ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.356.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 356/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. srpna 2008 dovolání obviněného P. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 67 To 386/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 75/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 67 To 386/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 21 T 75/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 21 T 75/2007, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 21 T 75/2007, odvolání proti výrokům o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 67 To 386/2007, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 67 To 386/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., zejména proto, že obviněný neužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, aby donutil poškozenou k souloži. Na podporu své argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 2 Tz 26/77. Podle názoru obviněného soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť jednání poškozené bylo po celou dobu spontánní bez jakýchkoliv známek odporu, nechuti nebo strachu z obviněného, což potvrdily výslechy svědků i samotné poškozené. Podle názoru obviněného nelze skutek posoudit jako trestný čin, protože pohlavní styk byl ze strany poškozené dobrovolný. S ohledem na chování poškozené v průběhu celého večera obviněný nemohl považovat případné negativní reakce na jeho chování za vážně míněný odpor.
Na základě těchto námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 21 T 75/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 67 To 386/2007, a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Upozornila na to, že obviněný uplatnil obdobné námitky u soudu prvního i druhého stupně, přičemž zejména soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval argumentací obviněného a dospěl k závěru, že z výpovědi poškozené jednoznačně vyplynulo, že nešlo o dobrovolný pohlavní styk s obviněným. Z výpovědi poškozené také vyplynulo, že po vystoupení z vozidla taxi ji obviněný násilím uchopil a odtáhl k místu, kde došlo k inkriminovanému jednání, ke kterému ji obviněný nutil výhrůžkami a násilným držením. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na věrohodnost a pravdivost výpovědi poškozené, která byla potvrzena dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Závěrem uvedla, že podle jejího názoru právní posouzení skutku odpovídá skutkovým zjištěním, k nimž došel nalézací soud a která potvrdil soud odvolací.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. L. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 se obviněný dopustil trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 25. 2. 2007 v době od 02:30 hod. do 04:45 hod. v P. – H. P., pod přemostěním silnice a nájezdu na J. s., využivše zjevné podnapilosti poškozené K. Z., kterou na místo přiměl násilím dojít poté, co si poškozenou vyhlédl v baru v P. – Č. M. a co se jí vnutil do vozidla taxi, které si poškozená zastavila, a kterým se nechala odvézt do místa bydliště v P. – H. P., zde poškozenou K. Z. přiměl ke svléknutí, přičemž přes opakovaný nesouhlas poškozené si vynutil provozování různých sexuálních praktik, včetně orálního a análního sexu, kterým se poškozená K. Z. ze strachu o své zdraví a život podvolila, obviněný nikterak nereagoval na žádosti, prosby a stesky poškozené, aby jednání zanechal, poškozené vyhrožoval a nadával, jednání nezanechal, i když si uvědomoval, že poškozené musí být zima, navíc sexuální praktiky na poškozené prováděl a k sexuálním praktikám ji nutil na místě, kde se nacházela zdechlina zvířete, na poškozené vykonal i klasickou soulož, kterou zakončil ejakulací do pochvy poškozené, když poté nechal poškozenou K. Z. z místa odejít, když si však ještě předtím od ní nechal vydat částku ve výši 300,- Kč a tímto jednáním poškozené K. Z. způsobil posttraumatickou stresovou poruchu a škodu ve výši 300,- Kč,
přičemž tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu
v Karviné ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 1 T 199/2000, který nabyl právní moci dne 25. 10. 2000, odsouzen za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. zvlášť nebezpečným recidivistou ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž z výkonu trestu byl obviněný podmíněně propuštěn dne 1. 12. 2006, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti let.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. je charakterizován po objektivní stránce dvojím jednáním. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v tom, že: a) pachatel násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, nebo b) k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Z výroku o právním posouzení skutku (tzv. právní věty) rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 9 považoval trestný čin za spáchaný tím, že obviněný násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jiného (poškozenou K. Z.) k souloži a k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo k zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného a není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, jestliže se napadený nepodvolí vůli útočníka. Judikatura považuje za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. použití fyzické síly ze strany pachatele trestného činu za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu ženy a dosažení soulože proti její vůli (srov. č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Nebyl-li však odpor ženy vážně míněný a byl pouze předstíraný, nejde o donucení. Kdyby se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu ženy, se kterou má v úmyslu souložit, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti žena s pohlavním stykem souhlasí, šlo by o skutkový omyl negativní, spočívající v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin (srov. č. 63/1978 Sb. rozh. tr.).
Dovolání obviněného je nutno přisvědčit v tom, že zjištěný skutek byl ve výroku i v odůvodnění rozsudku Okresního soudu pro Prahu 9 popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňuje zákonný znak „násilí“. Tomuto zákonnému znaku neodpovídá zjištění soudu, podle něhož obviněný vykonal s poškozenou pohlavní styk „přes její opakovaný nesouhlas“. Toto zjištění totiž nevyjadřuje nic v tom směru, jakým způsobem byl tento odpor překonán, eliminován, resp. proč od něj poškozená upustila. Ve zjištění, že obviněný vykonal pohlavní styk s poškozenou „přes její opakovaný nesouhlas“, není nezbytně zahrnuto, že obviněný se proti poškozené dopustil násilí. Ani ta část skutkových zjištění, která je v rozsudku soudu prvního stupně popsána tak, že „obviněný nereagoval na žádosti, prosby a stesky poškozené, aby jednání zanechal, poškozené vyhrožoval a nadával“, nijak necharakterizuje jednání obviněného jako násilí. Lze konstatovat, že citovaná zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 popisují chování poškozené, ale nevyjadřují nic ohledně násilného jednání obviněného (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002).
Chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. rozhodnutí ve věcech Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 7 Tdo 954/2002 a 5 Tdo 1328/2003). Pokud jde o zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění zaujal Ústavní soud České republiky stanovisko k této vadě výroku rozsudku již v nálezu ze dne 29. 9. 2003 ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 566/02 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113, str. 21 a násl.), podle nějž zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není podle přesvědčení Ústavního soudu na místě, neboť by se nejednalo o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty) co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samostatný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i v nálezu ze dne 4. 11. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 182/04. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 460/04).
Výrok o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. by mohl přicházet v úvahu jen ve vztahu k takovému skutku, jehož součástí by bylo i násilí nebo i pohrůžka bezprostředního násilí nebo zneužití bezbrannosti jiného ze strany obviněného jako součást jeho jednání. V posuzovaném případě však soud posoudil jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. skutek, jehož součástí tak, jak byl tento skutek v rozsudku popsán, výslovně není násilí ani další znaky objektivní stránky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. obviněného proti poškozené. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. plyne, že okolnost, že pachatel trestného činu je zvlášť nebezpečným recidivistou, je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Okolnost, že pachatel trestného činu je zvlášť nebezpečným recidivistou je tedy zákonným znakem trestného činu (srov. č. 12/1963 Sb. rozh. tr.). Skutek byl proto nesprávně právně posouzen.
Na tomto nesprávném právním posouzení skutku spočívá i usnesení Městského soudu v Praze, který ponechal nedotčený výrok o vině obviněného P. L. Tím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v dovolání.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil podle §265d odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 67 To 386/2007, a jako vadnou část předcházejícího řízení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 21 T 75/2007. Zrušil také i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která jejich zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je Obvodní soud pro Prahu 9 podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek