ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1133.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1133/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 dovolání, které podal obviněný K. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 7 To 101/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 208/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 9 T 208/2007, byl obviněný K. B. uznán vinným, že
dne 27. 3. 2007 v době kolem 09:30 hod. v B. v psychiatrické ordinaci v úmyslu získat majetkový prospěch, se ke škodě své ošetřující lékařky MUDr. I. G. zmocnil částky 2.000,- Kč, a to tím způsobem, že když jmenovaná odmítla jeho požadavek na vydání peněz, tak z kapsy kalhot vytáhl břitvu a s otevřenou čepelí se k ní přibližoval s požadavkem „naval prachy“, poté kdy ho slovně uklidnila a břitvu schoval, vydala mu částku 2.000,- Kč, zhruba za hodinu poté se znovu dostavil do ordinace se žádostí, že potřebuje další peníze, a to 3.000,- Kč, tuto částku mu poškozená vydala proto, že měla strach, že proti ní znovu použije břitvu, přičemž kolem 12:00 hod. opětovně přišel do ordinace se stejným požadavkem vydání peněz, které slíbil poškozené vrátit ještě tentýž den, poté, kdy mu poškozená sdělila, že žádné peníze již nemá a že zavolá policii, z ordinace utekl ve chvíli, kdy otevírala dveře jinému pacientovi.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný K. B. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 7 To 101/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V podání obviněný připomněl průběh dosavadního soudního řízení. Uvedl, že soudy obou stupňů dospěly ke svým shodným závěrům o jeho vině zejména konstatováním nevěrohodnosti jeho výpovědi, a to ve spojení s věrohodností výpovědi poškozené MUDr. G. Konstatoval, že si je vědom, že není namístě zpochybňovat učiněná skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů prvostupňovým soudem. Obviněný má však za to, že i na základě důkazů, jak byly provedeny, nelze dospět k závěru, že by se dopustil trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Zmínil, že „stran jeho výpovědi, kterou v průběhu řízení učinil, není třeba zdůrazňovat ničeho, vyjma důrazu na skutečnost, že tuto je třeba posuzovat ve světle toho, jaká osoba ji podává, i z pohledu toho, co s ohledem na osobnost odsouzeného lze považovat za okolnost, která pro danou osobu není podstatná z hlediska vnímání, co je schopen vnímat a jakým způsobem dále reprodukovat, a co za snahu pozměnit skutkový děj“. V této souvislosti podotkl, že v rámci jednotlivých výpovědí byl ze strany soudu kladen důraz právě na okolnosti, které vzhledem ke svým osobnostním vlastnostem nebyl vůbec schopen kvalifikovaně reprodukovat, v čemž byla mj. spatřena účelovost a tedy nepravdivost jeho výpovědi.
Obviněný namítl, že aniž by zpochybňoval hodnocení ve věci provedených důkazů, má za to, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže na jejich základě učinily závěry, které v nich nemají oporu. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud ve svém zamítavém rozhodnutí dostatečně nereflektoval na jeho námitky, jimiž se prakticky vůbec nezabýval ani se s nimi nevypořádal. Řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí považuje obviněný za kusé, když nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které mohly přispět k řádnému objasnění skutkového stavu, v čemž shledal porušení práva na obhajobu. Poznamenal, že pokud soudy obou stupňů opírají závěry o vině zejména o výpověď poškozené MUDr. G., tak skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech a soudy postupovaly v rozporu se zásadou formální logiky. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jeho dovolací námitky naplňují po formální i obsahové stránce dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž je splněn rovněž předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do přisouzeného skutkového stavu věci.
V další části dovolání obviněný opětovně zdůraznil, že poškozená měla být obětí prakticky tří útoků z jeho strany, a to téhož dne v ranních a odpoledních hodinách. Pro tento závěr svědčí podle prvostupňového soudu výpověď poškozené a dále svědka M., který jej měl zahlédnout a bezprostředně též pozorovat silné rozrušení poškozené po jeho odchodu. Obviněný podotkl, že poškozená i přes tvrzené rozrušení tomuto svědkovi uvádí zjevnou nepravdu, že již volala policii. Poznamenal, že za situace v pořadí již třetího tvrzeného útoku z jeho strany by to byl z její strany jediný logický a přijatelný postup. Svědek M. přitom uvádí, že podle sdělení poškozené, tato již policii volala; z výpovědi poškozené naopak vyplývá, že měla být tímto svědkem přemluvena, aby policii ještě nevolala. Tento zdánlivě okrajový rozpor však nelze podle obviněného bagatelizovat, neboť svědčí pro jednoznačný závěr, že vnímání celé události samotnou poškozenou nebylo takové, jak bylo uzavřeno. Současně vytkl, že z její výpovědi je zřejmé, že celou událost oznámila s několikadenním zpožděním, a to v rámci oznámení o odcizení vysavače a pouze proto, že peníze jí byly vráceny později, než bylo přislíbeno. Konstatoval, že z výpovědi poškozené, která sama o sobě vykazuje logické rozpory, vyplývá, že částku mu půjčila a věřila, že peníze vrátí. Učinila tak proto, že jí ho bylo líto, přičemž poukázal na to, že v rámci hlavního líčení dovodila, že se o loupež vůbec jednat nemuselo. To dokládá i chování poškozené, když mu po údajném prvním útoku sama dvakrát umožnila další vstup do ordinace a dokonce za ním zamkla dveře, aby se nemohl vzdálit. Obviněný tudíž dovodil, že není zřejmé, kdy poškozená vnímá situaci jako pohrůžku, když její chování jakékoli pozici pod nátlakem nenasvědčuje. Podle jeho mínění se soudy obou stupňů těmito okolnostmi prakticky vůbec nezabývaly, přičemž, je-li výpověď poškozené jediným přímým důkazem, pak by měla být zcela jednoznačná bez uvedených rozporů a logických nesrovnalostí. Rozhodnutí soudů obou stupňů proto označil za nesprávná z pohledu nejen skutkových, ale zejména právních závěrů, neboť není zřejmé, že by jeho jednání vykazovalo všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 7 To 101/2008, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ačkoli obviněný presentuje, že jeho námitky nejsou orientovány skutkově, je jeho argumentace k podpoře vytýkaného nesprávného právního posouzení skutku založena výhradně na polemice se skutkovými zjištěními soudů. Podle obviněného je vadné zjištění, že mu poškozená dala peníze pouze z obavy, že proti ní použije břitvu, jak se z jeho gest mohla domnívat. Tím se ovšem ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně připomněla, že podle tohoto ustanovení je možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Takto podloženou dovolací argumentaci proto nelze uznat za věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu a ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů, jak plynou z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Podle státní zástupkyně je z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně navíc zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o něž následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Současně nelze dospět k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného K. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný K. B. uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný uvádí, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech. Odvolacímu soudu vytýká, že se v rozhodnutí dostatečně nezabýval jeho námitkami a relevantním způsobem se s nimi nevypořádal. Řízení předcházející vydání napadenému usnesení považuje za kusé a zejména nebyly provedeny důkazy navrhované jeho osobou. Tvrdí, že z výpovědi poškozené, která vykazuje logické rozpory, vyplývá, že částku mu půjčila a věřila, že peníze vrátí. Podle obviněného to dokládá i její chování, když mu po (údajném) prvním útoku sama dvakrát umožnila další vstup do ordinace. Z konstatovaných skutečností dovozuje, že není zřejmé, kdy poškozená vnímala situaci jako pohrůžku, když její chování jakékoli pozici pod nátlakem nenasvědčuje. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost soudy učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přitom z tvrzených procesních nedostatků (nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6, §254 tr. ř.) a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, tj. že svým jednáním nenaplnil znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovné znění popsané výše) byl nesprávně právně posouzen, nebo že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Brně (následně i Krajský soud v Brně) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Brně, který v odůvodnění usnesení, jímž rozhodl o podaném odvolání, rovněž uvedl, proč neshledal důvodným návrh obviněného na doplnění dokazování (str. 2 usnesení soudu druhého stupně).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného K. B. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k