ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.731.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 731/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 dovolání, které podal obviněný D. C. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 8 To 460/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 273/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 9 T 273/2007, byl obviněný D. C. D. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti roků.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. C. D. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 8 To 460/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl, že obviněný D. C. D. se uznává vinným, že
ačkoliv mu bylo rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství Služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Odboru pátrání a kontroly pobytu Brno, ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. SCPP-202/BR-OPK4-SV-2003, které nabylo právní moci dne 27. 8. 2004, uloženo správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti na pět let od nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým se nevyhovuje žalobě proti zastavení azylového řízení, tedy od 27. 8. 2004, kdy kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 2 Azs 442/2004, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2006, a dále byl dne 3. 8. 2007 na Oddělení cizinecké policie Brno – venkov informován o povinnosti opustit území republiky do data vystaveného výjezdního příkazu – tedy do 4. 8. 2007, toto rozhodnutí nerespektoval, z území České republiky nevycestoval a tedy nejméně od 5. 8. 2007 do svého zajištění Policií ČR dne 12. 9. 2007 pobýval na území České republiky bez víza a oprávnění k pobytu.
Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti roků.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu – všechny výroky – napadl obviněný D. C. D. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť v předcházejícím řízení před soudem prvního stupně byly dány dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Podle názoru obviněného ve věci rozhodl vyloučený orgán a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný shledal v tom, že soudce prvostupňového soudu byl z projednávání trestní věci vyloučen, neboť nemohl rozhodovat nestranně. Konstatoval, že tato okolnost mu byla již v původním řízení známa a byla před rozhodnutím odvolacího soudu namítnuta. Uvedl, že dne 15. 9. 2007 proběhl jeho výslech v souvislosti s rozhodováním prvostupňového soudu o vzetí jeho osoby do vazby. V rámci rozhodování soudce nabídl obviněnému a jeho obhájci nejprve možnost vyřešit celou věc trestním příkazem s tím, že se vzdá práva odporu a pokud tak učiní, bude ze zadržení propuštěn. Teprve poté, když obhájce tento postup odmítl a trval na řádném projednání věci, soudce prohlásil usnesení, kterým vzal obviněného do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Toto tvrzení vyplývá i z protokolu o jeho výslechu ze dne 15. 9. 2007, kdy na první straně je mimo jiné uvedeno, že obviněný nebude souhlasit s vydáním trestního příkazu a teprve následně bylo učiněno ze strany soudce rozhodnutí, že se bere do vazby. Na straně druhé protokolu bylo na žádost obhájce zaprotokolováno, že obviněnému bylo nabídnuto skončení věci trestním příkazem a propuštěním na svobodu. V této souvislosti obviněný namítl, že v rámci protokolace není nikde uvedeno, že by při rozhodování o vazbě soud postupoval v souladu s ustanovením §314b odst. 2 tr. ř., tj. že by podle povahy věci buď vydal rozhodnutí, které může vydat mimo hlavní líčení nebo obviněnému doručil předvolání k hlavnímu líčení, které se s jeho souhlasem může konat ihned po jeho výslechu. Současně má soud rozhodnout o vazbě. Obviněný rovněž zmínil, že z protokolace nevyplývá, že by soud vydal avizovaný trestní příkaz mimo hlavní líčení, přesto je uvedena námitka obhájce, že nesouhlasí s jeho vydáním. Podle jeho názoru tato skutečnost dokladuje tvrzení, že mu měla být soudcem nabídnuta výše popsaná možnost rychlého skončení trestní věci a propuštění na svobodu.
Tento postup soudce prvostupňového soudu je důvodem pro uplatnění námitky podjatosti, neboť v rozporu s ustanovením §314b odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto pouze o vazbě obviněného a předtím ze strany soudce nebylo vydáno rozhodnutí, které může vydat mimo hlavní líčení a ani mu nebylo nedoručeno předvolání k hlavnímu líčení, které mohlo být konáno s jeho souhlasem ihned po skončení výslechu. Obviněný uvedl, že z předvolání k hlavnímu líčení vyplývá jeho nařízení až dne 17. 9. 2007, a to na den 2. 10. 2007, což je v rozporu s ustanovením §314b odst. 2 tr. ř. Zdůraznil, že soudce prvostupňového soudu byl z projednávání jeho trestní věci vyloučen proto, že nemohl s ohledem na shora popsané skutečnosti trestní věc nestranně rozhodovat.
Dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uplatněný prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle obviněného založen tím, že soudy obou stupňů chybně posoudily zjištěný skutek jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, ačkoli nešlo o žádný trestný čin. Namítl, že se nedopustil tohoto trestného činu, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. SCPP-202/BR-OPK4-SV-2003, jež nabylo právní moci dne 27. 8. 2004 a které bylo v této trestní věci rozhodnutím, jehož mařením se měl dopustit trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., není vzhledem ke znění jeho výroku vykonatelné. Konstatoval, že doba platnosti správního vyhoštění z území České republiky v délce pěti let má podle znění rozhodnutí začít od „nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým se nevyhovuje žalobě proti zastavení azylového řízení.“ Takto stanovená lhůta pro vycestování je však v jeho případě nesplnitelná, neboť vycestování je vázáno na splnění podmínky, že správní řízení o žádosti o udělení azylu bude pravomocně ukončeno zamítnutím žádosti nebo zastavením řízení a zároveň marně uplyne lhůta pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. Nesplnitelnost zmíněné podmínky obviněný shledal v tom, že proti rozhodnutí ve věci azylu řádně a včas podal správní žalobu, což znamená, že lhůta marně neuplynula a již nikdy neuplyne. Nemůže tedy nastat situace, kdy bude určitelný pořádek běhu lhůty 15 dní pro vycestování. Své označení za nežádoucí osobu a zařazení do příslušné evidence označil nezákonným, protože řízení o správním vyhoštění doposud nebylo zakončeno všemi výroky, které zákon kogentně vyžaduje, resp. jeden z nich je právně neúčinný.
Dále obviněný uvedl, že krajský soud ve správním soudnictví rozhoduje o žalobách proti rozhodnutí orgánu státní správy a samosprávy. V daném případě bylo rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení azylu a nikoli proti „zastavení azylového řízení“, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. K zastavení azylového řízení by došlo pouze tehdy, pokud by účastník řízení sám vzal žádost zpět, což se však nestalo a správní vyhoštění nikdy nevstoupilo v platnost.
V návaznosti na tyto skutečnosti obviněný zopakoval, že na podkladě rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 nemůže být uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť neexistuje platné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění. Doposud tudíž nenastal okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu lhůty ke splnění jeho povinnosti opustit území České republiky, a proto nemůže mařit výkon úředního rozhodnutí, které je ve výroku nevykonatelné a zmatečné. Současně obviněný označil za nepravdivé tvrzení, pokud je v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně uvedeno, že uspět nemohou ani jeho námitky spočívající v tom, že správní vyhoštění ze dne 20. 4. 2004 nenabylo právní moci a že této otázce věnoval dostatečnou pozornost již prvostupňový soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Dodal, že námitkou, zda je předmětné rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné či nikoli, se v rámci hodnocení důkazů nezabýval ani soud prvního stupně (pouze toto rozhodnutí jako důkaz konstatoval) a ani soud odvolací.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 8 To 460/2007, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2007, č. j. 9 T 273/2007-92, a to ve všech výrocích.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud jde o obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupkyně poukázala na ustanovení §30 odst. 1 věty první tr. ř., podle kterého je z vykonávání úkonu trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle jejího názoru je z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání spornou otázka, zda důvodem vyloučení samosoudce Městského soudu v Brně byl jeho slovní výrok pronesený na adresu obviněného za situace, kdy byl jako zadržený podezřelý předán soudu s doručením návrhu na potrestání. Zmíněný postup samosoudce především nebyl vůbec v rozporu s ustanovením §314b odst. 2 tr. ř., jak se v podaném dovolání snažil obviněný uplatnit. Navíc výrok samosoudce svým obsahem a vzhledem k okolnostem, za nichž byl učiněn, neskýtá žádný předpoklad k tomu, že by musel mít poměr k projednávané věci nebo k osobě, jíž se úkon přímo dotýká. V daném případě nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by samosoudce nemohl ve věci nestranně rozhodnout, neboť nijak neprezentoval svůj postoj ani k důkazům provedeným v dosavadním trestním řízení, ani k osobě obviněného. Státní zástupkyně konstatovala, že samosoudce si zachoval v řízení nestrannost jako jeden ze základních předpokladů spravedlivého rozhodnutí. Proto námitku obviněného uplatněnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledala jako zjevně neopodstatněnou.
V případě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, jak je trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. vymezen v zákoně. Uvedla, že zákonnou podmínkou objektivní stránky tohoto trestného činu je existence pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o správním vyhoštění. Poukázala na to, že pobyt na území republiky může být zakázán na základě zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v němž je zakotven institut správního vyhoštění. Podle §118 a násl. citovaného zákona se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že princip presumpce správnosti správních rozhodnutí se neuplatní bezvýjimečně a sice neuplatní se u tzv. nicotných aktů, za něž se považují akty, které trpí od samého počátku svého vydání tak závažnou vadou, že již vůbec nelze mluvit o správním aktu. Je tudíž třeba zjistit, zda dotčené správní rozhodnutí trpí tak zásadní vadou, že by to mohlo mít vliv na posouzení viny obviněného. Toto je možno zkoumat v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř., neboť pravomocným rozhodnutím jiného orgánu je soud v řízení vázán jen tehdy, nejde-li o posouzení viny obviněného. Jestliže existuje předběžná otázka, která se netýká osobního stavu a má význam pro posouzení viny obviněného, není soud pravomocným rozhodnutím jiného orgánu vázán a posuzuje ji samostatně.
Podle státní zástupkyně bylo z pohledu obviněným uplatněných námitek potřebné v rámci předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. řešit, zda v době činu bylo pravomocné rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, odboru pátrání a kontroly pobytu Brno ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. SCPP-202/BR-OPK4-SV-2003, jímž bylo obviněnému uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na pět let od nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým se nevyhovuje žalobě proti zastavení azylového řízení, právně účinné. V této souvislosti připomněla, že obviněný požádal Českou republiku o ochranu formou azylu, takže ve věci probíhalo i řízení o udělení azylu.
Státní zástupkyně poukázala i na ustanovení §119 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb., v tehdy platném znění, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu. Dodala, že s ohledem na skutečnost, že marně neuplynula lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a obviněný tuto žalobu podal, stala se výroková část rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelná a právně nevynutitelná. Bylo tedy namístě, aby správní orgán prvního stupně obviněnému stanovil novou dobu k vycestování z území České republiky, a to podle §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. a §101 písm. c) správ. řádu, podle něhož lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci jen tehdy, jestliže nové rozhodnutí z vážných důvodů dodatečně stanoví nebo změní dobu platnosti nebo účinnosti rozhodnutí anebo lhůtu pro splnění povinností, stanoví-li tuto možnost zákon. Nebylo možné suplovat nové rozhodnutí o určení doby vycestování výjezdním příkazem uděleným policií podle ustanovení §50 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., neboť nejde o úkon správního orgánu, který by zakládal, měnil, rušil nebo závazně určoval práva nebo povinnosti. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že udělení výjezdního příkazu je nutno chápat jako zákonodárcem předvídaný logický důsledek, vydání jednoho s tímto ustanovením taxativně vyjmenovaných rozhodnutí. Příslušnému orgánu je přitom udělení výjezdního příkazu uloženo jako povinnost vždy, dojde-li k této zákonem předvídané skutečnosti. Policii, respektive Ministerstvu zahraničních věcí se zde neukládá rozhodnout, zda výjezdní příkaz udělí či nikoli, tedy neukládá se mu posoudit, zda jsou dány podmínky pro jeho udělení či nikoli a podle toho rozhodnout, nýbrž ukládá se mu tento příkaz udělit vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost. Právní norma ani nepředepisuje pro výjezdní příkaz formální náležitosti rozhodnutí tak, jak bývají pravidelně procesními předpisy vyžadovány a nepředpokládá ani samotný proces aplikace práva, tedy zjištění skutkového stavu věci, výběr adekvátní právní normy, posouzení zda lze daný skutkový stav této normě podřadit, ani samotnou aplikaci této normy. Úkon, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., však může být výsledkem pouze takového uvedeného rozhodovacího procesu. Výjezdní příkaz má spíše charakter administrativního opatření směřujícího k faktické realizaci právních účinků dříve vydaného rozhodnutí. Proto je i výjezdní příkaz vyloučen ze soudního přezkumu podle §70 písm. a) s. ř. s.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně uvedla, že jelikož obviněnému nebyla dosud v rámci správního vyhoštění stanovena doba vycestování z území České republiky, přičemž jde o obligatorní součást rozhodnutí o správním vyhoštění, nemohl se dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Jeho dovolání tudíž shledala v případě důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. důvodným. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně i rozsudek Městského soudu v Brně a prvostupňovému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání, které podal obviněný D. C. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
V předmětné věci však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání), který podal obviněný D. C. D. rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř., a současně tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle §30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Účelem citovaného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní názor. Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2, 3 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti (srov. rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr.).
Obviněný D. C. D. shledává důvod vyloučení soudce Městského soudu v Brně Mgr. M. V. v okolnosti, že nemohl jeho trestní věc nestranně rozhodovat, neboť během rozhodování o vazbě neakceptoval návrh jmenovaného na rychlé a snadné skončení trestní věci formou trestního příkazu se současným vzdáním se práva na odpor. Poté, co jeho obhájce tento postup odmítl a trval na řádném projednání věci, prohlásil soudce usnesení, kterým obviněného vzal do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Předně je potřebné poukázat na skutečnost, že k námitkám obviněného, které byly uplatněny ve stížnosti proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2007, sp. zn. 9 T 273/2007, a jež vytýkaly nesprávný procesní postup při rozhodování o vazbě (č. l. 79-82 spisu), se dne 2. 10. 2007 písemně vyjádřil soudce Mgr. M. V. Ten popsal situaci dne 15. 9. 2007 s tím, že úkon proběhl zcela standardně a tvrzení obviněného nejsou pravdivá (č. l. 98-99 spisu). Toto vyjádření Nejvyšší soud připomíná z důvodu, že obviněný ani jeho obhájce, kteří až v řízení u veřejného zasedání před odvolacím soudem vznesli vůči jmenovanému soudci výhradu podjatosti, nechali tohoto soudce, který by měl podle jejich mínění být z rozhodování věci vyloučen, nařídit hlavní líčení, toto řídit a vyhlásit rozsudek. Zde se naskýtá otázka, že pokud mělo být jednání soudce Mgr. M. V. takového charakteru, jak se uvádí v dovolání, tak jaká skutečnost jim bránila, uplatnit k jeho osobě námitku podjatosti již v samém počátku řízení před soudem prvního stupně.
Nutno konstatovat, že obviněný neuvedl takovou konkrétní skutečnost, která by v namítané souvislosti umožňovala dovodit obavu, že soudce prvostupňového soudu nebyl schopen ve věci rozhodovat nestranně. Za situace, kdy nebylo v dovolání ani tvrzeno, že by soudce Mgr. M. V., který podle protokolu ze dne 15. 9. 2007, sp. zn. 9 T 273/2007, o vzetí do vazby rozhodoval (č. l. 50-52 spisu) a následně byl ve věci činný, včetně rozhodování v hlavním líčení, měl např. k obviněnému, jeho obhájci nebo k projednávané věci nějaký bližší či vysloveně osobní vztah, nelze jeho podjatost dovozovat z výše tvrzené okolnosti.
S ohledem na shora popsané skutečnosti je třeba konstatovat, že soudce Mgr. M. V. nebyl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť nevznikly pochybnosti o jeho nestrannosti ve smyslu znění §30 odst. 1 tr. ř. Proto v této části dovolání Nejvyšší soud shledal mimořádný opravný prostředek zjevně neopodstatněným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný D. C. D. v podrobnostech vytýká, že skutek, jímž byl v soudním řízení uznán vinným, není trestným činem. Tato námitka obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zdržuje se na území republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo mu byl pobyt na území republiky zakázán.
Ve stručnosti lze připomenout, že citované ustanovení zákona poskytuje trestněprávní ochranu nejen řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí, ale též výkonu rozhodnutí, která v době činu sice nebyla pravomocná, ale byla vykonatelná. Znak maří nebo ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Pojem „zákazu“, obsažený v dikci ustanovení §171 odst. 1 písm. b) tr. zák., je nutno vykládat v souladu se zjevným záměrem zákonodárce tak, že jde o jakoukoliv formu zákazu, která nejenže nemusí mít povahu trestu, ale nemusí mít charakter ani žádné jiné sankce. Povahu takového zákazu má zcela nepochybně i správní vyhoštění, kodifikované a vymezené zákonem č. 326/1999 Sb., neboť nejen nedobrovolně ukončuje pobyt cizince na území České republiky ze sankčních důvodů, ale navíc vymezuje i dobu, po kterou bez splnění zákonem výslovně stanovených podmínek nesmí cizinec na území České republiky vstoupit. Z hlediska obsahu tohoto správního opatření je tedy po tuto dobu pobyt cizince na území České republiky zakázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 7 Tz 11/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který je vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, pod 3/2001 – T 72).
Podle §118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 23. 11. 2005, se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Doba, po kterou nelze umožnit vstup na území, je stanovena dobou platnosti rozhodnutí. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území.
Podle §119 odst. 3 citovaného zákona platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu, je vykonatelné po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, jestliže marně uplynula lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Brně v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině, posoudil jako trestný čin, jímž byl obviněný D. C. D. uznán vinným.
Předně nelze akceptovat námitku obviněného, že rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Odboru pátrání a kontroly pobytu Brno ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. SCPP-202/BR-OPK4-SV-2003, které nabylo právní moci dne 27. 8. 2004, bylo nevykonatelné. Z výše citovaného ustanovení §119 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb. vyplývá, že není přípustný výkon správního vyhoštění, pokud nebylo pravomocně ukončeno azylové řízení před správním orgánem (zamítnutím žádosti o udělení azylu, zastavením řízení o této žádosti), nebo když s ohledem na podanou žalobu soud bude přezkoumávat rozhodnutí ministerstva ve věci azylu. Jelikož obviněnému bylo uloženo správní vyhoštění z území České republiky s platností na dobu pěti let od nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým se nevyhovuje žalobě proti zastavení azylového řízení, je zřejmé že zmíněné ustanovení zákona na toto rozhodnutí nedopadá, neboť i přezkumné soudní řízení bylo pravomocně skončeno. Přitom orgán, který o správním vyhoštění rozhodl, měl vědomost, že obviněný D. C. D. podal žalobu proti rozhodnutí ministerstva o azylu, čemuž přizpůsobil výrok svého rozhodnutí, jak plyne z jeho odůvodnění. Navíc kasační stížnost, kterou obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2004, č. j. 36 Az 711/2003-12 (byla jím zamítnuta jeho žaloba proti Ministerstvu vnitra – rozhodnutí ze dne 19. 6. 2003, č. j. OAM-603/LE-PA02-PA01-2003, kterým bylo řízení o azylu podle §25 písm. d) zák. č. 325/1999 Sb. zastaveno), neměla až do dne 12. 10. 2005 odkladný účinek (byl zakotven novelizací zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, provedenou zák. č. 350/2005 Sb.). Ten nebyl přiznán ani Nejvyšším správním soudem, jenž dne 1. 12. 2005, sp. zn. 2 Azs 442/2004, rozhodoval o kasační stížnosti (č. l. 37-39 spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 36 Az 711/2003).
Podle §50 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do 20. 12. 2007 (dále v tomto odstavci jen „zákon“) výjezdní příkaz je doklad, který uděluje policie z moci úřední po zrušení platnosti víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu Evropské unie, zrušení platnosti průkazu o pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, po ukončení přechodného pobytu na území, k němuž se vízum nevyžaduje, po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu nebo při správním vyhoštění.
Podle §50 odst. 3 zákona výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území.
Podle §50 odst. 6 zákona výjezdní příkaz obsahuje údaje o totožnosti cizince, číslo cestovního dokladu a dobu, ve které je cizinec povinen z území vycestovat; v zájmu ochrany bezpečnosti státu, udržení veřejného pořádku nebo ochrany veřejného zdraví anebo v zájmu plnění mezinárodní smlouvy může být vycestování vázáno podmínkou spočívající v určení hraničního přechodu pro vycestování z území.
Je skutečností, že obviněný D. C. D. pobýval na území České republiky do dne 4. 8. 2007 legálně (na základě víza, výjezdního příkazu). V této souvislosti Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval: „…obžalovaný na území České republiky pobýval neoprávněně až od data 5. 8. 2007. Bylo totiž nutno respektovat rozhodnutí Oddělení cizinecké policie Brno – venkov, na základě kterého byl obžalovanému vystaven výjezdní příkaz do 4. 8. 2007, tedy až po tomto datu se obžalovaný až do svého zadržení Policí ČR dne 12. 9. 2007 zdržoval na území České republiky neoprávněně, neboť rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství, Služby cizinecké a pohraniční policie Brno ze dne 20. 4. 2004, které nabylo právní moci 27. 8. 2004, mu bylo uloženo správní vyhoštění z jejího území s dobou platnosti na pět let.“ S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť výjezdní příkaz navazoval na správní vyhoštění a fakticky realizoval právní účinky dříve vydaného rozhodnutí. Pokud jde o subjektivní stránku v činu obviněného, tak odvolací soud zdůraznil: „…jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., neboť bezesporu s ohledem na rozhodnutí nejen Policie ČR, ale také Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu si byl vědom toho, že na území České republiky nemá povolen pobyt, resp. že mu bylo uloženo vyhoštění. Toto rozhodnutí však nerespektoval a na jejím území pobýval i nadále“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětného skutku v rozsudku Krajského soudu v Brně a jeho rozvedení v odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný D. C. D. naplnil všechny formální a materiální znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu rovněž aplikovaná právní věta. Napadené rozhodnutí tudíž netrpí vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení skutku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání, které podal obviněný D. C. D., neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k