ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1190.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1190/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 dovolání, které podal obviněný J. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 120/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 242/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 5 T 242/2007, byl obviněný J. G. uznán vinným, že
1. dne 23. 8. 2007 kolem 21.15 hod. v Č. T. před restaurací B., po předchozím požití alkoholických nápojů, se záměrem získat peníze, nejdříve vyčítal M. K., že mu v minulosti nechtěl půjčit peníze, poté ho začal fyzicky napadat, a to údery pěstí do obličeje a do žeber, neustále mluvil o události z minulosti, kdy mu M. K. nepůjčil peníze a udělal tak z něho žebráka, neustále ho fyzicky napadal, i přesto, že ho M. K. prosil, aby ho už nebil, že už má dost, a když mu M. K. dal 500,- Kč, začal ho opětovně napadat, a říkal mu, ať z něho nedělá žebráka, načež M. K. mu dal 600,- Kč s tím, že víc peněz nemá, které přijal se slovy, aby mu zmizel z očí, protože by ho jinak musel dobít, a M. K. z místa odešel, přičemž utrpěl odřeninu pravého kolena, odřeninu levého předloktí a zlomeninu žebra s nepatrnou dislokací s dobou léčení od 24. 8. 2007 do 21. 9. 2007,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 4 T 186/2003, mj. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, který vykonal dnem 31. 1. 2006,
2. dne 16. 6. 2007 kolem 00.50 hod. v Č. T., poblíž prodejny drogerie, bezdůvodně fyzicky napadl V. B., kterého zcela nečekaně udeřil pěstí zezadu do oblasti levé čelisti, v důsledku čehož tento upadl na zem a do bezvědomí a utrpěl tak tržnou ránu ve spánkové oblasti, kdy toto zranění si vyžádalo léčení od 16. 6. 2007 do 9. 7. 2007.
Takto popsaným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal:
- trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. [pod bodem 1],
- trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. [pod bodem 2].
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, částku 411,80 Kč a částku 1.430,57 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému V. B., částku 600,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 120/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. G. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný připomněl průběh trestního řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že i když si je vědom zákonného vymezení dovolání jako mimořádného opravného prostředku a je poučen i o judikatuře Nejvyššího soudu ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, zcela setrvává na své dosavadní obhajobě a zdůraznil, že se nedopustil ani jednoho ze skutků, pro které byl prvostupňovým soudem odsouzen a ohledně nichž bylo jeho odvolání zamítnuto. Konstatoval, že dne 23. 8. 2007 M. K. v Č. T. před restaurací B. nenapadl, tím méně pak v úmyslu zmocnit se jeho peněz. Podotkl, že uvedený večer v herně byl, normálně se bavili a k žádnému fyzickému kontaktu nedošlo. M. K. byl po část večera v herně přítomen, po celý průběh oslavy však mezi hosty nepadla žádná zmínka o údajném nedorozumění, konfliktu či násilném jednání. Obviněný namítl, že v případě skutku pod bodem 2 rozsudku okresního soudu nemohl dne 16. 6. 2007 v Č. T. napadnout V. B., protože již od pátku 15. 6. 2007 až do neděle 17. 6. 2007 byl v H. v přítomnosti svědkyně H. D. a dalších osob, které v řízení vypovídaly (J. P., J. R.). Současně poukázal na podrobné odůvodnění svého odvolání ze dne 28. 2. 2008, s nímž se však Krajský soud v Ostravě v rámci přezkumné povinnosti náležitě nevypořádal. Rovněž vyjádřil nesouhlas s konstatováním odvolacího soudu v odůvodnění usnesení, že řízení před prvostupňovým soudem je zatíženo procesními vadami spočívajícími v předestírání úředních záznamů podle §158 odst. 5 tr. ř. či dokonce v jejich čtení a hodnocení, nicméně nemá to zásadní vliv na správnost rozsudku.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný uvedl, že skutkový stav, který zjistil odvolací soud, není v případě skutku ad 1/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nevykazuje znaky subjektivní stránky daného trestného činu, tedy vyjádření a zdůvodnění, že měl vůči M. K. dne 23. 8. 2007 používat násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jeho peněz. Podstatou jednání za které byl odsouzen, je pouze to, že měl před restaurací vyčítat jmenovanému, že mu v minulosti nechtěl peníze půjčit, a ať z něj nedělá žebráka. To však ještě nevyjadřuje, že měl jednat v zištném úmyslu, a proto M. K. napadat nebo činit alespoň pohrůžky bezprostředním násilím. Podotkl, že poškozený opakovaně uváděl, že mu obviněný výslovně neposkytnutí půjčky nevytýkal, nepronášel nic ve smyslu „dej mi peníze“ nebo „chci peníze“. U hlavního líčení dokonce konstatoval, že kritického dne 23. 8. 2007 se s ním o penězích a bývalé půjčce vůbec nebavil a i svědek B. se jej měl ptát, o co se vlastně jedná. Pokud odvolací soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z výpovědi M. K., pominul, že souvislosti o zištném úmyslu byly jeho pouhými domněnkami, které navíc u hlavního líčení korigoval. Obviněný vyjádřil názor, že nespokojenost nad neposkytnutím půjčky není sama o sobě vyjádřením zištného úmyslu a naplněním znaku subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 tr. zák. Totéž platí i o výrocích „proč ze mě děláš žebráka“, které podle M. K. měl dokonce pronášet i po předání částky 600,- Kč.
Pokud jde o skutek právně kvalifikovaný i odvolacím soudem jako trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obviněný zdůraznil, že i podle konstantní judikatury nemusí každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňovat vždy skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. Pokud odvolací soud vyšel při zjišťování skutkového stavu z výpovědi poškozeného V. B., obviněný s tímto vyslovil nesouhlas, neboť v kritickou dobu v Č. T. vůbec nebyl. I podle samotného poškozeného, který měl inkasovat zcela neočekávaný úder, celá událost trvala několik sekund a takto rychle probíhající událost ani nemohla vzbudit nějaké veřejné pohoršení. Skutkový stav, který byl soudy obou stupňů zjištěn, není podle obviněného trestným činem výtržnictví ve smyslu §202 tr. zák.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 To 120/2008, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dne 5. 6. 2008 učinil obviněný J. G. podání, které označil za doplnění dovolání. Své předchozí námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplnil. Základní problém skutku popsaného pod bodem 1 výrokové části rozsudku shledal v tom, že jednání neodpovídá skutkové podstatě trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Vytkl, že v rozsudku absolutně absentuje stanovení pojmu úmyslu, a to ať již odkazem na příslušné ustanovení trestního zákona, tak i označením důkazů k této podmínce „SINE QUA NON“ pro možné odsouzení za trestný čin. Proto „rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku“.
Nově obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedl, že zákonný problém spatřuje v porušení revizního principu ze strany krajského soudu, přičemž fakt, že v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pomíjí – u obou skutků – celou skupinu důkazů svědčících v jeho prospěch, jasně dokazuje selhání odvolacího soudu právě v tomto směru, neboť nejenže vytvořil tzv. „opomenuté důkazy“, ale nad rámec hodnocení soudu prvního stupně vytvořil „důvodnou pochybnost“ vyplývající z negativního zhodnocení motivace poškozeného (viz strana 3 odst. 5, řádek 16 a 17). V této souvislosti obviněný zdůraznil, že musí existovat důkaz k úmyslu, tedy důkaz k zavinění na straně pachatele a nikoli „negativní předpoklad absence úmyslu (motivace) na straně „poškozeného“, jehož výpověď je fakticky proti němu „jediným důkazem“. Dovodil tudíž, že nejsou splněny základní procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu.
V doplnění dovolání obviněný zopakoval svůj předchozí návrh, jak by měl Nejvyšší soud ve věci rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že proti rozhodnutí odvolacího soudu obviněný podal dovolání, které předně opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy dovodil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. V první části podání poukázal na to, že setrvává na dosavadní obhajobě a zdůraznil, že pokud jde o skutek pod bodem 1 rozsudku, tak poškozeného M. K. nenapadl, k žádnému fyzickému konfliktu vůbec nedošlo. Státní zástupkyně připomněla, že tuto obhajobu obviněný uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž podle jejího názoru se s ní soudy vypořádaly. I v bodě 2 napadeného rozsudku obviněný zopakoval svou obhajobu, že uvedeného dne v Č. T. vůbec nebyl. Státní zástupkyně upozornila, že ve vytýkaném směru dovolání směřuje především do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Zdůraznila, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda byly kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z pohledu těchto skutečností zmíněné námitky nezakládají dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto by bylo namístě je odmítnout podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněný taktéž poukázal na hmotně právní aspekt, pokud dovodil, že se v bodě 1 napadeného rozsudku nemohl dopustit trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť z popisu skutku včetně jeho zdůvodnění nevyplývá, že by užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí „v úmyslu“ zmocnit se peněz poškozeného. Zdůraznil, že nepronášel nic ve smyslu „dej mi peníze“ nebo „chci peníze“. Rovněž namítl, že ve vztahu k bodu 2 téhož rozsudku (v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Ostravě), nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 tr. zák., když s poukazem na ustálenou judikaturu dovodil, že ne každé jednání je třeba podřadit pod tento trestný čin. Především zdůraznil skutečnost (vyjma toho, že v Č. T. vůbec nebyl, což je námitka irelevantní), že jednání trvalo pouze několik sekund a nemohlo vzbudit žádné veřejné pohoršení. V doplnění dovolání ze dne 5. 6. 2008 obviněný s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovodil, že ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. absentuje pojem úmyslu. Následně mimořádný opravný prostředek rozšířil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kdy má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Státní zástupkyně označila ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní námitku obviněného uplatněnou ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., že nebyl prokázán „úmysl“ zmocnit se cizí věci užitím násilí. Argumentaci, uvedené v dovolání, však s ohledem na zjištěný skutkový stav věci nepřisvědčila. Připomněla, jak je trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vymezen v zákoně. Ve smyslu ustanovení trestního zákona je násilím použití fyzické síly k zamezení nebo k překonání odporu, který je poškozeným kladen, eventuálně který lze od poškozeného očekávat. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe a z povahy věci je zřejmé, že jde především o útok proti tělu napadené osoby. Úmysl musí směřovat ke zmocnění se cizí věci. S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupkyně konstatovala, že úmysl obviněného zmocnit se cizí věci za použití bezprostředního násilí vůči poškozenému lze dovodit z toho, že poškozeného neustále bil, a to i poté, co obdržel první finanční obnos, se kterým evidentně spokojen nebyl, což lze zjistit z jeho slovního projevu. Právě ze slovního projevu lze dovodit, že tato částka obviněnému evidentně nepostačovala. Chtěl a požadoval po poškozeném více peněz (nikoli však expresis verbis), což poškozený byl nucen s ohledem na stálou agresivitu obviněného učinit. Z počínání obviněného, zejména ve druhé fázi jednání, resp. z napadání po vydání první části peněz poškozeným, lze dovodit jeho úmysl „zmocnit se cizí věci“. Bylo jednoznačně prokázáno, že násilí ve formě „vis kompulsiva“ směřovalo na psychiku poškozeného, a to s cílem přinutit ho, aby se podrobil nátlaku, event. aby jakýkoli odpor, který by ho napadl, vůbec nekladl. Státní zástupkyně zdůraznila, že po takto zjištěném skutkovém stavu věci nepřicházelo v úvahu jiné právní posouzení, nežli trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Vyjádřila sice souhlas s tvrzením, že obviněný nepronesl žádné konkrétní výroky ohledně toho, aby poškozený peníze vydal, nicméně fyzický útok směřoval jednoznačně k jejich vydání. O tom svědčí první část jednání, kdy poškozený vydal určitou částku, obviněný však spokojen nebyl a dále jej napadal; ten mu vydal další částku peněz s tím, že u sebe další nemá. Na to byl celý konflikt ukončen slovy obviněného, aby poškozený z místa odešel, jinak by ho musel dobít. Podle názoru státní zástupkyně lze z počínání obviněného, a to zejména z druhé fáze popsaného jednání, dovodit jeho úmysl „zmocnit se cizí věci“, když jiný důvod pro fyzické napadení poškozeného, než bylo vydání peněz, zjištěn nebyl. Taktéž uvedla, že posouzení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty je zcela namístě a je řádně zdůvodněno.
Dále státní zástupkyně nepřisvědčila ani argumentaci obviněného, pokud jde o námitku ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Připustila, že soud prvního stupně (následně i odvolací soud, který toliko v podrobnostech odkázal na přiléhavé zdůvodnění rozsudku okresního soudu) při svých právních úvahách zdůvodnil tuto právní kvalifikaci velmi kuse; stroze konstatoval, že obviněný se „fyzického napadení dopustil na ulici, tedy na místě veřejnosti přístupném“. Podle jejího názoru zakládají skutková zjištění soudu, jak vyplývají z popisu skutku a přiléhavěji ze zdůvodnění rozhodnutí, zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Konstatovala, že poškozený napadení, které bylo zcela nečekané, nikterak nepodnítil. Přitom jednání spáchané obviněným nesměřovalo toliko proti poškozenému jako fyzické osobě, nýbrž i proti dalšímu objektu chráněnému trestním zákonem, jímž je klidné občanské soužití. Státní zástupkyně zdůraznila, že útok byl veden agresivním, zákeřným (zezadu) a brutálním způsobem, přičemž vedl k pádu poškozeného na zem a k jeho bezvědomí. Proto dospěla k závěru, že kromě formálních znaků byl naplněn i materiální znak trestného činu podle §202 odst. 1 tr. zák. Při posuzování materiální stránky se soud velmi pečlivě zabýval i osobou obviněného, přičemž nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti, jež by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižovaly.
Ve vyjádření státní zástupkyně též uvedla, že v doplnění dovolání obviněný odkázal i na dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož naplnění však shledal v porušení revizního principu ze strany odvolacího soudu. Dodala, že bez ohledu na zmiňovanou zákonnou dikci dovolacího důvodu evidentně směřuje tato část námitek do hodnocení důkazů a podle svého obsahu nemůže uplatněný dovolací důvod naplnit.
Jelikož státní zástupkyně v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně neshledala žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. G. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného J. G. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je potřebné označit za irelevantní námitky obviněného J. G., pokud v dovolání uvádí, že se skutků pod body 1 a 2 výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. Tvrdí, že poškozeného M. K. fyzicky nenapadl a že dne 16. 6. 2007 v Č. T. vůbec nebyl. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení soudy provedených důkazů, přičemž z vlastní verze obou skutků obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z příslušné části podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu Karviné plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito závěry se ztotožnil, popřípadě některé i rozvedl Krajský soud v Ostravě (str. 3 až 5 napadeného usnesení).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný J. G. rovněž tvrdí, že v případě skutku pod bodem 1 napadeného rozsudku nebyl prokázán jeho úmysl a ohledně skutku pod bodem 2 téhož rozsudku nemohl svým jednáním naplnit znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky by mohly uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť vytýkají nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí věc. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty. Zmocní-li se pachatel věci v úmyslu s ní trvale disponovat, je způsobenou škodou hodnota (cena) věci. Úmyslné zavinění pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Karviné v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v rozsudečném výroku pod bodem 1, kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Popis skutku obsahuje ohledně jednání obviněného J. G. zcela konkrétní zjištění, jemuž odpovídá aplikovaná právní kvalifikace. Předně jde o skutečnost, že jednání spáchal „se záměrem získat peníze“, přičemž dále nejen „vyčítal M. K., že mu v minulosti nechtěl půjčit peníze“, ale následně jej „začal fyzicky napadat, a to údery pěstí do obličeje a do žeber, neustále mluvil o události z minulosti, kdy mu M. K. nepůjčil peníze a udělal tak z něho žebráka, neustále ho fyzicky napadal, i přesto, že ho M. K. prosil, aby ho už nebil, že už má dost, a když mu M. K. dal 500,- Kč, začal ho opětovně napadat, a říkal mu, ať z něho nedělá žebráka, načež M. K. mu dal 600,- Kč s tím, že víc peněz nemá, které přijal se slovy, aby mu zmizel z očí, protože by ho jinak musel dobít…“ (viz tzv. skutková věta výroku o vině uvedená výše). Z citovaných skutkových zjištění je zjevné, že obviněný fyzicky napadal poškozeného z důvodu, aby mu dal peníze. S námitkou, jak byla uplatněna v dovolání, že v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka – úmyslné zavinění nelze souhlasit. Pokud obviněný spáchal skutek, jenž se vyznačoval popsaným násilím na poškozeném, a to se záměrem získat jeho peníze, je očividné, že jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť nesporně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení §234 tr. zák., jímž je osobní svoboda a jednak majetek, kterého se chce pachatel zmocnit. V odůvodnění napadeného rozsudku prvostupňový soud k předmětnému skutku mimo jiné konstatoval: „Poškozený finanční hotovost obžalovanému vydal pod nátlakem, neboť měl z něho strach, zejména strach z dalšího napadení, neboť pokud by tento strach neměl, tak by mu žádné peníze dobrovolně nedal…“ (str. 9 rozsudku okresního soudu). Je zřejmé, že i Krajský soud v Ostravě se zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky ve spáchaném činu, přičemž v odůvodnění usnesení uvedl: „Z počínání obžalovaného, zejména ve druhé fázi napadání poté, co mu poškozený M. K. dal částku 500,- Kč, kdy se znovu rozčílil s tím, jestli ho chce poškozený skutečně urazit, správně soud prvního stupně dospěl k závěru, že obžalovaný po předchozím fyzickém napadání v úmyslu získat peníze poškozeného se znovu, a to pohrůžkou dalšího napadání spočívající v konkludentním jednání obžalovaného, domáhal vydání další částky, což se mu v důsledku obavy poškozeného z dalšího fyzického napadání podařilo“ (str. 4 usnesení soudu druhého stupně).
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Ustanovení §202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (např. hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa, hrubé rušení shromáždění občanů nebo obřadu občanů). Dále může jít o hrubý útok na čest a vážnost občana (vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážka skutkem apod.). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
Okresní soud v Karviné též nepochybil, pokud jednání obviněného J. G. popsané v bodě 2 rozsudečného výroku kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný napadl poškozeného V. B. toliko jedním úderem. V této souvislosti ale současně nemohlo být předně přehlédnuto, že šlo o jednání zcela bezdůvodné, zákeřné (zezadu do oblasti levé čelisti) a nesporně i brutální (úder pěstí do obličeje), neboť poškozený upadl na zem a do bezvědomí. Takovéto výtržnické jednání nepochybně porušuje zásady občanského soužití. Dále bylo nutno vzít v úvahu, že obviněný je osobou, která „má sklony k páchání násilné trestné činnosti“ (rovněž i majetkové), což prvostupňový soud dovodil s poukazem na jeho předchozí trestní postihy (str. 13 až 14 napadeného rozsudku). Jelikož skutek byl spáchán na místě veřejnosti přístupném – na ulici města, je s poukazem na konstatované skutečnosti týkající se způsobu spáchání tohoto činu a jeho následku, ale i s ohledem na osobu pachatele zřejmé, že stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost - §3 odst. 4 tr. zák. (v soudním řízení navíc nebyla zjištěna žádná konkrétní okolnost, která by ji snižovala) je vyšší než nepatrný, a tudíž jde o trestný čin. I když podrobnější zdůvodnění aplikované právní kvalifikace v tomto případě v napadených rozhodnutích chybí, je nepochybné, že bylo soudy obou stupňů postupováno v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění umožňují důvodný právní závěr, že obviněný J. G. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky, a to v případě skutku pod bodem 1 v rozsudku soudu prvního stupně trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2 téhož rozsudečného výroku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., čemuž odpovídají ve výroku o vině i příslušné části právních vět. Námitky, které byly v dovolání relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat. Jelikož v mimořádném opravném prostředku obviněný nic nevytkl právnímu posouzení, že se trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a že skutkem pod bodem 2 výroku rozsudku prvostupňového soudu spáchal též trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tak v tomto směru Nejvyšší soud napadená rozhodnutí neposuzoval.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. G. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k