. s., jež měla negativní kampaní v médiích a ve vztahu k obchodním partnerům společnosti poškodit její dobré jméno. S těmito tvrzeními obviněného je však v rozporu jeho další jednání, spočívající v údajné snaze plnit svůj dluh vůči společnosti S., a. s., např. tím, že nechal na její účet zaslat částku 2 500 000,- Kč, která tvořila odměnu za služby, jež měl provést pro společnost S., a. s. K této transakci došlo až v listopadu 1998, tedy v době, kdy již údajně byl rozhodnut nezaplatit poškozené společnosti a vyčkávat na soudní spor.
Nejvyšší soud však konstatuje, že právě způsob jednání obviněného se společností S., a. s., svědčí o tom, že neměl v úmyslu ani po více jak půlročním prodlení se splacením svého závazku vůči společnosti S., a. s., cokoli plnit. Skutečně bylo ze strany společnosti S., a. s., poukázáno na účet společnosti S., a. s., 2.500.000,- Kč, ale rozhodně se nejednalo o splátku dluhu společnosti C., a. s., vůči společnosti S., a. s. Společnost S., a. s., se totiž domnívala, že provádí platbu společnosti C., a. s., za služby, jež měly být společností, za niž jednal obviněný, provedeny (zajištění účasti jezdce společnosti S., a. s., na soutěži R. G. – D. 1999). Dovolatel totiž evidentně uvedl v omyl i S., a. s., neboť uvedené společnosti nesprávně označil jako příjemce peněz společnost C., a. s., ačkoli číslo účtu patřilo společnosti S., a. s. Poté, co společnost S., a. s., zjistila skutečného adresáta platby, požadovala její navrácení (srovnej korespondence společností S., a. s., a S., a. s., na č. l. 288 – 291). Kromě toho ze zprávy společnosti S., a. s., založené na č. l. 295 - 296, je zřejmé, že s ohledem na odstoupení od smlouvy ze strany společnosti S., a. s., ve skutečnosti společnost C., a. s., žádné služby ve prospěch společnosti S., a. s., nakonec neprovedla. Nutno podotknout, že k odstoupení od smlouvy společnost S., a. s., přistoupila z důvodu nekorektního a nezodpovědného chování společnosti C., a. s. Pokyn obviněného k úhradě ceny služeb, jež se zavázal vykonat pro společnost S., a. s., na účet poškozené společnosti S., a. s., tak v podstatě lze považovat za součást podvodného jednání obviněného vůči tomuto poškozenému, neboť věděl, že služby pro S., a. s., nevykoná, a mohl tak očekávat požadavek na vrácení předem poskytnuté ceny za tyto služby. Opět lze tudíž usuzovat, že nebylo skutečným záměrem obviněného zajistit alespoň částečné splacení dlužné částky společnosti S., a. s., neboť za tímto účelem nevykonal nic víc, než že uvedl v omyl další subjekt.
Stejně tak návrh obviněného na plnění dluhu formou dodání tabákových výrobků společnosti S., a. s., nelze hodnotit souhlasně s obhajobou. Jak je patrné z ustanovení §494 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, povinností dlužníka je splnit to, co je obsahem závazku. Pouze výjimečně lze dluh splnit poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán, a to za podmínky, že se na změně v obsahu závazku strany dohodnou, nebo vyžaduje-li to zákon či úřední rozhodnutí. Smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi společnostmi S., a. s., a C., a. s., jasně zavazuje společnost C., a. s., k povinnosti uhradit cenu za postoupení pohledávek pouze bezhotovostním převodem na účet společnosti S., a. s. (viz č. l. 375). Protože se tedy společnosti dohodly na plnění ve specifikované formě, nebyla společnost S., a. s., povinna přijmout jiný druh plnění. Ze spisu vyplývá, že tabákové výrobky prodala společnost C., a. s., prostřednictvím jiných obchodních subjektů během dubna a května 1998 a utržila za ně více než 43.000.000,- Kč (viz faktury na č. l. 58 – 64). Nicméně ani z takto získaných finančních prostředků nezaplatila společnosti S., a. s., cenu za postoupené pohledávky, a to přesto, že její příjem převyšoval tento závazek. Dovolací soud proto konstatuje, že tabákové výrobky byly sice nabídnuty, ale vážný úmysl obviněného splatit dluh z této okolnosti nelze vyvodit.
Úmyslné zavinění v posuzované věci tak potvrzuje skutečnost, že obviněný společnosti S., a. s., neposkytl žádnou částku na úhradu svého závazku ani v době, kdy evidentně společnost C., a. s., disponovala finančním kapitálem. Dovolací soud proto závěr o existenci přímého úmyslu obviněného neplnit závazek vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávek již v době uzavírání této smlouvy, k němuž došly oba soudy nižších stupňů, považuje za správný.
Další v dovolání uvedené námitce, že škoda společnosti S., a. s., nevznikla, nelze přisvědčit. Škoda v dané věci vznikla již tím, že od počátku nebyla na straně obviněného vůle plnit. Na vznik ani existenci škody nemá vliv to, zda poškozený má možnost domáhat se svých práv i prostředky civilního práva. Škodu totiž představuje majetková újma, k níž na straně poškozeného došlo v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním obviněného, přičemž škoda je v posuzovaném případě zároveň trestněprávním následkem trestného činu podvodu. Tvrzení dovolatele o vzniku pohledávky věřitele tak skutečně postrádá logické opodstatnění, neboť při respektování jeho názoru by jakékoli podvodné jednání v obchodních vztazích, nebylo možné postihnout podle norem trestního práva z důvodu absence znaku většiny skutkových podstat trestných činů proti majetku, hlavy deváté trestního zákona. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 24, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck.)
Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. Č. jako zjevně neopodstatněné. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný další opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová