ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.846.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 846/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného A. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 5 To 25/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 5 To 25/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný A. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 46 T 9/2007, uznán vinným, že:
„dne 18. 4. 2007 v době kolem 20.30 hodin v B., v koupelně bytu, v úmyslu usmrtit napadl svou sestru M. B., tím způsobem, že ji nejprve udeřil kovovou částí kladiva do temene hlavy a tlačil ji svým tělem do vany s vodou, následně se snažil kladivem vést proti tělu poškozené další údery se slovy, že poškozenou zabije, přičemž poškozená zabránila dalším ranám tím, že rukou kladivo zachytila, kdy při přetahování o ně se obžalovaný s poškozenou dostali do chodby bytu, v průběhu napadení poškozená volala o pomoc, čemuž se obžalovaný snažil zabránit tím, že poškozené zakrýval ústa svou rukou a opakoval, že ji zabije, následně pod vlivem křiku a bušení obyvatel domu na dveře obžalovaný útoku zanechal, a z místa napadání utekl, poškozené se podařilo odemknout vstupní dveře bytu a utéci na chodbu domu, a svým jednáním způsobil poškozené zejména tržnězhmožděné poranění temene hlavy o délce cca 4 cm a zhmoždění krční páteře a dále drobné oděrky, kdy si musel být vědom, že při použitém nástroji a místě kam útočil může nastat smrtelný následek, přičemž k závažnějšímu zranění nedošlo jen proto, že se poškozená útoku ubránila“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené O. z. p. z. b., p. a s., způsobenou škodu ve výši 10.872,- Kč.
Rozsudek soudu prvého stupně napadli odvoláními obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 5 To 25/2008, tak, že zatímco v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, v bodě II. odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný (dále případně též „dovolatel“) s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. O. A. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávné hmotné právo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, které podle jeho mínění řeší věc prakticky totožnou s projednávaným případem, avšak právní kvalifikace jednání pachatele užitá ve zmiňované trestní věci je výrazně mírnější. Zdůraznil, že v dané věci v důsledku vystupňovaného afektu měl podstatně snížené ovládací schopnosti, a proto nelze brát jeho výhrůžku zabitím poškozené zcela vážně. Duševní stav, ve kterém se nacházel, si žádným způsobem sám nepřivodil a tímto byla zásadním způsobem ovlivněna jeho vůle, jejíž zaměření na způsobení závažnějšího následku je nezbytným předpokladem pokusu trestného činu. Obviněný připustil, že aktuální situaci vyhodnotil chybně, to však vzhledem ke svému duševnímu stavu a mentálním možnostem. Následek v podobě lehkého zranění poškozené ukazuje, že nemohlo jít o žádný intenzívní útok. Dále namítl, že nebyly zohledněny jeho tělesné proporce; při své tehdejší váze cca 180 kg použil v podstatě minimální intenzitu útoku, než jakou byl ve skutečnosti schopen vyvinout. Rovněž zdůraznil hmotnost jím užitého kladiva 676,5 g, což dal do kontrastu s hmotností kladiva 1,9 kg ve shora označeném rozhodnutí. Jelikož popřel úmysl způsobit poškozené smrt, má za to, že je nutné zjišťovat jeho úmysl způsobit závažnější následek jen na podkladě nepřímých důkazů. Jedná se zejména o použitý útočný nástroj, intenzitu útoku, způsob jeho provedení, následek atd. Obviněný svou argumentaci uzavřel tím, že vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem nelze dospět spolehlivě a bez všech pochybností k závěru, že v konkrétním případě mu byl prokázán úmysl způsobit poškozené smrt.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky obou soudů zrušil a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám rozsudkem tak, že jej uzná vinným spácháním pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a uloží mu nový přiměřený trest.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek považuje dovolání za přípustné. Zdůraznila, že k posouzení duševního stavu obviněného byly vypracovány tři znalecké posudky, včetně revizního posudku ústavu. Odkázala na jeho závěry, že obviněný v době trestného jednání netrpěl forenzně závažnou duševní poruchou, psychózou; projevila se u něj smíšená porucha osobnosti s histriónskými, impulsivními, anetickými a schizoidními rysy. Rozpoznávací schopnosti obviněného byly plně zachovány, ovládací byly pouze lehce sníženy. Závěr soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., označila za správný. Připomněla, že dovolatel svou sestru M. B. napadl údery kladiva, následně ji svým tělem tlačil do vany s vodou a útok provázel slovními výhrůžkami, že ji zabije. Navíc ve svém jednání pokračoval i přes aktivně projevenou obranu poškozené a její volání o pomoc. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že délka a způsob útoku, jeho intenzita a opakování ran za použití závažné zbraně směřující na hlavu poškozené svědčí o úmyslu obviněného svou sestru usmrtit. Tvrzení dovolatele, že se jednalo o jeden úder kladivem, považuje provedeným dokazováním za vyvrácené. Dospěla proto k závěru, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně označila dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel uplatnil důvod dovolání obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.
V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou relevantní. Jestliže obviněný především namítl, že zjištěný skutek měl být s ohledem na subjektivní stránku jeho jednání posouzen pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., a nikoli jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., jde o námitku právního charakteru a tedy pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je opodstatněné, a protože bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní.
K tomu je ovšem nejprve v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Naproti tomu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Pokusem trestného činu se podle §8 odst. 1 tr. zák. rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., nebo o pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka jednání pachatele, tedy k jakému následku jeho úmysl směřoval; právě zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití odpovídající právní kvalifikace. Zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným; toto ustanovení trestního zákona chrání lidský život. Stejně tak úmyslným je ovšem i trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., jehož objektem je lidské zdraví.
Obecně platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu srov. například rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Pohnutka (motiv) charakterizuje subjektivní stránku trestného činu. Přichází v úvahu pouze u úmyslných trestných činů a má pro stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost podstatný význam. Bez zjištění pohnutky by byl skutkový základ rozhodnutí neúplný.
Soudy obou stupňů vyloučily, že by bylo možné jednání obviněného kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., neboť shledaly, že jeho úmysl směřoval k usmrcení poškozené. Právě tento úmysl je vedl k závěru, že je na místě právně kvalifikovat jednání obviněného jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu, resp. jeho pokusu, je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z této skutkové věty se podává, že obviněný „… v koupelně bytu, v úmyslu usmrtit …, napadl svou sestru M. B., tím způsobem, že ji nejprve udeřil kovovou částí kladiva do temene hlavy a tlačil ji svým tělem do vany s vodou, následně se snažil kladivem vést proti tělu poškozené další údery …, poškozené zakrýval ústa svou rukou a opakoval, že ji zabije, … a svým jednáním způsobil poškozené zejména tržnězhmožděné poranění temene hlavy o délce cca 4 cm a zhmoždění krční páteře a dále drobné oděrky, … přičemž k závažnějšímu zranění nedošlo …“.
Takové skutkové a na ně navazující právní závěry soudu se však bezezbytku nekryjí s úvahami rozvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku.
Soud prvého stupně v daných souvislostech uvedl, že obviněný „… po návštěvě umírajícího otce v nemocnici a po vyslechnutí telefonických hovorů své sestry, poškozené M. B. s ošetřující lékařkou a následně sociálními pracovnicemi směřujícími k umístění jeho a matky mimo dosavadní bydliště (do příslušných ústavů, zařízení) …“ se dopustil jednání popsaného ve výroku jeho rozhodnutí. Útok vůči poškozené spočíval v tom, že „… jednak úderem vedeným značnou silou, předmětem schopným působit důrazněji, do hlavy, tedy do míst, kde jsou uloženy důležité orgány (mozek) a jednak tlakem v úmyslu ponořit ji do vany plné vody. Právě s ohledem na intenzitu úderů a stejně tak charakter použité zbraně (předmětu, kterým udeřil – kladiva) a místa kam úder směřoval si musel být, byť jen v případě napadení kladivem, vědom možného následku …“ (srov. strany 7 a 9 jeho odůvodnění).
