ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1256.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1256/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání, které podal obviněný P. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 4 To 46/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 123/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 4 To 46/2008, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 7 T 123/2006, byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný) uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tyto trestné činy tím, že „dne 15. 6. 2005 v době od 13,00 hod. do 13,50 hod. v M., ul. O., okr. M., ve svém bytu, vyzýval k souloži a k orálnímu sexu L. E., která byla u něho na návštěvě, a když to jmenovaná odmítla, jednou rukou jí zakrýval ústa, aby nemohla křičet, bránil jí v odchodu z bytu tak, že jí tělem zatarasil přístup ke dveřím, a když se mu vyškubla a doběhla ke vstupním dveřím bytu, tak jí uchopil za vlasy a tloukl jí hlavou o zeď, a když od dalšího jednání upustil, poškozené se podařilo dveře bytu otevřít a vyběhnout z bytu na chodbu“. Za to byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 4 To 46/2008, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť „dne 15. 6. 2005 v době od 13.00 hod. do 13.50 hod. v M., O., okr. M., ve svém bytě vyzýval k souloži a k orálnímu sexu L. E., která byla u něho na návštěvě, a když to odmítla, zakrýval jí rukou ústa, aby nemohla křičet, bránil jí v odchodu z bytu tak, že jí tělem zatarasil přístup ke dveřím, a když se mu vyškubla a doběhla ke vstupním dveřím bytu, uchopil ji za vlasy a tloukl jí hlavou o zeď, a když od dalšího jednání upustil, podařilo se poškozené otevřít dveře bytu a vyběhnout na chodbu“. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily všechny doposud provedené výpovědi, včetně důkazů provedených znaleckými posudky na poškozenou a na jeho osobu, a takto došlo k porušení zásad platných v trestním řízení v jeho neprospěch. Dodal, že jeho výtky do rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud neodstranil, s těmito se v celém rozsahu tak, jak požaduje trestní řád, nevypořádal, naopak se s nesprávnými právními závěry soudu nalézacího ztotožnil v tom smyslu, že soud prvního stupně provedl k objasnění věci všechny potřebné a dostupné důkazy a vytvořil si tak spolehlivý základ k tomu, aby po jejich hodnocení mohl učinit správná skutková zjištění, o nichž nebudou důvodné pochybnosti, a by mohl ve věci spolehlivě a objektivně rozhodnout. K tomu obviněný poznamenal, že odvolací soud sice zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a vynesl vlastní verdikt, přesto se v odůvodnění svého rozhodnutí opřel o skutková zjištění provedená soudem prvního stupně, neprovedl dodatečné dokazování a tím podle něho následné rozhodnutí, jímž mu uložil stejný trest, zatížil vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Dále upozornil, že v rámci dokazování u soudu prvního stupně i v odůvodnění odvolání poukazoval na možnou podjatost svědků manželů G., kdy tito vypovídali jinak než svědkyně M., jež byla ve stejný okamžik přítomna na místě trestného činu. Následně zrekapituloval výpověď svědkyně M., přitom zdůraznil, že jmenovaná nebyla v žádném dřívějším vztahu k jeho osobě. Poté připomněl výpověď svědkyně G. a svědka G. s tím, že dotyční s ním měli v minulosti spor a tuto skutečnost svědkyně G. popřela a svědek G. ji potvrdil až na upřesňující dotaz obhájce. Uzavřel, že ve výpovědích svědkyně M. na jedné straně a manželů G. na straně druhé je diskrepance, ovšem lze z nich dedukovat společný poznatek, že poškozená vyšla z bytu nalíčena, oblečení měla v pořádku a krev na její ruce byla ze zranění, které si sama způsobila vědomým rozbitím skla v přepážce obývacího pokoje. Podotkl, že nikdy nepopíral, že poškozené bránil v odchodu z bytu, byť je menší a slabší tělesné konstrukce než poškozená, a konstatoval, že soud prvního stupně měl za této situace vyhodnotit jeho jednání pouze jako trestný čin vydírání (přitom odkázal na Zhodnocení poznatků o rozhodování soudů o některých trestných činech proti svobodě publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Také namítl, že nalézací soud se nevypořádal s možnou podjatostí svědků manželů G., kteří si byli a stále jsou vědomi zcela nevypořádaného závazku. Dospěl k závěru, že soud by měl v těchto případech aplikovat názor in dubiis mitius, který byl použit pouze částečně. Argumentoval, že tento kolizní stav byl transponován také do odůvodnění závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. J. Š. na poškozenou a polaritu jejích intelektových schopností, kdy v prvé části posudku je hodnocena jako osoba se sklonem ke zkreslování výpovědi a v části druhé, týkající se inkriminovaného děje, je potvrzena její pravdomluvnost průběhu děje, a to i s ohledem na další svědectví. Prohlásil, že odvolací soud měl vyjádřit svůj názor na tento rozpor, neboť v odůvodnění svého rozsudku konstatuje pouze validitu výpovědi poškozené, která se mu (obviněnému) nesnažila vůbec přitížit, nikterak nezveličovala intenzitu násilí, které vůči ní použil a v neposlední řadě to nebyla ani ona, kdo podal podnět k trestnímu stíhání, na podporu takového odůvodnění uvádí jako důkazy výpovědi svědků manželů G. a M., ti ovšem podle obviněného nevypověděli dogmaticky – v úplné shodě nepřipouštějící neomylnost. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil věrohodnost svědků manželů G. a zopakoval, že tito svědci neřekli pravdu o jejich vztahu k němu (obviněnému), kdy konkrétně svědkyně G. popřela svůj závazek vůči jeho osobě a svědek G. toto sdělil až po doplňující otázce obhájce. Následně zmínil, že je jeho obhájce na doporučení jeho (obviněného) ošetřující lékařky (která mimo jiné prováděla jako znalkyně vyšetření poškozené) navrhoval provedení znaleckého posudku na jeho osobu, zda a jak progrese jeho nemoci, tak i jiné vlivy nemohly být příčinou jeho jednání před příjezdem policie, kdy nechtěl poškozenou pustit z bytu, tedy zda bouchání a křik manželů G. s uváděním jeho dřívějšího trestného jednání neovlivnily jeho reakce, které pak mohly mít vliv na gradaci jeho jednání. Seznal, že na jeho osobu byly vypracovány dva znalecké posudky. Znalec MUDr. K., který zpracoval první posudek, měl být na návrh obhajoby vyslechnut soudem, neboť posudek trpěl právní vadou, která se týkala konstatování, že před posuzovaným jednáním spáchal již dva trestné činy stejného druhu, když ve skutečnosti spáchal pouze jeden trestný čin stejného druhu. Výslech znalce však nebyl proveden, neboť tento ze zdravotních důvodů ukončil své působení. Soud prvního stupně tedy nechal vypracovat nový znalecký posudek znalcem MUDr. Š., ovšem i v tomto znaleckém posudku se objevila stejná právní vada. Doplnil, že k tomuto rozporu a dalším závěrům byl zpracovatel nového posudku soudem vyslechnut, kdy sdělil, že informace k obviněnému, kterého osobně vyšetřil, převzal z původního znaleckého posudku. Shledal, že odvolací soud rozpory ve svědeckých výpovědích manželů G. a svědkyně M. neodstranil, odmítl i návrh na zpracování dodatku znaleckého posudku na jeho osobu (obviněného) a že takovýto postup je v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. V závěru odůvodnění dovolání zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení skutku, „neboť je v rozporu s právním posouzením, uvedeném ve výroku rozhodnutí převzatým i soudem druhého stupně se skutkem samotným tak, jak je ve výroku rozhodnutí prezentován, tedy není správně kvalifikován z hlediska souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.“
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 7 T 123/2006, a na něj navazující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 4 To 46/2008, a podle §265k tr. ř. a §265l tr. ř. zrušené rozhodnutí přikázal soudu o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Shledala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné a že v daném případě totožné námitky uplatnil obviněný v rámci jeho řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami podrobně vypořádal s tím, že správně dospěl k závěru, že pokud jde o znalecké posudky, obviněný byl v řízení vyšetřen opakovaně dvěma přibranými znalci, oba disponovali příslušnou kvalifikací a specializací a nezávisle na sobě vypracovali znalecké posudky, jejichž závěry se shodovaly. Za této situace nebylo podle mínění státní zástupkyně nejmenšího důvodu k dalšímu znaleckému zkoumání obviněného. Pokud jde o další námitky obviněného, pak vyjádřila přesvědčení, že se jedná ryze o námitky stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů a že zde se obviněný domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů soudy z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom dodala, že s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Uzavřela, že za popsané situace má tudíž za to, že dovolání obviněného je dovoláním zjevně neopodstatněným a navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S konáním neveřejného zasedání vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 4 To 46/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení [že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování dodatku znaleckého posudku na jeho osobu, kterým by bylo zjištěno, zda a jak progrese jeho nemoci, popř. jiné skutečnosti (bouchání a křik manželů G. s uváděním jeho dřívějšího trestného jednání) mohly mít vliv na jeho jednání], nesprávné hodnocení důkazů [zejména výpovědi poškozené L. E., manželů I. a J. G., M. M., znaleckého posudku vypracovaného znalkyní MUDr. J. Š. (zřejmě měl na mysli znalecký posudek znalkyně PhDr. E. H. založený na č. l. 102 až 114 spisu), znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. R. K. a znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. R. Š.], porušení zásad trestního řízení a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zpochybňuje věrohodnost poškozené a připomíná, že podle závěrů znaleckého posudku byl u poškozené zjištěn mimo jiné sklon ke zkreslování výpovědi; dále namítá rozpornost výpovědí manželů G., na jejich možnou podjatost současně upozorňuje, na straně jedné a výpovědi M. M. na druhé straně, přitom ovšem rovněž konstatuje, že jak z výpovědi manželů G., tak z výpovědi M. M. vyplývá, že poškozená vyšla z bytu nalíčena, oblečení měla v pořádku a krev na její ruce byla ze zranění, které si sama způsobila vědomým rozbitím skla v přepážce obývacího pokoje; v neposlední řadě pak argumentuje, že znalecké posudky MUDr. R. K. a MUDr. R. Š. jsou v určitém směru vadné) a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že poškozené toliko bránil v odchodu z bytu, přičemž v této souvislosti naznačuje, že jeho jednání mohlo být ovlivněno jeho nemocí, popř. jinými skutečnostmi, konkrétně boucháním a křikem manželů G. s uváděním jeho dřívějšího trestného jednání). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání založeno pouze na těchto námitkách, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., když měl být posouzen toliko jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k níže uvedeným závěrům.
Nutno především zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Za donucení jiného k souloži nebo k obdobnému pohlavnímu styku se považuje překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při vědomí beznadějnosti kladeného odporu. V tomto úmyslu pak pachatel jedná. Násilím se rozumí použití fyzické síly vůči znásilňované osobě, přičemž za pohrůžku bezprostředního násilí se považuje pohrůžka násilím, jež bude vykonáno ihned, jestliže se tato osoba nepodrobí vůli pachatele. Taková pohrůžka může být vyjádřena jak výslovně, tak konkludentním jednáním.
Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Zavinění je vybudováno:
a)na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b)na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení platí, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný: „…v době od 13.00 hod. do 13.50 hod. … ve svém bytě vyzýval k souloži a k orálnímu sexu L. E., … která byla u něho na návštěvě, a když to odmítla, zakrýval jí rukou ústa, aby nemohla křičet, bránil jí v odchodu z bytu tak, že jí tělem zatarasil přístup ke dveřím, a když se mu vyškubla a doběhla ke vstupním dveřím bytu, uchopil ji za vlasy a tloukl jí hlavou o zeď, a když od dalšího jednání upustil, podařilo se poškozené otevřít dveře bytu a vyběhnout na chodbu“.
