ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.837.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 837/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání, které podal obviněný M. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 7 To 159/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 428/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 3 T 428/2003, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §255 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu uložený obviněnému M. T. trestním příkazem vydaným Okresním soudem v Hodoníně dne 2. 2. 2001, sp. zn. 15 T 1/2001, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozenému H. D. C. ve výši 12 500 000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání obviněného M. T. rozhodl ve věci Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 7 To 159/2005, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v rozsahu výroků o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému M. T. uložil podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák. Dále krajský soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit škodu ve výši 12 500 000,- Kč poškozené společnosti B.-O., s. r. o., se sídlem v B., K. a se zbytkem nároku na náhradu škody ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu celého výroku a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Své konkrétní námitky, jež spadají pod uplatněný dovolací důvod, obviněný směřoval proti naplnění jednoho ze zákonem vyžadovaných znaků základní skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák., a to způsobení škody. Poukázal na to, že trestní zákon kromě rozlišení výše škody samotný pojem škoda nedefinuje, proto je nutné vycházet z občanského, v dané věci obchodního zákoníku, podle něhož se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Pro určení, zda jednáním obviněného došlo ke vzniku škody, je nutné zkoumat stav majetku poškozené společnosti a vyřešit otázku platnosti či neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Dovolatel vytkl soudům, že se těmito zásadami neřídily. Vyslovil dále přesvědčení, že smlouva o převodu nemovitostí v daném případě je neplatná, nemohlo tudíž dojít ke zmenšení majetku společnosti, která je tak nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. I v případě, že by smlouva byla uznána za platnou, přičemž z provedeného dokazování je jasné, že kupní cena nebyla uhrazena, vznikla poškozené společnosti pohledávka ve výši sjednané ceny, která odpovídá i tržní ceně určené znalcem v trestním řízení. S ohledem na to, že Mgr. P. K. vlastní řadu nemovitostí i pohledávek, je podle dovolatele osobou schopnou uhradit závazek vyplývající z kupní smlouvy. Obviněný dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tz 97/2000 (v dovolání nesprávně označeno jako 5 Tzn), v němž i Nejvyšší soud vyslovil názor, že samotný prodej spravovaného cizího majetku za odpovídající tržní cenu, která je ekvivalentem skutečné hodnoty prodaného majetku, nelze považovat za škodu i při porušení určité povinnosti, např. smluvního omezení v nakládání se spravovaným majetkem. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila písemně k dovolání prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky dovolání odpovídají uplatněnému důvodu, ale jsou zjevně neopodstatněné. Poukázal především na to, že v důsledku obviněným uzavřené smlouvy došlo k zápisu nového vlastníka předmětných nemovitostí do katastru, v důsledku čehož byl vyveden majetek poškozené společnosti. Pokud jde o argument obviněného poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně trestnosti prodeje spravovaného majetku, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jednak upozornil na další podstatné okolnosti, jimiž se rozsudek ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 97/2000 zabýval, přičemž především zdůraznil, že v uvedené trestní věci došlo k převodu majetku se souhlasem jeho vlastníka na rozdíl od věci obviněného M. T. Ten svým jednáním podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství způsobil škodu tím, že nemovitosti prodal v rozporu s právem a povinnostmi určenými ve společenské smlouvě. Vyslovil tak názor, že škoda nevznikla nezaplacením kupní ceny nemovitostí, nýbrž právě porušením smluvních povinností obviněným. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný tak svými konkrétními námitkami vyhověl zákonným předpokladům naplnění citovaného důvodu dovolání, neboť vytýkal vady v porušení hmotně právních ustanovení soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud však dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Skutek, jímž podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jediný jednatel společnosti B.-O., s. r. o., se sídlem M., okres H., v rozporu s článkem 6. Zakladatelské listiny o založení této společnosti ze dne 21. 1. 2000 bez vědomí jediného společníka H. D. C., ač byl povinen jednat a podepisovat výhradně současně s tímto společníkem, dne 14. 6. 2000 v B. uzavřel kupní smlouvu s Mgr. P. K. o prodeji nemovitostí v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví, pozemků a staveb, které byly majetkem společnosti B.-O., s. r. o., na základě které se vlastníkem nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 14. 6. 2000 stal Mgr. P. K., čímž této společnosti způsobil škodu ve výši 12 500 000,- Kč.
Přestože v popisu skutku okresní soud výslovně nevyjádřil okolnost podstatnou pro trestní odpovědnost obviněného, tedy, že poškozená společnost neobdržela plnění z kupní smlouvy, resp. ani sám obviněný jako statutární zástupce, lze ji dovodit z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit, že skutková zjištění v posuzované trestní věci nasvědčují tomu, že odpovídající právní kvalifikací bylo právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Vztah mezi ustanoveními §255 tr. zák. a §248 tr. zák. je řešen v rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr., které vychází ze subsidiárního postavení trestného činu podle §255 tr. zák. k trestnému činu podle §248 tr. zák. Rovněž jednoznačně stanoví, že v případech kdy si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoli trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (věta I.). Podle věty II. tohoto judikátu pak v případě, kdy pachatel v rozporu s účelem, pro který mu byla cizí věc svěřena, ji s vědomím, že tak činí proti vůli vlastníka, prodá, pak si takovou věc přisvojí ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., neboť s ní tímto způsobem nakládá jako s věcí vlastní. Tak tomu bylo i v předmětné trestní věci obviněného M. T., který v postavení jediného jednatele společnosti s ručením omezeným uzavřel kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, jejichž vlastníkem byla obchodní společnost, evidentně s vědomím, že tak činí v rozporu s vůlí jediného společníka a proti ustanovení článku 6. Zakladatelské listiny. Současně obviněný nepřevzal kupní cenu, kterou by předal do dispozice společnosti, nýbrž výtěžek z prodeje použil na úhradu vlastních dluhů, jež měl jako fyzická osoba vůči kupujícímu svědku Mgr. P. K. S ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius však již v současném stadiu řízení nelze skutek právně posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (výše škody způsobené obviněným by odpovídala nejpřísnější kvalifikaci tohoto trestného činu).
Podstatu dovolací argumentace tvoří námitka, že jednáním obviněného nedošlo ke vzniku škody, ačkoli se jedná o jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zák. Pro určení otázky vzniku škody bylo podle tvrzení dovolatele podstatné posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy, což ani jeden ze soudů neučinil. Svou beztrestnost však obviněný dovodil v podstatě z obou možných výsledků, tedy jak v případě, že smlouva byla neplatná (vlastnické právo společnosti k nemovitostem by tak nebylo dotčeno), tak při posouzení smlouvy jako platně uzavřené. Za této situace by podle názoru obviněného společnosti B.-O., s. r. o., vznikla pohledávka vůči kupujícímu, který je osobou solventní, tudíž požadavek na zaplacení kupní ceny by společnost na svědkovi Mgr. P. K. mohla úspěšně uplatnit. Tyto úvahy i poukaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tz 97/2000 jsou však zcela nesprávné.
Dovolatel svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy ve svém mimořádném opravném prostředku blíže neodůvodnil, v podstatě odkázal na svá tvrzení o okolnostech podpisu smlouvy. Zřejmě se tak dožadoval absolutní neplatnosti ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen o. z.), podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům. O tento případ však v projednávané věci nešlo, neboť obviněný byl v době uzavření smlouvy o prodeji nemovitostí jediným jednatelem společnosti s ručením omezeným, tedy jejím statutárním orgánem, který jedná jménem společnosti. Jestliže při podpisu kupní smlouvy porušil své povinnosti jednatele, jež byly omezeny při založení společnosti nutným spolupodepisováním jediného společníka, je takové omezení vůči třetím osobám neúčinné ve smyslu §133 odst. 2 obchodního zákoníku. Uzavřená kupní smlouva tak zavazuje společnost, za kterou obviněný jednal, k plnění jejího obsahu a samotné porušení povinnosti obviněného jako jednatele nezpůsobilo absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Citované ustanovení obchodního zákoníku tak chrání třetí osoby v případech, kdy jednatelé poruší omezení svých jednatelských oprávnění. Následkem takového porušení pak zpravidla bývá odpovědnost jednatele za vzniklou škodu. V žádném případě však společnost nemůže odmítnout jednání jednatele, neboť jí vznikají závazky z právních úkonů, které jejím jménem učinil, a to i za situace, kdy takové jednání vede k trestní odpovědnosti jednatele (při splnění dalších zákonných podmínek). Stejně tak se dovolatel nemůže domáhat absolutní neplatnosti podle §37 o. z., podle něhož musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Z obsahu trestního spisu je totiž evidentní, že pokud při uzavírání kupní smlouvy nebyla u obviněného jako jedné ze smluvních stran vůle plnit její obsah, druhá strana – kupující Mgr. P. K. takovou vůli měl a chtěl být jejím obsahem vázán. Jedná se tak o případ tzv. mentální rezervace, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. (Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, publikovaný pod č. C 2086, Svazek 26/2004, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck.)
Pokud se tedy obviněný ve svém dovolání domáhal posouzení kupní smlouvy jako absolutně neplatné, Nejvyšší soud tuto námitku musel odmítnout. Učinil tak shodně jako Krajský soud v Brně v právní věci žalobce B.-O., s. r. o., proti žalovanému Mgr. P. K., který rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 14 Co 253/2006, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo pro katastrální území a obec B. Tvrzení obviněného o tom, že poškozené společnosti nemohla vzniknout škoda je tak v rozporu se skutečným stavem, neboť nejenže byly z jejího majetku odstraněny předmětné nemovitosti, nýbrž se jí nedostalo žádného peněžního ekvivalentu odpovídajícího jejich hodnotě, když kupní cena nebyla společnosti uhrazena. Tato skutečnost je pak zásadním rozdílem mezi případem, který byl řešen u Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tz 97/2000, resp. tou částí odůvodnění rozhodnutí ve věci, kterou dovolatel citoval ve svém podání a skutečným stavem, který je odlišný od věci obviněného M. T. V citaci části odůvodnění strany 7 uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu totiž obviněný vynechal část týkající se získání kupní ceny prodávajícím, kde Nejvyšší soud konstatoval, že samotný prodej opatrovaného či spravovaného majetku statutárním orgánem za odpovídající tržní cenu, která je ekvivalentem skutečné hodnoty prodaného majetku a kterou právnická osoba za jeho prodej obdrží do svého majetku, nelze za škodu považovat ani při porušení jiné povinnosti. V daném případě však obviněný nepředal společnosti, jejímž jménem uzavřel kupní smlouvu, žádné finanční prostředky, jež by odpovídaly tržní hodnotě prodaných nemovitostí, tudíž z majetku společnosti byly nemovitosti odstraněny, aniž by se jí dostalo odpovídající protihodnoty. O vzniku škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněného tak nelze mít jakékoli pochybnosti. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na to, že vztah mezi trestní odpovědností pachatele a neplatností smlouvy řešil ve věci publikované pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr. Byť se rozhodnutí týkalo trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., je závěr o tom, že trestní odpovědnost za tento trestný čin není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímu uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná, použitelný i na předmětnou trestní věc obviněného M. T.
Námitka obviněného týkající se vzniku pohledávky poškozené společnosti vůči Mgr. P. K. z důvodu nezaplacení kupní ceny je zcela mimo rámec pravidel logiky. Z práva poškozeného domáhat se plnění na třetí osobě, která navíc nabyla věc v dobré víře s vědomím oprávněnosti druhé smluvní strany smlouvu uzavřít, nelze dovozovat neexistenci škody na majetku původního vlastníka věci. Škodu představuje majetková újma, k níž došlo zaviněným protiprávním jednáním obviněného, na jehož trestní odpovědnost nemůže mít vliv možnost poškozeného domáhat se práva na plnění prostředky civilního práva. Pokud jde o povinnost obviněného k náhradě škody, kterou ve svém dovolání v této souvislosti zpochybnil, vyplývá jednoznačně ze zjištění soudů. K majetkové újmě společnosti B.-O., s. r. o., došlo porušením omezení jednatelského oprávnění obviněného, tedy v příčinné souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, neboť se původnímu vlastníku nemovitostí nedostalo ani peněžního ekvivalentu jejich tržní hodnoty, který použil obviněný k úhradě svých osobních závazků vůči kupujícímu Mgr. P. K. Obviněný tak v době uzavření kupní smlouvy ani nemohl počítat s tím, že by společnost obdržela ekvivalent prodaného majetku. Zcela správně tak soudy zavázaly obviněného k náhradě škody ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Námitka nesprávného právního posouzení vzniku škody uplatněná v dovolání obviněného je tak zcela nedůvodná, a v tomto ohledu neshledal Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ani jemu předcházející řízení vadným.
Nejvyšší soud proto odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení jemu předcházejícího. Závěr o neopodstatněnosti dovolání bylo totiž možné učinit i bez takové přezkumné činnosti na podkladě spisu a obsahu dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová