ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.543.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 543/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2008 o dovolání obviněného Ing. S. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 9 To 43/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 5/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. S. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 T 5/2006, byl obviněný Ing. S. P. společně s obviněným Ing. J. J. uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., který spáchal jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch pro obchodní společnost L., akciová společnost, v níž Ing. S. P. vykonával funkci předsedy představenstva a Ing. J. J. funkci předsedy dozorčí rady, na úkor obchodní společnosti E. G., a. s., v níž Ing. S. P. vykonával funkci člena představenstva a Ing. J. J. funkci předsedy dozorčí rady,
dne 30. 12. 2002 v Ch. uzavřeli Ing. S. P. jménem společnosti L., akciová společnost, a Ing. J. J. jménem obchodní společnosti P., spol. s r. o., kupní smlouvu, na jejímž základě bylo z majetku společnosti L., akciová společnost, převedeno do majetku společnosti P., spol. s r. o., 152 ks akcií emitenta E. G., a. s., v úhrnné nominální hodnotě 76.000.000,- Kč za sjednanou kupní cenu 76.000.000,- Kč, ač obvyklá úhrnná cena těchto akcií v době uzavření smlouvy činila 29.336.000,- Kč, a
dne 31. 12. 2002 v Chebu uzavřeli Ing. J. J. jménem společnosti P., spol. s r. o., a Ing. S. P. jménem společnosti E. G., a. s., smlouvu, kterou se společnost E. G., a. s., zavázala zaplatit za společnost P., spol. s r. o., 76.000.000,- Kč ve prospěch společnosti L., akciová společnost, a společnost P., spol. s r. o., zaplatit za to společnosti E. G., a. s., 76.000.000,- Kč, ač obvyklá cena pohledávky společnosti E. G., a. s., vůči společnosti P., spol. s r. o., založené touto smlouvou byla v době uzavření této smlouvy 24.978.100,- Kč,
přičemž uzavřením uvedených smluv získala společnost L., akciová společnost, jejímž předmětem činnosti byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, majetkový prospěch 46.644.000,- Kč na úkor společnost E. G., a. s., se stejným předmětem činnosti, které v důsledku uzavření stejných smluv vznikla škoda 51.021.900,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. S. P. odsouzen podle §128 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen také trest zákazu činnosti ve formě zákazu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu 5 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. J. K., CSc., bytem H., P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvoláních obviněného Ing. S. P. a spoluobviněného Ing. J. J., rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 9 To 43/2007, tak, že obě odvolání uvedených obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 9 To 43/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 T 5/2006, podal obviněný Ing. S. P. prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V podrobnostech dovolatel uvedl, že z návrhu na obnovu řízení připojeného k dovolání, který má včetně příloh k dispozici i krajský soud, vyplynulo, že skutkový stav věci nebyl zjištěn správně. Obvyklá cena akcií, zjištěná znaleckým posudkem společnosti Č. z., a. s., vycházela z neúplných podkladů a nesprávného hodnocení aktiv společnosti E. G., a. s. Obvinění proto podali návrh na obnovu řízení, neboť v daném případě je zřejmé, že jde o porušení základních zásad trestního řízení a nesprávnost skutkových zjištění nedovoluje učinit správné právní závěry. V této souvislosti obviněný ve svém dovolání odkázal mimo jiné i na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 669/05.
Další dovolací důvod spatřuje dovolatel v tom, že obvinění v rámci jimi uskutečněných obchodních transakcí, kladených jim za vinu ve výroku o vině v rozsudku soudu první instance porušili povinnost stanovenou jim v ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodního zákoníku), které stanoví, že „ … jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem“. Nejvyšší soud v obchodně právních věcech opakovaně judikoval, že takto provedený výše zmiňovaný právní úkon je absolutně neplatný, srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 696/92, obdobně pak i ve vztahu k postoupení pohledávek rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Odo 613/2005. Dovolatel v tomto směru dovozuje, že pokud jsou úkony, které jsou předmětem popsaného skutku, skutečně absolutně neplatné, pak nemohly nastat ani právní účinky s takovými úkony spojené a nemohl tudíž nastat těžší následek, kterým je v tomto případě majetkový prospěch společnosti L., ani škoda, která však není znakem souzeného trestného činu. Společnost E. G. a případné poškozené subjekty se mohly předepsaným způsobem domáhat svých nároků u soudu tak, jako kdyby k předmětným transakcím nedošlo, když k absolutní neplatnosti musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Proto podle názoru dovolatele nelze v jeho případě hovořit o dokonaném trestném činu ve smyslu těžšího následku podle §128 odst. 4 tr. zák. tak, jak věc posoudil krajský a posléze i vrchní soud. Ve vztahu k těžšímu následku nelze uvažovat o předčasně dokonaném trestném činu, neboť musí na rozdíl od základní skutkové podstaty dojít k dosažení výhody na straně jedné a úkoru na straně druhé. Pokud z hlediska civilního práva nenastaly následky takové smlouvy pro její absolutní neplatnost, nemohly nastat ani následky významné z hlediska práva trestního, v jehož intencích by bylo možné hovořit pouze o pokusu trestného činu, s čímž pak nutně musí být spojeno přehodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost na straně jedné, a povinnost zkoumat subjektivní stránku ve vztahu k těžšímu následku na straně druhé.
V závěru dovolání obviněný Ing. S. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný požádal předsedu senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. S. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., k němu ve svém vyjádření uvedla, že trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisu občanského nebo obchodního práva neplatná. Je tomu tak zejména proto, že předmětné úkony měly následky předpokládané vymezením jejich obsahu, neboť prodej akcií, převzetí závazku i započtení pohledávek našly faktický odraz v majetkové sféře společnosti E. G., a. s., kdy došlo ke zvýhodnění postavení společnosti L., a. s. Ani koncernové uspořádání zúčastněných společností, s ohledem na další okolnosti případu, nebylo způsobilé zabránit posouzení jednání obviněných jako trestného činu s právní kvalifikací podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., a to především proto, jak zmínil zejména odvolací soud, že došlo v konečném důsledku k neuhrazení závazků třetích věřitelů, a to především věřitele K., a. s., která byla jak věřitelem společnosti E. G., a. s., tak společnosti L., a. s. Soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud v dané trestní věci vycházely ze znaleckého posudku Č. z., a. s., z něhož vyplynulo, že pro posouzení skutkového stavu je podstatné porovnání stavu před uskutečněním předmětných transakcí a po jejich ukončení u všech na nich zúčastněných společností. S ohledem na shora uvedené tedy nemůže uspět ani skutková námitka obviněných o tom, že akcie byly prodány za cenu obvyklou a že došlo k nesprávnému hodnocení aktiv společnosti E. G., a. s. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi není možné shledávat žádný rozpor. Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupkyně souhlasila i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, kdy tento zejména odkazoval na jím podaný návrh na povolení obnovy trestního řízení, který je opřen o další po právní moci napadených rozhodnutí zpracovaný znalecký posudek. V návaznosti na to polemizoval se závěry zejména soudu první instance ohledně kvality a věrohodnosti ve věci již v průběhu řízení vypracovaných původních znaleckých posudků. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je patrno, že soudy obou instancí se zabývaly i předchozím znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. O. Š. k zadání obhajoby, přičemž z důvodu značných odlišností a diametrálně se lišících závěrů pak soud nalézací vyslechl v hlavním líčení jak znalce Ing. O. Š., tak i Ing. V. K. za znalecký ústav Č. z., a. s., H. K., a v odůvodnění svého rozsudku pak také konstatoval, proč vzal za podklad pro své rozhodnutí právě obhajobou zpochybňovaný a pro obviněného nepříznivý znalecký posudek Č. z., a. s. Na to pak navázaly logické a důkazně podložené úvahy odvolacího Vrchního soudu v Praze, který se v odůvodnění svého usnesení ze dne 3. 10. 2007 náležitě vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obou obviněných. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud na uvedená rozhodnutí soudů obou instancí odkazuje, když se s jejich hodnocením provedených důkazů zcela ztotožňuje. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu však obviněný Ing. S. P. vznesl ještě další právně relevantní námitku, spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., neboť pokud jsou úkony, které jsou předmětem popsaného skutku, skutečně absolutně neplatné, pak nemohly nastat ani právní účinky s takovými úkony spojené a nemohl tudíž nastat těžší následek, kterým je v tomto případě majetkový prospěch společnosti L., ani škoda, která však není znakem souzeného trestného činu. Společnost E. G. a případné poškozené subjekty se mohly předepsaným způsobem domáhat svých nároků u soudu tak, jako kdyby k předmětným transakcím nedošlo, když k absolutní neplatnosti musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Proto podle názoru dovolatele nelze v jeho případě hovořit o dokonaném trestném činu ve smyslu těžšího následku podle §128 odst. 4 tr. zák. tak, jak věc posoudil krajský a posléze i vrchní soud. Ve vztahu k těžšímu následku nelze uvažovat o předčasně dokonaném trestném činu, neboť musí na rozdíl od základní skutkové podstaty dojít k dosažení výhody na straně jedné a úkoru na straně druhé. Pokud z hlediska civilního práva nenastaly následky takové smlouvy pro její absolutní neplatnost, nemohly nastat ani následky významné z hlediska práva trestního, v jehož intencích by bylo možné hovořit pouze o pokusu trestného činu, s čímž pak nutně musí být spojeno přehodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost na straně jedné, a povinnost zkoumat subjektivní stránku ve vztahu k těžšímu následku na straně druhé.
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení bude potrestán ten, kdo takovým činem získá pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Soud první instance se k právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. S. P. vyjádřil zejména na straně 8 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl, že v době uzavření předmětných smluv byl obviněný předsedou představenstva obchodní společnosti L., akciová společnost, a členem představenstva společnosti E. G., a. s. Ve stejné době byl spoluobviněný Ing. J. J. předsedou dozorčí rady společnosti L., akciová společnost, předsedou dozorčí rady společnosti E. G., a. s., a jednatelem i společníkem společnosti P., spol. s r. o. Vzhledem k postavení obviněného v uvedených společnostech mu musela být známa výše obchodního jmění společnosti E. G., a. s., která měla podle znaleckého posudku Č. z., a. s., stěžejní význam pro tržní hodnotu akcií tohoto emitenta a stejně tak i pro tržní hodnotu pohledávky společnosti E. G., a. s., vůči společnosti P., spol. s r. o., založené smlouvou o převzetí dluhu mezi těmito společnostmi ze dne 31. 12. 2002. Nalézací soud v tomto směru vycházel zejména z výpovědi svědkyně Z. P., která vypověděla, že společnost P., spol. s r. o., od doby svého vzniku téměř neobchodovala, nikdy nevykonávala žádnou výrobní činnost a oba obvinění o tomto věděli. Obviněný Ing. S. P. měl také přístup k výkazům společnosti P., spol. s r. o. Ze znaleckého posudku vypracovaného Č. z., a. s., vyplynulo, že ke dni 31. 12. 2002 byly akcie emitenta E. G., a. s., nabyté kupní smlouvou ze dne 30. 12. 2002 od společnosti L., akciová společnost, prakticky jediným majetkem společnosti P., spol. s r. o., přičemž pasiva této společnosti ke stejnému dni činila 89.680.000,- Kč. Nalézací soud tedy vzal za prokázané, že obviněný spolu se spoluobviněným Ing. J. J. po předchozí dohodě uzavřel shora uvedenou kupní smlouvu a smlouvu o převzetí dluhu, a to jménem účastníků těchto smluv se stejným předmětem jejich činnosti, a to se zjevným úmyslem opatřit společnosti L., akciová společnost, prospěch velkého rozsahu, když při tomto jednání zneužil svého postavení jako člena statutárního orgánu předmětných společností. Vzhledem k rozsahu získaného prospěchu aplikoval nalézací soud na jednání obviněného ustanovení §128 odst. 2, 4 tr. zák.
V rámci odvolání obviněný Ing. S. P. namítal zcela jiné skutečnosti, než které pak vznesl v rámci tohoto řízení v dovolání. Lze pouze odkázat na stranu 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde tento konstatuje, že není pravdou, že by dosah jednání obviněných byl pouze mezi ve faktickém koncernu uskupenými obchodními společnostmi, nýbrž jednáním obviněného byl poškozen zejména věřitel společnosti E. G., a. s., společnost K., a. s., a právě závažností zásahu do práv třetí osoby, stojící mimo koncernovou strukturu zúčastněných společností, přesahuje skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu první instance meze pouhých obchodně právních vztahů, a je zcela v souladu se zásadou „ultima ratio“. Dále pak odvolací soud vyjádřil své závěry ohledně existence a výše výhody, kterou jednáním obviněného získala společnost L., akciová společnost. K tomu v podrobnostech soud druhého stupně uvedl, že společnost L. měla před transakcí dluh vůči společnosti E. ve výši 75.531.317,40 Kč, který prodejem akcií v tržní hodnotě 29.336.000,- Kč fakticky uhradila, a v tomto je právě spatřována její výhoda. Současně převzetím dluhu společností E. od dlužníka, společnosti P., získala společnost L. bonitnějšího dlužníka, což se ihned projevilo v tom, že zmíněný dlužník svůj závazek splatil.
Odvolací soud pak na straně 7 odůvodnění svého usnesení právě v dovolání zmiňovanou skutečnost, že obviněný, z pozice svých funkcí v zúčastněných společnostech zcela záměrně, nerespektoval ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku, považuje za doklad naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu, kdy úmysl obviněných směřoval ve svém konečném důsledku k neuhrazení závazků třetích osob – věřitelů.
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí zejména upozorňuje, že byť se ani jeden ze soudů rozhodujících v této trestní věci, výslovně nezabýval vlivem absolutní neplatnosti předmětných právních úkonů učiněných obviněným Ing. S. P. a jeho spoluobviněným Ing. J. J. (jen odvolací soud konstatoval právě rozpor způsobu stanovení hodnoty převáděných akcií dohodou stran s ustanovením §196a odst. 3 obchodního zákoníku) na právní kvalifikaci jednání obviněných, neznamená absolutní neplatnost takových právních úkonů ve smyslu občanského či obchodního zákoníku sama o sobě zároveň nemožnost dokonání souzeného trestného činu a tím automaticky kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku. Absolutní neplatnost výše uvedených právních úkonů v tomto konkrétním případě dovolatele pak už vůbec nezpochybňuje výši prospěchu, který získala obchodní společnost L., akciová společnost. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje zejména na rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že je sice pravdou, že k absolutní neplatnosti musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. V případě obviněného Ing. S. P. však nelze opomenout, že se jednalo o 3 zúčastněné společnosti ve faktickém koncernu, a tím v situaci, kdy ani u jedné z těchto společností, či spíše u jejich statutárních orgánů, ani jejich členů, kterými byli oba obvinění, ve skutečnosti neexistovala vůle vyvolat řízení před soudem a domoci se tak absolutní neplatnosti výše zmiňovaných právních úkonů. Mezi těmito společnostmi tak došlo k plnění ze smluv, z nichž jedna byla ve zmiňovaných ohledech sice absolutně neplatná, avšak jak ukázal následný postup směřující k prohlášení konkursu na společnost E. G., a. s., nikdo se této absolutní neplatnosti nedovolal, a to ani v rámci konkursu. Vůle obou obviněných jednajících jménem zúčastněných společností směřovala zcela zjevně k tomu, aby předmětná smluvní ujednání byla splněna, a tak se také v této věci skutečně stalo.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že i přesto, že uzavřená smlouva o převodu akcií byla absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v důsledku porušení ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku, nejednalo se v případě obviněného Ing. S. P. o pouhý pokus trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle ustanovení §128 odst. 2, 4 tr. zák. Ve skutečnosti totiž v důsledku uvedené situace nebyl v podstatě nikdo, kdo by mohl vyvolat řízení před soudem a domoci se absolutní neplatnosti a vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z takto neplatných smluvních ujednání, a to i zřejmě vzhledem k tomu, že osobám stojícím vně faktického koncernu nebyly známy rozhodné skutečnosti, v důsledku nichž došlo k absolutní neplatnosti shora uvedené smlouvy. Vůle a tím i úmysl dovolatele i jeho spoluobviněného Ing. J. J. pak směřovaly jednoznačně k tomu, aby bylo plněno bez ohledu na platnost předmětné smlouvy a aby tak bylo dosaženo výše uvedeného majetkového prospěchu pro společnost L., akciová společnost, k jehož získání ve výši 46.644.000,- Kč také skutečně došlo a který tak svou výši odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty a tím i právní kvalifikaci jednání obviněného jako dokonaného trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., a nikoli jen jako jeho pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněných i přes jimi uváděnou absolutní neplatnost totiž rozhodně mělo jimi zamýšlené faktické důsledky a zcela jasně se projevilo jednak v přesunu finančních prostředků, jak již bylo výše uvedeno, a jednak i ve vztahu k poškozené společnosti K., a. s. Případné další postupy navazující na absolutní neplatnost uvedené smlouvy by pak měly z hlediska spáchaného trestného činu již jen povahu náhrady škody způsobené uvedeným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s ohledem na výše uvedené plně souhlasí se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů a nepovažuje za potřebné kromě výše uvedeného k nim cokoli dalšího dodat. Pokud dovolatel odkazuje na jím podaný návrh na povolení obnovy trestního řízení a k tomu přiložené podklady, pak Nejvyšší soud musí zdůraznit, že nelze směšovat řízení o dovolání s řízením o povolení obnovy, neboť obě řízení se vztahují k jinému mimořádnému opravnému prostředku a nelze v rámci jednoho z těchto řízení posuzovat a brát jako podklad skutečnosti týkající se druhého řízení. V tomto směru nelze na podaný návrh na obnovu řízení brát jakýkoli zřetel, neboť o něm rozhoduje jako příslušný Krajský soud v Plzni a nikoli Nejvyšší soud, jak nakonec vyplývá i ze spisu pod sp. zn. 1 Nt 359/2007 vedeného Krajským soudem v Plzni, který si Nejvyšší soud vyžádal.
Nejvyšší soud tudíž s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 9 To 43/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 4 T 5/2006, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, a s jeho skutkovými i právními závěry se pak ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláním obviněného Ing. S. P. toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného Ing. S. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V důsledku tohoto rozhodnutí se stala obsolentní žádost obviněného o odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí (§265o odst. 1 tr. ř.), proti němuž bylo dovolání podáno
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.