ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1200.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1200/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání, které podal obviněný M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 55 To 144/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 4/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 1 T 4/2008, byl obviněný M. Z. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v přesně nezjištěné době od roku 2004 do června 2007 v místě trvalého bydliště na adrese K. – B., ul. O., okr. O., bral pohlavní úd svého nezletilého syna Z. Z., do svých rukou a třel ho, svou nezletilou dceru M. Z., osahával na genitáliích a na hýždích, strkal dceři své prsty do pochvy, své děti také nutil k tomu, aby chodily doma nahé, vyžadoval, aby dcera spávala bez pyžamových kalhot s odůvodněním, že děvčata spí v košilce, pyžamové kalhoty své dceři svlékal i přes její odpor, případně poté, kdy matka děti oblékla do pyžama a uložila ke spánku, tak děti ve večerních nebo nočních hodinách svlékal, dále si spolu se svými dětmi navzájem očichávali genitálie, v době, kdy se děti koupaly ve vaně, do vany jim močil, a po svých dětech vyžadoval, aby močily v jeho přítomnosti do plastových láhví“.
Dále (v bodě 2.) byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od roku 2004 do června 2007 převážně v místě trvalého bydliště na adrese K. – B., ul. O., okr. O., opakovaně fyzicky napadal svou manželku Z. Z., kterou fackoval a kopal, a to zejména tehdy, když poškozená nesouhlasila s chováním svého manžela a jeho chování mu vytýkala, případně si obžalovaný M. Z. tímto jednáním vynucoval u své manželky pohlavní styk, k útokům docházelo v různých časových intervalech, obžalovaný M. Z. svou manželku týral také psychicky, kdy poškozené opakovaně nadával, jednání obžalovaného bylo pro poškozenou traumatizující, když u ní byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha a syndrom týrané ženy“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo sexuologické ochranné léčení, a to v ústavní formě.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 55 To 144/2008, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku, tak jak byl ustálen nalézacím soudem a potvrzen soudem odvolacím, postrádají veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poznamenal, že součástí právní kvalifikace skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je, že odsouzený jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší patnácti let. Přitom za jiný způsob pohlavního zneužití se považuje pouze intenzivnější zásah do pohlavní sféry poškozených, jako je v předmětné věci braní pohlavního údu do rukou a jeho tření, nebo strkání prstů do pochvy, avšak za současného splnění další podmínky, a to sexuálního vzrušení pachatele. Pokud jde o bod 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, připomněl, že byl odsouzen mimo jiné za to, že osahával svou dceru v době, kdy jí byly dva roky až pět let, také na hýždích a shledal, že toto jednání beze vší pochybnosti postrádá znaky trestného jednání, a to s ohledem na věk dítěte, místo osahávání a na absenci jakýchkoli důkazů či podrobnějších indicií k tomuto jednání v tom smyslu, že by směřovalo k jeho (obviněného) sexuálnímu vzrušení. Prohlásil, že stejným způsobem měly soudy nižších stupňů naložit i s dalšími částmi předmětné skutkové věty, a to: „…s odůvodněním, že děvčata spí v košilce, pyžamové kalhoty své dceři svlékal i přes její odpor, případně poté, kdy matka děti oblékla do pyžama a uložila ke spánku, tak děti ve večerních nebo nočních hodinách svlékal, dále si spolu se svými dětmi navzájem očichávaly genitálie, v době, kdy se děti koupaly ve vaně, do vany jim močil, a po svých dětech vyžadoval, aby močily v jeho přítomnosti do plastových láhví“. Vyjádřil přesvědčení, že takto vymezené jednání není právně kvalifikovatelné jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť zde není žádná příčinná souvislost mezi jiným důkazem v řízení opatřeným, který by toto jednání dovoloval podřadit pod zákonnou normu uvedenou v §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle něho není totiž možné akceptovat postup nalézacího soudu, když svým výkladem rozšiřuje možnost použití normy trestního zákona na zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tím namítl, že znalecký posudek z oboru sexuologie a psychiatrie se k této otázce přímo nevyjadřuje. Podle jeho slov tak ani neexistuje přímý důkaz prokazující, že by se i takovým (výše popsaným) jednáním dokázal sexuálně vzrušit. Pokud jde o zbývající část skutkové věty, zde doznal, že se takového jednání dopustil, nikoli však z důvodu svého sexuálního vzrušení. Namítl tedy absenci důkazů ohledně tohoto znaku. V daných souvislostech s odkazem na rozhodnutí č. 31/1964 Sb. rozh. tr., zdůraznil, že je podstatné, zda měl v úmyslu při manipulaci s pohlavními orgány svých dětí dosáhnout pohlavního ukojení. Opakoval, že znalkyně MUDr. P. S. se k této otázce nebyla schopna vyjádřit. Přitom poukázal na to, že objektivní metoda zjištění pedofilních sklonů - PPG test - vykázala negativní výsledky, což je v rozporu s vnitřním přesvědčením znalkyně vtěleným do její zprávy, která zásadním způsobem ovlivnila vyšetřování a rozhodování. Shledal, že závěry znalkyně založené na poznatcích ze spontánní explorace obviněného, které nejsou nijak objektivizovány, je třeba odmítnout, zejména pokud jsou v rozporu s výše zmíněným testem PPG. Uzavřel, že v provedeném řízení tedy nebylo zjištěno, zda u něho došlo při jednání popsaném ve skutkové větě k pohlavnímu vzrušení, ačkoli bez tohoto zjištění není možné rozhodnout o jeho vině trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Další námitky vznesl obviněný vůči výroku o trestu. Uvedl, že mu byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli nebyl nikdy trestán, nebylo zjištěno, že by jeho čin měl vůči poškozeným takových následků, které by vyvolaly nutnost lékařské péče, navíc skutek pod bodem 1. spáchal ve stavu, kdy jeho ovládací schopnosti byly podstatně sníženy. Skutečnost, že pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou znamená, že ústavní léčbu bude moci absolvovat až po výkonu trestu, takže okolnost uložení tohoto ochranného opatření nijak nesnižuje celkovou dobu omezení jeho osobní svobody, spíše naopak. Podle jeho mínění je uložený trest s ohledem na tyto okolnosti přísný.
V závěru shrnul, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1., když tento skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Dále vyjádřil názor, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti tomuto rozsudku, byť v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání byl dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení obou skutků soudem prvního stupně.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 55 To 144/2008, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 1 T 4/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 55 To 144/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují z části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž vyjadřuje výhrady mimo jiné vůči znaleckému posudku o jeho duševním stavu vypracovaném znalkyní MUDr. P. S.
Takové námitky, jež mají procesní a nikoli hmotně právní charakter, však vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Totéž platí o námitkách obviněného směřujících vůči výroku o trestu (námitkách, že uložený trest je přísný). Nutno totiž konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný formálně ani obsahově nenaplnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn formálně právně relevantně námitkou, že skutková zjištění uvedená v popisu skutku postrádají všechny zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť pachatelem může být pouze osoba jednající s úmyslem dosáhnout pohlavního vzrušení a uspokojení a u něho (obviněného) takový motiv zjištěn nebyl.
Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije a tento čin spáchá na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.
Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí, přičemž jsou důsledně chráněny všechny osoby mladší patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Jiným způsobem pohlavního zneužívání je třeba rozumět pohlavní zneužívání v jiné formě než souloží, a to v podobě intenzivnějších zásahů do pohlavní sféry nezletilých, jako je například orální sex, ohmatávání pohlavních orgánů, apod.
U pachatele trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. zákon nevyžaduje zvláštní postavení či vlastnost subjektu (pachatele), tzn. že není třeba, aby se jednalo o osobu trpící sexuální deviací (pedofilií) či o osobu s heterosexuální či homosexuální orientací. Zákonným znakem není ani pohnutka činu, která zde má toliko materiální význam (srov. §3 odst. 4 tr. zák.). Sexuální pohnutka se ovšem předpokládá, neboť pouhý projev sympatie k dítěti a s tím případně související doteky jeho těla za trestný čin pohlavního zneužívání (samo o sobě) považovat nelze. V rozhodnutí č. 31/1964 Sb. rozh. tr., o které obviněný především opírá svoji argumentaci, se poukazuje na to, že k naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužívání není třeba, aby u pachatele došlo k pohlavnímu ukojení. Stačí, jedná-li pachatel v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoliv způsobem ukojit, aniž je přitom rozhodné, zda a do jaké míry takového ukojení dosáhne.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného nezbytné znovu připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že „… bral pohlavní úd svého nezletilého syna Z. Z., do svých rukou a třel ho, svou nezletilou dceru M. Z., osahával na genitáliích a na hýždích, strkal dceři své prsty do pochvy, své děti také nutil k tomu, aby chodily doma nahé, vyžadoval, aby dcera spávala bez pyžamových kalhot s odůvodněním, že děvčata spí s košilce, pyžamové kalhoty své dceři svlékal i přes její odpor, případně poté, kdy matka děti oblékla do pyžama a uložila ke spánku, tak děti ve večerních nebo nočních hodinách svlékal, dále si spolu se svými dětmi navzájem očichávaly genitálie, v době, kdy se děti koupaly ve vaně, do vany jim močil, a po svých dětech vyžadoval, aby močily v jeho přítomnosti do plastových láhví“.
Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák., a to v té jeho alternativě, podle níž jiným způsobem pohlavně zneužil osobu (osoby) mladší než patnáct let.
Soudy zjištěné skutkové okolnosti totiž v posuzovaném případě rozhodně nenasvědčují tomu, že by ze strany obviněného šlo toliko o jakýsi - sexuálně nemotivovaný - projev vztahu rodiče k dětem. Naopak, zjevný zájem obviněného o pohlavní orgány nezletilých, který se konkrétně projevil zejména manipulacemi s jejich přirozením, jednoznačně svědčí o sexuální motivaci činu obviněného (tj. pohlavně se ukájet na těle osoby mladší než patnáct let). Jelikož pohnutka obviněného je z okolností inkriminovaného činu naprosto zjevná, nelze přijmout jeho argumentaci, že ve skutečnosti zjištěna nebyla. Námitka, že u obviněného nebyla prokázána sexuální orientace na nezletilé objekty, pak vzhledem ke skutečnostem, které Nejvyšší soud shora vyložil, není z hlediska právní kvalifikace skutku relevantní.
Namítl-li obviněný, že jeho jednání spočívající v osahávání dcery na hýždích a dále v tom, že „…s odůvodněním, že děvčata spí s košilce, pyžamové kalhoty své dceři svlékal i přes její odpor, případně poté, kdy matka děti oblékla do pyžama a uložila ke spánku, tak děti ve večerních nebo nočních hodinách svlékal, dále si spolu se svými dětmi navzájem očichávaly genitálie, v době, kdy se děti koupaly ve vaně, do vany jim močil, a po svých dětech vyžadoval, aby močily v jeho přítomnosti do plastových láhví“, nelze kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák., je třeba zdůraznit, že tím vytrhává z kontextu pouze část zjištěného skutku, a v tomto smyslu jeho argumentace neobstojí. Je totiž nutno hodnotit celý zjištěný skutek, který z důvodů vyložených výše i v rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje (i po materiální stránce) všechny znaky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž je na místě dodat, že citovaná část skutku výstižně dokresluje povahu jednání obviněného i jeho sexuálně motivovanou pohnutku.
Nejvyšší soud proto ve vztahu k výroku o vině obviněného trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Nejvyšší soud ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání namítá, že v řízení předcházejícím zamítnutí odvolání byl dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení obou skutků soudem prvního stupně, avšak nevznáší vůbec žádné hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence takového rozporu mezi skutkem popsaným pod bodem 2. výroku rozsudku nalézacího soudu a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo relevantně uvedl, jaké vady konkrétní části rozhodnutí vytýká. Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že skutek popsaný pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl správně kvalifikován jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V předmětné trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý