ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1008.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1008/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008, o dovolání obviněného JUDr. L. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 124/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 7/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. L. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 54 T 7/2002, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se obviněný protiprávního jednání dopustil tím, že:
„dne 6. 9. 1999 v O., jsa předsedou představenstva O. i. s., a. s., v úmyslu se obohatit, v souvislosti se zrušením O. p. o. f. O. i. s., a. s., k němuž došlo na základě rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 10. 3. 1999, č. j. 111/2982/R/1999, jež nabylo právní moci dne 6. 4. 1999, zejména v rozporu s ustanovením §5a odst. 2, odst. 3, §14 odst. 1 písm. a) a §17a odst. 2 písm. a), písm. b) zák. č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech v tehdy platném znění, jako fyzická osoba zneužil neveřejně přístupných informací o majitelích podílových listů zrušeného O. o. p. f. získaných z titulu výkonu funkce předsedy představenstva O. i. s., a.s., vyplývajících ze seznamu majitelů uvedených cenných papírů k 14. 6. 1999 zaslaného Střediskem cenných papírů z důvodu zrušení emise podílových listů, a to k tomu, že jménem O. i. s., a. s., rozeslal prostřednictvím pošty podílníkům O. p. o. f. vlastnících celkem 2847 kusů podílových listů, a to podílníkům:“
(v rozsudku soudu prvého stupně přesně uvedeným i s počtem podílových listů),
„nabídku platnou do 24. 9. 1999 na odkoupení pohledávky za O. i. s., a. s., která vznikla v důsledku zrušení tohoto fondu a následného zrušení emise podílových listů, za odkupní cenu ve výši 300,- Kč, ač hodnota podílu na majetku ve zrušeném fondu určená k výplatě podílníků činila nejméně 1.160,- Kč, tuto nabídku podepsal jako předseda představenstva O. i. s., a. s., zároveň podílníky neinformoval o právu na výplatu skutečného podílu, ke které mělo dojít v období od 6. 10. do 6. 11. 1999 a současně s nabídkou zaslal Smlouvu o úplatném postoupení pohledávek, v níž figuroval jako fyzická osoba - postupník, s cílem převést na sebe podíly uvedeného fondu, při jejichž následné realizaci v podobě výplaty podílů jeho osobě by způsobil původním podílníkům škodu v celkové výši 2.448.420,- Kč a o tuto částku se obohatil, k čemuž však následně, a to i z důvodu zásahu Komise pro cenné papíry, nedošlo“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a uložil mu podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v délce tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva akciových společností na čtyři roky a šest měsíců a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Konečně soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozeným (ve výroku rozsudku přesně vyjmenovaným) způsobenou škodu.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 124/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody stran šesti poškozených (konkrétně uvedených) a za použití §259 odst. 3 tr. ř. o jejich nárocích nově rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
S tímto rozsudkem obviněný (dále případně též „dovolatel“) nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. R. podal proti němu dovolání, jež opřel o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný uplatnil v přesvědčení, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Domníval se, že věc měl projednat Okresní soud v Ostravě, protože v případě uzavřených Smluv o úplatném postoupení pohledávek nekupoval podíl, ale v době odesílání nabídky šlo o nesplatnou pohledávku. Za nedostatek označil závěr Vrchního soudu v Olomouci uvedený v usnesení ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 1 Ntd 2/2005, že „podílové listy jednotlivých subjektů, v daném případě fyzických osob, byly až do vypořádání podílů zrušené O. i. s., a. s., nadále cennými papíry, s nimiž byla spojena práva i povinnosti vlastníka podílového listu, včetně práva podílu na majetku v podílovém fondu“. V rozsudcích soudů obou stupňů postrádal podrobnou argumentaci, proč měl být příslušný k projednání věci krajský soud, a odkaz na jiná rozhodnutí nepovažoval za dostačující.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v údajném nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. V souladu s uplatněnou obhajobou zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností, neboť „v případě uzavřených Smluv o úplatném postoupení pohledávek nekupoval podíl, ale v té době nesplatnou pohledávku“. Z okolností zrušení příslušné emise podílových listů dovodil, že od 6. 9. 1999 se jednalo o klasickou pohledávku, jejíž likvidita byla nulová a neexistovala její tržní cena. Zdůraznil, že v nabídce vůči podílníkům vystupoval jako fyzická osoba, nikoli jako předseda představenstva, a užití hlavičkového papíru označil za bezpředmětné. Vyslovil přesvědčení, že z obsahu časově omezené nabídky nelze dovodit ani nepřímý úmysl někoho uvést v omyl, něco zamlčet nebo využít něčího omylu, neboť neobsahuje nepravdivé tvrzení ani přesvědčování jednotlivých osob k nějaké činnosti. Jednotliví adresáti nabídky mohli na základě vlastního rozhodnutí přijmou okamžité plnění, nebo vyčkávat na zákonný termín splatnosti pohledávky. Zopakoval, že jím rozesílané nabídky neobsahovaly žádné nepravdivé údaje a jednotliví podílníci znali veškeré rozhodné skutečnosti nebo si je mohli ověřit. Poškození nevyužili možnosti cokoli si dotazem objasnit a všichni, kdo uvedenou smlouvu podepsali, dostali řádně zaplaceno. Poukázal na zásadu „každý nechť si střeží svá práva“ a v této souvislosti zdůraznil, že zákon v roce 1999 nerozlišoval mezi profesionálními a neprofesionálními investory. Namítl, že nemohl zamlčet veřejně přístupné informace, neboť hodnotu majetku připadající na jeden bývalý podílový list a splatnost pohledávky za O. i. s., a. s., z titulu zrušení fondu si mohl kdokoliv ověřit. Domníval se, že u něj nelze dovodit spáchání trestného činu v přímém ani nepřímém úmyslu.
Dovolatel dále tvrdil, že v průběhu trestního řízení bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu, právo na jediný postih za stejné jednání, právo na rovnost občanů před zákonem a právo na zákonného soudce. K pochybení procesního rázu došlo podle jeho přesvědčení v přípravném řízení, když nebylo možno objektivně zajistit účast tehdy činné obhájkyně u jednotlivých úkonů – výslechů svědků. Dále měl za to, že soudy obou stupňů opomněly či odmítly doplnit dokazování navrženými důkazy. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navrhované dokazování ke stanovení ceny pohledávek, u kterých platí zákon o cenách a které jsou proto cenami smluvními. Domníval se, že v rámci porušení práva na spravedlivý proces došlo k porušení zásady in dubio pro reo, protože byl uznán vinným, ačkoli se žádné trestné činnosti nedopustil. Dále namítl, že za stejné jednání, které je předmětem rozsudku, dostal pokutu 100.000,- Kč od Komise pro cenné papíry a další, stejný finanční postih pro něho znamená peněžitý trest. Rozhodnutí soudu druhého stupně rovněž vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Uzavřel, že žádný provedený důkaz nesvědčí pro závěr, že by se dopustil trestné činnosti, a domáhal se zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v případě tzv. extrémního rozporu.
Za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný označil tu skutečnost, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku podle §256 tr. ř. a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Namítl, že tak bylo fakticky rozhodnuto o jeho odvolání ve vztahu k výroku o vině a trestu, jelikož napadený rozsudek byl zrušen toliko ve výroku o náhradě škody.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 124/2007, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a vzhledem k existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), l ) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.
Vzhledem k uvedenému dovolatel také požádal, aby Nejvyšší soud podle §265h odst. 3 tr. ř. a §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí na základě vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 To 124/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 54 T 7/2002.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný podal mimořádně obsáhlé dovolání formálně opřené o ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g), l ) tr. ř.
K námitkám obviněného soustředěným pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že pokud ve věci nesprávně rozhodoval soud vyššího stupně, pak zákon uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. výslovně vylučuje a k námitkám uplatněným v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze přihlížet.
Obdobně státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzením obviněného vztahujícím se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázal na tu skutečnost, že dovolatel zopakoval své odvolací námitky, avšak z větší části právně relevantním způsobem nenaplnil jím uplatněný dovolací důvod, neboť především zpochybnil učiněná skutková zjištění, rozsah provedeného dokazování a domáhal se tak pro sebe příznivějšího právního posouzení spáchaného skutku. Za nesprávné označil rovněž výhrady týkající se zkrácení odvolatelova práva na obhajobu.
Státní zástupce dále uvedl, že nelze akceptovat ani obviněným namítané porušení zásady „ne bis in idem“, neboť tuto námitku by bylo možno vznášet toliko v rámci dovolatelem neuplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Současně však připomenul, že vnitrostátní právo zákaz dvojího postihu ve vztahu přestupek (správní delikt) – trestný čin neobsahuje a existenci nepřípustnosti takového postihu lze dovodit toliko na podkladě přímé aplikace čl. 4 odst.1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Uplatnění zásady „ne bis in idem“ ve vztahu přestupek – trestný čin přichází v úvahu v případě, že po pravomocném rozhodnutí o přestupku (resp. jiném správním deliktu) následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. Poukázal na zcela obecné vymezení skutku, pro který byla dovolateli rozhodnutím Komise pro cenné papíry uložena pokuta a uzavřel, že neobsahuje žádnou konkrétní skutkovou okolnost vymezenou následně ve výroku odsuzujícího rozsudku a odpovídající znakům trestného činu podvodu. Za nesprávné proto označil úvahy obviněného, že rozhodnutí o uložení pokuty mohlo založit překážku „ne bis in idem“ pro následný postih dovolatele pro trestný čin.
Státní zástupce dovodil, že pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit pouze argumentaci, že souzený skutek není trestným činem, ale právně nezávadným obchodem s pohledávkami, při kterém se jednotliví podílníci mohli svobodně rozhodnout, zda akceptují nabídku obviněného. Uvedené námitky ovšem nepovažoval za důvodné, neboť protiprávní jednání obviněného fakticky spočívalo v tom, že nabídl poškozeným za jeden podílový list částku 300,- Kč, přičemž je neinformoval o tom, že ve skutečnosti mohou získat – byť s určitou časovou prodlevou – částku podstatně vyšší. Za podstatu projednávané věci státní zástupce označil tu skutečnost, že obviněný před poškozenými zamlčel okolnost mající naprosto zásadní význam pro jejich rozhodování, a to skutečnou výši jejich nároků v souvislosti se zrušením fondu, a dopustil se tak jednání naplňujícího objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Nepovažoval proto za rozhodné, že nabídky rozesílané poškozeným neobsahovaly vyloženě lživé údaje a zdůraznil, že taková okolnost by byla významná z hlediska existence zákonného znaku uvedení někoho v omyl; tato forma podvodného jednání však dovolateli přičítána není. Státní zástupce rovněž upozornil na skutečnost, že o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený měl možnost a byl schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak v důsledku ovlivnění působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací tak neučinil. Odkázal přitom na argumenty vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Rovněž připomenul, že z hlediska zákonných znaků trestného činu podvodu je irelevantní, zda se poškození subjektivně cítili být podvedeni a zda uplatnili svoje nároky v občanskoprávním nebo adhezním řízení, zda nároky podílníků měly formu „obyčejné“ pohledávky nebo zda šlo o nárok z cenného papíru, případně zda obviněný nabídky činil jako statutární orgán investiční společnosti nebo jako fyzická osoba.
Státní zástupce dovolateli nepřisvědčil ani v dalším argumentu, který se týkal výše způsobené škody a zdůraznil, že za zamýšlenou škodu soudy správně považovaly rozdíl mezi částkami, které obviněný podílníkům zamýšlel vyplatit, a částkami, na které měli nárok. Za irelevantní označil veškeré námitky týkající se oceňování pohledávek a rozdílu mezi pohledávkami splatnými a nesplatnými. Okolnost, že dovolatel některým podílníkům částky 300,- Kč za jeden podílový list skutečně vyplatil, byla součástí jeho podvodného jednání směřujícího k získání sumy podstatně vyšší.
Státní zástupce uzavřel, že ze strany obviněného šlo o předem promyšlené sofistikované jednání cíleně směřující k tomu, aby pro sebe dosáhl výplaty podílů náležejících jednotlivým podílníkům. K tzv. extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci zdůraznil, že skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě logicky vyplývají z provedených důkazů.
Konečně k námitkám obviněného uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce shrnul, že základní procesní podmínkou pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je existence rozhodnutí, kterým odvolací soud zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek. V předmětné trestní věci odvolací soud takovéto rozhodnutí neučinil, a proto opodstatněnost tohoto důvodu dovolání není dána.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s odůvodněním, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř.
Z logiky věci vyplývá, že nejprve je zapotřebí zmínit dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. To obviněný učinil, neboť dále uplatnil dovolací důvody uvedené pod písm. a) a g) tohoto ustanovení. Je tak zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil relevantně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
V tomto dovolacím důvodu jsou tak obsaženy dvě možnosti pochybení, a to nesprávná věcná příslušnost soudu a nesprávné obsazení soudu. U první varianty, kterou uplatnil obviněný, zákonodárce omezil dovolací důvod výlučně na věcnou příslušnost. Zvláštním druhem věcné příslušnosti je příslušnost funkční, která řeší otázku, který soud z hlediska jeho stupně je příslušný pro určité procesní stadium v trestním řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005. 162 s.). V praxi lze tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu v jeho první části namítat, že ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud, nebo že okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu podle §37a tr. zák., přestože tímto postupem bylo rozhodováno o trestném činu uvedeném v §17 odst. 1 (srov. §17 odst. 2 tr. ř.).
Ze shora uvedeného vyplývá, že v rámci tohoto dovolacího důvodu není možné úspěšně namítat věcnou nepříslušnost krajského soudu, jestliže by rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu. Takovýto případ v posuzované věci ovšem ani nenastal, neboť podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. koná krajský soud v prvním stupni řízení o trestných činech spáchaných prostřednictvím směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot obchodovatelných na kapitálovém trhu, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu. Pokud v řešeném případě rozhodl jako soud prvního stupně Krajský soud v Ostravě a ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, je to v souladu s právě citovaným ustanovením.
Pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se obviněný podle zjištění soudů dopustil prostřednictvím „jiných cenných papírů“, za které jsou podle zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, podílové listy považovány. Třebaže se dovolatel projednávaného skutku dopustil po zrušení O. i. s., a. s., nárok na výplatu podílů se nestal samostatně převoditelným právem, ale tento nárok bylo možno převádět výhradně s podílovým listem. Podílové listy jednotlivých subjektů až do vypořádání podílů zrušené O. i. s., a. s., byly stále cennými papíry, se kterými byla spojena práva a povinnosti podílníka listu na majetku v podílovém fondu. Kumulativně byl naplněn také zákonný znak způsobení značné škody, kterou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Jestliže v dané věci přicházelo v úvahu rozhodnutí o vině trestným činem spáchaným prostřednictvím „jiných cenných papírů“ a způsobení škody přesahující částku 500.000,- Kč, tj. trestným činem, který podle §17 odst. 1 písm. b) tr. ř. zakládá věcnou příslušnost krajského soudu, pak rozhodně nelze dojít k závěru, že Krajský soud v Ostravě byl soudem věcně nepříslušným. Pak ovšem dovolání obviněného nemohlo být v tomto bodě shledáno opodstatněným.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněný zčásti uplatnil námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Námitky, které ostatně použil již v odvolacím řízení, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy (např. zamítly jeho návrh na vypracování nového znaleckého posudku), že nesprávně hodnotily provedené důkazy (např. že příslušná emise podílových listů byla fakticky zrušena již ke dni 14. 6. 1999, takže ke dni 6. 9. 1999 šlo jen o klasickou pohledávku), a že v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění (např. odmítly doplnění dokazování ohledně výše způsobené škody), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu bylo provedeno dokazování, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku. Okruh těchto výhrad proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tvrzení dovolatele, že za jednání vztahující se k rozeslání nabídky spolu se Smlouvou o úplatném postoupení pohledávky byl již postižen Komisí pro cenné papíry a že by neměl být za totéž jednání postihován podruhé v trestním řízení, je třeba konstatovat, že tato námitka nemůže být (vzhledem ke své ryze procesní povaze) subsumována pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tuto námitku by bylo možné podřadit pouze pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Ten však obviněný neuplatnil, a proto není zapotřebí uvedenou výhradou se blíže zabývat. Jen pro úplnost a na okraj věci je vhodné poznamenat, že by jí stejně (z důvodů přesně vymezených již ve vyjádření státního zástupce – srov. shora) nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Za relevantně uplatněnou však nelze považovat ani další námitku obviněného, že soudy nižších stupňů porušily zásadu in dubio pro reo. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
V této souvislosti je opět vhodné pro úplnost poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. strany 56 až 61 rozsudku soudu prvního stupně, strany 18 až 22 rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil pokusu trestného činu podvodu, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jí neuvěřily. Soudy obou stupňů soustředily svoji pozornost na postavení obviněného jako předsedy představenstva O. i. s., a. s., plnění povinností z toho vyplývajících, zejména pak jeho aktivity vůči podílníkům v září 1999 a své závěry podrobně zdůvodnily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (srov. výše zmíněné odkazy) vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Obviněný však uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutku, a to zejména tvrzením, že není dána objektivní a subjektivní stránka souzeného trestného činu, neboť nezamlčel podstatné skutečnosti, a že mezi ním a poškozenými šlo o toliko obchodně právní vztah. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.
Uplatnil-li dovolatel ve svém podání výhrady k soudy použité právní kvalifikaci, je nutné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele či někoho jiného a je chápáno jako uvedení v omyl nebo využití omylu.
Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, příp. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného, příp. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (o uvedení někoho v omyl, příp. využití něčího omylu není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku pokus trestného činu podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán).
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání, které spočívalo v tom, že „... dne 6. 9. 1999 v O., jsa předsedou představenstva O. i. s., a. s., … v úmyslu se obohatit, … jako fyzická osoba zneužil neveřejně přístupných informací o majitelích podílových listů zrušeného O. o. p. f. získaných z titulu výkonu funkce předsedy představenstva O. i. s., a.s., … a to k tomu, že jménem O. i. s., a. s., rozeslal prostřednictvím pošty podílníkům O. p. o. f. vlastnících celkem 2847 kusů podílových listů, … nabídku platnou do 24. 9. 1999 na odkoupení pohledávky za O. i. s., a. s., která vznikla v důsledku zrušení tohoto fondu a následného zrušení emise podílových listů, za odkupní cenu ve výši 300,- Kč, ač hodnota podílu na majetku ve zrušeném fondu určená k výplatě podílníků činila nejméně 1.160,- Kč, tuto nabídku podepsal jako předseda představenstva O. i. s., a. s., zároveň podílníky neinformoval o právu na výplatu skutečného podílu, ke které mělo dojít v období od 6. 10. do 6. 11. 1999 a současně s nabídkou zaslal Smlouvu o úplatném postoupení pohledávek, v níž figuroval jako fyzická osoba – postupník, s cílem převést na sebe podíly uvedeného fondu, při jejichž následné realizaci v podobě výplaty podílů jeho osobě by způsobil původním podílníkům škodu v celkové výši 2.448.420,- Kč a o tuto částku se obohatil, k čemuž však následně, a to i z důvodu zásahu Komise pro cenné papíry, nedošlo“.
Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují všechny zákonné znaky pokusu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a v něm deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná především otázka, zda jednáním obviněného byla naplněna objektivní i subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy zda obviněný zamlčel podstatné skutečnosti a jednal v tzv. podvodném úmyslu.
V obecné rovině platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. K naplnění zavinění u trestného činu podvodu se v konkrétním případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný v době rozesílání nabídky na odkoupení pohledávky za O. i. s., a. s., ve stanovené lhůtě a za odkupní cenu ve výši 300,- Kč za jeden podílový list, jednal alespoň s vědomím, že hodnota podílu na majetku ve zrušeném podílovém fondu určená k výplatě podílníků s časovým odstupem přibližně jednoho měsíce činila nejméně 1.160,- Kč, a že současně zamlčel poškozeným tyto podstatné skutečnosti, aby se ke škodě jejich majetku obohatil.
Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu obstát nemohou; soudy obou stupňů se obhajobou obviněného v tomto směru pečlivě zabývaly a vyložily, proč jí neuvěřily. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se u obviněného jednalo o zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. V odůvodnění svého rozsudku uvedl (srov. strany 59, 61 a 63), že u obviněného bylo dáno úmyslné zavinění, neboť od počátku činil konkrétní a cílené kroky k tomu, aby se obohatil na úkor podílníků zrušeného podílového fondu. Krajský soud vycházel především ze skutkových zjištění, že obviněný „... věděl, jaký je majetek fondu, … věděl, že drtivou většinu majetku představují peníze na účtu, … že po dobu několika měsíců, … je majetek prakticky neměnný … , taktéž znal počet existujících podílových listů et cetera. … obžalovaný po delší dobu věděl, že podíl na majetku fondu bude představovat částku přibližně 1.160,- až 1.170,- Kč, to vše při vědomí reálné neměnnosti této sumy, … Přes uvedené, jeden měsíc před dobou, kdy měl započít s výplatou podílů, rozeslal podílníkům uvedenou nabídku a Smlouvu o úplatném postoupení pohledávek, aniž by podílníky informoval právě o době započetí výplaty a skutečné hodnotě připadající na jeden podíl“. Dále konstatoval, že „... zatímco nabídka v záhlaví obsahuje označení O. i. s., a. s., včetně uvedení sídla, a je podepsána obžalovaným, přičemž u podpisu je uvedeno „předseda představenstva O. a. s.“, … ve Smlouvě je již obžalovaný veden jako fyzická osoba (postupník), s uvedením adresy trvalého bydliště a rodného čísla“.
Soud prvního stupně vycházel z výpovědí celé řady svědků, a to členů představenstva či dozorčí rady O. i. s., a. s., (např. M. S., Ing. M. S., Ing. R. N., J. S., Č. Š., Ing. D. K.), zaměstnanců Komise pro cenné papíry a Č. s., a. s., (Mgr. J. T., Mgr. J. G.), a zejména podílníků O. i. s., a. s., případně osob, které s nimi nebo za ně jednaly a shledal, že to byl právě obviněný, kdo přes objektivní informace o minimální výši a termínu výplaty na jeden podílový list, jednal na úkor podílníků O. i. s., a. s., neboť hodlal podílníky zkrátit o částku nejméně 860,- Kč z jednoho podílového listu. Následně mínil nabyté pohledávky uplatnit, čímž by inkasoval skutečné hodnoty podílových listů a o rozdíl se tak fakticky obohatil. Obviněný proto podle nalézacího soudu tímto jednáním chtěl celkem 335 podílníkům způsobit škodu v celkové výši 2.448.420,- Kč, k čemuž však následně nedošlo.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné a sám přesvědčivě reagoval na námitky obviněného zpochybňující jeho úmyslné zavinění, které jsou v podstatě shodné s těmi, jež byly uplatněny i v rámci dovolání. Podle soudu druhého stupně „... obžalovaný si byl tedy vědom … povinnosti vypořádat veškeré pohledávky a závazky podílového fondu do jednoho měsíce od provedení vypořádání, které proběhlo dne 24. 9. 1999 a vyplatit podíly všem jednotlivým podílníkům podílového fondu. Sám stanovil datum vypořádání dne 24. 9. 1999. Toto datum zmínil i v samotné nabídce jako poslední den akceptace smlouvy o postoupení pohledávky. … poškozeným na počátku záměrně zapřel, že po tomto datu jim bude vyplacena částka několikanásobně vyšší. Bezprostředně před dobou, kdy mělo dojít k vyplacení podílníků, tyto oslovil s nabídkou, po předložení klamavých údajů, za současného zamlčení podstatných skutečností o okamžiku a hodnotě jednotlivých podílů, které mají být vyplaceny“. Zdůraznil, že obviněný „… se pokusil od podílníků vylákat prostřednictvím smlouvy o úplatném postoupení pohledávek samotnou hodnotu podílových listů tak, aby v okamžiku, kdy mělo dojít k vyplacení podílů, tento nárok v celém rozsahu mohl realizovat“ (srov. strany 22 a 23 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Těmito závěry se soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, které směřovaly právě vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu na jeho straně. Argumentace obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu je nepřípadná, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která evidentně svědčí o přímém úmyslu obviněného podle §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení dovolací námitky obviněného, v jejímž rámci zpochybnil naplnění objektivní stránky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. z toho důvodu, že nemohl zamlčet veřejně přístupné informace, neboť hodnota majetku připadající na jeden podílový list a splatnost pohledávky za O. i. s., a. s., z titulu zrušení O. o. p. f. byly údaje obecně zjistitelné, a to i samotnými poškozenými.
Na tato tvrzení obviněného přiléhavě reagoval soud druhého stupně, který konstatoval, že „... investování prostřednictvím podílových listů je způsob podnikání určený pro nejširší okruh investorů, u nichž se nepředpokládá, že by byli schopni se odborně zabývat fungováním kapitálového trhu. … z převážné většiny se stali poškození podílníky OPF na základě „kupónové privatizace“, jež byla určena právě pro široké spektrum občanů, převážně laiků. Obžalovaný nemohl proto očekávat, že tito laikové budou schopni reálně sledovat vývoj v OPF a sami zjistit, že vůbec došlo ke zrušení OPF a jaké tím nastaly zákonné i konkrétní podmínky pro vyplacení vypořádací hodnoty podílových listů, z hlediska jednotlivých lhůt a výše majetku připadajícího na podílový list. Právě pro takové účely byly v zákoně o investičních společnostech zdůrazněny podmínky ochrany zájmu podílníků“ (srov. stranu 20 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát uvedl (srov. například usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003), že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený byl schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak byl ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověřil buď vůbec, nebo tak neučinil včas. Uvedený obecný závěr je pak možné plně uplatnit i v posuzované věci.
Ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů plyne, že obviněný z titulu své funkce předsedy představenstva O. i. s., a. s., disponoval objektivními a vyčerpávajícími informacemi o majetku fondu, počtu podílových listů, znal termín výplaty podílů a měl přístup k neveřejně přístupným informacím o majitelích podílových listů. Těchto okolností využil k tomu, aby dne 6. 9. 1999 písemně kontaktoval 335 podílníků vlastnících 2.847 kusů podílových listů s nabídkou na odkoupení pohledávky za odkupní cenu ve výši 300,- Kč v termínu do 24. 9. 1999, třebaže k výplatě skutečného podílu ve výši nejméně 1.180,- Kč mělo dojít ve dnech od 6. 10. do 6. 11. 1999. Soudy obou stupňů proto dospěly ke správnému závěru, že obviněný neposkytl jednotlivým podílníkům ucelené informace, nabídl jim k výplatě pouze cca 26% hodnoty podílu, takže v případě realizace tohoto záměru by se obohatil o částku ve výši 2.448.420,- Kč.
Dovolateli lze ovšem přisvědčit v tom, že použitá právní kvalifikace jeho jednání má obchodně právní základ, což mimo jiné znamená, že trestněprávní posouzení je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V projednávané věci však porušení obchodních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti.
Tento závěr nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu, který opakovaně připomněl, že princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (srov. jeho nález ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004).
Konkrétní posuzovaný případ rozhodně není v rozporu s požadavky vyslovenými Ústavním soudem. Jednání obviněného evidentně nemůže být v obchodním řízení posouzeno pouze jako závazkově právní vztah, proto trestněprávní postih obviněného nelze považovat za nepřiměřený či nesprávný.
Skutek obviněného byl správně posouzen jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud obviněný ve svém podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl (zřejmě ještě před rozhodnutím o dovolání) o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná