ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.626.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 626/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 dovolání, které podala obviněná H. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 114/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné H. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 30 T 2/2005, byla obviněná H. V. uznána vinnou, že
1. ačkoli, jako jediná jednatelka obchodní společnosti C. H. m. s. r. o., s předmětem podnikání provozování cestovní kanceláře a zprostředkovatelské služby, věděla, že společnost svým splatným závazkům v dohodnuté lhůtě splatnosti není schopna dostát, neboť byla nejméně od 31. 12. 1997, respektive 30. 8. 1998 v úpadku předlužením, přesto v H. v. S., a jinde, v úmyslu vylákat na poškozených peněžité a jiné plnění, se dopustila níže popsaným jednáním,
1.1. dne 3. 3. 2002 v O., ač si byla vědoma toho, že nebude moci provést úhradu materiálů a stavebních prací dle dohodnuté splatnosti, uzavřela s poškozeným kontrahentem F. B., podnikajícím pod obchodní firmou „F. B.“, „Smlouvu o dílo“ dle ustanovení §536 a násl. obch. zák., jejímž předmětem bylo dodání materiálů a provedení stavebních prací v hotelech P., M., I. a B. v Ch., za které se zavázala v této smlouvě a písemném dodatku č. 1 ze dne 20. 6. 2002 zhotoviteli díla uhradit dle čl. X do 14 dnů po vystavení konečného daňového dokladu částku, se kterou disponuje ve výši 4.396.911,- Kč, přestože splatnost faktury ze dne 18. 6. 2002 na konečnou částku byla dohodnuta na 30. 9. 2002, obžalovaná V. zaplatila do této doby pouze 1.250.000,- Kč, posléze kromě dalších 440.000,- Kč ke dni 17. 7. 2003 neuhradila nic, čímž poškozenému způsobila škodu ve výši nejméně 2.706.911,- Kč,
1.2. dne 16. 9. 2002 v O., s vědomím, že nebude moci půjčené peníze v dohodnuté lhůtě vrátit, vylákala uzavření smlouvy o půjčce s poškozeným S. P., dle které převzala téhož dne v O. finanční hotovost ve výši 800.000,- Kč, kterou se zavázala vrátit do 16. 11. 2002, což však v dohodnutém termínu neučinila, a to ani po opakovaných urgencích poškozeného, kterému tak svým jednáním způsobila škodu ve výši nejméně 800.000,- Kč,
1.3. na základě uzavřené „Dohody o provedení práce“ ze dne 3. 9. 2002 v H. v. S., vědoma si své insolvence, vylákala plnění poškozené P. S., která v době od 24. 8. 2002 do 19. 9. 2002 vykonávala pro C. H. m. s. r. o. v Ch., na ostrově K., v obci V. L., v hotelu A., pracovní činnost rehabilitační sestry, za což jí měla být zaměstnavatelem C. H. M. s. r. o., zastoupenou obžalovanou H. V., vyplacena mzda ve výši 6.000,- Kč splatná po ukončení a převzetí práce po ukončení sezóny, avšak v tomto termínu a ani následně po několikerých urgencích jí vyplácena nebyla, čímž této poškozené způsobila škodu ve výši nejméně 6.000,- Kč,
1.4. na základě uzavřené „Dohody o provedení práce“ ze dne 3. 9. 2002 v H. v. S., vědoma si své insolvence, vylákala plnění poškozené G. S., která v době od 30. 8. 2002 do 19. 9. 2002 vykonávala pro C. H. m. s. r. o. v Ch., na ostrově K., v obci V. L., v hotelu A., pracovní činnost masérky, za což jí měla být zaměstnavatelem C. H. m. s. r. o., zastoupenou obžalovanou H. V., vyplacena mzda ve výši 6.000,- Kč, splatná po ukončení a převzetí práce po ukončení sezóny, avšak v tomto termínu a ani později po několikerých urgencích jí vyplácena nebyla, čímž této poškozené způsobila škodu ve výši nejméně 6.000,- Kč,
1.5. na základě uzavřené „Dohody o provedení práce“ ze dne 28. 6. 2003, podepsané poškozeným J. V. v P. a obžalovanou H. V. v H. v. S., vylákala plnění poškozeného J. V., který v době od 28. 6. 2003 do 24. 7. 2003 měl vykonávat pracovní činnost delegáta cestovní kanceláře pro ostrov V. v Ch. a v rámci této se musel dne 13. 7. 2003 na vlastní náklady ve výši nejméně 2.060,- Kč vrátit z Ch. zpět do ČR, neboť turnus ozdravných pobytů v Ch., se kterým tam dne 10. 7. 2003 odcestoval, se neuskutečnil, čímž tomuto poškozenému způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 2.060,- Kč,
1.6. vylákala na poškozeném J. Z., zaměstnanci C. H. m. s. r. o:
1.6.1. v blíže neupřesněné době v měsíci říjnu po 25. 10. 2002 v H. v. S. pod záminkou nutnosti platit leasingové splátky za osobní auta, půjčku ve výši 50.000,- Kč, u níž nebyl dohodnut termín splatnosti, avšak od měsíce srpna 2003, kdy se poškozený vrácení peněz začal domáhat, kromě jediné splátky ze dne 22. 8. 2003 ve výši 3.500,- Kč tomuto poškozenému ani po několikerých urgencích nic nepoukázala, čímž mu způsobila škodu ve výši 46.500,- Kč,
1.6.2. dne 7. 7. 2003 v P., v kanceláři C. H. m. s. r. o., půjčku ve výši 13.000,- Kč, kterou použila jako „vratku“ zaplaceného, ale neuskutečněného zájezdu jednomu z klientů C. H. m. s. r. o. do Ch. v roce 2003, přestože se zavázala věřiteli tuto půjčku vrátit, tak ani po několikerých urgencích, tomuto poškozenému nic nepoukázala, čímž mu způsobila škodu ve výši 13.000,- Kč,
1.6.3. dne 10. 7. 2003 v sídle společnosti v H. v. S., před odjezdem zaměstnanců C. H. m. s. r. o. na neuskutečněný ozdravný pobyt v Ch., půjčku ve výši 5.000,- Kč na trajektové palubní lístky pro klienty C. H. m. s. r. o., kteří v ten den byli do Ch. vyvezeni, a ačkoli přislíbila dluh věřiteli splatit, přes několikeré jeho urgence, mu na tento dluh nic nepoukázala, čímž mu způsobila škodu ve výši 5.000,- Kč,
1.6.4. dne 12. 7. 2003 v H. v. S., po předchozí žádosti v rámci telefonického hovoru vedeného z ČR, půjčku ve výši 2.000 Kn, tj. cca 8.600,- Kč, na úhradu trajektových palubních lístků z ostrova V. do S. v Ch. pro klienty C. H. m. s. r. o., kteří nebyli v Ch. ubytováni a museli se vrátit zpět do ČR, tyto peníze poškozenému měla vrátit ihned po jeho návratu do ČR, avšak i přes několikeré urgence tyto nevrátila, čímž mu způsobila škodu ve výši nejméně 8.600,- Kč,
přičemž jednáním uvedeným pod body 1.6.1.-1.6.4. způsobila poškozenému J. Z. celkovou škodu ve výši nejméně 73.100,- Kč,
1.7. v průběhu měsíce června 2003 v H. v. S., po předchozím zaplacení provize ve výši 50.000,- Kč poškozenému M. V., za jím v budoucnu poskytnutou půjčku, nejdříve zprostředkovala schůzku budoucího věřitele P. G., s budoucím dlužníkem M. V., mezi nimiž došlo k dohodě, na základě které dne 4. 7. 2003 v O. uzavřeli,
- jednak „Smlouvu o půjčce“, jejímž předmětem byla půjčka ve výši 960.000,- Kč poskytovaná věřitelem P. G. téhož dne dlužníku M. V., kterou se tento v téže smlouvě zavázal ve výši 992.605,- Kč nejpozději do 4. 11. 2003 věřiteli vrátit,
- jednak téhož dne, jako zajištění závazku ze smlouvy o půjčce, „Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem“ dle ustanovení §553 občanského zákoníku, v níž se dohodli, že v případě marně uplynuté lhůty pro vrácení půjčky dlužníkem věřiteli, budou vlastnická práva dlužníka M. V. k nemovitostem evidovaným a specifikovaným na listu vlastnictví Katastrálního úřadu v Opavě pro katastrální území L. u O., obec H. v. S., převedena na nového vlastníka – věřitele P. G.,
a poté dne 4. 7. 2003 v O. vylákala pod záminkou použití půjčky pro účely podnikání C. H. m. s. r. o., a pod záminkou pozdějšího poskytnutí půjčky z prostředků C. H. m. s. r. o., pro manželku M. V. na koupi družstevního bytu, převzala od M. V. částku 800.000,- Kč, kterou obdržel jako půjčku od P. G., přičemž poškozenému M. V. podepsala jako „výstavce“ téhož dne vlastní směnku znějící na částku 1.500.000,- Kč, dle které mu měla vrátit půjčené peníze formou úhrady směnečné sumy kdykoliv v době po 30. 9. 2003, avšak vzhledem k déletrvající insolventnosti společnosti C. H. m. s. r. o. tak neučinila ani po několikeré urgenci, s výjimkou částky 20.000,- Kč složené dne 26. 3. 2004, čímž mu způsobila škodu ve výši nejméně 780.000,- Kč,
1.8. na základě uzavřené „Dohody o provedení práce“ ze dne 7. 5. 2002 v H. v. S., vědoma si své insolventnosti, vylákala plnění poškozené R. V., která v době od 20. 5. 2002 do 15. 6. 2002 vykonávala pro C. H. m. s. r. o. v Ch., na ostrově V., v hotelu B., pracovní činnost „Práce pomocného personálu“, za což jí měla být zaměstnavatelem C. H. m. s. r. o., zastoupenou obžalovanou H. V., vyplacena mzda ve výši 6.000,- Kč, splatná po ukončení a převzetí práce po ukončení sezóny, avšak v tomto termínu jí vyplacena nebyla, a to ani po několikerých urgencích, čímž této poškozené způsobila škodu ve výši nejméně 6.000,- Kč,
1.9. ačkoliv ze sdělení pojistitele Z. P., organizační složky v Č. r., ze dne 5. 9. 2002, zjistila, že dosavadní pojistitel s účinností od 3. 9. 2002 nadále s její společností C. H. m. s. r. o. neuzavře pojištění cestovní kanceláře pro případ jejího úpadku z důvodu fúze s G. P. a. s., uzavřela s Z. P., organizační složkou v Č. r., dne 25. 11. 2002 dohodu o zániku pojištění dle pojistné smlouvy včetně dodatku č. 1 k této smlouvě ke dni 30. 11. 2002, s vědomím, že G. P. a. s. má převzít závazky „Z. P.“, čímž získala k okamžitému použití nespotřebované „pojistné“ pro provozní potřeby své cestovní kanceláře, následně s vědomím, že „ozdravné pobyty“ v Ch. pro sezónu 2003 nebude schopna realizovat s ohledem na velmi špatnou finanční situaci své společnosti a zejména její neuhrazené závazky vůči ubytovatelům, absenci uzavřené platné a účinné smlouvy o pojištění závazků pro případ úpadku cestovní kanceláře, v úmyslu vylákat peněžní prostředky od klientů a tyto použít zejména na úhradu předchozích závazků a provozních výdajů společnosti, v rozporu s platnou právní úpravou vydala pokyn svým zaměstnancům, aby byly prodávány a uzavírány cestovní smlouvy dle §852a a násl. obč. zák. na ozdravné pobyty v Ch. pro sezónu 2003 v provozovnách cestovní kanceláře C. H. m. s. r. o. v P. a v H. v. S., přičemž v cestovních smlouvách bylo v článku 12 nepravdivě deklarováno, že „C. H. je pojištěna proti úpadku a taktéž pracovnice cestovní kanceláře dle pokynů obžalované V. tvrdily v mnoha případech poškozeným, že cestovní kancelář je pojištěna proti úpadku, k realizaci nasmlouvaných ozdravných pobytů nedošlo, čímž vylákala:
(dále jsou pod body 1.9.1. až 1.9.648 na str. 7 až 59 výroku rozsudku označeni jednotliví poškození, a to jménem a příjmením, datem narození, bydlištěm, datem uzavření smlouvy a rovněž je specifikována výše vylákané peněžní částky, případně u některých poškozených je vyčíslena i škoda vzniklá tím, že museli vynaložit vlastní prostředky na dopravu zpět do Č. r.)
a způsobila tak shora uvedeným poškozeným škodu ve výši nejméně 14.046.226,60 Kč,
a některým z výše uvedených poškozených též škodu další ve výši nejméně 116.992,- Kč, když finanční prostředky v této výši museli zejména tito poškození – klienti C. H. m. s. r. o., vyvezeni dne 10. 7. 2003 do Ch., kde pro ně nebyly zajištěny služby ani ubytování, použít následně k úhradě cestovného pro návrat zpět do Č. r.,
a svým výše popsaným jednáním tak všem poškozeným, uvedeným pod body 1.1.-1.9. rozsudku, způsobila v období nejméně od 3. 3. 2002 do 10. 7. 2003 celkovou škodu ve výši 19.002.855,60 Kč,
2. v době nejméně od 31. 12. 1997, respektive 30. 8. 1998, do 11. 7. 2003 v O., jako statutární orgán společnosti C. H. m. s. r. o., ačkoliv věděla, že tato společnost je nejméně od 31. 12. 1997, respektive 30. 8. 1998 v úpadku předlužením a nejpozději ke dni 11. 7. 2003 věděla, že tato společnost má více než 600 věřitelů a po delší dobu není schopna plnit své splatné závazky, porušila svou zákonnou povinnost plynoucí jí z ustanovení §3 odstavce 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, tím, že bez zbytečného odkladu nepodala u Krajského soudu v Ostravě návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti.
Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně ve výroku rozsudku kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl jí uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a v zákazu zaměstnání a zákazu podnikání v oboru cestovního ruchu, vše ve výši sedmi let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozeným subjektům konkrétně specifikovaným na str. 61 až 84 rozsudku náhradu škody, a to ve výši, jak je u jednotlivých osob uvedena. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození specifikovaní na str. 84 až 85 výroku rozsudku odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (poznámka: vzhledem k značné obsáhlosti jsou ve výše konstatovaném rozsahu zkráceny jednak popis tzv. skutkové věty a jednak výroky týkající se uplatněných nároků poškozených osob na náhradu škody, přičemž v tomto směru se odkazuje na doslovné znění rozsudečného výroku).
Proti tomuto rozsudku podala obviněná H. V. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 114/2007, bylo rozhodnuto:
I. Podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku, jímž byla obviněná pod bodem 2) uznána vinnou trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., a ve výroku o trestu.
II. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou H. V. zprostil obžaloby, podané státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě dne 28. 2. 2005, sp. zn. 4 KZV 1/2004, z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., jehož se měla dopustit tím, že
v době nejméně od roku 2000 do 11. 7. 2003 v O., jako statutární orgán společnosti C. H. m. s. r. o., ačkoliv věděla, že tato společnost je nejméně od roku 2000 v úpadku předlužením a nejpozději ke dni 11. 7. 2003 věděla, že tato společnost má více než 600 věřitelů a po delší dobu není schopna plnit své splatné závazky, porušila svou zákonnou povinnost plynoucí jí z ustanovení §3 odstavce 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, tím, že bez zbytečného odkladu nepodala u Krajského soudu v Ostravě návrh na prohlášení konkursu na majetek této společnosti.
III. Za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem 1) napadeného rozsudku, jenž zůstal ve výroku o vině v napadeném rozsudku nedotčen, byl podle §250 odst. 4 tr. zák. obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl jí uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a v zákazu zaměstnání a zákazu podnikání v oboru cestovního ruchu, v délce sedmi let.
IV. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadla obviněná H. V. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které směřovala proti výroku o vině i trestu. Obviněná označila napadené rozhodnutí za nezákonné a protiústavní, neboť potvrdilo postup prvostupňového soudu, kterým jí bylo odebráno právo na řádnou obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svod, v čemž shledala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle jejího mínění napadený rozsudek rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná uvedla, že v době řízení vedeném u soudu prvního stupně byla ve velmi špatném zdravotním i psychickém stavu, o čemž byl soud její osobou i obhájkyní průběžně informován. Celé řízení bylo vedeno pod tlakem médií, obviněná byla v důsledku podnikatelských ztrát připravena o svůj majetek, došlo k rozvodu jejího manželství, projevily se problémy spojené se ztrátou sluchu, které řešila na úrovni odborného lékaře i psychiatra. Z průběhu dokazování i postoje soudce bylo patrno, vydat v důsledku společenského a mediálního tlaku rychlé rozhodnutí, ačkoliv poškození se ve věci nijak výrazně neangažovali a v podstatě žádný tlak nevyvíjeli. Mediální tlak po potrestání špatných cestovních kanceláří vedl k tomu, že soudce nepostupoval náležitě. Vše podřídil nutnosti rychle rozhodnout, bagatelizoval její zdravotní a psychické problémy. Jeho postupem bylo obviněné omezeno právo na obhajobu, přičemž z posudku soudního znalce z oboru psychologie vyplývá, že schopnost slyšet a rozumět otázkám byla u ní v době konání řízení před prvostupňovým soudem výrazně snížena.
Obviněná namítla, že se nemohla na jednání soustředit, čtení protokolů neslyšela skoro vůbec, soudem dodaná sluchadla řádně nefungovala. Poznámkami soudce a státního zástupce, jimiž zpochybňovali její zdravotní obtíže, se cítila být uražená a ponížená, čímž byla výrazně snížena její schopnost se obhajovat. Její sluch se v průběhu řízení před soudem prvního stupně výrazně zhoršoval, o čemž svědčí i jí předkládané doklady o lékařských vyšetřeních např. ze dne 29. 5., 12. 6. a 8. 12., vše v roce 2006. Opakovaným žádostem o odročení jednání nebylo vyhověno. Zdravotní schopnost její osoby, a to řádně se v procesu hájit, soudce posoudil tím, že telefonicky kontaktoval svého známého lékaře v nemocnici, který však nikdy nebyl jejím lékařem a neměl oprávnění o jejím zdravotním stavu kohokoliv telefonicky informovat. Tato zběžná konzultace neměla žádný procesní charakter, přičemž se jí neúčastnila ani ona a ani její právní zástupkyně. Současně obviněná odkázala na lékařské zprávy, jež tvoří přílohu dovolání; z nich vyplývá, že její zdravotní indispozice trvala po celou dobu řízení před krajským soudem. V této souvislosti rovněž poukázala na přístup soudce v řízení ve věci sp. zn. 51 Co 98/2007, který její zdravotní poškození vyhodnotil jako závažné a několikráte jednání odročil. V předmětné trestní věci však soudce toto poškození neakceptoval a v řízení pokračoval. Ve vytýkaném postupu obviněná shledala rozpor s principem právní jistoty zakotveném v čl. 1 Ústavy. Rovněž vyslovila přesvědčení, že prvostupňovým soudem jí bylo odňato ústavní a zákonné právo na obhajobu.
Dále obviněná uvedla, že s ohledem na skutkovou podstatu trestného činu podvodu, který měl být spáchán v souvislosti s její podnikatelskou činností, měla být řádně posuzována subjektivní stránka skutku, tj. existence zavinění. Jelikož v průběhu řízení před soudem prvního stupně, kdy byly prováděny výslechy svědků, posuzovány ekonomické aspekty jejího rozhodování a další skutkové okolnosti, byla psychicky i fyzicky indisponována a řešila své problémy spojené se ztrátou sluchu, tak v právu na obhajobu byla výrazně diskvalifikována a omezena v možnosti řádně se hájit. Postup soudu vnímala způsobem, že pokud se nedostaví k jednání či nebude souhlasit s jednáním v její nepřítomnosti, vystavuje se riziku uvalení vazby, a proto se jeho postupu raději podvolila. Podle mínění obviněné soud druhého stupně napadeným rozsudkem potvrdil procesně vadný postup prvostupňového soudu, když sice připustil, že v průběhu konání hlavního líčení trpěla zdravotními potížemi způsobujícími zhoršení sluchu, nevyvodil však z toho žádné právní závěry. Též připomněla svou situaci (starší rozvedené ženy bez majetku, která se stala cílem mediální štvanice, jež neměla životní zkušenosti s trestními obviněními a bylo jí velmi nepříjemné, že svým klientům způsobila potíže, což vše znevýhodňovalo její schopnost se obhajovat a racionálně argumentovat), k níž se ještě přidružila postupná ztráta sluchu. Namítla, že soudy musí vycházet z presumpce neviny, nemohou k obviněným osobám přistupovat s paušální nedůvěrou a každou výhradu, že by mohly být zdravotně indisponovány, bagatelizovat. Veškeré aspekty jejího postižení měly být řádně odborně vyjasněny a na dobu řešení akutního zdravotního problému mělo být soudní jednání ve věci přerušeno, aby mohl být zachován pro její osobu spravedlivý proces. V popsaných skutečnostech obviněná shledala porušení ústavního práva na obhajobu a na spravedlivý proces včetně nedodržení řádné procedury podle trestního řádu. Konstatovala, že postupem soudu jí byla znemožněna přítomnost u jednání před soudem, nebo se jej sice osobně účastnila, avšak její účast neměla v důsledku zdravotní indispozice zamýšlený účel.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná vyslovila přesvědčení, že se trestného činu podvodu nedopustila, neboť se ani ona, ani její společnost nikterak neobohatily. Žádný majetek nezískala, společnost zkrachovala a také jí osobně žádný majetek nezůstal. Není možno hovořit o obohacení jiného, neboť společnost C. H. m. s. r. o. byla ekonomicky jejím majetkem a právně i ekonomicky se jednalo o stejnou osobu. Při posuzování naplnění podmínek trestného činu se tudíž nemůže jednat o podvod.
Pokud jde o subjektivní stránku celé věci obviněná uvedla, že není vyloučeno, že měla postupovat pečlivěji či podat na společnost C. H. m. s. r. o. návrh na konkurs či její činnost ukončit dříve. Rozhodně jí nebyl prokázán úmysl ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit. V jejím jednání jde spíše o nezvládnutí podnikatelského rizika a o špatné posouzení situace. Za tyto své chyby byla v rovině morální i soukromoprávní dostatečně potrestána, přišla o svůj majetek, přičemž i věřitelé, kteří jí na krátkou dobu půjčili peníze, měli lépe posoudit, komu a za jakých podmínek peníze půjčují. Uložený trest obviněná označila za drakonický. Vyplývá spíše z mediální objednávky, než z posouzení skutkové a právní situace celé věci.
S poukazem na popsané skutečnosti obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 3 To 114/2007, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. 30 T 2/2005, a vadné řízení jim předcházející.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce připomněl vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v zákoně a jeho aplikaci v trestním řízení. Konstatoval, že obviněná H. V. prezentovala, že z důvodů zdravotních potíží (problémy spojené se ztrátou sluchu), kterými trpěla, nebyla schopna se soustředit na jednání před soudem prvního stupně. V tomto směru poukázal na její tvrzení: „...čtení protokolů jsem neslyšela skoro vůbec, soudem dodaná sluchadla řádně nefungovala.“, a tak dospěla k přesvědčení, že: „...popsaným způsobem soudu prvního stupně mi bylo odňato mé zákonné a ústavní právo na obhajobu.“ Podle státního zástupce uplatněný dovolací důvod naplňuje při jeho extenzivním výkladu námitka obviněné, že z důvodu zdravotních potíží nebyla schopna vnímat průběh soudního jednání a reagovat na něj, tj. že nebyla schopna uskutečňovat procesní práva, a to i v případě, pokud se soudního jednání fyzicky zúčastnila. Současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1284/2006, že smyslem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je především to, aby umožněním účasti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání nebyl zkrácen ve svém právu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.
Dále státní zástupce zdůraznil, že soudy obou stupňů přihlížely ke zdravotnímu stavu obviněné a otázku, zda je zdravotně způsobilá absolvovat jednání před soudem, vždy řádně posuzovaly. Poukázal na protokol o hlavním líčení, z něhož je zřejmé, že obviněná byla zastoupena obhájkyní, ale též sama byla vždy schopna na průběh soudního jednání aktivně reagovat, vyjadřovat se k prováděným důkazům a případně sama činit vyjádření či návrhy. Vyslovil tudíž přesvědčení, že námitky obviněné, jež byly v rámci předmětného dovolacího důvodu právně relevantním způsobem uplatněny, nejsou opodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v rozhodnutí konstatoval, že pokud obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je nutné v této části dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Ohledně v dovolání uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu respektive znaky žádného trestného činu neměl. V rozporu s výlučně hmotně právní povahou zmíněného dovolacího důvodu shledal námitky obviněné, že: „V daném případě se spíše jedná o nezvládnutí podnikatelského rizika a o špatné posouzení situace – za tyto své chyby byla obviněná v rovině morální i soukromoprávní dostatečně potrestána. Byla veřejně zostuzena a připravena o svůj majetek. Pokud jde o problémy jejích věřitelů, kteří ji na krátkou dobu půjčili peníze, zde je také potřeba si uvědomit, že rovněž oni měli lépe posoudit, komu a za jakých podmínek peníze půjčují. Drakonický trest v tomto případě spíše vyplývá z mediální objednávky než ze skutečného posouzení skutkové a právní situace celé věci.“ Tyto výhrady státní zástupce označil za evidentně založené na polemice se skutkovými okolnostmi, k nimž soudy obou stupňů dospěly, respektive na prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, jež je zcela odlišná od podoby skutku, ze které při svém rozhodování soudy vycházely. Podotkl, že formulací obsaženou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vyjádřeno, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Výrok o trestu může být předmětem dovolání pouze z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle tohoto ustanovení trestního řádu však nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
Ve vyjádření státní zástupce vyslovil přesvědčení, že v daném případě nejsou dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obviněná se pokusila námitky týkající se výroku o trestu formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to zmínil, že dovolatel musí na jedné straně v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání odkázat na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle státního zástupce je z tzv. skutkové věty pravomocného výroku o vině, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně zřejmé nejen to, že obohacenou společností je C. H. m. s. r. o., v níž obviněná působila jako jednatelka a současně jako společník, ale i fakt, jakým způsobem k obohacení docházelo. Proto není pochyb o tom, zda a jakým způsobem se v důsledku jejího úmyslného jednání obohatila obchodní společnost C. H. m. s. r. o. Výhradu obviněné, že se: „…trestného činu podvodu nedopustila, neboť se ani ona, ani její společnost nikterak neobohatila, neboť žádný majetek nezískala a společnost zkrachovala a také jí jako osobě nezůstal žádný majetek“, státní zástupce označil za polemiku se shromážděnými důkazy. Pokud by obviněná dovolání podala výlučně z těchto námitek, bylo by nutno je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze tu část dovolání, v níž obviněná uvedla, že: „...není možno hovořit o obohacení jiného, neboť společnost C. H. m. s. r. o. byla ekonomicky jejím majetkem, tedy se jedná právně i ekonomicky o tutéž osobu.“ Současně státní zástupce konstatoval, že uplatněná argumentace je zjevně neopodstatněná. Majetek obviněného, který je mimo jiné též společníkem společnosti s ručením omezeným a majetek téže obchodní společnosti zahrnuje jiné hodnoty (je odlišný). Proto nelze osobu obviněného, a to jako společníka společnosti s ručením omezeným, ztotožnit s právnickou osobou, která byla jeho jednáním obohacena.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné H. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. znění §202 odst. 2 až 5 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku obviněná H. V. uvádí, že v době řízení u soudu prvního stupně byla ve velmi špatném zdravotním i psychickém stavu, o čemž byl soud informován. Předseda senátu však její zdravotní stav náležitě nevyhodnotil a hlavní líčení neodročil. Tvrdí, že tímto postupem bylo její osobě odňato ústavní a zákonné právo na obhajobu. Zmíněné námitky, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, by mohly dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (při extenzivnějším výkladu) naplnit. V daném případě je totiž vytýkáno, že v důsledku svého zdravotního stavu nebyla obviněná schopna průběh hlavního líčení náležitě vnímat a reagovat na něj, tj. uskutečňovat svá procesní práva. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda soudní řízení vykazuje tvrzenou vadu.
Nutno uvést, že obdobné námitky, jaké obviněná H. V. vznesla v dovolacím řízení, již uplatnila v odvolacím řízení. V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku konstatoval: „Na počátku hlavního líčení dne 24. 4. 2006 (č. l. 10094 spisu) obžalovaná prohlásila, že nemá žádné zásadní závažné zdravotní problémy, které by jí bránily ve vystupování u hlavního líčení a v její obhajobě.“ Současně uvedl: „V průběhu tohoto jednacího dne, jak vyplývá z obsahu zvukového záznamu o hlavním líčení, jakož i z protokolu o hlavním líčení, velmi adekvátně reagovala na veškeré dotazy soudu takovým způsobem, že je nepochybné, že jednotlivé dotazy slyšela, chápala je a zcela přiléhavě na ně reagovala. Teprve v situaci, kdy bylo započato s dotazy intervenujícího státního zástupce a byla upozorněna, že odbíhá od dotazů, prohlásila, že s ohledem na média nechtěla, aby byla prezentována skutečnost, že je v léčení a má potíže se sluchem. V další části dotazů státního zástupce ovšem reagovala opět naprosto adekvátně. Je tedy zcela zřejmé, že dotazům i dalším vyjádřením osob v jednací síni rozuměla. Následující jednací den (25. 4. 2006) předseda senátu zajistil konání hlavního líčení v menší jednací síni s vhodnější akustikou a upozornil obžalovanou na to, že v případě jejích přetrvávajících obtíží jí zajistí sluchátka, aby mohla slyšet vše, co v jednací síni bude sděleno, neboť bylo používáno hlasové a záznamové zařízení a vyslýchané osoby komunikují prostřednictvím mikrofonu.“
Odvolací soud dále připomněl: „Hlavní líčení probíhalo až do dne 28. 4. 2006 (č. l. 10174 spisu), když byli postupně vyslechnuti ve věci významní svědci a byly provedeny další důkazní prostředky. Z protokolu o hlavním líčení i jednotlivých zvukových záznamů vyplývá, že obžalovaná obsahu provedených důkazů rozuměla, neboť na tyto zcela přiléhavě a často reagovala. Z obsahu úředního záznamu (č. l. 10254 spisu) je zřejmé, že obžalovaná doložila své zdravotní potíže a požádala, aby další nařízené hlavní líčení ve dnech 19. – 22. 6. 2006 (č. l. 10259 – 10294 spisu) proběhlo v její nepřítomnosti. Během konání hlavního líčení v těchto dnech byla provedena řada důkazů, a to zejména přečtení značného množství svědeckých výpovědí shromážděných v přípravném řízení. V následujících termínech ve dnech 23. – 25. 10. a 30. 10. 2006 (č. l. 10368 – 10449 spisu) hlavní líčení proběhlo v přítomnosti obžalované. Z obsahu protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že obžalovaná adekvátně reagovala na jednotlivé provedené důkazy, zejména výslechy svědků a byla schopna se zúčastnit i konfrontace se svědkem F. V. (č. l. 10433 spisu) a reagovala na jednotlivé dotazy takovým způsobem, že nelze mít pochyb o tom, že provedenému obsahu důkazních prostředků rozuměla. V dalších termínech ve dnech 31. 10. 2006 a 1. – 2. 11. 2006 proběhlo hlavní líčení na žádost obžalované opět v její nepřítomnosti (č. l. 10529 spisu). Hlavní líčení ve dnech 8. – 9. 1. 2007 bylo provedeno za přítomnosti obžalované, která stejně jako v předcházejících částech řízení před soudem prvního stupně reagovala na jednotlivé prováděné důkazy a dotazy zcela adekvátně a značně obsáhle se z nim vyjadřovala. Dne 22. 1. 2007 (č. l. 10612 spisu) byla soudu prvního stupně doručena žádost obžalované o odročení hlavního líčení nařízeného na den 1. 2. 2007 z důvodu probíhající léčby další sérií infuzí a pro potřebu pořízení sluchadel, neboť pociťuje problém v komunikaci a považuje za potřebné jej uvedeným způsobem řešit. Tuto skutečnost doložila zprávou Doc. MUDr. J. M. ze dne 11. 1. 2007, z níž vyplývá (č. l. 10013 spisu), že byla objednána k přidělení sluchadel na 27. 2. 2007 a byla jí doporučena léčba 10-ti infuzemi.“
V návaznosti na to soud druhého stupně zdůraznil: „Z obsahu záznamu (č. l. 10616 spisu) vyplývá, že předseda senátu ověřil aktuální zdravotní stav obžalované u ošetřujícího lékaře Doc. MUDr. J. M., od nějž zjistil, že uvedená lékařská zpráva nemá sloužit jako omluva obžalované u hlavního líčení a její zdravotní omezení není takové míry, aby jí bránilo v účasti u hlavního líčení, neboť je schopna průběh hlavního líčení vnímat. Z těchto důvodů nebylo žádosti o odročení hlavního líčení vyhověno. Obžalovaná u hlavního líčení dne 1. 2. 2007 (č. l. 10694 spisu) potvrdila, že lékařskou zprávu předložila soudu jen proto, aby své zdravotní potíže doložila s tím, že o nich nelže a snaží se je řešit tak, aby mohla adekvátně odpovídat. Tohoto dne bylo přistoupeno jen k výslechu svědka S. P. a provedení části listinných důkazů. Také u těchto úkonů obžalovaná komunikovala způsobem zjevně nevzbuzujícím jakékoliv pochybnosti o tom, že by obsahu provedených důkazů a vyjádření svědka či na ni kladených dotazů, nerozuměla. Obdobně reagovala i u hlavního líčení dne 19. 3. 2007, kdy bylo dokazování skončeno (č. l. 10747 a násl. spisu). Z lékařských zpráv, které obžalovaná v průběhu hlavního líčení založila ke svému zdravotnímu stavu do spisu a jež předložila i k podanému odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci, vyplývá, že u obžalované byly zjištěny skutečnosti, svědčící o jejím postupném zhoršování sluchu, pro které byla opakovaně vyšetřena a následně ve dvou případech ve dnech 13. 6. – 15. 6. 2006 a 28. 5. – 30. 5. 2007 hospitalizována a léčena infuzemi. Z obsahu lékařské zprávy MUDr. H. ze dne 16. 7. 2007 vyplývá, že bez sluchadel její schopnost slyšet slovní vyjádření je omezeno přibližně o 50% “ (vše na str. 10 a 11 rozsudku odvolacího soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu bylo v soudním řízení zjištěno, že v průběhu konání hlavního líčení obviněná H. V. trpěla zdravotními potížemi způsobujícími zhoršení sluchu. Vrchnímu soudu v Olomouci však není možno vytknout pochybení, pokud dospěl k závěru, že „…vzhledem ke konkrétním okolnostem, za nichž probíhalo hlavní líčení, kdy obžalovaná zjevně byla schopna reagovat na jednotlivé dotazy soudu i státního zástupce, vyjádření svědků a další provedené důkazní prostředky a dokonce byla schopna absolvovat konfrontaci se svědkem, odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že v namítaném směru nebylo právo obžalované na její obhajobu žádným podstatným způsobem omezeno.“ Současně důvodně zdůraznil: „Nelze přehlédnout skutečnost, že nalézací soud si tvrzených námitek obžalované byl vědom a učinil veškerá dostupná a reálná opatření proto, aby právo obžalované na obhajobu v tomto směru zajistil. Její obtíže dostatečnou měrou respektoval (viz opakovaná přerušení hlavního líčení pro rozrušení obžalované), choval se k obžalované nanejvýš citlivě s porozuměním a snažil se jí její situaci usnadnit“ (vše na str. 11 rozsudku soudu druhého stupně). Dovolací soud dodává, že konstatované závěry mají oporu v příslušné části spisového materiálu, a to zejména v obsahu protokolů o hlavním líčení. Proto námitky obviněné, jež byly v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněny, není možno akceptovat.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, je možno vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhradu obviněné H. V., že „…jí nebyl prokázán úmysl ke škodě cizího majetku sebe či jiného obohatit“. Nutno zdůraznit, že vznesená námitka, která je v dovolání podrobněji rozvedena, primárně zpochybňuje správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události až následně obviněná dovozuje vadu ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněná předmětný skutek spáchala tak, jak je popsán pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. V opačném případě není v dovolacím řízení zákonný podklad napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Námitkou hmotně právního charakteru, jež by mohla dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, je tvrzení obviněné H. V., že „…není možno hovořit o obohacení jiného, neboť společnost C. H. m. s. r. o. byla ekonomicky jejím majetkem a právně i ekonomicky se jednalo o tutéž osobu.“ S toto výtkou však nelze souhlasit. V případě označené společnosti se sice jednalo o právnickou osobu obviněnou plně kontrolovanou (byla jejím jediným jednatelem a společníkem), avšak z hlediska obchodního respektive občanského práva šlo o subjekt, jehož majetek byl od jejího majetku odlišný. Jelikož podle skutkových zjištění obviněná použila úmyslně vylákané plnění od poškozených osob ve prospěch C. H. m. s. r. o., byť např. na pokrytí dřívějších závazků, je zjevné, že tuto společnost obohatila, čemuž v rozsudku soudu prvního stupně na str. 60 koresponduje i příslušná část tzv. právní věty.
K tvrzení obviněné H. V., jež se týká neprokázání úmyslného zavinění, Nejvyšší soud připomíná, že z návětí, jak je popsáno k jednotlivým dílčím skutkům pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, plyne, že „ačkoli, jako jediná jednatelka obchodní společnosti C. H. m. s. r. o., se sídlem v H. v. S., s předmětem podnikání provozování cestovní kanceláře a zprostředkovatelské služby, věděla, že společnost svým splatným závazkům v dohodnuté lhůtě splatnosti není schopna dostát, neboť byla nejméně od 31. 12. 1997, respektive 30. 8. 1998 v úpadku předlužením, přesto v H. v. S., a jinde, v úmyslu vylákat na poškozených peněžité a jiné plnění, se dopustila níže popsaným jednáním…“. Současně následuje popis jednotlivých dílčích skutků (útoků) – body 1.1 až 1.9.648 rozsudečného výroku. Z odůvodnění rozhodnutí na str. 167 až 171 je zjevné, že prvostupňový soud věnoval u zmíněných dílčích skutků náležitou pozornost objasnění subjektivní stránky v činu obviněné, což bylo vyjádřeno i ve výroku o vině. S učiněným závěrem se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Olomouci, přičemž zdůraznil: „…obžalovaná jednala v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu ke všem jednotlivým dílčím útokům. Věděla, že svým jednáním může způsobit poškozeným škodu tím, že od poškozených získá půjčky, platby za zájezdy či jiné plnění na základě uzavřených smluv, jež nebude moci naplnit řádnou a včasnou úhradou půjček, dohodnuté ceny díla, mezd či nedodání dohodnutých služeb ve formě pobytových zájezdů a nevrácením zaplacených cen zájezdů dle cestovní smlouvy a byla srozuměna s tímto následkem v případě, že nastane“ (str. 21 rozsudku). Dovolací soud považuje za potřebné poznamenat, že s odkazem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., a to ohledně způsobení škody velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z velmi obsáhlého rozhodnutí je rovněž patrno, jak se prvostupňový soud vypořádal s obhajobou obviněné H. V. a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil Vrchní soud v Olomouci, popřípadě je dále rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku včetně toho, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněné H. V. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a tímto činem způsobila škodu velkého rozsahu. Správnému právnímu posouzení předmětného skutku odpovídá v rozsudečném výroku i aplikovaná právní věta.
Pokud obviněná tvrdí, že v soudním řízení jí byl uložen trest, který označuje za drakonický, nelze této výhradě přiznat v dovolacím řízení relevanci. V této souvislosti je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je zjevné, že obviněné H. V. nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou (což ani není vytýkáno). Z popsaných důvodů se tudíž nelze věcně zabývat námitkou obviněné ohledně uloženého trestu (v daném případě odnětí svobody a zákazu činnosti). Přitom trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku byl jí uložen při dolní hranici zákonné trestní sazby vymezené v §250 odst. 4 tr. zák. (odnětí svobody od pěti do dvanácti let), pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem, tj. do mírnějšího typu věznice než by s ohledem na ustanovení §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. náleželo. Pouze pro úplnost je nutno poznamenat, že při ukládání trestu Vrchní soud v Olomouci vzal v úvahu „konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalované, jímž byla uznána vinnou, přičemž zohlednil jak skutečnost, že se na obžalovanou hledí, jako by dosud trestána nebyla, tak rozsah trestného jednání, výši škody a množství poškozených i délku páchání trestného činu, způsob jeho provedení i skutečnost, že se jej dopustila ve snaze o uskutečnění podnikatelského záměru, aniž by se bezprostředně sama obohatila. Musela být vzata v úvahu i značná bezohlednost obžalované k poškozeným, jež přes jejich stáří a zdravotní potíže, s vědomím reálného nebezpečí, že nebudou ubytováni, vyvezla do zahraničí a způsobila jim, kromě zvýšené materiální škody také značné potíže osobního charakteru, stres, rozrušení i obtíže s dlouhou zbytečnou cestou tam i zpět apod.“ (str. 23 rozsudku).
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné H. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k