ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.527.2008.1
práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudce stanoví zákon.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve spise na č. l. 1149 na druhé straně se nachází vlastní rukou psaný nedatovaný záznam, podepsaný místopředsedou KS, o tom, že „... Podle rozvrhu práce převzal trestní věc jako předseda senátu Dr. B. “. Dovolací soud vznesl ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře žádost o vysvětlení této situace a o zaslání rozvrhu práce, který byl platný v rozhodné době. V odpovědi Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. května 2008 bylo Nejvyššímu soudu k této věci sděleno, že „ ... Trestní věc vedená u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 T 23/2007, posléze u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 14 To 239/2007 – obviněný JUDr. J. V. , napadla u odvolacího soudu do senátu 14 To, jehož předsedou byl v rozhodné době JUDr. J. B. Protože jmenovaný předseda senátu se již zabýval značně rozsáhlou trestní věcí pod sp. zn. 9 T 1/2007 a nebylo zřejmé, zda z časových důvodů bude moci dne 18. 10. 2007 v předmětné trestní věci předsedat, byl zabezpečen podle rozvrhu práce náhradní předseda senátu JUDr. R. B. – místopředseda KS v Českých Budějovicích. Za tohoto stavu kancelář vyřizovala jednotlivé listinné materiály pod jménem JUDr. R. B. JUDr. B. v konkrétní den však nic nebránilo pro znalost případu ujmout se řízení veřejného zasedání, neboť jednání v trestní věci sp. zn. 9 T 1/2007 měl nařízeno až na den 22. 10. 2007 a další dny. Vzhledem k uvedenému, aby nedošlo k případné výhradě proti předsednictví JUDr. J. B. , učinil tento stručný záznam do spisu a zároveň na tzv. desky spisu To“. Nejvyšší soud porovnal údaje obsažené v tomto přípise s připojenou fotokopií rozvrhu práce Krajského soudu v Českých Budějovicích a jeho pobočky v Táboře na rok 2007, z kterého zjistil, že předsedou senátu 14 To byl JUDr. J. B. a jedním z jeho zástupců i JUDr. R. B. Vzhledem k tomu nebyl postup při obsazování senátu 14 To, který vyřizoval tuto trestní věc, v rozporu s rozvrhem práce, neboť ve věci poté, co byly původně listinné materiály vyřizovány s ohledem na shora uvedenou situaci za předsednictví náhradního předsedy senátu JUDr. R. B. , rozhodoval senát ve složení předseda senátu JUDr. J. B. a soudci JUDr. J. R. a JUDr. M. K. , což je základní složení senátu 14 To, aniž byl využit náhradní předseda senátu, když to s ohledem na přítomnost předsedy senátu JUDr. J. B. , kterému v rozhodování věci nic nebránilo, ani nepřicházelo v úvahu. Vzhledem k tomu nedošlo k porušení zásady, že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, která je stanovena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v návaznosti ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vymezujícího právo na soudní a jinou právní ochranu. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené tedy konstatuje, že i tato námitka obviněného JUDr. J. V. týkající se nesprávného složení senátu, je nedůvodná, neboť tím, že ve věci rozhodoval o odvolání obviněného jako předseda senátu JUDr. J. B. , nedošlo k porušení rozvrhu práce a záznam ve spise pouze dokladuje, že nebylo zapotřebí, aby veřejnému zasedání v této věci v rozhodné době předsedal JUDr. R. B. , který byl ze shora uvedených důvodů jen náhradním předsedou senátu.
V nejdůležitější dovolací námitce vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., obviněný JUDr. J. V. uvedl, že v jeho případě byla porušena zásada „ne bis in idem“ ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. Podstatou této námitky obviněného je tvrzení, že o skutku kvalifikovaném rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., bylo již dříve rozhodnuto ve správním řízení Úřadem práce v M. a byla mu uložena pokuta ve výši 50.000,- Kč, tudíž o tomto skutku pravomocně rozhodl Úřad práce v M. a vytvořil tak překážku věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou mělo být trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. zastaveno, neboť šlo o přestupek ve smyslu §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak přestupku, tak i trestného činu vychází z porušení ustanovení §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Tato námitka věcně zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Za této situace Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání. To mu umožnilo přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 a 5 tr. ř. Přitom vyšel z následujících zjištění a dospěl k těmto závěrům:
Důvodem dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je ta skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání implicitně vyplývá též ze zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, jejíž porušení v posuzovaném případě namítá obviněný JUDr. J. V. Ve smyslu této zásady totiž není možné obviněného trestně stíhat pro čin, za nějž již byl jednou postižen ve správním řízení o přestupku, jestliže rozhodnutí, na jehož základě se tak stalo, nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Odvolací soud se v napadeném usnesení vypořádal s touto námitkou sice s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 738/2003, které je mu známo, ale vzhledem k tomu, že bylo publikováno toliko v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku č. 10/2004 a nikoli v zelené sbírce soudních rozhodnutí uzavřel, že jeho závaznost je sporná. Dále uvedl, že jde o ojedinělé rozhodnutí jednoho ze senátu Nejvyššího soudu, které je částí praxe zpochybňováno, resp. napadáno závažnými výhradami, mezi něž patří např. skutečnost, že bylo vycházeno z ne zcela přesného anglického překladu podkladových norem a rovněž nebyla zohledněna rozdílnost pravomocí a kompetencí orgánů, příslušných v konkrétních zemích EU k projednávání deliktů menší závažnosti, v našich poměrech tzv. přestupků. Dále uvedl, že zmiňovanou zásadu ne bis in idem a návazné konstatování nepřípustnosti trestního stíhání bylo by možné akceptovat za předpokladu, že předmětná věc byla orgánu příslušnému k projednání přestupků nebo kárných provinění postoupena, resp. odevzdána policejními orgány, státním zástupcem nebo soudem, který učinil závěr, že v prověřovaném skutku lze spatřovat přestupek nebo kárné provinění. Předmětný postup však na danou věc nedopadá, neboť uvedená věc byla vedena v přestupkovém řízení od svého počátku na základě výsledku kontroly provedené pracovníky Celního úřadu v M. a Úřadu práce v M. a posléze rozhodnuta příslušným správním orgánem, a to Úřadem práce v M. , který svým rozhodnutím ze dne 23. 5. 2005 deklaroval, že obviněný JUDr. J. V. byl postihnut pokutou ve výši 50.000,- Kč za přestupek ve smyslu §139 odst. 1 pím. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, kterého se měl dopustit tím, že porušil ustanovení §14 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, neboť zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám – zaměstnancům společnosti I. –T. , s. r. o., se sídlem O.–j. , H. , pro společnost N. C. R. , s. r. o., se sídlem P. , a pro společnost N. , s. r. o., se sídlem P. , na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Za daných okolností podle přesvědčení odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro aplikaci zmíněného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a uvedené přestupkové řízení proti obviněnému JUDr. J. V. , které ve věci proběhlo, nemůže vytvářet překážku věci pravomocně rozhodnuté (viz str. 9 až 11 usnesení odvolacího soudu).
S těmito závěry odvolacího soudu, které navazují na obdobné, byť poněkud stručnější závěry nalézacího soudu (viz str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu), však nelze souhlasit, když zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 738/2003 nelze považovat za ojedinělé rozhodnutí jednoho ze senátů Nejvyššího soudu, neboť v návaznosti na toto rozhodnutí bylo vydána další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která odvolací soud zcela pominul (např. sp. zn. 4 Tz 183/2005, 8 Tdo 1384/2005, 5 Tdo 166/2006, 8 Tdo 1161/2006 nebo 5 Tdo 1399/2007). Za zcela nevhodné a nepřiléhavé pak Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu vztahující se k závaznosti, resp. nezávaznosti tohoto publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z uvedeného důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. V návaznosti na obsah uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba uvést, že základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) a §11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky jsou mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Navíc §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Podle článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky identický je obsah ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., který tuto zásadu rozvíjí. Z něho vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obě tyto normy – a vedle nich i ustanovení §11 odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a také §11a tr. ř., která nejsou v tomto kontextu aktuální – vyjadřují pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek, tedy již zmíněnou zásadu ne bis in idem.
Soudem ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se míní každý soud naší soudní soustavy. Jiným oprávněným orgánem je zde toliko státní zástupce, neboť pouze on a soud mohou svým rozhodnutím zastavit trestní stíhání. Mezi tyto orgány tedy nepatří ani správní orgány ani policejní orgány. Správní orgány totiž vůbec nerozhodují v trestním řízení a policejní orgány mohou v tomto řízení rozhodnout jen o odložení věci podle §159a odst. 1 až 4 tr. ř., které nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., protože v něm nejde o trestní stíhání.
Každý rozsudek (odsuzující i zprošťující) a každé usnesení o zastavení trestního stíhání se týká určitého obviněného a určitého skutku. Odsouzení určitého obviněného, jeho zproštění obžaloby ani zastavení trestního stíhání proti němu nebrání možnosti stíhat jinou osobu pro spáchání téhož skutku. Stejnou osobu je však možné stíhat znovu pro týž skutek pouze pokud bylo původní rozhodnutí zrušeno v předepsaném řízení. Předepsaným řízením se v tomto kontextu rozumí řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o dovolání, obnova řízení, rehabilitační řízení a řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem ČR. Nezákonné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání pro určitý skutek v přípravném řízení může také podle §174a odst. 1 tr. ř. zrušit do tří měsíců od jeho právní moci nejvyšší státní zástupce.
Co se rozumí skutkem ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod použit pojem čin.
Již opakovaně zmíněný článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nadepsaný rubrikou „Ne bis in idem“ (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or punished twice, Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois), v českém překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Tento překlad však není úplně přesný, neboť ve srovnání s originálem v angličtině a ve francouzštině nepřesně užívá českých termínů trestný čin, trestní řízení, odsouzení a rozsudek. Tím pozměňuje i celkový význam textu citované právní normy. Podstatné v daném kontextu je především to, že slovo „delikt“ (ve francouzském znění „infraction“, v anglickém „offence“, který je překládán i jako přestoupení či porušení zákona) zaměňuje za slovo „trestný čin“ (ve francouzském znění „infraction criminelle“, v anglickém „criminal offence“). Usuzovat na to lze nejen z výslovného znění tohoto článku, ale i z jeho srovnání s předchozími články téhož protokolu – s články 2 a 3 – v nichž je užit termín „criminal offence“ (v anglické verzi) a termín „infraction criminelle“ (ve francouzské verzi), a to v souvislosti s vymezením práva na odvolání v trestních věcech a na odškodnění v případě nezákonného odsouzení. Přitom za směrodatnou je třeba považovat originální verzi v anglickém a francouzském jazyce a v návaznosti na to i skutečnost, že anglickému termínu „offence“ a francouzskému termínu „infraction“ v češtině odpovídají oba pojmy trestný čin i přestupek, resp. porušení zákona kvalifikovatelná buď jako přestupek nebo jako trestný čin. V návaznosti na tento výklad není zřejmé, z čeho vychází odvolací soud ve své kritice rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud na rozdíl od tohoto jasně uvedeného stanoviska předkládá ve svém usnesení jen nějaké blíže nespecifikované tvrzení, že „… bylo vycházeno z ne zcela přesného anglického překladu podkladových norem …“.
Zásadu ne bis in idem - právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za týž čin – ve smyslu Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in idem v podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím (osvobozením nebo odsouzením), nelze vést další přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu (osvobozením nebo odsouzením), není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit jí, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které je podrobně rozebráno níže, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (viz pojem „stíhán nebo potrestán v trestním řízení“ – „to be tried or punished again in criminal proceedings“, „nul ne peut être poursuivi ou puni pénalement … à la procedure pénale“). Stejný názor zastává i relevantní literatura podle níž Evropský soud pro lidská práva při výkladu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a potažmo i článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě řadí mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako trestné činy či přestupky (výjimečně disciplinární delikty) pouze ta řízení, která mají trestněprávní povahu. Povahu deliktu posuzuje z hlediska chráněného zájmu (jde o zájem obecný nebo partikulární), z hlediska adresáta normy (je norma adresována všem občanům nebo jen skupině osob se zvláštním statusem) a z hlediska účelu sankce. Konečně je významný též druh a závažnost sankce stanovené zákonem (srov. R. , B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 104 a násl.).
V tomto kontextu je na místě připomenout, že smluvní strany Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se již v první polovině devadesátých let pokusily vyloučit tak široký dopad zásady ne bis in idem, avšak neuspěly. V zájmu toho, aby docílily omezení jejího dopadu pouze na případy řízení o trestných činech a vyloučily její uplatnění na případy, kdy je týž čin téže osoby předmětem přestupkového i trestního řízení, ať už souběžně nebo postupně, učinily některé z nich (mezi nimi Rakousko, Francie, Německo a Itálie) k článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výhradu, že zákaz dvojího stíhání a potrestání se týká jen řízení o trestných činech podle vnitrostátního práva. Evropský soud pro lidská práva však neuznal tyto výhrady za platné s argumentem, že nesplňují podmínky článku 64 (nyní článku 57) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stalo se tak ve věci G. versus Rakousko (viz rozsudek v této věci ze dne 23. 10. 1995).
Česká republika žádnou takovouto výhradu neučinila. Ústavní záruka v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se však vztahuje jen na trestní stíhání pro činy kvalifikované jako trestné činy a na žádnou z dalších tří výše uvedených alternativ. Tato ústavní úprava je promítnuta do již zmíněných ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. a §11a tr. ř. Vedle toho je princip ne bis in idem zaručen, ovšem toliko zákonem, též pro případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku [a to v §76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích] a pro případy po sobě jdoucích rozhodnutí o přestupcích [rovněž v §76 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. Oproti tomu o zastavení trestního stíhání pro týž čin téže osoby, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem v přestupkovém řízení, se zmiňují ustanovení §172 odst. 2 písm. b), §223 odst. 2 a §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. toliko jako o fakultativní možnosti.
Přesto všechno nelze říci, že je platná česká právní úprava v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je totiž zákonnou překážkou trestního stíhání i to, že jeho vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i trestnímu stíhání určité osoby za čin, pro nějž již byla pravomocně postižena v přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České republice s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vést trestní stíhání pro týž čin, dříve než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu ohledně téhož činu zrušeno v předepsaném řízení.
V souvislosti s řešením dané problematiky je důležité především to, že tento článek ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či některého z protokolů k této Úmluvě blíže nespecifikuje, co je charakteristické pro jednotlivé stíhané činy a jejich právní kvalifikace natolik, že je to odlišuje od jiných činů a dostatečně je z trestněprávního hlediska individualizuje. Při úvahách o šíři záběru zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod proto Nejvyšší soud nemohl opomenout a ani neopomenul judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ta předně vychází z toho, že účinek ne bis in idem v uvedeném smyslu je - jak již bylo řečeno - výslovně omezen na jurisdikci téhož státu (srov. však novelizované ustanovení §11 odst. 4 tr. ř. týkající se rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie), současně však připouští, že tento účinek rozhodnutí orgánu cizího státu přiznávají některé jiné právní normy uplatňované v rámci Evropské unie, například článek 50 Charty základních práv a článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy. Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát pro tentýž čin se považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v čase mimořádných situací podle článku 15 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. článek 4 odst. 3 Protokolu č. 7).
Jednoznačná a dlouhodobě neměnná je judikatura Evropského soudu pro lidská práva též v tom, že článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod dopadá jak na činy kvalifikované vnitrostátním právem jako trestné činy, tak i na činy jím kvalifikované jako přestupky, popř. jiné správní delikty a výjimečně i disciplinární delikty. V rozhodovací praxi tohoto soudu byly řešeny jak případy jednočinného souběhu trestného činu a přestupku, kdy určitá osoba byla nejdříve odsouzena soudem pro trestný čin a poté postižena správním orgánem pro přestupek (tak tomu bylo například v rozhodnutí ze dne 23. 10. 1995 ve věci G. versus Rakousko, v rozhodnutí ze dne 5. 3. 1998 ve věci M. a A. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2000 ve věci R. T. versus Švýcarsko), tak i případy, kdy tatáž osoba byla v řízeních vedených pro týž čin nejdříve postižena správním orgánem za přestupek a poté odsouzena soudem za trestný čin (tak tomu bylo v případech řešených například v rozhodnutí ze dne 30. 7. 1998 ve věci O. versus Švýcarsko, v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001 ve věci F. versus Rakousko a v rozhodnutí ze dne 6. 6. 2001 ve věci S. versus Rakousko). Evropský soud pro lidská práva se tedy nepřiklonil k názoru, že zákaz ne bis in idem je omezen jen na trestní řízení. Z hlediska uplatnění zásady ne bis in idem současně označil za rozhodující totožnost skutku nikoliv totožnost právní kvalifikace. Pregnantně to vyjádřil zejména v rozhodnutích ve věcech F. versus Rakousko z 29. 5. 2001, S. versus Rakousko z 6. 6. 2001 a W. F. versus Rakousko z
30. 5. 2002, v nichž shodně zdůraznil, že „znění článku 4 Protokolu č. 7 nemluví o ,stejném porušení zákona’ (the same offence), nýbrž o souzení a potrestání ,znovu’ (again) za porušení zákona, pro které již dotyčný byl konečným rozhodnutím osvobozen nebo postižen - zatímco tedy pouhá skutečnost, že jediný čin (single act) představuje více než jedno porušení zákona (offence) není s tímto článkem v rozporu, dvojí souzení nebo potrestání dotyčného za jeden čin nominálně naplňující různá porušení zákona je jeho porušením“. Za této situace lze mít v principu za to, že při řešení tohoto problému v případech řešených českými orgány činnými v trestním řízení a českými správními orgány lze vyjít z české právní konstrukce totožnosti skutku, tedy z toho, co bylo výše řečeno o skutku a o jeho pojetí z procesněprávního hlediska, současně je však nezbytné náležitě zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vyložit daný pojem z hlediska aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tomu odpovídá i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci G. versus Rakousko ze dne 23. 10. 1995. V této věci se postavil na stanovisko, že je rozhodující nikoli totožnost právní kvalifikace, ale totožnost skutku, a v jeho rámci totožnost jednání (conduct, comportement).
V souvislosti s aplikací článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má zásadní význam i povaha daného činu. Tento článek nepochybně dopadá na všechny činy naplňující znaky trestného činu a brání dvojímu stíhání a potrestání za ně. Na druhé straně se nevztahuje na všechny méně závažné činy, kvalifikované vnitrostátním právem jako přestupky nebo jiné správní delikty, příp. jako disciplinární delikty. K této okolnosti se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil v několika svých rozhodnutích týkajících se nejen aplikace tohoto článku, ale i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vymezujícího právo na spravedlivý proces v trestních věcech. Pojem trestní věc, trestní řízení, trestný čin a potrestání tu má podle jeho názoru autonomní význam (notions with autonomous meaning, notions autonomes), nezávislý na jeho významu ve vnitrostátním právu. Evropský soud pro lidská práva zde nespoléhá na význam, který tyto pojmy mají v právním řádu státu, o jehož případ jde, ale vykládá je nezávisle na něm v zájmu toho, aby zajistil jednotnou ochranu lidských práv ve všech státech, které ratifikovaly Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak již bylo řečeno, za trestní řízení tento soud důsledně považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako trestné činy (srov. například rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986 a Ö. versus Německo z 21. 12. 1984). Naproti tomu z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení požívající ochrany podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle článku 4 Protokolu č. 7 pouze ta, která mají trestněprávní povahu (srov. např. rozhodnutí ve věcech E. a další versus Nizozemí z 8. 6 1986, G. versus Řecko z 24. 9. 1997 a B. versus Francie z 24. 2. 1994). Při posuzovaní povahy těchto řízení pak klade důraz na typ deliktu, který je předmětem jednání v jejich rámci, a na typ uplatnitelné sankce. Není-li daný čin vnitrostátním právem kvalifikován jako trestný, používá Evropský soud pro lidská práva k posouzení věci obě uvedená kriteria – povahu stíhaného deliktu a povahu uplatnitelné sankce – alternativně. V zásadě tedy podle jeho názoru postačí buď, aby měl stíhaný delikt trestněprávní povahu v uvedeném smyslu (a pak nijak výrazně nesejde na citelnosti užité sankce), nebo aby měla uplatnitelná sankce represivní povahu (srov. rozhodnutí L. versus Německo z 25. 8. 1987).
V praxi považuje za přestupky trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových podstat trestných činů stejné povahy, například krádeže, podvody, zpronevěry, podílnictví, daňové delikty a také ublížení na zdraví. V takových případech současně požaduje, aby se při jejich projednání mohla stíhaná osoba domoci práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze tedy vyjít z toho, že zásadu ne bis in idem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je na místě ve smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnit vedle trestných činů toliko ve vztahu k těmto přestupkům trestněprávní povahy.
Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu navazující na výklad článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podaný v shora zmíněných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva je třeba zdůraznit, že rozhodující tedy je porovnání popisu skutků, za které byl obviněný JUDr. J. V. projednáván nejprve v přestupkovém řízení před Úřadem práce v M. a posléze stíhán v trestním řízení, které skončilo vynesením rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a také povaha skutkových podstat přestupku podle §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Z rozhodnutí Úřadu práce v M. ve věci 22/2005, ze dne 23. 5. 2005, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2005, vyplynulo, že řízení ve věci přestupku bylo vedeno pro skutek spočívající v tom, že obviněný zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám, zaměstnancům společnosti I. –T. pro společnost N. C. R. , s. r. o., a společnost N. , s. r. o., na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003. Tímto jednáním se obviněný dopustil přestupku podle §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a byla mu uložena za jeho jednání sankce – pokuta ve výši 50.000,- Kč. Pro totožné skutky pak v bodech 3. a 4. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, uznal obviněného vinným, ovšem spolu s dalšími několika skutky ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř., pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit tím, že
3. dne 12. 5. 2003 v P. se společností N. , s. r. o., se sídlem P. – S. , N. , Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla dodatky prodloužena, a v období od 12. 5. 2003 do 31. 12. 2005 se na základě této smlouvy zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy, a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 1. 10. 2005 vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou částku 2.756.291,- Kč a tato mu požadovaným způsobem úhrady skrze účet vedený u České spořitelny, a. s., na jména Z. G. , a. s., vedený u Č. o. b. , a. s., na jméno R. Z. , vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , vedený u Ž. b. , a. s., na jméno J. R. a účtu vedeného u V. B. CZ, a. s., na jméno obviněného, byla společností N. , s. r. o., v plné výši uhrazena,
4. dne 30. 12. 2003 v P. se společností N. C. R. , s. r. o., se sídlem P. – S- , N. , Smlouvu o poskytování služeb, jejíž platnost byla prodloužena dodatky z 30. 12. 2003 a 31. 12. 2004, na základě níž se zavázal uvedené obchodní společnosti v sídle její provozovny poskytovat pracovníky k provedení služeb specifikovaných v článku I. smlouvy a na základě této prostřednictvím faktur vydaných v období od 5. 6. 2003 do 7. 10. 2005, vyúčtoval za služby poskytnuté v souladu s uvedenou smlouvou finanční částku celkem 12.935.304,- Kč s určeným způsobem platby skrze bankovní účet vedený u V. B. , a. s., na jméno obviněného, dále účet vedený u Ž. b. , a. s., na jméno J. R. , účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno J. R. , účet vedený u Č. o. b. , a. s., na jméno Z. G. , s. r. o., a účet vedený u Č. s. , a. s., na jméno Z. G. , s. r. o., přičemž obviněným nárokované platby mu byly společností N. C. R. , s. r. o., požadovaným způsobem a v plné výši uhrazeny.
Zhodnotí-li se tyto popisy skutku, je zcela zřejmé, že v části pod body 3. a 4. výroku o vině citovaného rozsudku Okresního soudu v Táboře se jak v přestupkovém řízení, tak i posléze v trestním řízení jednalo o stále stejné skutky, neboť ve všech citovaných rozhodnutích je jednání kladené obviněnému JUDr. J. V. za vinu popisováno stále stejně, neboť jeho podstata spočívá v tom, že obviněný JUDr. J. V. uzavřel dne 12. 5. 2003 se společností N. , s. r. o., a dne 30. 12. 2003 se společností N. C. R. , s. r. o., smlouvu o poskytování služeb, na základě které se obviněný zavázal uvedeným obchodním společnostem v sídlech jejich provozoven poskytovat pracovníky k provedení v uvedených smlouvách specifikovaných služeb. Popisy skutku jsou pak již jen soudem upřesňovány pouze pokud jde o časové období jeho spáchání, faktury a částky v nich uvedené, které byly obviněnému zmíněnými společnostmi proplaceny jako úhrada za výše uvedené služby. Je tedy zřejmé, že následek, resp. účinek se v průběhu řízení v některých směrech měnil, ale vlastní podstata jednání, které tvoří základ popisovaného skutku, byla stále stejná. Pokud pak jde o povahu skutkových podstat přestupku podle §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., je třeba dovodit jejich trestněprávní charakter nejen z jejich vymezení, když v předmětné věci šlo o odsouzení za trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spočívající ve své podstatě v neoprávněném provozování jiného výdělečného podnikání, a to v návaznosti na přestupek ve smyslu §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přičemž znaky skutkové podstaty jak trestného činu, tak i přestupku vychází z hlediska neoprávněnosti této činnosti z porušení ustanovení §14 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Současně je třeba zdůraznit obecný charakter této přestupkové normy, která je určena širokému okruhu osob (srov. ustanovení §1 až §4 cit. zákona č. 435/2004 Sb.). Trestněprávní povaha uvedeného přestupku pak vyplývá i ze stanovené sankce za tento přestupek, neboť zákon za něj hrozí uložením pokuty až do výše 2.000.000 Kč, přičemž v konkrétním případě byla podle §139 odst. 6 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, uložena pokuta ve výši 50.000 Kč [srov. nyní §139 odst. 5 písm. b) cit. zákona č. 435/2004 Sb.], tedy nepochybně represivní sankce (srov. k tomu rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech K. a L. versus Slovensko z 2. 9. 1998 kde vzal Evropský soud pro lidská práva do úvahy, že uložená sankce má zjevně represivní povahu už při uložení pokut ve výši 1.000,- Ks a 300,- Ks).
V návaznosti na tyto právní závěry je z hlediska posuzované trestní věci JUDr. J. V. podstatné to, že zásada ne bis in idem - zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin - skutek - ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, za který je nutno považovat také úřad práce, a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. Na tento případ nedopadá ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., nicméně uvedený článek 4 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod lze přímo aplikovat s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a články 10 a 95 Ústavy České republiky. Jde tedy o jeden z případů nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jestliže tedy byl obviněný JUDr. J. V. nejdříve rozhodnutím Úřadu práce v M. v rámci přestupkového řízení uznán vinným, že spáchal přestupek podle §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, jednáním vymezeným v tomto rozhodnutí a byla mu uložena za tento přestupek sankce – pokuta ve výši 50.000,- Kč, a následně po zahájení trestního stíhání v téže věci v rámci trestního řízení byl za tytéž skutky pod body 3. a 4. (vedle dalších skutků ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.) uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle 118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je v tomto rozsahu důvodným.
Z výše uvedených skutečností se současně podává, že pokud Okresní soud v Táboře i Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře vedly trestní stíhání proti obviněnému JUDr. J. V. také pro uvedené skutky a odsoudily jej za ně, dopustily se v části týkající se právě skutků uvedených pod body 3. a 4. výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, porušení uvedeného článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť toto následné řízení bylo podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné. Řízení předcházející dovoláním napadenému rozhodnutí tak zjevně trpí vadou předvídanou ustanovením §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Porušením zásady ne bis in idem – práva nebýt souzen a trestán dvakrát za týž čin – je totiž ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s článkem 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i vedení trestního stíhání a odsouzení obviněného vedle dalších i za činy, které příslušný správní orgán v přestupkovém řízení posoudil jako přestupek a uložil za ně obviněnému sankci. Překážku trestního stíhání obviněného pro týž čin lze v takovém případě odstranit pouze zrušením shora uvedeného rozhodnutí příslušného správního orgánu – Úřadu práce v M. – v předepsaném řízení (srov. zejména §83 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje také na svá rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 166/2006 a sp. zn. 5 Tdo 1399/2007.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc obviněného JUDr. J. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Okresní soud v Táboře především ověří všechny podstatné skutečnosti, vztahující se k rozhodnutí Úřadu práce v M. ze dne 23. 5. 2005 ve věci zn. 22/2005. Jestliže pak bude potvrzeno, že ve věci přestupku podle §139 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, kterého se obviněný JUDr. J. V. dopustil tím, že zprostředkoval zaměstnání fyzickým osobám, zaměstnancům společnosti I. –T. , s. r. o., pro společnost N. C. R. , s. r. o., a společnost N. , s. r. o., na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 23. 4. 2003, nebylo toto rozhodnutí v předepsaném řízení zrušeno, a přesto ve věci bylo vedeno trestní stíhání znovu pro uvedené skutky a posléze byl za ně obviněný JUDr. J. V. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 14 To 239/2007, pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., pak bylo rozhodnuto znovu o totožných skutcích pod body 3. a 4. výroku o vině uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Uvedenými dvěma rozhodnutími o týchž skutcích spáchaných obviněným JUDr. J. V. , pokud nebylo některé z nich v mezidobí v předepsaném řízení zrušeno, došlo k porušení zásady ne bis in idem, tedy práva nebýt dvakrát souzen nebo potrestán za týž čin, zaručené článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to přichází v úvahu zastavení trestního stíhání obviněného JUDr. J. V. v této věci, avšak s přihlédnutím k §12 odst. 12 tr. ř. pouze pro skutky pod body 3. a 4. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 10 T 23/2007, neboť ostatních dílčích skutků pod body 1., 2. a 5., v kterých byl také spatřován pokračující trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., se rozhodnutí Úřadu práce v M. ze dne 23. 5. 2005, ve věci pod zn. 22/2005, které nabylo právní moci dne 9. 6. 2005, netýkalo.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Táboře, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v Odůvodnění:rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z Odůvodnění:musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.