ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.993.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 993/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 dovolání, které podal obviněný C. C., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 519/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 175/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného C. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 4 T 175/2007, byli obvinění M. V. a C. C. v bodě 2 výroku uznáni vinnými, že společně
dne 3. 6. 2007 kolem 04.00 hod. v P., na chodníku u lázeňského domu M. přistoupil k poškozené P. B., chytil ji za paži a zatáhl ji do křoví přilehlého parku, čemuž se poškozená aktivně bránila, křičela o pomoc, poté ji obviněný udeřil dvěma ranami pěstí do obličeje, povalil ji na zem, obkročmo ji nasedl přes boky, prohledal kabelku, ze které v tuto chvíli nic neodcizil, poté si obnažil přirození a snažil se poškozené rozepnout a svléknout kalhoty, což se mu však nepodařilo, poté se jí snažil vsunout své přirození do úst, čemuž se poškozená bránila, načež obviněný pod pohrůžkou fyzického násilí si na poškozené vynutil sexuální uspokojení rukou na svém přirození a následně po obnažení jejích ňader a břicha ejakuloval na její břicho, poté poškozené opětovně prohledal kabelku, odcizil odtud finanční částku ve výši 300,- Kč, dále odcizil mobilní telefon zn. Siemens C 65, v hodnotě 900,- Kč, který poškozená vyndala z kapsy kalhot a současně gestem naznačil, že ji zabije, když přivolá policii, přičemž obv. C. C., byl tomuto jednání v bezprostřední blízkosti místa činu přítomen po celou dobu trvání incidentu, vše sledoval a hlídal na místě činu a následně společně z místa činu odešli, čímž poškozené na odcizených věcech způsobili škodu ve výši 1.200,- Kč, přičemž poškozená utrpěla zranění spočívající v podkožních krevních výronech v obličeji a na obou pažích nad lokty, čárkovitých oděrkách na břiše a zhmoždění ramenního kloubu s rozvolněním kloubního spojení levé klíční kosti s lopatkou, která si vyžádala celkovou dobu léčení v trvání 31 dnů, spočívající zejména ve fixaci levého ramenního kloubu, přičemž znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství byla tato zranění posouzena jako ublížení na zdraví prosté.
Takto zjištěné jednání obviněného M. V. a dále jednání popsané v bodech 1 a 3 rozsudečného výroku bylo okresním soudem právně posouzeno jako pokračující trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal zčásti sám a zčásti ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokračujícím trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného C. C. v bodě 2 výroku rozsudku soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za uvedené trestné činy byli odsouzeni:
- obviněný M. V. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 10 roků.
- obviněný C. C. podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání pěti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. V. uložena povinnost zaplatit poškozeným subjektům náhradu způsobené škody.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 9 To 519/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve všech výrocích, napadl obviněný C. C. prostřednictvím obhájkyně dovoláním. Mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod jednak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a jednak podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
V podání obviněný připomněl průběh trestního řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že se skutku kladeného mu za vinu nikdy nedopustil. Konstatoval, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to jak objektivní tak zejména jeho subjektivní stránku. Tuto vadu namítl prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podotkl, že nikdy neměl úmysl přisvojit si nějakou cizí věc. Se spoluobviněným se na ničem takovém nedomlouval, nevěděl a ani netušil, co hodlá činit, když jej tento na chodníku opustil a šel na druhou stranu k poškozené. Zdůraznil, že svým jednáním nenaplnil požadovanou subjektivní stránku účasti na trestném činu. Prvostupňový soud jeho jednání nesprávně právně posoudil. Výrok o vině postrádá všechny právně významné skutkové okolnosti jeho jednání, které by byly podkladem pro posouzení jednání jako spolupachatele. V této souvislosti obviněný zmínil, že spolupachatelství vyžaduje úmysl jednající osoby směřující k účasti na konkrétním úmyslném trestném činu jiné osoby, který neměl. Ve vztahu k jeho osobě chybí ve výroku o vině či je nepřesný popis znaků objektivní stránky posuzovaného trestného činu, když není jasné, jakým konkrétním jednáním měl tyto znaky naplnit.
Závěrem dovolání obviněný uvedl, že pochybení krajského soudu spatřuje v tom, že se nevypořádal s namítanými vadami, věcně řádně nepřezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí a jeho odvolání zamítl, aniž byly splněny podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání, napadená rozhodnutí zrušil a příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání obviněného označit za přípustné. Podotkla, že v daném případě je třeba plně souhlasit se závěry soudů obou stupňů, pokud skutečnost, že se obviněný C. C. na jednání spoluobviněného M. V. podílel, dovodily z výpovědi poškozené B. Jmenovaná uvedla, že obviněný C., kterého poznala i v rámci hlavního líčení, se v době útoku spoluobviněného V. na její osobu, neustále pohyboval v blízkosti místa činu. Jeho jednání spočívalo v tom, že hlídal v prostoru chodníku, kde se mohli pohybovat lidé. Státní zástupkyně zdůraznila, že podle výpovědi poškozené v průběhu útoku spoluobviněný V. s obviněným C. komunikovali a nakonec obviněný překládal spoluobviněnému žádost poškozené o vydání SIM karty. Svědkyně popsala i to, že po útoku oba obvinění společně z místa činu odešli. Podle názoru státní zástupkyně je možno s ohledem na dostupný spisový materiál konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného C. C. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného C. C. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (o podaném odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný C. C. vznáší v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Tvrdí, že se skutku kladeného mu za vinu nikdy nedopustil. Se spoluobviněným M. V. se na přisvojení si cizí věci nedomlouval. Rovněž uvádí, že nevěděl a ani netušil, co jmenovaný hodlá činit, když jej na chodníku opustil a šel na druhou stranu k poškozené. Nutno zdůraznit, že tyto námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzené vlastní verze celé události obviněný dovozuje, že svým jednáním nenaplnil znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci je pro dovolací soud rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Nymburce a podrobněji rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. K námitkám obviněného, byť je nelze podřadit pod důvody dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné stručně uvést níže popsané skutečnosti.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Současně je nutno zdůraznit, že k naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Z popisu skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Nymburce, mimo jiné vyplývá naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednání spoluobviněného M. V. (užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci). Současně skutek obsahuje ohledně obviněného C. C. zjištění, že „…byl tomuto jednání v bezprostřední blízkosti místa činu přítomen, po celou dobu trvání incidentu vše sledoval a hlídal na místě činu a následně společně z místa činu odešli, čímž poškozené na odcizených věcech způsobili škodu ve výši 1.200,- Kč…“. Z odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu vyplývá, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Krajský soud v Praze v odůvodnění usnesení ke skutkovým zjištěním mimo jiné konstatoval: „…obžalovaný C. se na místo činu dostavil později, neboť poté, co se od něj odloučil spoluobžalovaný V. a šel k poškozené, kterou následně zatáhl do křoví, pokračoval dále v chůzi a teprve asi po 300 metrech se otočil a šel zpět, neboť slyšel křik poškozené, jak sám vypověděl, a došel ke křoví, kde byl spoluobžalovaný s poškozenou. Viděl je v situaci, kterou sám popsal v přípravném řízení, tak, že obžalovaný V. seděl obkročmo na poškozené, která plakala. Muselo mu tedy být jasné, že se obžalovaný V. dopouští vůči poškozené násilí, zejména, když se všichni tři účastníci konfliktu shodli na tom, že celé to trvalo asi 20 minut, takže i kdyby se vrátil až po ujití 300 metrů, musel být na místě přítomen minimálně deset minut. Po tuto dobu musel vnímat násilné jednání obžalovaného V. vůči poškozené, přičemž již před tím slyšel její křik.“ V návaznosti na to odvolací soud zdůraznil: „I za této situace zůstal na místě, chodil okolo nich, od jednání spoluobžalovaného se nijak nedistancoval. Naopak se spoluobžalovaným hovořil – toto sám doznává a shodně takto vypovídala i poškozená, přičemž dobře věděl, že obžalovaný V. se dopouští násilí přinejmenším s úmyslem zmocnit se věcí poškozené, neboť dokonce překládal obžalovanému V. prosbu poškozené o vrácení SIM karty z jejího mobilního telefonu.“ Dále krajský soud podtrhl: „Způsob jeho jednání, jak ho popsala poškozená, jednoznačně svědčí o tom, že se podílel na jednání obžalovaného V. tím, že ho zajišťoval hlídáním, ostatně z místa činu také společně s ním odešel“ (vše na str. 5 usnesení soudu druhého stupně).
Z citovaných skutečností je zjevné, že jednání obviněného C. C. nejen přispělo ke spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spoluobviněným M. V., ale bylo vedeno stejným úmyslem jako činnost jmenovaného a objektivně i subjektivně bylo složkou děje, jenž ve svém celku tvořil trestné jednání, tj. šlo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Přitom již soud prvního stupně shledal po subjektivní stránce v činu obviněného úmyslné zavinění (srov. argumentaci na str. 10 rozhodnutí), které je ostatně zřejmé i ze znění tzv. skutkové věty pod bodem 2 rozsudečného výroku.
Jelikož námitky obsažené v mimořádném opravném prostředku nebylo možno podřadit pod žádný v zákoně uvedený dovolací důvod (viz argumentace popsaná výše), tak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného C. C. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k