ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.899.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 899/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovoláních, která podali jednak obhájce uprchlého obviněného T. R., t. č. neznámého pobytu, a jednak obvinění V. N ., a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2000, takto:
Dovolání obviněných T. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění R. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 2 T 9/2000, uznáni vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se společně s obviněným V. V. dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku.
Za spáchání těchto trestných činů byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. R. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Pokud jde o obviněného V. N., byl citovaným rozsudkem odsouzen §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O trestu obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., bylo pak rozhodnuto tak, že soud prvního stupně uložil tomuto obviněnému podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. V.
Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto též o tom, že poškozená obchodní společnost N. A. S. C., Ltd.,byla odkázána se svým nárokem náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání všech obviněných a státního zástupce podaným proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu sám znovu rozhodl o vině a trestu všech obviněných. Tímto rozsudkem byli obvinění V. V. a R. R. uznáni vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obvinění V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Zmíněných trestných činů se tito obvinění dopustili tím, že s vědomím, že se podílejí na výjimečně rozsáhlém a nezákonném majetkovém poškození podílových fondů spravovaných obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost, za účasti dalších doposud neustanovených osob a se záměrem obohatit sebe nebo jiného odčerpali ve dnech od 3. 3. do 11. 3. 1997 v Praze finanční prostředky jmenované obchodní společnosti uložené u jejich depozitáře – P. b., a. s., na běžných účtech podílových fondů blíže specifikovaných v citovaném rozsudku, a to následujícím způsobem:
Obviněný V. V. dne 4. 3. 1997 podepsal v pražské pobočce P. b., a. s., podpisové vzory osob zmocněných disponovat s prostředky na účtech podílových fondů uvedených v citovaném rozsudku, a dále dne 3. 3. nebo 4. 3. 1997 podepsal tři smlouvy o převodu cenných papírů (včetně na ně navazujících protokolů o předání cenných papírů) mezi obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost, a U., s. r. o., jejichž předmětem byl prodej akcií D. P., a. s.
Obviněný R. R., poté, co se stal na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 1997, kterou uzavřel s obchodní společností U., s. r. o., mandatářem, parafoval smlouvy o převodu cenných papírů ze dne 5. 3. 1997 mezi touto obchodní společností a obchodní společností S. L., jejímž předmětem byl převod 540 kusů akcií obchodní společnosti D. P., a. s., za částku v celkové výši 1 233 274 140,- Kč. Dále tento obviněný parafoval tři smlouvy o převodu cenných papírů označených datem 4. 3. 1997 (opraveným na den 5. 3. 1997) uzavřených mezi obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost, jako kupujícím a obchodní společností U., s. r. o., jako prodávajícím, jejichž předmětem byl následný prodej shora uvedených akcií.
Obviněný V. N. po uzavření mandátní smlouvy ze dne 1. 2. 1997 s obviněným T. R. podepsal všechny výše označené smlouvy o převodu cenných papírů a tři na ně navazující protokoly o předání cenných papírů, sám u těchto smluv opravil datum na den 5. 3. 1997 a jednal tak přesto, že aktuální tržní cena akcií D. P., a. s., v té době činila nejvíce 102 000 760,- Kč. Kupní cena však byla dohodou smluvních stran stanovena ve výši 102 079 000,- Kč, ve výši 811 791 000,- Kč a ve výši 322 414 000,- Kč. Obviněný V. N. pak za účelem realizace předmětných smluv informoval obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o potřebě otevření účtu pro obchodní společnost U., s. r. o., u P. b., a. s.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., jednak sestavil, jednak podepsal jménem obchodní společnosti U., s. r. o., komisionářskou smlouvu o obstarání koupě cenných papírů ze dne 3. 3. 1997 s obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost, s poskytnutím zálohy komisionáři (obchodní společnosti U., s. r. o.) ve výši 1 236 284 000,- Kč sestávající též z odměny komisionáře ve výši 3 083 000,- Kč a administrativního poplatku ve výši 1000,- Kč na její účet vedený u P. b., a. s. Dále obviněný uzavřel dne 3. 3. 1997 smlouvu o běžném účtu s P. b., a. s., k němuž podepsal podpisový vzor, a dne 5. 3. 1997 s vědomím, že se jedná o platbu za prodej akcií obchodní společnosti D. P., a. s., i příkaz k úhradě částky ve výši 1 233 274 140,- Kč ve prospěch účtu obchodní společnosti S. L., a částky ve výši 3 000 000,- Kč ve prospěch účtu obchodní společnosti U., s. r. o. Posledně uvedenou částku obviněný vybral dne 11. 3. 1997. Předem však tento obviněný navrhl svědku N. P. T. možnost výhodného obchodu s cennými papíry uskutečněného především dne 3. 3. 1997, s nímž se zúčastnil jednání u notáře JUDr. R. H. Při tomto jednání jmenovaný svědek podepsal kupní smlouvu o převodu cenných papírů mezi obchodními společnostmi K.-M., Ltd., jako kupující a C., s. r. o., jako prodávající, jejímž předmětem byl převod 3 383 000 kusů akcií obchodní společnosti C. S. F., a. s., investiční společnost, ve formě tří hromadných akcií na jméno v listinné podobě. Kupní cena byla ve zmíněné smlouvě stanovena dohodou smluvních stran ve výši 9 000 000,- USD, avšak tato částka nebyla nikdy uhrazena. Dále svědek N. P. T. převzal protokol o předání cenných papírů a hromadné akcie, z nichž jednu zřejmě později rovněž podepsal, přičemž o jednání v notářské kanceláři JUDr. R. H. byl sepsán notářský zápis. Obsahem notářského zápisu bylo přitom rozhodnutí jediného akcionáře obchodní společnosti C. S. F., a. s., investiční společnost, o personálních změnách v jejích statutárních orgánech, jejichž součástí bylo zejména jmenování obviněného V. V. předsedou představenstva. Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., též podepsal jako prokurista V. o. a. s. smlouvu ze dne 4. 3. 1997 s obchodní společností K.-M., Ltd., jejímž předmětem bylo zajištění úhrady kupní ceny akcií ve prospěch obchodní společnosti C., s. r. o.
Za spáchání shora popsaných trestných činů byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný R. R. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce makléře obchodníka s cennými papíry na dobu 5 let. Pokud jde o obviněného V. N., byl citovaným rozsudkem odsouzen §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech formách obchodních společností na dobu 5 let. O trestu obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., bylo pak rozhodnuto tak, že soud prvního stupně uložil tomuto obviněnému podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech formách obchodních společností na dobu 5 let. Odvolací soud rovněž rozhodl o vině a trestu obviněného V. V.
Postupem podle §229 odst. 1 tr. řádu rozhodl odvolací soud též o nároku poškozené obchodní společnosti N. A. S. C., Ltd.,na náhradu škody způsobené trestným činem, a to tak, že jmenovaná obchodní společnost byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obhájce obviněného T. R. dne 1. 6. 2007 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obhájce tohoto obviněného soudy nižších stupňů správně neposoudily subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pro který byl obviněný stíhán a odsouzen. Zmíněný závěr opírá obhájce tohoto obviněného o okolnost, že obviněný nemohl ovlivnit uzavření předmětných smluv, které by byly podle jeho názoru platně uzavřeny i bez připojené parafy. Jak v této souvislosti obhájce obviněného dále uvádí, obviněný se nepodílel na poškození podílových fondů ani nezavinil vznik protiprávního následku. Navíc podle obhájce obviněného nebyl ve věci proveden důkaz, kterým by byla prokázána existence úmyslného spojení obviněného T. R. s ostatními spoluobviněnými při páchání posuzované trestné činnosti. Závěrem podaného dovolání obhájce tohoto obviněného navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, a aby ho současně podle §226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby, anebo aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 4. 6. 2007 napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně i obviněný V. N. Dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný uvádí, že nevěděl o existenci komisionářské smlouvy, kterou uzavřel obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., ani o změnách ve statutárních orgánech obchodní společnosti C. S. F., a. s. Obviněný rovněž popírá, že by byl seznámen s hospodařením zmíněné obchodní společnosti a jejích fondů. Nadto obviněný nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování, který podle jeho názoru nemohl být dostatečným podkladem pro posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Jak dále uvádí obviněný, v předcházejícím řízení bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný V. N. rovněž vytýká odvolacímu soudu, že skutek obsažený v obžalobě nesprávně hodnotil z hlediska ustanovení §3, §4 a §88 tr. zák. Podle svého přesvědčení obviněný učinil toliko úkony, které zcela odpovídaly obchodněprávním předpisům. Takové úkony proto údajně nemohou být posuzovány jako trestný čin, a to tím spíše, že postrádaly existenci znaků trestného činu podvodu. Obviněný uvádí, že vykonával jen práva statutárního orgánu obchodní společnosti, což podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vylučuje jeho trestní odpovědnost. Obviněný vznáší námitky i proti posouzení objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byl uznán vinným, přičemž nesouhlasí ani s odůvodněním těchto znaků v napadeném rozsudku. Pokud jde o odůvodnění rozsudku, odvolací soud podle obviněného též neuvedl, na základě jakých skutečností dospěl k jiné právní kvalifikaci jeho jednání oproti právní kvalifikaci spoluobviněného T. R.
Dále obviněný V. N. ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože podle jeho názoru je uložený trest v rozporu s ustanoveními čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §31 tr. zák., jelikož od doby spáchání skutku uplynulo 10 let. Navíc je podle obviněného v posuzované věci zřejmé, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05. Obviněný zpochybnil i trest zákazu činnosti, jenž mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu údajně v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem podaného dovolání obviněný V. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout ve smyslu právního názoru uvedeného v dovolání. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 4. 5. 2007 prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, obviněný uvádí, že dne 3. 6. 2005 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly téhož dne vyvěšením rozhodnutí na úřední desce soudu. Podle názoru obviněného tímto dnem zanikly ve smyslu §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, všechny jeho plné moci, tedy i plná moc, kterou udělil svému obhájci pro zastupování v této trestní věci. Obviněný je tedy přesvědčen, že od 3. 6. 2005 nebyl právně zastoupen, což mu (a jeho obhájci) údajně znemožnilo účastnit se výslechu svědka N. P. T. Jak dále uvádí obviněný, nelze přijmout názor odvolacího soudu, který zmíněnou námitku odmítl s odůvodněním, že nezanikají plné moci udělené pro účely trestního řízení. Takový výklad podle obviněného neobstojí, neboť zákonodárce by uvedenou skutečnost jistě promítl do citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání.
Podle názoru obviněného doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., je rozsudek odvolacího soudu založen i na nesprávném postupu při dokazování, který spatřuje obviněný v tom, že Vrchní soud v Praze zcela opomenul důkaz v podobě výslechu svědkyně L. L. provedeného v Dánském království za účasti jeho obhájce, přičemž výpověď jmenované svědkyně údajně jednoznačně podporovala obhajobu obviněného. Obviněný nesouhlasí ani s hodnocením výpovědi svědka RSDr. V. M. a uvádí, že soud měl naopak provést výslech JUDr. P. S., který by potvrdil špatné osobní vztahy mezi dovolatelem a spoluobviněným V. N. V posuzované věci je navíc podle obviněného podstatná rovněž skutečnost, že se z jeho strany nejednalo o žádnou koordinovanou činnost s podvodným úmyslem. Obviněný vznáší také námitky proti popisu skutku obsaženému v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Těmito námitkami obviněný především zpochybňuje protiprávnost svého jednání a nesouhlasí se skutkovými závěry uvedenými v uvedené skutkové větě. Podle názoru obviněného nevzal odvolací soud při posuzování jeho viny v úvahu ani okolnost, že příkazy k převodu peněz z účtů jednotlivých fondů byly z důvodu nepravého podpisu neplatné, a proto ani nemohla P. b., a. s. jednat v omylu. V rámci této dovolací námitky pak obviněný odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 9 Cmo 730/2000 (správně jde o sp. zn. 9 Cmo 430/2000).
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., spatřuje jeho existenci v postupu odvolacího soudu při ukládání trestu, když údajně nesprávně použil ustanovení §31 tr. zák. a zcela přehlédl také ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k poměrům obviněného. V této souvislosti obviněný poukazuje na svůj věk a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu pak obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., spatřuje v tom, že v předcházejícím řízení byly naplněny dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu.
Závěrem svého dovolání obviněný doc. RNDr. Ing. J. M., DrSc., navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, dále i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 2 T 9/2000, jakož i řízení předcházející těmto rozhodnutím, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k podanému dovolání obhájce obviněného T. R. a dovoláním obviněných V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce především připomíná, že všichni obvinění opakují ve svých dovoláních jen argumenty, které již uplatnili v podaných odvoláních.
Pokud jde o obviněného T. R., podle názoru státního zástupce z obsahu smluv o převodu cenných papírů musel tento obviněný vědět o zcela neodpovídající ceně převáděných cenných papírů, jakož i o jejich veřejné neobchodovatelnosti. Úloha obviněného v rámci posuzované trestné činnosti přitom podle státního zástupce spočívala zejména v tom, že působil jako prostředník mezi spoluobviněnými V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., na straně jedné, a jednatelem obchodní společnosti C., s. r. o., na straně druhé.
Ve vztahu k dovolání obviněného V. N. státní zástupce nesouhlasí s názorem tohoto obviněného, kterým zpochybnil opodstatněnost svého trestního stíhání. Podle názoru státního zástupce nebyl obviněný postižen za uskutečnění obchodněprávních úkonů, nýbrž za to, že uvedl v omyl depozitáře obchodní společnosti C. S. F., a. s., investiční společnost, kterým byla P. b., a. s. Navíc si podle přesvědčení státního zástupce musel být obviněný jednoznačně vědom nedostatku finančních prostředků obchodní společnosti U., s. r. o., na nákup veřejně neobchodovatelných akcií, a tedy i té skutečnosti, že zmíněná obchodní společnost vystupuje v posuzované věci jako prostředník k uskutečnění podvodného jednání. Námitku obviněného, kterou soudům nižších stupňů vytýká zkrácení jeho práva na spravedlivý proces, státní zástupce považuje za neopodstatněnou, přičemž se jí již dostatečně zabýval odvolací soud ve svém rozsudku. Státní zástupce rovněž považuje uložený trest vzhledem k mimořádné výši způsobené škody za zcela přiměřený. Podle jeho názoru byla v uloženém trestu zohledněna též celková délka trestního řízení, takže v této trestní věci nelze uvažovat ani o mimořádném snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu §40 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce nesouhlasí ani s názorem obviněného, kterým zpochybnil uložení trestu zákazu činnosti. Jak v této souvislosti uvádí státní zástupce, takový zásah do vlastnických práv obviněného je v souladu se zákonem, a proto se nemůže jednat o uložení nezákonného trestu.
Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., ohledně zániku plné moci, kterou tento obviněný udělil svému obhájci k zastupování v trestním řízení. Podle názoru státního zástupce zmíněná plná moc nezanikla, neboť se nejednalo o plnou moc vystavenou v rámci podnikatelských aktivit. Státní zástupce je dále přesvědčen, že jednání obviněného vykazuje zvlášť vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Navíc obviněný sehrál podle státního zástupce v této trestní věci poměrně aktivní úlohu. Ve vztahu k námitce obviněného, v níž zpochybnil hodnocení svých osobních poměrů soudy obou stupňů, státní zástupce zdůraznil, že věk ani zdravotní stav nezabránily obviněnému v páchání trestné činnosti, přičemž posouzení zdravotního stavu obviněného je v daném případě věcí vězeňské služby.
Pokud jde o návrhy obviněných V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., na odložení výkonu trestu odnětí svobody, považuje je státní zástupce za nedůvodné, neboť předsedkyně senátu soudu prvního stupně v tomto směru neučinila žádný návrh a ani z dovolacích námitek obviněných nevyplývá potřeba učinit takové rozhodnutí.
Státní zástupce proto závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť jsou zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obvinění R. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím svých obhájců (§265d odst. 2 tr. řádu), dovolání byla podána včas a na správném místě (§265e tr. řádu), směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podaná dovolání obsahují stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, všichni obvinění opírají jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný V. N. poukázal též na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá ve dvou alternativách, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (uplatněnému všemi obviněnými) Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu (uplatněný v dovolání obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc.) je dán jen tehdy, jestliže po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo následně napadeno dovoláním (viz rozhodnutí pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o námitky všech obviněných, jimiž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [případně ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] zpochybňují dosavadní skutková zjištění a rozsah provedeného dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. Citovaný dovolací důvod totiž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotněprávní (nikoli procesní) charakter. Takový závěr lze vztáhnout zejména na ty námitky obviněného T. R., jimiž v první části svého dovolání vytýkal soudům nižších stupňů nedostatečné hodnocení subjektivní stránky a neprokázání úmyslného zavinění ve vztahu k posuzované trestné činnosti. Jde totiž o výhrady směřující proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů zejména při dokazování a hodnocení důkazů, což je činnost upravená normami procesního práva (tj. trestním řádem), ale nejedná se o argumentaci zpochybňující správnost hmotněprávního posouzení skutku nebo správnost jiného posouzení podle norem hmotného práva (tj. zejména podle trestního zákona). Obdobný závěr se vztahuje i na ty dovolací námitky obviněného V. N., v nichž nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování. Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., navíc podřadil námitky shora uvedeného charakteru pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který dopadá na zcela odlišné procesní vady rozhodnutí, než uvádí tento obviněný.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadají ani takové námitky, jimiž obviněný V. N. vytýkal nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání zaměřené proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (viz ustanovení §265a odst. 4 tr. řádu). V případě obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., pak Nejvyšší soud nemohl akceptovat ty dovolací námitky, v nichž soudům nižších stupňů vytýká nedostatečný popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, přičemž svou argumentaci v této souvislosti obviněný založil na vlastní interpretaci skutkového děje. Takové námitky obviněného nejenže nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak to ve svém dovolání učinil tento obviněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. řádu. Proto k nim dovolací soud nemohl přihlížet.
Pokud jde o další námitky obviněných T. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., považuje je Nejvyšší soud sice za způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody, avšak z důvodů níže rozvedených je nebylo možno shledat opodstatněnými. K jednotlivým námitkám obviněných přitom Nejvyšší soud poznamenává následující.
Pro posouzení trestní odpovědnosti všech obviněných za trestný čin podvodu je především podstatné, že se ho dopustili ve formě spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. O spolupachatelství jde tehdy, pokud ke spáchání příslušného trestného činu došlo společným jednáním více osob (alespoň dvou) a v tomto jednání byl dán shodný úmysl spolupachatelů směřující ke spáchání trestného činu společným jednáním. Za společné jednání je podle Nejvyššího soudu nutné považovat stav, pokud každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, nebo jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo konečně i stav, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr. v odůvodnění). Dále dovolací soud připomíná, že spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu, ale jedná se toliko o formu trestné součinnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 950, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003). Pokud jde o shodný úmysl spolupachatelů, nelze ho podle názoru Nejvyššího soudu ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. postačí, aby takový úmysl vyplýval alespoň z konkludentní dohody (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 93).
Podle přesvědčení obviněného T. R. soudy nižších stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, a v tom obviněný spatřuje existenci dovolacího důvod uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pokud jde o subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu, vyžaduje se zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.), přičemž ke způsobení tzv. těžšího následku, jímž bylo v tomto případě způsobení značné škody, postačí zavinění z nedbalosti [§6 písm. a) tr. zák.]. Jak je přitom patrné ze skutkových zjištění, obviněný R. R. jako makléř obchodní společnost U., s. r. o., parafoval smlouvy o převodu cenných papírů, na základě kterých došlo ke značně nevýhodnému obchodu s cennými papíry ke škodě podílových fondů obhospodařovaných obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost. Jeho jednání je třeba podle dovolacího soudu posoudit v kontextu s celým skutkovým dějem, přičemž na základě takového posouzení lze uzavřít, že jednání obviněného v souhrnu s jednáním ostatních spolupachatelů naplnilo všechny znaky uvedené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (§250 odst. 1 tr. zák.). Navíc soudy nižších stupňů zde vyšly ze skutkového zjištění, podle kterého obviněný R. R. jako makléř musel vědět, že předmětem uvedených smluv jsou veřejně neobchodovatelné akcie, jejichž skutečná hodnota neodpovídá té částce, která byla smluvními stranami (tj. obchodními společnostmi U., s. r. o., a C. S. F., a. s., investiční společnost) nakonec sjednána. Takové jednání podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného jako neopodstatněnou.
Obviněný V. N. s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu soudům obou stupňů vytýká údajně nesprávné hodnocení skutku z hlediska ustanovení §3, §4 a §88 odst. 1 tr. zák. Obviněný těmito námitkami zpochybnil posouzení formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen (zejména pak naplnění jeho subjektivní a objektivní stránky), jakož i hodnocení společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu lze odkázat na výše uvedenou argumentaci, kterou Nejvyšší soud použil v souvislosti s dovolacími námitkami obviněného T. R. Při uplatnění zmíněných obecných závěrů na jednání obviněného V. N. lze podle Nejvyššího soudu dospět k jednoznačnému závěru, že i tento obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Jak je totiž zřejmé ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která není Nejvyšší soud oprávněn v řízení o dovolání zpochybňovat, obviněný V. N. podepsal všechny kupní smlouvy o převodu cenných papírů a tři na ně navazující protokoly o předá ní cenných papírů, sám u těchto smluv opravil datum na den 5. 3. 1997, a jednal tak přesto, že aktuální tržní cena akcií obchodní společnosti D. P., a. s., v té době činila nejvíce částku 102 002 760,- Kč. Kupní cena však byla dohodou smluvních stran stanovena v částkách ve výši 102 079 000,- Kč, 811 791 000,- Kč a 322 414 000,- Kč. Obviněný pak za účelem realizace předmětných smluv informoval obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o potřebě otevření účtu pro obchodní společnost U., s. r. o., u P. b., a. s. Taková skutková zjištění svědčí ve spojení s dalšími okolnostmi posuzované věci o tom, že obviněný V. N. jednal plánovitě, v plné součinnosti s ostatními spolupachateli (zejména pak s obviněným doc. RNDr. Ing. J M., DrSc.), přičemž si musel být jednoznačně vědom významu svého protiprávního jednání pro vyvolání škodlivého následku. V této souvislosti je třeba opětovně zdůraznit, že i jednání tohoto obviněného musí být posuzováno právě s ohledem na formu trestné součinnosti v podobě spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), neboť podle Nejvyššího soudu bylo nezbytné k naplnění souhrnu znaků jednání uvedeného ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Námitku obviněného, kterou zpochybnil existenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, proto Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou.
Pokud jde o námitku obviněného V. N., kterou zpochybnil správnost posouzení objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., uvádí Nejvyšší soud následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu je charakterizována především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby. Za omyl se považuje vždy rozpor mezi představou toho, kdo je uváděn v omyl, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba považovat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel své jednání uskuteční konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu. V takovém případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání omylu, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží – v příčinném vztahu k tomuto omylu jiného – dosáhnout obohacení sebe či další osoby (srov. obdobně Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1472). S poukazem na stávající judikaturu Nejvyšší soud ke zmíněnému formálnímu znaku doplňuje, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V soudní praxi se formy podvodného jednání liší v závislosti na tom, jaký způsob kriminální aktivity pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení jím zamýšleného trestněprávně významného následku.
Na základě shora uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková zjištění v posuzované věci lze dospět k závěru, že obviněný V. N., který společně s obviněným doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., působil jako jednatel obchodní společnosti U., s. r. o., naplnil i objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolací soud ve svém rozsudku (viz zejména jeho str. 23) podrobně popsal, v čem spočívalo uvedení v omyl, kdo byl osobou uvedenou v omyl, jaký tzv. modus operandi zvolili všichni obvinění ke spáchání posuzovaného trestného činu a jaký protiprávní následek vyvolali obvinění svým jednáním. V posuzované věci totiž obviněný V. N. uskutečnil takové úkony (podpisy na kupních smlouvách o převodu cenných papírů a na ně navazujících protokolů o předání cenných papírů a informování obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o potřebě otevřít účet pro obchodní společnost U., s. r. o.), které doplnily jednání ostatních obviněných a v konečném důsledku vyvolaly omyl zaměstnanců P. b., a. s., a vedly ke způsobení škody velkého rozsahu na majetku podílových fondů obhospodařovaných obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost.
Na tomto závěru tedy nemůže změnit nic ani tvrzení obviněného V. N., podle něhož v podstatě jen uskutečňoval soukromoprávní úkony jako statutární orgán právnické osoby, takže mu údajně nelze přičítat trestní odpovědnost. Podle názoru Nejvyššího soudu se obviněný snaží takovou námitkou zlehčovat závažnost svého jednání a jeho následků. V obecné rovině lze jistě přisvědčit námitkám obviněného, že výkon práva podle obchodního zákoníku nemůže být bez dalšího posouzen jako trestný čin. V tomto směru tedy Nejvyšší soud nehodlá zpochybňovat judikaturu svou i Ústavního soudu, jíž se obviněný v této souvislosti dovolává, byť bez její bližší konkretizace. V posuzované věci tedy dovolací soud neshledal překážky trestního postihu obviněného, neboť pokud jednal způsobem popsaným ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, který je podrobně rozveden v jeho odůvodnění, nezůstalo jednání jmenovaného obviněného jen v rovině obchodního práva, ale již překročilo ty hranice, které již vyžadují uplatnění trestního práva. Nejednalo se totiž o obvyklé právní úkony v rámci standardních obchodněprávních vztahů, neboť je z nich zřejmá jednoznačná, nedůvodná a jednostranná nevýhodnost pro poškozené a jejich důsledkem bylo způsobení škody mnohonásobně převyšující částku škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Tím obviněný naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a proto bylo nezbytné reagovat na takové jednání prostředky trestního práva. Nejvyšší soud tudíž považuje námitku obviněného, pokud nesouhlasí s posouzením objektivní stránky uvedeného trestného činu, za neopodstatněnou.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s další námitkou obviněného V. N., jejímž prostřednictvím vytkl nesprávné použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Podle citovaného ustanovení se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Takové okolnosti vyjadřují v tzv. kvalifikovaných skutkových podstatách vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, přičemž je nelze ztotožňovat s obecnými přitěžujícími okolnostmi. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby přistupují jako formální znaky k základní skutkové podstatě, aby jimi byl vyjádřen vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jestliže tedy pachatel svým jednáním naplní toliko formální znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, neznamená to současně, že existuje i materiální podmínka trestnosti spočívající v podstatně zvýšeném stupni nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozhodnutí pod č. 34/1982 Sb. rozh. tr.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou pachatel naplnil, však může mít v různých případech různou závažnost a odlišný vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Proto např. skutečnost, že se na způsobení následků trestné činnosti podílejí i jiné osoby, sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jestliže zaviněné jednání obviněného bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku určitých následků trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 13/1980 Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci to znamená, že pokud obviněný V. N. spáchal jednání, kterým v součinnosti s dalšími obviněnými způsobil vznik škody na cizím majetku ve výši 1 236 284 000,- Kč., tj. škody přesahující 240-násobek dolní hranice škody velkého rozsahu, jíž se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně ve výši 5 000 000,- Kč, tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu podvodu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Přitom soudy nižších stupňů neučinily žádná zjištění, podle nichž by posuzovaný skutek neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu se způsobenou škodou velkého rozsahu ve smyslu §250 odst. 1, 4 tr. zák. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby totiž zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen (viz rozhodnutí pod č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.), jak je tomu i v posuzované věci. Proto soudy nižších stupňů ani v tomto směru neučinily nesprávné právní posouzení stíhaného skutku nebo jiné nesprávně hmotně právní posouzení, což tvrdil obviněný ve svém dovolání.
V návaznosti na shora uvedenou argumentaci nepovažuje dovolací soud za opodstatněné ani takové námitky obviněného V. N., jimiž brojil proti správnosti hodnocení materiální stránky trestného činu ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při hodnocení materiální stránky trestného činu se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem je pak jen skutek, který s ohledem na uvedená kritéria dosahuje stupně nebezpečnosti pro společnost vyššího než nepatrného (nejde-li o mladistvého pachatele nebo o případy podle §294 tr. zák., kde je nutný stupeň vyšší než malý). Jak vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu jsou skutkové okolnosti, ke kterým v posuzované věci dospěly soudy nižších stupňů, dostatečným podkladem pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného V. N., který je vyšší než nepatrný. Nebylo totiž zjištěno nic, co by vyvolávalo pochybnosti o tom, jestli tento čin odpovídá alespoň nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Naopak, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, zejména neobvykle vysoký rozsah škody (v částce 1 236 284 000,- Kč), na jejímž způsobení se jmenovaný obviněný podílel, se vymyká běžným následkům trestných činů podvodu a svědčí spíše o větší závažnosti spáchaného činu, než aby odůvodňoval neexistenci materiálního znaku jeho trestnosti.
Obviněný V. N. uplatnil ve svém dovolání rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a s poukazem na něj vytýká uložení nepřiměřeného trestu a zároveň v tom spatřuje porušení ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a §31 tr. zák.
Nejvyšší soud však neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o existenci citovaného dovolacího důvodu. Ten totiž může být naplněn jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře uloženého trestu, zejména případné nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jak je patrné ze způsobu rozhodnutí odvolacího soudu zmíněného již výše, v napadeném rozsudku byl obviněnému V. N. uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, tj. mírnější trest, než jaký mu ukládal soud prvního stupně, neboť ten mu vyměřil trest odnětí svobody v trvání 6 let. Trest odnětí svobody je tak v případě tohoto obviněného uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která zde činí 5 až 12 let odnětí svobody. Podle názoru dovolacího soudu se do výměry trestu uloženého obviněnému musel promítnout zejména velký rozsah způsobené škody, která je mimo jiné zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem, jednáním obviněného V. N. a dalších obviněných byla způsobena škoda ve výši 1 236 284 000,- Kč, což znamená, že dolní hranice škody velkého rozsahu byla v této věci překročena více než 240-krát.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného V. N., v níž odvolacímu soudu s poukazem na údajně neodpovídající délku trestního řízení vytýká nepřiměřenost trestu, který mu byl vyměřen. Jestliže totiž odvolací soud i přes zmíněný neobvykle velký rozsah způsobené škody uložil obviněnému trest odnětí svobody na samotné dolní hranici zákonné trestní sazby, byla v jeho výměře nepochybně zohledněna i celková délka trestního stíhání, kterou odvolací soud v podstatě ani nemohl zohlednit v uloženém trestu více, než jak učinil. Navíc délka trestního stíhání ani doba uplynulá od spáchání trestného činu nejsou žádnými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu (srov. §31 tr. zák.), takže – nebylo-li již trestní stíhání promlčeno – se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o existenci jakýchkoli dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, jak se nesprávně domnívá obviněný.
Obviněný V. N. dále soudům nižších stupňů vytýká, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými těmito soudy existuje extrémní nesoulad, přičemž argumentuje judikaturou Ústavního soudu (konkrétně nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05), z jejíchž závěrů dovozuje důvodnost svého dovolání. Nejvyšší soud v obecném smyslu nehodlá zpochybňovat závěry Ústavního soudu, které ovšem nemohou obviněnému zaručovat úspěšnost jeho dovolání a přezkum napadeného rozhodnutí i mimo zákonem vymezené dovolací důvody. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Za zcela nedůvodnou pak považuje Nejvyšší soud rovněž námitku obviněného V. N., pokud nesouhlasí s uložením trestu zákazu činnosti, přičemž ho pokládá za porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Trest zákazu činnosti patří mezi druhy trestů vyjmenované v ustanovení §27 tr. zák., které lze uložit za spáchané trestné činy. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu určité činnosti, jestliže se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. Uložení trestu zákazu činnosti záleží v tom, že se pachateli zakáže výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce, anebo takové činnosti, ke které je potřeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní právní předpis. Ve smyslu §28 odst. 1 tr. zák. lze zmíněný trest uložit vedle jiného druhu trestu uvedeného v §27 tr. zák.
Jak je patrné ze zjištění soudů nižších stupňů, obviněný V. N. se dopustil posuzované trestné činnosti jako jednatel obchodní společnosti U., s. r. o. Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nemůže proto obstát ani jeho tvrzení, podle něhož bylo postupem soudů obou stupňů údajně porušeno ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle citovaného ustanovení má každý právo vlastnit majetek. Uložený trest zákazu činnosti ovšem nijak nezasahuje do tohoto práva, protože vůbec nesouvisí s majetkem obviněného do té míry, aby se mohlo jednat o omezení či zbavení již existujících majetkových hodnot ve vlastnictví obviněného. Proto odvolací soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti v souladu se zákonem a nikoli v rozporu s Listinou základních práv a svobod, takže uvedená námitka obviněného je neopodstatněná.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., podal své dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, podle názoru obviněného ode dne 3. 6. 2005, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly téhož dne vyvěšením rozhodnutí na úřední desce soudu, zanikly ve smyslu §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, všechny jeho plné moci, včetně plné moci, kterou udělil svému obhájci pro zastupování v této trestní věci. Obviněný se tudíž domnívá, že od zmíněného dne nebyl právně zastoupen, což mu údajně znemožnilo účastnit se výslechu svědka N. P. T.
S tímto názorem obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., se dovolací soud neztotožňuje. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, každé (resp. jakékoli) porušení práva na obhajobu ještě současně neznamená naplnění tohoto dovolacího důvodu. Není tomu tak např. ani tehdy, pokud ustanovený obhájce obviněného nevykonává svou obhajobu způsobem uvedeným v zákoně. Způsob a aktivitu obhajoby totiž není soud oprávněn nijak hodnotit a nemůže do nich zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a jeho klientem jako obviněným na straně druhé. To platí i v případě, byl-li obhájce obviněnému ustanoven soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. T 455. ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované pod č. T 806. v sešitu 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha 2005).
Jak přitom vyplývá z č. l. 5631 trestního spisu, obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., dne 13. 11. 2006 vypověděl svému obhájci JUDr. V. Z. plnou moc k zastupování v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2000, přičemž přípisem ze dne 27. 11. 2006 sdělil Vrchnímu soudu v Praze důvody jejího odvolání. Dále je zřejmé z trestního spisu (viz jeho č. l. 5633), že odvolací soud ustanovil dne 13. 12. 2006 obviněnému původního obhájce (tj. JUDr. V. Z,.), neboť se v posuzované věci jednalo o případ nutné obhajoby. Ze shora uvedeného lze podle dovolacího soudu dospět k závěru, že obviněný byl do dne 13. 11. 2006 zastoupen obhájcem. Navíc o okolnosti, že došlo k údajnému zániku plné moci obhájce JUDr. V. Z. již dne 3. 6. 2005, kdy byl na majetek obviněného prohlášen konkurs, se tento obhájce dozvěděl až dne 28. 12. 2005, což jednoznačně vyplývá z protokolu o hlavním líčení, který je zařazen na č. l. 5381 trestního spisu. Podle Nejvyššího soudu je tudíž vyloučeno, aby důvodem neúčasti obhájce obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., u výslechu svědka N. P. T. konaného již dne 8. 12. 2005 (viz č. l. 5532 trestního spisu) byl zánik plné moci.
Jestliže obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že obhájce obviněného se tohoto výslechu nemohl zúčastnit právě z důvodu zániku plné moci, čímž byl podle obviněného vyloučen z možnosti klást jmenovanému svědkovi otázky, považuje dovolací soud takové tvrzení za nezpůsobilé zpochybnit dodržení práva obviněného na obhajobu, resp. na jeho řádné zastoupení obhájcem. V posuzované věci se tak jednalo toliko o způsob výkonu obhajoby, do něhož není dovolací soud ani kdokoli jiný oprávněn zasahovat, jak již shora Nejvyšší soud poznamenal. V této souvislosti se navíc Nejvyšší soud neztotožnil ani s výkladem ustanovení §14 odst. 1 písm. h) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, tak jak ho učinil obviněný ve svém dovolání, pokud jde o důsledky prohlášení konkursu na existenci plných mocí úpadce. Jak je totiž zřejmé z ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona, tato zákonná úprava se vztahovala (do 31. 12. 2007) na uspořádání majetkových poměrů dlužníka (tedy právnické osoby nebo fyzické osoby podnikatele), který je v úpadku. Jejím prvotním a hlavním smyslem byla ochrana práv věřitelů úpadce. Ostatně proto podle §14 odst. 1 písm. h) citovaného zákona prohlášením konkursu na majetek úpadce zanikly mimo jiné úpadcovy plné moci jen za předpokladu, jestliže se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty. Plná moc udělená obhájci pro účely zastupování obviněného v trestním řízení se ovšem nemohla v žádném případě týkat majetku patřícího do konkursní podstaty, protože předmětem trestního řízení, které bylo vedeno proti obviněnému doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., není žádný z tzv. úpadkových deliktů uvedených ve zvláštní části trestního zákona ani jiný trestný čin jakkoli související s takovým majetkem obviněného, který by patřil do konkursní podstaty. Podle názoru dovolacího soudu tedy nemohlo prohlášení konkursu na majetek obviněného ovlivnit existenci plné moci, kterou tento obviněný vystavil – nikoli jako podnikající fyzická osoba – ke svému zastupování v trestním řízení vedeném pro jiný majetkový trestný čin. Zmíněnou námitku obviněného tak považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.
Obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., dále zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným, byť zde nesprávně odkázal rovněž na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který se ovšem nijak netýká správnosti právního posouzení skutku. Podle názoru obviněného P. b., a. s., nemohla jednat v omylu s ohledem na porušení povinnosti zakotvené v ustanovení §709 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedená námitka by mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání, ale Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou. Dovolací soud především nehodlá jakkoli zpochybňovat závěry, k nimž dospěl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 9 Cmo 430/2000 (byť obviněný nesprávně uvádí sp. zn. 9 Cmo 730/2000), na který v souvislosti se zmíněnou námitkou poukázal obviněný ve svém dovolání. Naproti tomu však nebylo možné akceptovat tvrzení obviněného, podle něhož provedením padělaného příkazu bylo vyloučeno, aby byla P. b., a. s., uvedena v omyl. Případné (objektivní) porušení povinnosti v rámci obchodněprávních (či občanskoprávních) vztahů ze strany osoby, jejíž omyl pachatel vyvolá nebo jejíhož omylu využívá, ještě bez dalšího nevylučuje spáchání trestného činu podvodu.
V tomto směru je z hlediska vzniku trestní odpovědnosti pachatele totiž podstatné, zda osoba jednající v omylu měla představu o určité důležité okolnosti nebo se domnívala, že se nemá čeho obávat. Jak je patrné ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., společně s ostatními obviněnými v této věci jednal velmi promyšleně, když jejich jednání vedlo k vyvolání omylu P. b., a. s., jejíž zaměstnanci nevěděli o skutečné podstatě a důsledcích uzavřených smluv, protože kdyby jim byly známé všechny podstatné okolnosti, rozhodně by jmenovaná banka jako depozitář (§30 a násl. tehdy platného zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů) neumožnila odčerpání značných peněžních částek z majetku podílových fondů obhospodařovaného obchodní společností C. S. F., a. s., investiční společnost, jejímž depozitářem banka byla. Podle názoru Nejvyššího soudu bylo proto v posuzované věci vyloučeno, aby příslušní zaměstnanci P. b., a. s., odhalili protiprávnost jednání obviněných, když se domnívali, že předmětné podpisy na příkazech k převodu zcela odpovídají podpisovým vzorům. Navíc obviněný zde argumentuje porušením povinnosti jmenované banky podle §709 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli citované ustanovení neobsahuje žádné povinnosti, ale jen stanoví obsah smlouvy o běžném účtu. Nejvyšší soud tudíž konstatuje, že i tato námitka obviněného je nedůvodná.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani další námitku obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., jejímž prostřednictvím s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýká soudům nižších stupňů, že při ukládání trestu nevyužily ustanovení §40 tr. zák. V dovolacím řízení lze totiž ve vztahu k výroku o trestu uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat pochybení např. při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. apod. (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V projednávané trestní věci však nešlo o žádnou z takových situací. Přitom uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody je závislé toliko na úvaze soudu, pokud jsou současně splněny zákonné podmínky podle §40 tr. zák., ale nesouvisí s otázkou správnosti právního posouzení skutku nebo jiného hmotněprávního posouzení. Navíc zásadní pochybení při ukládání trestu spočívající v jeho nezákonné výměře nebo v nepřípustném druhu trestu mohou odůvodnit jen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a nikoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak se mylně domnívá obviněný. Nejvyšší soud proto shledal zmíněnou námitku obviněného jako neopodstatněnou.
Další uplatněný dovolací důvod opírá obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, podle něhož může být tento dovolací důvod naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich je dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu rozhodl o vině a trestu jmenovaného obviněného a ostatních obviněných. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., ve svém dovolání výslovně zmiňuje, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Podle názoru obviněného v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody obsažené ve zmíněných ustanoveních §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. K těmto důvodům se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jejich existenci.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění R. R., V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., podali svá dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), h) a l) tr. řádu. Protože však jejich dovolání se částečně opírají o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl všechna dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o záv ěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelů či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět obviněných V. N. a doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., uvedl ve svém podnětu v podstatě jen zdravotní důvody k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, které nijak nesouvisejí s podaným dovoláním ani s uplatněnými dovolacími důvody. Zdravotní stav odsouzeného, má-li být důvodem odkladu výkonu trestu odnětí svobody, je pak nutno řešit jiným postupem stanoveným v §322 tr. řádu. Obviněný V. N. pak svůj návrh v tomto směru vůbec neodůvodnil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y