S ohledem na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovaný skutkový základ není dostatečný pro závěr, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Z citované skutkové věty totiž vyplývá pouze tolik, že obviněný poté, co poškozená odmítla jeho výzvy k souloži a k orálnímu sexu, tuto napadl - zakrýval jí rukou ústa, aby nemohla křičet, bránil jí v odchodu z bytu tak, že jí tělem zatarasil přístup ke dveřím, a když se mu vyškubla a doběhla ke vstupním dveřím bytu, uchopil ji za vlasy a tloukl jí hlavou o zeď - avšak nelze z ní činit spolehlivý závěr, že by toto jeho násilné jednání vůči poškozené bylo motivováno právě úmyslem donutit ji k souloži či k orálnímu sexu. Jinými slovy, v posuzovaném případě není sporné, že obviněný proti poškozené užil násilí, popsaný skutek však jednoznačně nevyjadřuje, že užité násilí směřovalo k dosažení soulože či jiného obdobného pohlavního styku.
K tomu je třeba dodat, že zhojení uvedené vady skutkové věty cestou odůvodnění rozhodnutí není na místě, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není. Nadto Nejvyšší soud považuje v daných souvislostech za potřebné upozornit, že odvolací soud náležitě a dostatečně přesvědčivě nevyložil, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že smyslem a cílem užitého násilí (obviněného) byl pohlavní styk s poškozenou, z kterých konkrétních skutečností tento závěr dovodil. Konstatuje v podstatě pouze tolik, že obviněný popírá „to podstatné, totiž, že by smyslem a účelem jeho jednání bylo dosažení pohlavního styku s poškozenou, popírá, že by ji o něj žádal a k němu vyzýval, že by po ní chtěl, aby mu sála pohlavní úd, z čehož ho právě poškozená usvědčuje“, a v návaznosti na to rozvádí závěr, podle něhož soud prvního stupně nepochybil, pokud jako věrohodnou posoudil výpověď poškozené a tuto učinil základem skutkových zjištění. Takto pojaté hodnotící úvahy však nepostačují k důvodně nezpochybnitelnému závěru, že popsané násilné jednání obviněného směřovalo právě k vykonání soulože či obdobného pohlavního styku na poškozené. Nevyplývá z nich (stejně jako z výroku napadeného rozhodnutí), že by původně verbálně obviněným vyjádřený zájem o pohlavní styk s poškozenou byl tým zájmem (úmyslem), pro který obviněný následně poškozenou fyzicky napadl, když odvolací soud (ale ani soud nalézací) úmysl obviněného v této fázi jednání blíže nerozvedl a neodůvodnil. Uvedený závěr platí tím spíše, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dovozuje, že pokud soud prvního stupně po zhodnocení důkazů, jež odpovídalo ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., „dospěl k závěru, že obžalovaný se dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, pak jde o závěr, který výsledkům dokazování odpovídá a který i odvolací soud jako správný akceptuje.“
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, v němž není vyjádřeno, že násilné jednání obviněného bylo vedeno úmyslem donutit poškozenou - bezprostředně směřovalo k donucení poškozené - k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť v něm není zachycena subjektivní, ale ani objektivní stránka pokusu tohoto trestného činu. Tento skutek byl tedy nesprávně právně posouzen.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 4 To 46/2008, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který původně ve věci v celém rozsahu po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodl. Odvolací soud bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněného. Přitom musí pečlivěji, než se dosud stalo, posoudit hodnotící úvahy nalézacího soudu stran motivace násilného jednání obviněného (které je nesporné). Pozornost musí zaměřit zejména na výpovědi obviněného a poškozené a důsledně zkoumat, zda okolnosti činu, jak jsou jimi popisovány, mohou být, pochopitelně v kontextu dalších důkazů, podkladem pro závěr, že obviněný užil vůči poškozené násilí právě proto, aby ji donutil k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku. V tomto směru musí hodnotit, jak se obviněný při násilném jednání choval, včetně toho, jak toto jednání slovně doprovázel. Teprve na tomto základě bude moci učinit závěr, zda jsou úplná a správná skutková zjištění nalézacího soudu (viz popis skutku shora) nebo zda je třeba tato skutková zjištění upřesnit o vyjádření sexuální motivace násilného jednání obviněného. Úměrně tomu pak musí vážit právní kvalifikaci posuzovaného skutku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předsedasenátu:
JUDr. Vladimír Veselý