Takové úvahy nevyznívají příliš přesvědčivě a neodpovídají ani provedeným důkazům, jejichž obsah soud zmínil v předchozí části odůvodnění. Tak např. na straně 4 citoval výpověď poškozené M. B., která mj. uvedla, že „… šla proto do koupelny, kde ji obžalovaný napadl a to jednak úderem kladiva, který ztlumila, když si hlavu chránila pravou rukou a poté se ji snažil natlačit do vany, která byla plná vody …, … Opakovaně se ji snažil udeřit kladivem a uváděl, že ji zabije, že nechce nikam jít. Proto držela kladivo a snažila se utéct do předsíně a volat o pomoc. Obžalovaný se ji snažil umlčet, dával jí ruku na pusu, … Snažila se otevřít vchodové dveře, ale tyto byly zamčené a klíč zde nebyl. Poté, co ji uslyšeli sousedé, začali bouchat do dveří, tak se obžalovaný lekl a utekl za matkou, kdy kladivo jí zůstalo v rukou. Poté co obžalovaný utekl, běžela za ním, neboť tam byly klíče, které si v pokoji u matky vzala, kdy zároveň zde zanechala kladivo a po odemčení z bytu utekla. … Úder obžalovaného popisovala jako silný s rozmachem, směřující na hlavu, kdy jej ovšem zachytila“.
Nalézací soud dále uvedl, že „… obžalovaný se uvedeného trestného jednání dopustil v mimořádné situaci, kdy mu umíral otec, na kterého byl s ohledem na svůj zdravotní stav výrazným způsobem fixován, kdy tento ve zvýšené míře zajišťoval uspokojování jeho základních potřeb. Pro obžalovaného s ohledem na jeho enormní obezitu a s ní spojená onemocnění se jednalo o určující osobu pro jeho život. … obžalovaný jednal v afektu, … jeho jednání souviselo s nutností řešit stávající situaci vyvolanou umíráním otce, kdy jeho představa řešení se nekryla se stavem, který hrozil nastat a tomuto se snažil v rámci svých osobnostních struktur zabránit. … soud musel přihlédnout i ke skutečnosti, že … trestné jednání dospělo do stádia pokusu, který zanechal na zdraví poškozené relativně minimální následky. Je zjevné, že poměry pachatele … ovlivnily i okolnosti případu, tedy jeho faktické jednání.“ (srov. stranu 14 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud se s právní kvalifikací skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. ztotožnil, a to včetně závěru o úmyslu obviněného způsobit smrt poškozené podle §4 písm. a) tr. zák. K tomu uvedl, že „… k závažnějším následkům nedošlo výlučně z důvodu obrany samotné poškozené, (soud) … nepřehlédl i slovní výhrůžky obžalovaného, kterými provázel svůj útok, ze kterých … vyplývalo, že záměrem obžalovaného bylo usmrtit poškozenou. … obžalovaný jednal v úmyslu přímém poškozenou usmrtit ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., přičemž motivem jeho jednání pak byla nespokojenost se způsobem řešení rodinné situace, která se přímo a závažným způsobem dotýkala jeho osoby ze strany poškozené M. B., přičemž obžalovaný takto jednal impulzivně v rámci svých osobnostních dispozic agresí zaměřenou na odstranění subjektivně ohrožujícího objektu ve výrazně stresové situaci“ (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku). Úmysl obviněného způsobit poškozené smrt dokládal zjištěním, že „… napadl poškozenou … nejprve úderem kladivem, přičemž následně se snažil vést tímto kladivem proti tělu poškozené i další údery a ještě ji svým tělem tlačil do vany s vodou, přičemž svůj útok provázel slovními výhrůžkami, že poškozenou zabije a ve svém jednání pokračoval i přes aktivně projevenou obranu poškozené a její volání o pomoc“ (srov. stranu 7 odůvodnění jeho rozsudku). Při přezkoumávání výroku o trestu uvážil, že „… obžalovaný jednal do určité míry promyšleně, útok vedl více mechanismy, přičemž se snažil překonat obranu poškozené opakovaně … k ukončení jeho útoku došlo až poté, co se poškozené podařilo z bytu uprchnout“ (srov. stranu 9 odůvodnění jeho rozsudku).
