ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.613.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 613/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2008 dovolání, které podal obviněný T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 13 To 399/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 136/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 3 T 136/2007, byl obviněný T. K. uznán vinným:
l. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.,
2. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.,
a to v obou případech na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému A. K. způsobenou škodu ve výši 250,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný T. K. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 13 To 399/2007, byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže, ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl a obviněného T. K. uznal vinným, že
dne 2. 7. 2007 v době od 15.00 hod. do 16.00 hod. v hale hlavního nádraží Českých drah v P. poté, kdy zabránil nastoupit do vlaku poškozenému A. K. a jmenovaného nutil setrvat v jeho přítomnosti, před halou ČD strhl poškozenému z krku náhrdelník a posléze na křižovatce ulic P. a H. přinutil poškozeného pod hrozbou zbití k vydání finanční částky ve výši 250,- Kč.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. za tento trestný čin a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., ohledně něhož zůstal v napadeném rozsudku výrok o vině nezměněn, k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému A. K. způsobenou škodu ve výši 250,- Kč.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu – výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a výrok o trestu – napadl obviněný T. K. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání obviněný připomněl průběh trestního řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o změně rozsudku okresního soudu, avšak nedošlo k překvalifikaci žalovaného jednání na podle jeho názoru odpovídající trestný čin vydírání. Dovodil tudíž, že rozsudek odvolacího soudu spočívá, stejně jako rozsudek okresního soudu, na nesprávném právním posouzení jeho jednání, které je obsaženo ve výroku o vině, a to jako trestného činu loupeže. Konstatoval, že si je vědom toho, že dovoláním nelze vytýkat nesprávné hodnocení provedených důkazů či neprovedení navrhovaných důkazů a ani se domáhat odlišných skutkových závěrů. Přesto však i tyto výhrady proti rozhodnutí soudu vyslovil. Namítl, že soudy nehodnotily důkazy správně, nevypořádaly se s rozpory v provedených důkazech a bezvýhradně uvěřily tvrzení poškozeného A. K. o užití pohrůžky násilí.
Dále obviněný konstatoval, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak ho právně posoudily soudy obou stupňů. Vytkl, že pokud by měl být tímto trestným činem vinen, tak v daném případě by muselo být prokázáno, že užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu se zmocnit částky 250,- Kč, tj. aby tato pohrůžka byla prostředkem ke zmocnění se peněz. Podle jeho přesvědčení však toto nebylo prokázáno. Obviněný namítl, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, který odvolání projednával a v němž na nesprávnost právního posouzení svého jednání upozorňoval, uvedenou vadu rozsudku prvostupňového soudu neodstranil, ač tak mohl a měl učinit. Na základě odvolání napadený rozsudek sice změnil, ale nikoliv v právní kvalifikaci žalovaného jednání na jiný trestný čin než trestný čin loupeže.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 30. 10. 2007, č. j. 13 To 399/2007-128, ve výroku o vině trestným činem loupeže a ve výroku o trestu a nově rozsudkem rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný své formálně správně a včas uplatněné dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který odůvodňuje námitkou nesprávného právního posouzení přisouzeného skutku, pokud nebyl kvalifikován jako trestný čin vydírání. Upozornila, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, se podává, že obviněný zabránil poškozenému nastoupit do vlaku pod záminkou, že s ním chce někdo mluvit. Teprve před nádražní halou začal s demonstrací násilí stržením korálů z krku poškozeného a pohrůžkou zbití, že mu společně s dalšími „rozbije držku“ a bránil poškozenému v odchodu s tím, že si musí ksicht vykoupit zpátky a navalit prachy. Státní zástupkyně zdůraznila, že objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec. Jeho objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Obviněný s poškozeným manipuloval, aby zabránil jeho odjezdu, neužil však přitom násilí ani pohrůžky násilí a tehdy, kdy bránil poškozenému vrátit se k nástupišti již pod pohrůžkou zbití, nebyla cílem jeho násilného jednání svoboda rozhodování poškozeného o pobytu na nádraží, ale výhradně vynucení si finančních prostředků poškozeného.
Dále státní zástupkyně připomněla, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. je v poměru speciality k trestnému činu vydírání podle §235 tr. zák., když cíl i prostředky k jeho dosažení jsou u loupeže užší. Zdůraznila, že obviněný si vynucoval majetkové výhody a jeho jednání mělo charakter loupežného útoku podle §234 odst. 1 tr. zák. Krajský soud nepochybil, pokud v této části shledal nedůvodnými odvolací námitky obviněného, že skutek měl být posouzen jen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně odvolací soud správně poukázal na hodnocení provedené soudem prvního stupně na straně 4 – 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí; rovněž hodnotil skutkové okolnosti, z nichž je patrné vyjádření subjektivní stránky trestného činu loupeže. V návaznosti na to uvedla, že i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu jsou popsány skutečnosti, které zcela jasně vystihují, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného T. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, že soudy nehodnotily správně důkazy, nevypořádaly se s rozpory v provedených důkazech a bezvýhradně uvěřily tvrzení poškozeného A. K. o užití pohrůžky násilí. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat. Lze však poznamenat, že z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Pardubicích plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. S těmito skutkovými zjištěními se v odvolacím řízení ztotožnil a ve svém rozhodnutí z nich vycházel Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích.
V dovolání obviněný rovněž vytýká, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. s tím, že podle jeho mínění jde o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tato výhrada by mohla dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadený rozsudek vykazuje tvrzenou právní vadu.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Ve stručnosti lze připomenout, že ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí věc. K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty. Zmocní-li se pachatel věci v úmyslu s ní trvale disponovat, je způsobenou škodou hodnota (cena) věci. Úmyslné zavinění pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích považoval znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný T. K. „proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ (str. 2 rozhodnutí).
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Popis skutku totiž obsahuje ohledně jednání obviněného T. K. zjištění, že „…přinutil poškozeného pod hrozbou zbití k vydání finanční částky ve výši 250,- Kč“, což v dovolání zpochybňované znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. naplňuje. V průběhu události obviněný ve vztahu k poškozenému A. K. mimo jiné „opakoval ať drží hubu, že jej odvezou, že mu rozbijou držku“. Rovněž mu řekl, že „jestli si chce vykoupit ksicht zpátky, tak že mu má poškozený navalit prachy, který u sebe má“ (str. 4 rozsudku prvostupňového soudu). Již Okresní soud v Pardubicích, z jehož skutkových zjištění následně vycházel odvolací soud, k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: „…proti A. K. užil pohrůžky bezprostředního násilí (násilí, které mělo být ihned vykonáno, pokud se poškozený nepodřídí požadavku pachatele). Pohrůžka násilí byla užita v úmyslu zmocnit se cizí věci, konkrétně peněz poškozeného. Výše požadované či získané částky v tomto případě není rozhodující, neboť se jedná nikoliv jen o majetkový, ale zejména o násilný trestný čin.“ Současně soud prvního stupně zdůraznil: „Jednání poškozeného v podobě předání peněz nebylo dobrovolné, protože poškozený šel z nádraží s obžalovaným, neboť se jej bál, protože nevěděl, co udělá, když jej neposlechne, když se otočí. Peníze z peněženky dal obžalovanému jen proto, že mu bylo vyhrožováno. Reálnost výhrůžek byla potvrzena o chvíli dříve, když chtěl poškozený z místa odejít, na což obžalovaný reagoval tak, že mu úmyslně strhl korále z krku“ (vše na str. 6 rozsudku prvostupňového soudu). Dále odvolací soud ke skutkovým zjištěním v odůvodnění rozsudku uvedl: „Obhajobu obžalovaného, že mu vlastně poškozený vracel peníze, které si dříve od obžalovaného půjčil, pokládal okresní soud za vyvrácenou, když i výpovědi svědkyň potvrzují, že obžalovaný dříve poškozeného neznal. V dané situaci okresní soud logicky dovodil věrohodnost tvrzení poškozeného, že obžalovanému vydal peníze pouze z obavy před jeho výhrůžkami. I když škoda, kterou obžalovaný způsobil, nebyla vysoká a vůči poškozenému byly použity jen slovní pohrůžky bezprostředním fyzickým napadením, mohl mít poškozený, který byl výrazně mladší, v dané situaci důvodné obavy z možné realizace těchto výhrůžek, zvláště poté, kdy je obžalovaný vícekrát opakoval a před halou strhl poškozenému z krku korále. Jednání obžalovaného tak naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.…“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci učiněná skutková zjištění ohledně jednání obviněného T. K. umožňují důvodný závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nikoliv trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť vůči poškozenému A. K. užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku, jež je v rozhodnutích soudů obou stupňů podloženo věcnou výše citovanou argumentací, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích i tzv. právní věta. Námitky, které byly v příslušné části dovolání relevantně uplatněny, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dovolání obviněného T. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k