ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1049.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1049/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2008 dovolání, které podal obviněný D. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 6 To 100/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 269/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 70 T 269/2005, byl obviněný D. S. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na jeden rok.
Vůči tomuto rozsudku podal obviněný D. S. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 6 To 100/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného D. S. uznal vinným, že
dne 4. 11. 2004 v době kolem 15.40 hod. v O. – P. po pozemní komunikaci, a to ulici D. S., ve směru jízdy od ulice S. k ulici K M. řídil vlastní osobní automobil tovární značky Opel Calibra, v kritické době řádně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, opožděně a nesprávně reagoval na zleva doprava mimo vyznačený přechod pro chodce rychlou chůzí přecházející chodkyni I. Č., a do této pravou přední částí vozidla narazil, přičemž v důsledku střetu s vozidlem a odhozením utrpěla poškozená tržně zhmožděnou ránu na hlavě vpravo, oděrky v oblasti zad a hýždí, zhmoždění mozku v oblasti temenního laloku vlevo, otřes mozku, zlomeninu kosti stydké vpravo, bez dislokace, tržně zhmožděné rány na spánkové krajině hlavy vlevo, kontuzní ložisko v mozku vlevo, v temenním laloku, s krvácením do mozku, zhmoždění kyčle, tržně zhmožděné rány očního víčka a krajiny kolem oka, zlomeninu nosních kůstek s délkou léčení do současné doby a s předpokládanými trvalými následky.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a obviněného nově odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný D. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Úvodem podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Namítl, že neporušil právní povinnost a nemůže být odpovědný za následek, neboť krajský soud neaplikoval při právní kvalifikaci jeho jednání princip omezené důvěry. Podle jeho názoru odvolací soud do značné míry akceptoval odvolací námitky, což vedlo ke zrušení rozsudku prvoinstančního soudu a k rozhodnutí o neuložení trestu zákazu činnosti. V této spojitosti považoval za prokázané, že:
- obviněný v době před nehodou nepřekročil maximální povolenou rychlost 50 km/hod.,
- chodkyně dopravní nehodu spoluzavinila nesprávnou chůzí ve vozovce, která byla v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích.
Dále obviněný zdůraznil, že obhajoba v odvolání akcentovala nutnost zodpovězení otázek pro řádné právní kvalifikování jeho jednání, jež však nebyly odvolacím soudem spolehlivě zodpovězeny, a to:
- v kterém okamžiku bylo povinností obviněného začít reagovat na pohyb poškozené,
- zda bylo v jeho schopnostech a možnostech zabránit střetu po vstupu poškozené do jízdního pruhu, jímž jel,
- zda mohl jednat v rámci principu „omezené důvěry“.
Obviněný uvedl, že podle názoru krajského soudu, s nímž vyslovil nesouhlas, opožděně a nesprávně reagoval na chodkyni, ač na tuto mohl a měl reagovat v okamžiku, kdy tato do vozovky vešla. Na podporu tohoto názoru krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tz 182/2001, týkající se nutnosti současné existence povinnosti a možnosti předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že obviněný měl začít reagovat na chodkyni již v době, kdy tato ani zdaleka nezasahovala do jeho jízdního koridoru. Obviněný vytkl, že v této fázi reagoval na chodkyni adekvátní formou, a to preventivním snížením rychlosti, a nebylo jeho povinností reagovat na chování poškozené (navíc protiprávní) jiným, účinnějším způsobem, když chodkyně měla povinnost dát přednost přijíždějícímu vozidlu, které řídil a z důvodů popsaných níže nebylo možné odhadnout, že bude po zastavení pokračovat ve svém pohybu do jízdního pruhu obviněného. Podotkl, že byl konfrontován s dopravní situací, kdy neukáznění chodci vstupují v městském provozu do vozovky i mimo vyznačené přechody pro chodce, následně přistupují ke středu vozovky a zde vyčkávají přejezdu vozidel v protisměrném jízdním pruhu a po jejich přejetí teprve dokončí přechod vozovky. Zdůraznil, že tímto svým protiprávním jednáním se chodci vystavují hrozbě závažných následků na zdraví a řidiče kritické a obtížně vyhodnotitelné a vyřešitelné dopravní situaci. Podtrhl, že toto nebezpečné jednání prozatím uniká pozornosti příslušných orgánů a odpovědnost za eventuální následek je přičítána téměř výlučně řidičům motorových vozidel.
Podle obviněného bylo v rámci trestního řízení jednoznačně prokázáno, že poškozená dala svým chováním jeho osobě nesporně najevo, že o něm ví a nehodlá pokračovat ve svém pohybu i do jízdního pruhu, v němž jel obviněný a že v pomyslném středu vozovky zastavila a zde chvíli setrvala. Z tohoto jejího chování evidentně vyplývá, že svým pohybem a jednáním vyslala k řidiči několik jednoznačných signálů o tom, že o něm ví a že nebude pokračovat v chůzi. V této souvislosti obviněný konstatoval, že na vstup poškozené do protisměrného jízdního pruhu reagoval mírným přibržděním, což je reakce zcela adekvátní tomu, že tato se pohybovala v opačném jízdním pruhu, jeho vozidlo registrovala a svůj pohyb zpomalovala. Podle jeho názoru tudíž nemohl a nemusel předpokládat, že i přes uvedené signály poškozená následně své chování zkratkovitě změní a po svém zastavení ve středu vozovky vstoupí do jeho jízdní dráhy. Současně poukázal na závěry znaleckého zkoumání, jimiž bylo prokázáno, že v okamžiku, kdy poškozená bez předchozího avíza změnila svůj pohyb a po svém zastavení ve středu vozovky se znovu rozešla, nemohl na tuto změnu chování již adekvátně zareagovat. Zopakoval, že krajský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s námitkou obhajoby o právu jednat v rámci principu tzv. omezené důvěry. Přitom správná aplikace tohoto principu je nutnou podmínkou pro objektivní řešení dopravních nehod při současném rozmachu a hustotě zejména městské dopravy. Při neexistenci či nedůsledné aplikaci tohoto principu by již tak mnohdy předimenzovaná dopravní situace zcela zkolabovala, jelikož řidiči by navzájem čekali na to, co „neočekávaně provede“ druhý účastník silničního provozu. Z tohoto pohledu je nutno dospět k závěru, že obviněný mohl spoléhat na to, že chodkyně po svém zastavení ve středu vozovky nechá jeho vozidlo bezpečně projet (řidiče registrovala, ve středu vozovky zastavila), když z konkrétních okolností nevyplývalo, že chodkyně své povinnosti a pravidla silničního provozu hodlá porušit a že tedy řidič musí eventuálnímu škodlivému následku předejít.
Závěrem dovolání obviněný z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 6 To 100/2007, a jeho osobu v plném rozsahu zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Z provedených důkazů zejména znaleckých posudků z oboru dopravy, však vyplynulo, že obviněný měl a mohl reagovat na chodkyni nejméně ve vzdálenosti 60 m od okamžiku, kdy vstoupila do vozovky z levé strany a obviněný měl a mohl na tuto situaci reagovat, jak mu to ukládá ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. Nebylo prokázáno, že by obviněný vzhledem na okolnosti jel rychlostí nepřiměřenou ani rychlostí nedovolenou. Mírné překročení asi o 2 km povolené rychlosti – 50 km/h – nelze hodnotit jako výrazné porušení povolené rychlosti, a to i s ohledem na povolenou úchylku tachometru. Současně státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný měl a mohl na chodkyni reagovat, kdy tato vešla do vozovky, přičemž v této době by při správné a nikoli opožděné reakci stačil mírným přibržděním zastavit před místem dopravní nehody. Dodala, že jednání pachatele – řidiče motorového vozidla má povahu příčiny tehdy, když kromě něj vedlo k následku jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele, tj. řidiče motorového vozidla, zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Podle jejího názoru je možno s ohledem na dostupný spisový materiál konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Státní zástupkyně proto ve vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného D. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný D. S. tvrdí, že nemohl nehodě zabránit, když chodkyně jednoznačně ve středu vozovky zastavila, a následně zkratkovitě a neuvážlivě vstoupila do jeho jízdního pruhu, přičemž z okolností na místě samém nebylo možné odhadnout, že se k tomuto klíčovému manévru rozhodne. Namítá, že neporušil právní povinnosti a nemůže být tedy odpovědný za následek, když odvolací soud při kvalifikaci jeho jednání neaplikoval princip omezené důvěry v dopravě. Dále poukazuje na závěry znaleckého posudku, že v okamžiku, kdy poškozená bez předchozího avíza změnila svůj pohyb a po svém zastavení ve středu vozovky se znovu rozešla, nemohl na tuto změnu chování již adekvátně zareagovat. Tyto námitky, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, jejichž prostřednictvím je vytýkáno nesprávné právní posouzení předmětného skutku, by mohly uplatněný důvod dovolání naplnit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Podle §5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě v rozporu s trestním zákonem, když výše popsaný skutek kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný D. S. uznán vinným. Z tohoto skutku mimo jiné vyplývá, že obviněný jako řidič osobního motorového vozidla „…v kritické době řádně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, opožděně a nesprávně reagoval na zleva doprava mimo vyznačený přechod pro chodce rychlou chůzí přecházející chodkyni I. Č., a do této pravou přední částí vozidla narazil…“, v důsledku čehož došlo u jmenované k závažným poraněním, která jsou ve výroku rozsudku blíže specifikována.
Již Okresní soud v Ostravě v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…chodkyně vstoupila či vběhla do vozovky bez předchozího rozhlédnutí a v pomyslném středu vozovky svůj pohyb zpomalila či na moment zastavila, čímž mohla vzbudit domněnku, že dává přednost přijíždějícímu osobnímu motorovému vozidlu.“ Současně uvedl: „Z výpovědi spolujezdkyně obžalovaného svědkyně A. B. (č. l. 181) vyplývá, že ona sama zaregistrovala poškozenou ještě před jejím vstupem do vozovky, a to minimálně 5 m od levého okraje vozovky. Shodně pak vyznívají výpovědi dalších svědků V. K. a L. S., kteří se nacházeli v protijedoucím osobním motorovém vozidle a rovněž zaregistrovali poškozenou ještě dříve, než vstoupila do vozovky. Svědek V. K. uvádí vzdálenost cca 10 m od okraje vozovky a oba svědci rovněž shodně se shora jmenovanou svědkyní uvedli, že již v té době chodkyně běžela, resp. se pohybovala rychle. Pokud tedy obviněný tvrdí, že vstup poškozené na vozovku vůbec nezaregistroval a poprvé ji uviděl až v levém protisměrném jízdním pruhu (č. l. 182), svědčí jeho samotná výpověď o tom, že nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu. Protokol o ohledání místa dopravní nehody a zejména výpovědi jmenovaných svědků umožňují učinit spolehlivý závěr, že výhledové poměry v místě dopravní nehody byly dobré a při náležité pozornosti obžalovaného nic nebránilo v tom, aby chodkyni včas spatřil, chodkyně tedy nemohla pro obžalovaného představovat náhlou a neočekávanou překážku.“ Dále prvostupňový soud připomněl obhajobu obviněného, že poškozená do vozovky vběhla a v její polovině „naznačila“, že dá jeho vozidlu přednost, přičemž ji neshledal za právně relevantní argumentaci. V této spojitosti zdůraznil: „Vzhledem k dobré viditelnosti, jak je zaznamenána v protokolu o ohledání místa dopravní nehody a vzhledem ke vzdálenostem mezi vozidlem obžalovaného a poškozenou, bylo nesporně v možnostech řidiče zaregistrovat, že do vozovky vstoupila starší osoba a vzhledem k věku poškozené a způsobu jejího pohybu ve vozovce v době před dopravní nehodou, nemohl obžalovaný spoléhat, že se poškozená jako účastník silničního provozu bude chovat standardně, nýbrž na základě shora uvedených konkrétních okolností mohl předpokládat opak a přizpůsobit těmto okolnostem způsob jízdy, zejména včas snížit rychlost svého motorového vozidla, což by mu umožnilo zcela spolehlivě kolizi s poškozenou zabránit“ (vše na str. 5 rozsudku soudu prvního stupně).
Krajský soud v Ostravě, který ze skutkových zjištění prvostupňového soudu vycházel, a to s výjimkou, že by v místě nehody obviněný jel nepovolenou rychlostí, v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné uvedl: „…z důkazů a zejména znaleckých posudků z oboru dopravy vyplývá, že obžalovaný měl a mohl reagovat na chodkyni ve vzdálenosti 60 m od okamžiku, kdy chodkyně – starší osoba – vstoupila do vozovky z levé strany a obžalovaný měl a mohl na tuto situaci reagovat, jak mu to ukládá ustanovení §4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. Nebylo prokázáno, že by obžalovaný vzhledem na okolnosti jel rychlostí nepřiměřenou, ani rychlostí nedovolenou…“. Odvolací soud rovněž konstatoval: „Je nepochybné, že kritickou situaci a následnou dopravní nehodu spoluzavinila nesprávnou chůzí ve vozovce i poškozená I. Č. Nicméně v této souvislosti, byť poškozená porušila ustanovení §4 odst. 1 písm. a), §53 odst. 3 citovaného zákona, je nutno konstatovat, že obžalovaný měl a mohl včas a řádně na poškozenou reagovat. Jednání pachatele, tj. řidiče motorového vozidla, má povahu příčiny tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele, tj. řidiče motorového vozidla, zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost mezi jednáním řidiče je dána i tehdy, jestliže jeho jednání je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek.“ Soud druhého stupně taktéž zdůraznil: „Každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku, kdy jde o tzv. zásadu gradace příčinné souvislosti. V takovém případě je důležité, aby jednání pachatele, tj. řidiče motorového vozidla, bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou, jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, např. jednání poškozeného, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání pachatele, tj. řidiče motorového vozidla, nastal.“ Současně odvolací soud uzavřel: „…obžalovaný měl a mohl řádně a včas reagovat na chodkyni, avšak nepřiměřeně spoléhal na to, že chodkyně mu umožní bezpečné projetí po komunikaci, aniž by došlo k dopravní nehodě. Šlo o takovou okolnost, kterou řidič vnímal svými smysly a mohl ji vyhodnotit jako ohrožení bezpečnosti silničního provozu a za takové situace je možno jednoznačně dovodit v jeho jednání nedbalostní zavinění ve smyslu §5 písm. b) tr. zák. Na druhé straně je však třeba zdůraznit, že samotný pohyb a chování poškozené I. Č. ve vozovce bylo v rozporu se shora uvedeným a citovaným zákonem o provozu na pozemních komunikacích, kdy jde o takovou spoluvinu poškozené, kterou je nutno v rámci obecných úvah vyhodnotit ve prospěch obžalovaného“ (vše na str. 5 a 6 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě a podrobně rozvedená v odůvodnění soudů obou stupňů objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného D. S. jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť jinému (I. Č.) z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví. Správnému právnímu posouzení odpovídá i v rozsudečném výroku napadeného rozhodnutí též aplikovaná právní věta. Dovolací soud považuje za potřebné podtrhnout, že výše citovaná v soudním řízení prokázaná skutečnost, že silniční komunikaci zjištěným způsobem přecházela zjevně osoba vysokého věku, měla vést obviněného – řidiče motorového vozidla – ke zvýšené opatrnosti a přizpůsobit této okolnosti způsob jízdy, zejména včas snížit rychlost automobilu, což by umožnilo kolizi s poškozenou zabránit. Řidič motorového vozidla se nemůže spoléhat na to, že chodec vysokého věku se bude chovat v silničním provozu s potřebnou opatrností i orientací a že bude přiměřeně reagovat na dopravní situaci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného D. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k