ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.920.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 920/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2008 dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 412/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 3 T 150/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 T 150/2006, byl obviněný J. K. uznán vinným, že
1. dne 28. 10. 2006 v 10.30 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Astra Caravan, od rekreační chaty v obci P., přes obec K., a dále směrem z obce K. na obec C., kdy byl u Hotelu B. v katastrálním území obce Ú., kontrolován hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR Zbiroh, a tohoto jednání se dopustil přesto, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, odbor dopravy, ze dne 7. 6. 2006 pod č. j. 151 – 24424/2006, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2006, m. j. uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců, přičemž o uvedeném rozhodnutí byl vyrozuměn a seznámen s ním dne 19. 9. 2006 při úkonech trestního řízení Policie ČR, OO Zbiroh, pod č. j. ORRO-1397-1/ZB-TČ-2006,
2. dne 18. 2. 2007 v odpoledních hodinách kolem 17.50 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Astra Caravan, od rekreační chaty v obci P., po silnici směrem do obce S., a dále po silnici směrem na obec L. p. R., kdy byl před obcí L. p. R. kolem 18.00 hod. dne 18. 2. 2007 při řízení motorového vozidla zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, OO Zbiroh, a osobní motorové vozidlo řídil přesto, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, odbor dopravy, ze dne 7. 6. 2006 pod č. j. 151 – 24424/2006, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2006, m. j. uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců, přičemž o uvedeném rozhodnutí byl vyrozuměn a seznámen s ním nejméně ve dnech 19. 9. 2006 a 28. 10. 2006 při úkonech trestního řízení Policie ČR, OO Zbiroh, pod č. j. ORRO-1397-1/ZB-TČ-2006 a č. j. ORRO-1653-1/ZB-TČ-2006.
Takto zjištěné jednání ve výroku rozsudku soud prvního stupně kvalifikoval:
- pod bodem 1 jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák.,
- pod bodem 2 jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §180d tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. K. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 412/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to ve výrocích o vině a trestu, napadl obviněný J. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
V podání obviněný konstatoval, že oba skutky v napadeném rozhodnutí vychází z toho, že měl řídit osobní motorové vozidlo i přes skutečnost, že mu byl rozhodnutím Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, odbor dopravy, ze dne 7. 6. 2007, č. j. 151 – 24424/2006, které nabylo právní moci dne 12. 7. 2006, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců. V této souvislosti obviněný poznamenal, že toto rozhodnutí viděl a seznámil se s ním poprvé až při lustru předmětného spisu u správního orgánu dne 4. 5. 2007, kdy si rovněž pořídil jeho kopii. Namítl, že předmětné rozhodnutí mu nikdy předtím nebylo doručeno, ani nebyl s jeho obsahem a se skutkem, který byl předmětem tohoto rozhodnutí, seznámen. V návaznosti na to vyloučil, že by se uvedeného skutku dopustil; z tohoto důvodu proti konstatovanému rozhodnutí ihned podal opravný prostředek, který zaslal dne 25. 5. 2007 doporučenou listovní zásilkou na adresu Městského úřadu v Brandýse nad Labem. Obviněný vyslovil domněnku, že vzhledem ke ztrátě svých osobních dokladů tyto zneužila třetí osoba, neboť se v okrese, kde měl být uvedený skutek spáchán, naposledy nacházel v roce 1998.
Pokud je ve výrocích o vině v rozsudku prvostupňového soudu uvedeno, že byl o zmíněném rozhodnutí vyrozuměn a seznámen s ním dne 19. 9. 2006 při úkonech trestního řízení Policie ČR, OO Zbiroh, č. j. ORRO-1397-1/ZB-TČ-2006, tak obviněný zdůraznil, že tuto možnost neměl. Podotkl, že jediné, s čím byl seznámen, byl několikařádkový text zobrazený na monitoru počítače, z něhož však neměl důvod se domnívat, že se jedná o rozhodnutí a dokonce pravomocné. Vyslovil přesvědčení, že se jedná o omyl a uvedený několikařádkový text se netýká jeho osoby, neboť si nebyl vědom žádného předchozího pochybení, které by naplnilo skutkovou podstatu jakéhokoliv dopravního přestupku a jehož výsledkem by mohl být zákaz řízení motorových vozidel. Namítl, že ohledně skutku ze dne 28. 10. 2006, nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty předmětných trestných činů s ohledem na to, že u obou z nich je vyžadováno úmyslné zavinění a na straně jeho osoby nebyl prokázán ani úmysl nepřímý ohledně tohoto jednání.
Ve vztahu ke skutku ze dne 18. 2. 2007, jenž je předmětem výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2, obviněný zmínil popis skutkového děje, který prezentoval již ve svých dřívějších podáních a namítl, že byly naplněny znaky jednání v krajní nouzi. Svým jednáním, jinak trestným, odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem a toto nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak, resp. při volbě jiného způsobu odvrácení tohoto nebezpečí by mohl nastat těžší následek v podobě výrazné zdravotní újmy svědkyně V. Současně vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nebylo zapotřebí, aby dopravu této svědkyně zajišťoval, neboť v daném okamžiku při všech okolnostech celé události a především v určité tísni a stresu způsobené nutností okamžitého řešení této situace vyhodnotil tuto tak, že je třeba zvolit způsob, který podle jeho názoru bezezbytku naplňuje všechny náležitosti jednání v krajní nouzi.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 7 To 412/2007, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnula dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné námitky. Připomněla, jak je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně s tím, že v jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). V dovolacím řízení je zásadně třeba vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl v průběhu trestního řízení zjištěn a vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Předmětem přezkoumání je zjištění, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud jde o posouzení skutku pod bodem 1 rozsudku Okresního soudu v Rokycanech státní zástupkyně uvedla, že obviněný v dovolání nenamítl nic v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění neodpovídala zákonným znakům trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Námitky založil jen na polemice s tím, jak byly hodnoceny ve věci pořízené důkazy, přičemž jsou obsahově shodné s těmi, které již uplatnil v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Státní zástupkyně připomněla, že pochybení soudů obou stupňů obviněný shledal v tom, že jej uznaly vinným jmenovanými trestnými činy, aniž věděl, že mu byl pravomocně uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, a to v rámci řízení o dopravním přestupku. Konstatovala, že ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu je však jasně uvedeno, že o rozhodnutí o přestupku ze dne 7. 6. 2006, č. j. 151-24424/2006, které vydal Městský úřad v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, odbor dopravy, byl obviněný vyrozuměn a seznámen dne 19. 9. 2006 při úkonech trestního řízení Policie ČR, OO Zbiroh, č. j. ORRO-1397-1/ZB-TČ-2006. Zdůraznila, že z obsahu dovolacích námitek obviněného jednoznačně vyplývá, že se jimi snažil vytýčit skutkový stav odlišně od Okresního soudu v Rokycanech, který výrok o vině vybudoval právě na tom skutkovém zjištění, že obviněný řídil své osobní motorové vozidlo, ačkoliv prokazatelně věděl o tom, že byl podroben sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti měsíců. Proto jeho námitky, jež se týkají skutku pod bodem 1 rozsudečného výroku, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o námitky obviněného, které uplatnil ke skutku pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně, lze je podle státní zástupkyně podřadit pod obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně zdůraznila, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Obviněný namítl, že pokud řídil motorové vozidlo, ač věděl, že mu byla uložena sankce spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, tak jednal v krajní nouzi. Vezl totiž svědkyni V., která s ním byla na chatě pro léky, jež chtěla užít, aby se jí ulevilo, neboť v inkriminovanou dobu měla astmatický záchvat, na který jí nezabíraly léky, které měla u sebe. Státní zástupkyně připomněla, jak je jednání v krajní nouzi vymezeno v ustanovení §14 tr. zák., přičemž jednou z podmínek krajní nouze je tzv. subsidiarita, tj. že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. Podle jejího názoru obviněný prokazatelně v krajní nouzi nejednal, neboť nebezpečí hrozící zdraví svědkyně V. šlo odvrátit přivoláním rychlé lékařské služby. Navíc ani samotná jmenovaná svědkyně nepociťovala bezprostřednost ohrožení svého zdraví, což mohla s ohledem na své postavení zdravotníka i na znalost průběhu onemocnění, kterým již trpěla delší dobu, sama posoudit. Obviněný navíc nejel s poškozenou k lékaři, což by bezprostřednímu ohrožení jejího zdraví odpovídalo, ale pouze pro léky, které jí měly ulevit. Státní zástupkyně zdůraznila, že takovýto stav není možné nazvat stavem krajní nouze, neboť je zjevné, že předmětnou situaci bylo možno vyřešit i jiným způsobem, než porušením zákazu řízení motorových vozidel.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně konstatovala, že skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny a nalézací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci k trestnému jednání obviněného a i uložené tresty odpovídají zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neexistuje žádný rozpor. Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný J. K. uvádí, že rozhodnutí Městského úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, odbor dopravy, ze dne 7. 6. 2006, č. j. 151 – 24424/2006, jež nabylo právní moci dne 12. 7. 2006, a kterým mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců, viděl a seznámil se s ním poprvé až při lustru předmětného spisu u správního orgánu dne 4. 5. 2007. Vytýká, že předmětné rozhodnutí mu nikdy předtím nebylo doručeno, ani nebyl seznámen s jeho obsahem a se skutkem, který byl předmětem tohoto rozhodnutí. Popírá, že by se skutku pod bodem 1 rozsudku prvostupňového soudu dopustil. Domnívá se, že vzhledem ke ztrátě jeho osobních dokladů tyto zneužila třetí osoba. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení skutku včetně absence naplnění subjektivní stránky. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby dáno zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. I v tomto případě jsou v dovolání primárně vzneseny skutkové námitky, přičemž z vlastní verze celé události obviněný dovozuje ve svém jednání absenci subjektivní stránky. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Rokycanech (následně i Krajský soud v Plzni) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Pokud by byly v mimořádném opravném prostředku uplatněny jen výhrady zmíněné v tomto odstavci rozhodnutí dovolacího soudu, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný rovněž v podrobnostech tvrdí, že v případě skutku pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jednal v krajní nouzi. Tato námitka by mohla důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť ve svém obsahu vytýká nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval opodstatněnost podaného dovolání.
Podle §14 tr. zák. (ustanovení o krajní nouzi) platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Ve stručnosti lze připomenout, že jednáním v krajní nouzi se odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak. Nebezpečím se rozumí stav hrozící poruchou zájmu chráněnému trestním zákonem, který může být různého původu (např. přírodní katastrofa, jednání člověka); nebezpečí musí přímo hrozit, tj. bezprostředně. O krajní nouzi nemůže jít, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet (např. ošetřovatel v nemocnici). Podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (např. útěkem apod.). Navíc o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. K činu v krajní nouzi je oprávněn (při splnění zákonem stanovených podmínek) každý.
Z tzv. právní věty ke skutku pod bodem 2 výroku o vině napadeného rozsudku je zřejmé, že Okresní soud v Rokycanech a následně i Krajský soud v Plzni považovaly znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. za naplněné zjištěním, že obviněný J. K. „mařil výkon jiného státního orgánu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána a řídil motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního zákona“ (str. 2 rozsudku).
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Rokycanech (v odvolacím řízení též Krajský soud v Plzni) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán pod bodem 2 rozsudečného výroku o vině, kvalifikoval jako trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Ze skutkového zjištění je zjevné, že obviněný J. K. mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána a řídil motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Jeho tvrzení, že v době činu jednal v krajní nouzi, nelze akceptovat. Ke shodné námitce, jak byla již v odvolacím řízení obviněným uplatněna, Krajský soud v Plzni konstatoval: „Svědkyně V. se nacházela dne 18. 2. 2007 v obci P. odkud mohla být v případě, že by to skutečně její zdravotní stav nezbytně vyžadoval, přivolána potřebná lékařská pomoc a nebylo nezbytné, aby navíc pouze za lékem silnějším, když jiný lék proti astmatickým záchvatům měla u sebe, musela být obžalovaným dopravována do místa svého trvalého bydliště, tedy do H.“ Současně odvolací soud zdůraznil: „Z výpovědi svědků K. a K., policistů, kteří v tomto případě proti obžalovanému prováděli služební zákrok, je zřejmé, že i oni nabízeli svědkyni V. přivolání lékařské pomoci, případně jejích synů, což však svědkyně odmítla. V žádném případě se nejednalo o případ krajní nouze ve smyslu §14 tr. zák., když bylo možné případné nebezpečí na zdraví svědkyně odvrátit jinak, než jak se stalo“ (vše na str. 3 usnesení soudu druhého stupně).
Pokud odvolací soud učinil právní závěr, že obviněný J. K. dne 18. 2. 2007 v době, kdy spáchal konstatované trestné činy, nejednal ve stavu krajní nouze, neboť případné nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem bylo možno za daných okolností odvrátit jinak, je i podle názoru Nejvyššího soudu toto posouzení oprávněné a je podloženo odpovídajícím skutkovým zjištěním. Proto s námitkou obviněného, jak byla v tomto směru v dovolání uplatněna, nelze souhlasit.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k