ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1325.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1325/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 dovolání, které podal obviněný R. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 12 To 172/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 243/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 T 243/2007, byl obviněný R. V. uznán vinným, že
dne 13. 9. 2006 v P. v budově tamního okresního soudu při svědecké výpovědi činěné v hlavním líčení konaném v rámci trestního stíhání A. J., jemuž bylo kladeno za vinu řízení automobilu značky Opel Zafira v průběhu dne 11. 6. 2006 v D. navzdory uloženému zákazu takové činnosti, s vědomím podstatného významu takové skutečnosti pro rozhodnutí soudu a zároveň vědomě nepravdivě vypověděl, že dne 11. 6. 2006 v D. v době bezprostředně předcházející zákroku příslušníka Policie ČR řídil zmíněný automobil on a nikoli A. J., což učinil s úmyslem pomoci tím posledně jmenovanému vyhnout se hrozícímu trestu za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §175 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře šedesát tisíc Kč. Podle §53 odst. 4 tr. zák. bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. V. odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 12 To 172/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině a trestu) napadl obviněný R. V. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud rozhodl o odvolání, které podával proti rozhodnutí okresního soudu o vině i trestu, přičemž zrušil výlučně část výroku o trestu s tím, že „Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“. Namítl, že odvolací soud nijak blíže neoznačil výroky svého (napadeného) rozhodnutí. Druhý výrok („Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“) je třeba chápat jako zamítavý, a proto obviněný napadl především tento výrok, neboť podle jeho názoru je neúplný – nevyjadřuje se k odvolání (srov. §256 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku obviněný konstatoval, že v jeho případě soudy obou stupňů hrubým způsobem nerespektovaly právo obhajoby, když rozhodnutí o otázce viny založily výlučně na jediném důkazu – svědecké výpovědi policisty K. Navržené důkazy, jenž směřovaly k prověření hodnověrnosti tvrzení tohoto svědka, a to jak ohledně jeho možnosti rozlišit posádku vozidla Opel Zafira (výška sedadel – opěrek, tmavost skel, stínítka), tak i možnosti pozorovat nepřetržitě posádku vozidla a zejména sledovat zastavení vozidla a vystoupení posádky (šíře vozovky, možnost otočit se v místě bez nutnosti vzdálit se až do křižovatky, resp. za ní), soudy odmítly provést. Zbavily se tak možnosti zjistit snadno technicky a legálně skutečný stav věci, aniž by tím bylo komplikováno řízení. Navíc obhajobě upřely možnost legálně se bránit navržením důkazů. Soudy zjevně bez jakéhokoli důvodu přecenily hodnotu jediného důkazu – svědecké výpovědi jediného svědka – příslušníka Policie ČR, ačkoliv byl jen jedním z více provedených důkazů, s nimiž byl v rozporu. Obviněný zdůraznil, že na základě vadného dokazování není možné náležitě zjistit ani skutkový stav ani náležitě právně posoudit skutek (dospět k rozhodnutí o jednání, které je jeho osobě kladeno za vinu). Vyslovil přesvědčení, že krajský soud měl nesprávný postup soudu prvního stupně napravit zrušením rozsudku, který vychází z řízení, jež ignoruje procesní zásady a právo na obhajobu. Na ochranu zákonnosti však odvolací soud zamítnutím odvolání rezignoval.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu uložil o věci znovu jednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
V podání státní zástupce připomněl dosavadní průběh řízení a shrnul obviněným uplatněné dovolací důvody. Poukázal na to, jak jsou dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. vymezeny v zákoně s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Současně státní zástupce konstatoval, že obviněný nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků souzených trestných činů nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Podotkl, že je zpochybňována věrohodnost svědka – policisty K. s tím, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy. Tyto námitky však směřují výlučně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému důvodu dovolání obsahově neodpovídají.
Dále státní zástupce poznamenal, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případě, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Uplatněnou námitku lze interpretovat tak, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř., a tudíž je možné ji pod deklarovaný důvod podřadit, avšak není důvodná. Odvolací soud rozhoduje vždy o odvolání jako o celku a jestliže je shledá částečně důvodným a některý výrok z rozsudku soudu prvního stupně zruší nebo změní, tak již nerozhoduje výrokem o zamítnutí odvolání ohledně těch výroků z rozsudku soudu prvního stupně, které shledal bezvadnými. V návaznosti na tyto skutečnosti státní zástupce uvedl, že pokud v předmětné trestní věci odvolací soud shledal odvolání důvodným ohledně výroku o peněžitém trestu a tento výrok zrušil, nebylo již nutné, aby rozhodl zamítavým výrokem podle §256 tr. ř. v případě dalších napadených výroků. Ve výrokové části rozhodnutí krajského soudu proto žádný výrok nechybí; odvolací soud zde naopak poněkud nadbytečně uvedl, že „Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“, ačkoliv povinnost použít ve výrokové části rozhodnutí takovouto formulaci nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu.
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, je dán tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Zdůraznil, že základní formální podmínkou pro jeho uplatnění je existence výroku o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání (§253 odst. 1, 3, §256 tr. ř.). Upozornil, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze takovýto výrok neobsahuje, a tudíž uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepřicházelo v předmětné trestní věci v úvahu. Dodal, že obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání v podstatě kritizuje kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přičemž takovéto námitky zmíněnému dovolacímu důvodu ani obsahově neodpovídají.
V závěru vyjádření státní zástupce uvedl, že obviněný uplatnil námitku, která obsahově odpovídá toliko deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž ji shledal zjevně nedůvodnou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného R. V. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. V. v dovolání uplatňuje výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tvrdí, že soudy obou stupňů nerespektovaly jeho právo na obhajobu, když rozhodnutí o vině založily výlučně na svědecké výpovědi policisty K. Namítá, že obhajobou navržené důkazy, jenž směřovaly k prověření hodnověrnosti tvrzení tohoto svědka, soudy odmítly provést. Taktéž přecenily hodnotu svědecké výpovědi jediného svědka – příslušníka Policie ČR, který byl jen jedním z více provedených důkazů, s nimiž byl v rozporu. Nutno zdůraznit, že všechny obviněným uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), s nímž se ztotožnil i Krajský soud v Praze, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky směřují vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Příbrami (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Tyto závěry dále rozvedl Krajský soud v Praze. V odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné poukázal na tu část výpovědi svědka R. K., ve které „podrobně a logicky popisuje způsob, jakým si posádka vozidla Opel Zafira (řidič a spolujezdec) měnili svá místa, a to poté, co již za jejich vozidlem svědek zastavil a měl tak možnost jejich počínání dobře sledovat.“ Současně uvedl: „…v této souvislosti pak skutečně jen stěží lze přikládat zásadní význam tvrzením obžalovaného, např. že svědek při manévru spočívajícím v otáčení služebního vozidla mohl – byť skutečně jen na okamžik – ztratit přehled o jízdě vozidla Opel Zafira apod.).“ V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil, že „neshledal jediný relevantní důvod, pro který by měl svědek R. K. nepravdivě označit za řidiče Opel Zafira A. J., když ve skutečnosti by toto vozidlo řídil obžalovaný R. V. Oproti tomu obžalovaný měl důvod pro tvrzení, že vozidlo řídil on, neboť A. J. v té době vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel a navíc jmenovaný věděl, že v případě jakéhokoliv dalšího konfliktu se zákonem (včetně řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu činnosti) mu hrozí nařízení trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, ke kterému byl podmíněně odsouzen (za současného vyslovení dohledu) rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 2 T 123/2005. Právě A. J. měl eminentní zájem na tom, aby řízení motorového vozidla Opel Zafira dne 11. 6. 2006 obžalovaný R. V. tzv. „vzal na sebe“ (vše na str. 3 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z dosud konstatovaných námitek, přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Obviněný R. V. spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že odvolací soud nijak blíže neoznačil výroky svého (napadeného) rozhodnutí. Druhý výrok („Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“) je třeba chápat jako zamítavý, a proto obviněný napadl především tento výrok, který je podle jeho názoru neúplný, neboť se nevyjadřuje k odvolání.
Nejvyšší soud nepovažuje konstatovaný názor obviněného za správný. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř. vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání.
Krajský soud v Praze po přezkoumání napadeného rozsudku podle §254 tr. ř. usnesením podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze výrok o peněžitém trestu a o náhradním trestu odnětí svobody, tj. částečně podanému odvolání vyhověl. Jelikož ostatní výroky shledal správnými, nemusel již samostatným výrokem vyslovit, že se odvolání obviněného „ve zbývající části“ jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítá. Konstatování soudu druhého stupně ve výroku usnesení, že „Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny“, lze považovat za nadbytečné a v rozhodovací praxi soudů se často používá pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí. Námitce obviněného R. V. tudíž nelze přisvědčit, neboť v napadeném usnesení žádný výrok nechybí ani není neúplný. V této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k