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se právním posouzením chování obviněného sice zabývaly, ne však s potřebnou pozorností a způsobem, který by bylo možné akceptovat. Stranou svých úvah ponechaly především celkové zhodnocení situace na místě činu a konkrétního jednání obviněného, zejména pak otázky, zda v důsledku popsaného fyzického útoku obviněného reálně hrozilo usmrcení poškozené a zda ke způsobení takového následku směřoval úmysl obviněného.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.)
Závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k usmrcení poškozené soudy opřely jen o paušální a nekonkrétní odkaz na charakter použité zbraně – kladiva, jehož rozměry a hmotnost nebyly při rozhodování zohledněny, a to právě ve vztahu k možnému následku. Stejně tak mimo jejich pozornost zůstaly rozměry interiéru, kde k napadení došlo – v koupelně o rozměrech 165 x140 cm a chodbě bytu šíře 100 cm a délky 347 cm. V kontextu této omezené plochy nebyly hodnoceny fyzické proporce obviněného, který v té době vážil cca 180 kg a měřil 178 cm, oproti poškozené, která měla hmotnost 77 kg při výšce 177 cm. V neposlední řadě z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, zda a případně jaká konkrétní okolnost zabránila obviněnému za výše popsaných podmínek dokončit trestný čin vraždy, pokud incident proběhl mezi obviněným a poškozenou v uzamčeném bytě a bez přítomnosti dalších osob (s výjimkou jejich nepohyblivé matky), navíc za situace, že poškozená byla schopna (přes evidentní fyzickou převahu obviněného) zmocnit se během potyčky zbraně (kladiva), jímž obviněný vůči ní vedl útok, odnést kladivo do pokoje, dohledat klíče od vstupních dveří a byt opustit.
V souvislosti s tím je třeba akcentovat, že ze znaleckého posudku MUDr. M. V. z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, soudy obou stupňů zjistily, že u poškozené šlo ze soudně lékařského hlediska o zranění lehké s obvyklou délkou léčení jednoho až dvou týdnů (poškozená dokonce uvedla, že potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveno neměla). Pravděpodobnost vzniku těžkých až život ohrožujících poranění znalec dovodil z lokalizace útoku na hlavu poškozené a uvedl jejich demonstrativní výčet (srov. stranu 6 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, stranu 6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně ).
Podstatný vliv na hodnocení úmyslu obviněného nepochybně musí mít i závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie PhDr. M. L. – Š., která obviněného označila jako osobou „… nezralou, primitivně strukturovanou, infantilní, … (která) uplatňuje v jednání primitivní a nezralé motivy …, má sklon vnímat situace deformovaně, především pod vlivem emocí“ (č. l. 151 až 179, 365 spisu). Ze závěrů revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 412 až 452) vzaly soudy za prokázané, že v době spáchání trestného činu byla u obviněného složka rozpoznávací zachována, složka ovládací byla vlivem jeho osobnostní struktury nepatrně snížená.
Se zřetelem na tyto skutečnosti a svízelnou rodinnou situaci, ve které se obviněný aktuálně nacházel, však soudy prozatím blíže neobjasnily, na základě čeho bezvýhradně akceptovaly poškozenou tvrzenou vážnost verbálních výhrůžek obviněného. Stranou také ponechaly celkové zhodnocení situace, za které k předmětnému skutku došlo, tedy zda obviněný byl s ohledem na svou osobnostní výbavu vůbec schopen adekvátně vyhodnotit aktivity poškozené, zejména překotnost a radikálnost jí přijímaných opatření, jimiž se v dané chvíli cítil bezprostředně dotčen až ohrožen (obava z hrozícího vystěhování z bytu, v němž řadu let žil se svými rodiči, obava ze ztráty kontaktu nejen s umírajícím otcem, ale i s matkou, apod.).
Nejvyšší soud rozhodně nemíní zpochybňovat obecnou platnost úsudku, že úder kladivem do temene hlavy je útokem, z něhož může – za určitých okolností – hrozit i smrt. Avšak vztáhnout takový úsudek na konkrétní případ vyžaduje, aby byly pečlivě zváženy všechny okolnosti daného případu.
Uváží-li se, jakým způsobem a za jakých okolností byl útok obviněného proti tělu poškozené proveden, nevyznívá příliš přesvědčivě závěr soudů, že byl veden přímým úmyslem obviněného způsobit poškozené smrt. Výše popsaná a rozvedená stanoviska soudů obou stupňů nelze proto bezvýhradně přijmout a pochybnosti o jejich správnosti, jež vycházejí ze skutkových zjištění, je třeba vyřešit ve prospěch obviněného jakožto důsledek aplikace zásady in dubio pro reo.
Jak vyplývá z provedených důkazů, obviněný úmysl usmrtit poškozenou popřel. V takovém případě je třeba úmysl pachatele způsobit uvedený těžší následek zjišťovat na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu pak lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (srov. například rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., str. 230 a 231). Pro posouzení jednání jako pokusu má význam rovněž zhodnocení toho, jaké okolnosti a důvody pachateli zabránily v dokonání určitého trestného činu. Všechny uvedené rozhodné skutečnosti přitom musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku. Úmysl pachatele nelze proto dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (srov. rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na shora uvedenou argumentaci je zřejmé, že soudy obou stupňů při právním posouzení předmětného skutku nevzaly dostatečně a především komplexně v úvahu všechna rozhodná hlediska.
Výrok o vině obviněného pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., jak je obsažen v rozsudku Krajského soudu v Brně, proto nemůže obstát. V důsledku toho nemůže obstát ani napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, pokud jím byl uvedený výrok ponechán beze změny. V tomto směru je napadený rozsudek rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z důvodů shora rozvedených dospěl k závěru, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 5 To 25/2008, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatele. Proto z jeho podnětu tento rozsudek podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Po tomto výroku postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je tomu tak proto, že především tento soud jako soud druhého stupně měl odpovídajícím způsobem reagovat na výhrady obviněného uplatněné již v jeho odvolání, zabývat se všemi shora rozvedenými skutečnostmi, zejména pak subjektivní stránkou jednání obviněného a tomu odpovídající právní kvalifikací.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V současném stadiu řízení se sice nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále doplňovat, to však neznamená, že by tento soud nebyl povinen dokazování doplnit, pokud by se v průběhu dalšího řízení taková potřeba objevila. Povinností odvolacího soudu ovšem především bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je obviněný trestně stíhán, přesně jej vymezil a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
V intencích shora rozvedených úvah Nejvyššího soudu proto bude zejména zapotřebí, aby soud druhého stupně znovu a náležitě zhodnotil, zda jednáním obviněného došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., případně skutkové podstaty jiného trestného činu (v úvahu by mohla reálně přicházet právní kvalifikace jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.).
Dospěje-li soud druhého stupně opětovně k závěru o vině obviněného (ať už žalovaným, nebo jiným – mírnějším – trestným činem) a bude-li opět uvažovat o uložení odpovídajícího trestu, musí věnovat patřičnou pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Nakonec je třeba poznamenat, že rozhodnutí o vazbě obviněného, který se v době rozhodování dovolacího soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud učinil podle §265l odst. 4 tr. ř. v samostatném usnesení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná