ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.969.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 969/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 dovolání, které podal obviněný M. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 2 To 127/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 1 T 5/2005, byli obvinění L. K. a M. T. uznáni vinnými, že
společně, po předchozí vzájemné domluvě, v období od 3. 6. 1999 do 15. 2. 2000, jako odpovědní zástupci akciové společnosti K. (dále jen společnost) v pozici místopředsedy představenstva a výrobního ředitele (L. K.) a předsedy dozorčí rady a finančního ředitele (M. T.), takto pověření a fakticky odpovědní za ekonomický chod společnosti a tedy i řádnou a včasnou úhradu plateb dodavatelům,
odebrali sami či prostřednictvím pověřených pracovníků zboží a služby za účelem zajištění výrobně obchodní činnosti společnosti, přestože znali její nepříznivou platební situaci a již v tomto období věděli, že společnost nemá a pro řádnou a včasnou splatnost odebraného zboží a služeb nemusí mít dostatek finančních prostředků, následně:
1) od 3. 6. 1999 do 20. 1. 2000 od dodavatele J. Ch.–R., (dále jen poškozený), stavební materiál v celkové hodnotě 753.215,20 Kč,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili (vyjma náhrady škody ve výši 64.890,- Kč formou započtení pohledávky ze dne 29. 3. 2000) a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 753.215,20 Kč,
2) od 24. 6. 1999 do 22. 7. 1999 od dodavatele W. a W. W. P., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 362.282,- Kč,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 362.282,- Kč,
3) od 1. 7. 1999 do 20. 12. 1999 od dodavatele S., spol. s r. o., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 666.917,- Kč,
přičemž odebrané zboží uhradili jen zčásti ve výši 281.795,- Kč (když částku uhrazenou ve výši 6.421,- Kč až dne 16. 6. 2000 je třeba chápat již jen jako náhradu škody) a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 385.122,- Kč,
4) od 7. 7. 1999 do 26. 11. 1999 od dodavatele Č. K., a. s., (dále jen poškozený) přepravní služby v celkové hodnotě 1.105.104,- Kč,
přičemž odebrané služby uhradili jen zčásti ve výši 69.740,- Kč a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 1.035.364,- Kč,
5) dne 8. 7. 1999 od dodavatele A. H., s. r. o., (dále jen poškozený) přepravní služby v hodnotě 29.000,- Kč vyúčtované
- fakturou ze dne 26. 7. 1999 na částku 29.000,- Kč, splatnou dne 9. 8. 1999,
přičemž odebrané služby doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 29.000,- Kč,
6) od 2. 9. 1999 do 15. 12. 1999 odebrali od dodavatele P., a. s., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 712.265,- Kč,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili (když částku 30.264,- Kč, jakožto částečnou úhradu faktury ze dne 3. 12. 1999 lze chápat již jen jako náhradu škody) a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 712.265,- Kč,
7) dne 9. 8. 1999 od dodavatele Č. I., a. s., (dále jen poškozený) přepravní služby v celkové hodnotě 8.455,- Kč vyúčtované:
- fakturou ze dne 13. 8. 1999 na částku 8.455,- Kč, splatnou dne 27. 8. 1999,
přičemž odebrané služby doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 8.455,- Kč,
8) od 9. 8. 1999 do 19. 11. 1999 od dodavatele I., spol. s r. o., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 667.772,- Kč,
přičemž odebrané zboží uhradili jen zčásti ve výši 27.272,- Kč a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 640.500,- Kč,
9) od 17. 8. 1999 do 26. 11. 1999 od dodavatele M. Š. – V. C., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 3.600.352,68 Kč,
přičemž odebrané zboží uhradili jen zčásti ve výši 558.021,- Kč a ve výši 93.114,- Kč formou započtení pohledávky a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 2.949.217,70 Kč,
10) dne 7. 10. 1999 od dodavatele L. B. T. I. E., spol. s r. o., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 99.636,- Kč vyúčtovaný:
fakturou ze dne 7. 10. 1999 na částku 99.636,- Kč, splatnou dne 21. 10. 1999,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 99.636,- Kč,
11) od 15. 10. 1999 do 28. 12. 1999 od dodavatele J. H., spol. s r. o. (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 233.015,74 Kč,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 233.015,70 Kč,
12) od 22. 10. 1999 do 25. 11. 1999 od dodavatele Č. d. z. P., a. s., závod T., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 494.308,90 Kč,
přičemž odebrané zboží uhradili jen zčásti ve výši 44.000,- Kč a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 450.308,90 Kč,
13) dne 9. 11. 1999 od dodavatele J. – S., s. r. o., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 32.781,30 Kč vyúčtovaný:
fakturou ze dne 9. 11. 1999 na částku 32.781,30 Kč, splatnou dne 9. 11. 1999,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 32.781,30 Kč,
14) dne 11. 1. 2000 od dodavatele S.-G.-A., s. r. o., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 71.980,- Kč vyúčtovaný:
fakturou ze dne 11. 1. 2000 na částku 71.980,- Kč, splatnou dne 16. 1. 2000,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 71.980,- Kč,
15) dne 15. 2. 2000 od dodavatele L. S. – S. A., (dále jen poškozený) stavební materiál v celkové hodnotě 61.850,- Kč vyúčtovaný:
fakturou ze dne 15. 2. 2000 na částku 61.850,- Kč, splatnou dne 25. 2. 2000,
přičemž odebrané zboží doposud neuhradili a způsobili tak poškozenému škodu ve výši 61.850,- Kč,
a celkem tak způsobili poškozeným škodu ve výši 7.824.992,80 Kč.
Takto popsané jednání (body 1-15 rozsudečného výroku) soud prvního stupně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za tento trestný čin byl obviněný L. K. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve všech orgánech obchodních společností a družstev a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou let a šesti měsíců.
Obviněný M. T. byl za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 13. 7. 2004, č. j. 3 T 428/2003-538, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 7 To 159/2005, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 7 To 159/2005, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve všech orgánech obchodních společností a družstev a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou let a šesti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným:
- J. Ch. škodu ve výši 688.325,20 Kč,
- S., spol. s r. o. škodu ve výši 385.122,- Kč,
- Č. K., a. s. škodu ve výši 1.035.364,- Kč,
- I., spol. s r. o. škodu ve výši 640.500,- Kč,
- L.-B. T. I.+E., spol. s r. o. škodu ve výši 99.636,- Kč,
- Č. d. z. P., a. s., závod T. škodu ve výši 450.308,90 Kč,
- J. – S., s. r. o. škodu ve výši 32.781,30 Kč,
- L. S. – S. A. škodu ve výši 61.850,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Č. K., a. s., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 2 To 127/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl ve všech výrocích obviněný M. T. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný připomněl, jak je trestný čin podvodu vymezen v zákoně. Konstatoval, že základním znakem jeho skutkové podstaty je skutečnost, že pachatel vědomě obohatí sebe nebo jiného při zamlčení podstatných skutečností, bez nichž by zřejmě poškozený nebyl poškozeným. Tuto otázku označil jako zásadní a měla být řešena jako předběžná, neboť bez jejího zodpovězení nelze najisto uzavřít otázku viny.
Obviněný vytkl, že v rámci dokazování nebylo zcela jednoznačně prokázáno jeho zavinění ze spáchání uvedeného trestného činu, a tudíž nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Nebylo postaveno najisto, že již od samého okamžiku, kdy docházelo k uzavírání jednotlivých rámcových smluv s dodavateli zboží a služeb, popřípadě v jednotlivých okamžicích, kdy toto zboží a služby byly ze strany společnosti K., objednávány a konsumovány, věděl nebo vědět měl a mohl, a to z titulu svého profesního zařazení – finanční ředitel a s ohledem na jmenování do funkce předsedy dozorčí rady, že nedojde k jejich zaplacení dodavatelům zboží a služeb. Za stěžejní označil fakt, z čeho měl soudit, že finanční situace společnosti je přinejmenším více než špatná a následně provést radikální kroky k jejímu odstranění. Jeho vina byla dovozena z titulu předsednictví dozorčí rady, tj. ve smyslu ustanovení §197 odst. 1, 2 obch. zák. Obviněný zdůraznil, že byl pouze jedním členem tohoto tříčlenného kolektivního orgánu. Současně poukázal na znění §13 obch. zák. s tím, že právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Dodal, že ustanovení obchodního zákoníku o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele. Je-li podnikatelem právnická osoba, je vázána vůči třetím osobám jednáním uskutečněným jejím statutárním orgánem nebo likvidátorem, i když překročil rozsah jejího předmětu podnikání, ledaže jde o jednání, které překračuje působnost, kterou tomuto orgánu svěřuje nebo dovoluje svěřit zákon.
Dále obviněný zmínil i ustanovení §191 obch. zák., podle kterého je představenstvo statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný opakovaně zdůraznil, že tím, že byl „pouhým“ předsedou dozorčí rady společnosti K., a. s., neuvedl nikoho v omyl a ani nevyužil něčího omylu, aby získal prospěch. Současně připomněl, že podle §3 odst. 2 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, je účetním obdobím nepřetržitě po sobě jdoucích dvanáct měsíců, není-li dále stanoveno jinak. Účetní období se buď shoduje s kalendářním rokem nebo je hospodářským rokem. Hospodářským rokem je účetní období, které může začínat pouze prvním dnem jiného měsíce, než je leden.
S odkazem na citované znění zákona o účetnictví obviněný podotkl, že závěry soudu ohledně prokázání úmyslu a tzv. vědění (zavinění) o špatné finanční situaci společnosti K., a. s., minimálně od měsíce června 1999, nejsou správné. Pro takový závěr by muselo být v rámci dokazování prokázáno, že již v měsíci červenci 1999 se ve společnosti uskutečnila účetní závěrka společnosti, která jako jediná je schopna věrohodně zobrazit její stav do všech podrobností, a teprve od tohoto okamžiku by se dalo říci, že by mohl vědět, že situace společnosti K., a. s., je špatná. Přitom takovýto závěr, jenž by byl učiněn pouze z účetních dat za jeden měsíc, by asi nebyl správný, neboť by bylo potřeba delší časové období. Toto období je v každém případě vždy ke konci účetního období, tzn. ke konci kalendářního roku. Stejně tomu bylo i v tomto případě, kdy se snažil se spoluobviněným konsolidovat finanční situaci, a to např. i prostřednictvím osobních půjček, kdy v zájmu stabilizace finančních toků společnosti K., a. s., prodal nemovitosti a peníze utržené za jejich prodej poskytl společnosti. Pokud by skutečně měl úmysl a chtěl poškodit a podvést jednotlivé dodavatele zboží a služeb, nikdy by sám osobně asi nevkládal do společnosti i své peněžní prostředky. V návaznosti na to obviněný uzavřel, že výše rozvedená situace nemůže sama o sobě zakládat jeho trestní odpovědnost ve smyslu ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zák. Aby tomu tak bylo, musí se prokázat, že již v okamžiku uzavírání obchodů ohledně dodání zboží a služeb jednal v úmyslu je nezaplatit, anebo měl důvodně předpokládat, že k uhrazení v budoucnu nedojde. Současně odkázal na příslušnou judikaturu včetně citace z rozhodnutí, které bylo publikováno pod č. 38/2001 Sb. rozh. tr. Dodal, že z provedeného dokazování by muselo vyplynout, že již při podpisu dané kupní smlouvy konal v úmyslu přímém eventuálně nepřímém, jak to trestní zákon pro skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, vyžaduje. Namítl, že z tohoto pohledu se necítí být vinen ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., přičemž jeho vina nebyla v rámci vedeného trestního řízení prokázána.
Za hlavní a nutnou složku subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu obviněný označil zavinění, neboť bez něj není trestného činu. Pokud nebyla existence tohoto obligatorního prvku trestného činu prokázána, není možné dané jednání kvalifikovat trestněprávně, protože v takovém případě by se jednalo o sféru práva obchodního. V tomto směru obviněný odkázal na ustálenou rozhodovací praxi soudů, z níž plyne, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním, který se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování. Podle obviněného soudy obou stupňů posuzovaly otázku zavinění nesprávně.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 2 To 127/2007, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 1 T 5/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že mimořádný opravný prostředek obviněný výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že v něm víceméně opakuje doposud uplatňovanou obhajobu zpochybňující naplnění subjektivní stránky v jeho jednání. Dovolání je z větší části doslovně identické s určitými pasážemi podaného odvolání, kterým se v dostatečné míře soud druhého stupně zabýval. Státní zástupce podotkl, že těmto závěrům vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze ničeho podstatného vytknout. Obviněný M. T., finanční ředitel společnosti, nesl plnou odpovědnost za veškeré platby firmy a za komunikaci s obchodními partnery v oblasti závazků a pohledávek. Není tudíž možné, aby neměl přehled o finančním stavu společnosti, zejména, když podle znaleckého posudku dosahovalo předlužení firmy řádově částky padesáti milionů Kč. Podle státního zástupce musel tuto okolnost znát i jako předseda dozorčí rady akciové společnosti, jež je povinna dohlížet jak na činnost představenstva, tak na podnikatelskou činnost firmy obecně. Ostatně sám uvedl, že mu předluženost firmy, resp. její neschopnost hradit běžné závazky, byla známa. Finanční potíže společnosti se přitom stupňovaly, aniž by se rýsovalo nějaké efektivní řešení v časově přijatelném horizontu, o čemž svědčí i prohlášení konkurzu na majetek společnosti koncem roku 2000.
V návaznosti na konstatované skutečnosti státní zástupce uvedl, že z hlediska individuální trestní odpovědnosti obviněného je rozhodující zjištění, že to byl (vedle spoluobviněného L. K.) právě on, kdo jednak rozhodoval o hrazení konkrétních závazků společnosti, a jednak rozhodl o tom, že odebírala od nových dodavatelů (poté, co původní kvůli nehrazeným závazkům odmítli dále dodávat zboží a služby) další zboží a služby, což činil s vědomím, že společnost nebude schopna uhradit sjednanou cenu ve sjednané době, případně vůbec ne. K jednání obviněného zdůraznil, že ponechával (stejně jako spoluobviněný) nové obchodní partnery v nevědomosti o skutečných možnostech společnosti hradit dodané zboží a služby, přičemž dodavatelé by při náležité povědomosti o finanční situaci firmy K., a. s., nepochybně žádné dodávky předlužené společnosti nerealizovali, a pokud tak učinili, pak pouze proto, že jednali v omylu.
Státní zástupce označil napadené rozhodnutí jako správné, neboť netrpí takovými vadami, jež obviněný namítá a nedošlo k naplnění dovolacího důvodu, který v mimořádném opravném prostředku deklaroval.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. T. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný M. T. tvrdí, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, zejména jeho subjektivní stránku – úmyslné zavinění. Tato námitka by mohla uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně a rozvedený v odůvodnění obou soudních rozhodnutí byl správně právně posouzen.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem,
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobil, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně, vyplývá, že obviněný M. T. spolu s obviněným L. K. „společně, po předchozí vzájemné domluvě, v období od 3. 6. 1999 do 15. 2. 2000, jako odpovědní zástupci akciové společnosti K., v pozici místopředsedy představenstva a výrobního ředitele (L. K.) a předsedy dozorčí rady a finančního ředitele (M. T.), takto pověření a fakticky odpovědní za ekonomický chod společnosti a tedy i řádnou a včasnou úhradu plateb dodavatelům, odebrali sami či prostřednictvím pověřených pracovníků zboží a služby za účelem zajištění výrobně obchodní činnosti společnosti, přestože znali její nepříznivou platební situaci a již v tomto období věděli, že společnost nemá a pro řádnou a včasnou splatnost odebraného zboží a služeb nemusí mít dostatek finančních prostředků…“, přičemž následně odebrali různé zboží či služby (blíže specifikované ohledně ceny i jejich dodavatelů pod body 1 až 15 výroku), které doposud neuhradili nebo je uhradili pouze částečně, a „celkem tak způsobili poškozeným škodu ve výši 7.824.992,80 Kč“. V odůvodnění rozsudku prvostupňový soud mimo jiné odkázal na některé listinné důkazy založené na č. l. 92, 100, 101, 109, 115 a 145 spisu. Uvedl, že obviněný M. T. byl nejméně od 19. 1. 1999 plně zodpovědným za veškerý průběh plateb společnosti K., a. s., a za komunikaci s obchodními partnery za účelem plateb závazků a pohledávek. Současně poukázal na zápis z jednání dozorčí rady společnosti ze dne 9. 11. 1998, na níž byl obviněný zvolen jejím předsedou (č. l. 100 spisu), na jeho souhlas s tímto aktem (č. l. 109 spisu) a na skutečnost, že ode dne zápisu do obchodního rejstříku – 1. 1. 1999 byl předsedou dozorčí rady společnosti K., a. s. (č. l. 115 spisu). Připomněl pověření obviněného M. T. představenstvem K., a. s., k zastupování společnosti vůči třetím osobám a podepisování za akciovou společnost (č. l. 101 spisu). Rovněž zmínil, že obviněný vložil do předmětné společnosti jako součást jejího základního jmění částku 4.400.000,- Kč (č. l. 145 spisu). V návaznosti na to soud prvního stupně zdůraznil prioritní odpovědnost obviněného ze veškeré platby společnosti K., a. s., přímo vyplývající z jeho funkčního zařazení (č. l. 92 spisu) s tím, že jeho odpovědnost byla umocněna funkcí předsedy dozorčí rady, která je povinna na činnost představenstva a veškeré uskutečněné podnikatelské činnosti společnosti dohlížet (vše na str. 23 napadeného rozsudku).
Pokud jde o subjektivní stránku, tak soud prvního stupně v rámci provedených důkazů poukázal na zprávu auditora za rok 1999 (č. l. 88-90 spisu), z níž vyplývalo, že finanční situace společnosti K., a. s., byla špatná a společnost nebyla schopna již v průběhu roku řádně dostát svým závazkům. V této spojitosti v odůvodnění rozsudku konstatoval: „…není pochyb o tom, že shodné zjištění učinili oba obžalovaní již v průběhu roku 1999 a rovněž, že je možno plné vědomí těchto souvislostí u obou obžalovaných klást v čase do období již před první odběr zboží pod bodem 1 tohoto rozsudku, tedy do období předcházejícího 3. 6. 1999. K takovému závěru soud dochází s ohledem na již citovanou část výpovědi obžalovaného K., který přiznal, že od poloviny roku 1999 věděl o finančních problémech společnosti K., a. s., a z obdobného tvrzení obžalovaného T., který doznal, že společnost neměla peníze, ale zboží nakupovala.“ V návaznosti na to prvostupňový soud zdůraznil: „Postupně se zhoršující finanční situaci společnosti si obžalovaní nemohli neuvědomovat jinak, nežli zaměstnanci společnosti K., a. s., kteří v roli svědků shodně zkonstatovali vědomí, že v celém průběhu roku 1999 postupně narůstala tendence společnosti nedodržovat termíny splatnosti faktur dodavatelů, platby se čím dál více zpožďovaly, až postupně přestaly být některé faktury placeny úplně. Již na podzim roku 1999 byla situace společnosti natolik kritická, že přestaly být vypláceny mzdy pracovníkům, a pokud společnost již v tomto období dospěla do natolik kritické fáze, že ohrožuje vlastní výrobu zpožďováním či nevyplácením mezd svým zaměstnancům, je nutno logicky dovodit, že již řádově měsíce předtím řešila tuto situaci společnost prostřednictvím obžalovaných konstatovaným zpožďováním plateb dodavatelům přerůstajícím v úplnou rezignaci na úhradu dodávek.“ Současně krajský soud poukázal na některé zcela konkrétní důkazy, z nichž lze tuto skutečnost dovodit. Rovněž podtrhl: „…každou další objednávkou a dodávkou následující po dodávce stavebního materiálu popsaného pod bodem 1 tohoto rozsudku, prokazují obžalovaní svým jednáním naprosté utvrzení v jejich úmyslu nepřímém [§4 písm. b) tr. zák.], neboť aniž by měli uhrazeny dosavadní dodávky zboží a služeb, bez ohledu na tuto skutečnost objednávali a přebírali zboží a služby další.“ I v tomto směru soud prvního stupně poukázal na konkrétní ve věci provedené důkazy. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se vypořádal s obhajobou obviněných (vše na str. 25 až 27 napadeného rozsudku).
Vrchní soud v Olomouci, jenž se po přezkumu rozsudku v odvolacím řízení ztotožnil se skutkovými i právními závěry Krajského soudu v Brně, v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení mimo jiné konstatoval: „Výpověďmi svědků a listinnými důkazy bylo prokázáno, že v předmětném období oba obžalovaní zastávali ve společnosti K., a. s., vrcholné vedoucí funkce, které odpovídaly jejich významu akcionářů kontrolujících (každý z nich) třetinu vydaných akcií společnosti. Obžalovaný M. T. měl dle směrnice č. 5/99, představenstva akciové společnosti, ze dne 19. 1. 1999, jako finanční ředitel plnou zodpovědnost za veškerý průběh plateb K., a. s., rovněž měl odpovědnost za komunikaci s organizacemi za účelem plateb závazků a pohledávek. Obžalovaný L. K. jako výrobní ředitel měl zodpovědnost za zajišťování materiálu pro celou společnost a organizaci výroby. Lze proto konstatovat, že oba obžalovaní z hlediska svých funkcí si byli vědomi, že za každý odběr je třeba řádně a včas zaplatit. Zodpovědnost za tuto oblast u obžalovaného L. K. dále vyplývá z jeho funkce místopředsedy představenstva, jakožto vrcholného exekutivního orgánu společnosti. V případě obžalovaného M. T. je pak jeho zodpovědnost za tuto oblast umocněna funkcí předsedy dozorčí rady, která na činnost představenstva je povinna dohlížet a je povinna dohlížet na výkon veškeré uskutečňované podnikatelské činnosti společnosti“ (vše str. 20 napadeného usnesení).
Odvolací soud se zabýval i finanční situací společnosti K., a. s. V této souvislosti v podrobnostech poukázal na celou řadu ve věci provedených důkazů (zejména na výpovědi obou obviněných, zprávu auditora za rok 1999, výpovědi svědků J. V., M. F., P. B., F. K., J. S., L. K., O. H., P. B, J. Ch. a R. B.). Současně uvedl: „…s bankovním úvěrem, jakožto možným zdrojem pro úhradu dodávek zboží a služeb, obžalovaní reálně, jakožto s okolností jistou, počítat nemohli, neboť ze strany banky nešlo o povinnost úvěrovou smlouvu uzavřít, nýbrž obžalovaní museli očekávat přísnou kontrolu dosavadního hospodaření společnosti K., a. s., bankou a při vědomí nekompletnosti účetnictví, jak to vyplývá ze správy auditora a dalších důkazů, jejich naděje na rozšíření úvěrového rámce byla nereálná.“ V návaznosti na to Vrchní soud v Olomouci konstatoval: „…provedenými důkazy bylo prokázáno, že společnost K., a. s., měla finanční problémy již od počátku roku 1999. V převažujícím počtu případů již v červnu 1999 byly problémy při hrazení faktur, prodlení se zvětšovalo, přičemž subjektům, které dodávaly výrobky či služby, bez kterých se nemohla společnost K., a. s., obejít, byly faktury většinou hrazeny až do konce roku 1999.“ Proto se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu, že již při odběru zboží dne 3. 6. 1999 (od dodavatele J. Ch. – R.) obvinění jednali v podvodném úmyslu. Soud druhého stupně k jednání obviněných též uvedl: „…výpověďmi svědků, a to zaměstnanců společnosti K., a. s., a zaměstnanců poškozených subjektů, je prokázáno, že zboží a služby i přes špatnou finanční situaci společnosti K., a. s., byly s jejich vědomím objednávány a odebírány a obžalovaní sami určovali, komu z dodavatelů bude placeno a komu nikoliv, přičemž oba obžalovaní z hlediska svých funkcí si byli vědomi, že za každý odběr zboží je třeba řádně a včas zaplatit.“ Současně zdůraznil: „…zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu podvodu byl výsledky dokazování u obou obžalovaných v požadované formě prokázán. Bylo tak prokázáno, že obžalovaní odebírali zboží a služby od poškozených při vědomí špatné finanční situace společnosti K., a. s., tedy při vědomí, že ve lhůtě splatnosti vystavené faktury zaplaceny nebudou, či vědomí, že budou zaplaceny pouze z části, tedy poškozené tímto uváděli v omyl, neboť předstírali skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a to, že faktury řádně zaplatí, přičemž spoléhali na nejistou budoucí událost, a to získání úvěru. Obžalovaní tak věděli, že svým jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku mohou způsobit poškozeným škodu, přesto zboží i služby odebírali, přičemž s ohledem na všechny uvedené okolnosti je nutno dovodit, že pro případ, že škodu způsobí, byli s tím srozuměni.“ (vše na str. 21 až 26 napadeného usnesení).
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného M. T. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o subjektivní stránku je ze skutkových zjištění zjevné, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. S námitkami uplatněnými v tomto směru v dovolání se nelze ztotožnit. Zjištěná forma úmyslného zavinění v jednání obviněného ohledně spáchaného skutku logicky plyne z provedených a soudy zhodnocených důkazů. Pro úplnost lze poznamenat, že z hlediska subjektivní stránky postačuje ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k