ECLI:CZ:NS:2009:11.TCU.49.2009.1
sp. zn. 11 Tcu 49/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 29. července 2009 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministryně spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2008, v trestní věci vydání do ciziny A. A. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, sp. zn. 8 To 27/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, sp. zn. 8 To 27/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, se zrušují.
Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Generální prokuratura Ruské federace požádala dopisem ze dne 29. prosince 2008, č. 81/3-754-08, o vydání státního občana Ruské federace A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle §33 odst. 4 písm. ž), z) a §105 odst. 2 trestního zákona Ruské federace. Trestné činnosti se měl dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době na nezjištěném místě najal D. D. S., aby za úplatu zorganizoval vraždu I. V. M., ten pak v březnu roku 2002 zapojil do plánu I. I. Ch. s tím, že za odměnu ve výši 5 000,- USD najme vraha, poskytne mu informace o oběti, o místě jejího bydliště a dodá mu zbraň a střelivo, takto I. I. Ch. najal osobu jménem I. H. B., kterému dne 1. dubna 2002 předal zbraň, střelivo a klíč od domu, kde oběť bydlela. I. H. B. pak dne 4. dubna 2002 v 9.40 hod za účasti Ch. a S. oběť třemi výstřely do hlavy a oblasti hrudníku zastřelil v jejím domě. Následujícího dne pak S. vyplatil Ch. částku ve výši 3 500,- USD, z níž Ch. následně předal B. částku ve výši 2 000,- USD.
Předběžné šetření v řízení o přípustnosti vydání v této věci bylo zahájeno státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze již dne 11. 12. 2008 zadržením A. A. alias R. L. (č. 1. 3 spisu) na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu vydaného dne 19. 3. 2003 Federálním soudem Saveloskiy v Moskvě, Ruská federace (§394 odst. l, 2 tr. ř.). Státní zástupce poté dne 12. 12. 2008 podal u Městského soudu v Praze návrh na vzetí jmenovaného do předběžné vazby a soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 13. 12. 2008, sp. zn. Nt 475/2008. Stížnost A. A. proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že A. A. se na území České republiky dlouhodobě zdržoval pod falešnou identitou (jako R. L.) a na falešné osobní doklady.
Po provedeném předběžném šetření pak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 17. února 2009 pod sp. zn. 3 KZV 60/2008-82 u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání státního občana Ruské federace A. A. (dále také „obviněného”) k trestnímu stíhání do Ruské federace.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání ruského státního občana A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin vraždy, jehož se měl dopustit způsobem výše popsaným, není přípustné; z předběžné vazby byl obviněný propuštěn na svobodu. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že obviněný byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce, a to ve velitelské funkci, což zakládá důvodnou obavu, že by mohl být v Ruské federaci z tohoto důvodu vystaven pronásledování a jeho postavení v trestním řízení by tak bylo zhoršeno /§393 písm. 1) tr. ř./.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze včas stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 19. března 2009, sp. zn. 8 To 27/2009, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Ministryně spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2009) předložila dne 28. května 2009 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že soudy při rozhodování vycházely toliko z listinných důkazů předložených obhajobou, a to zejména z fotokopie potvrzení exilového parlamentu Čečenské republiky Ičkerie se sídlem ve Štrasburku, ze kterého se podává, že obviněný byl ve velitelské funkci příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce, což má podle názoru Městského soudu v Praze zakládat důvodnou obavu, že by mohl být v Ruské federaci pronásledován a jeho postavení v trestním řízení by mohlo být zhoršeno, aniž by jakkoli ověřily pravost obhajobou předložených listin a aniž by se zabývaly věrohodností těchto tvrzení. Soudy nadto v posuzovaném případě nevyčkaly avizovaného odůvodnění stížnosti státní zástupkyně a v důsledku toho ani nemohly vzít v úvahu skutečnosti v něm uvedené. Státní zástupkyně přitom podala stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze již v průběhu veřejného zasedání dne 10. března 2009. Písemné vyhotovení usnesení soudu jí bylo doručeno v pátek dne 13. března 2009, v pondělí dne 16. března 2009 pak státní zástupkyně faxem vyrozuměla soud, že podaná stížnost bude odůvodněna do deseti dnů, tj. do 23. března 2009. Městský soud v Praze však na odůvodnění stížnosti nevyčkal a již přípisem ze dne 10. března 2009 předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (spis byl stížnostnímu soudu doručen dne 17. března 2009). Vrchní soud pak v neveřejném zasedání dne 19. března 2009 rozhodl tak, že stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou zamítl. Odůvodnění stížnosti státního zástupce bylo soudu doručeno faxem dne 20. března 2009 (poštou pak dne 23. března 2009) a vyplývá z něj, že obviněnému žádné pronásledování z důvodu jeho účasti na čečenské válce nehrozí, neboť po jejím skončení byly v Ruské federaci vyhlášeny celkem tři amnestie (v letech 1997, 1999 a 2003) týkající se osob, které se zúčastnily první čečenské války. Obviněný žil na území Ruské federace až do roku 2002 a pro svou účast na tomto konfliktu nebyl ruskými orgány nikdy vyšetřován. Území Ruské federace opustil zcela legálně, pod svou vlastní identitou. O tom, že se necítil ze strany ruských orgánů ohrožen pak svědčí i to, že o azyl na území České republiky požádal až poté, co byl v projednávané věci vzat do předběžné vazby. Soudy tak v posuzovaném případě neshromáždily objektivní podklady pro závěr, že obviněnému A. hrozí v případě vydání do Ruské federace porušení jeho základních lidských práv a svobod a nesplnily tak svou povinnost zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní pak nedostál své přezkumné povinnosti, když pochybení soudu prvního stupně nenapravil. Soudy nerespektovaly ani přechodná ustanovení zákona č. 457/2008 Sb., a to konkrétně čl. II. odst. 1, když nepřípustnost vydání obviněného odůvodnily poukazem na ustanovení §393 písm. 1) tr. ř. ve znění účinném po 1. lednu 2009, ale podle citovaného přechodného ustanovení měly v řízení zahájeném dne 11. prosince 2008 postupovat podle trestního řádu účinného před 1. lednem 2009. Ministryně spravedlnosti ve svém opravném prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal shora uvedené námitky ministryně spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze přisvědčit.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (např. podle Evropské úmluvy o vydávání — sdělení č. 549/1992 Sb.), ale zabývat se musí rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. OS 534/2006). Soud tak musí mimo jiné zvažovat rovněž závazky, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv. V posuzovaném případě (když soud rozhoduje o přípustnosti vydání obviněného do ciziny) přichází v úvahu zejména závazky z Úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) nebo Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.).
Samozřejmě je pak zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána.
V posuzovaném případě se ovšem soud prvního stupně věcí z tohoto pohledu dostatečně nezabýval a své rozhodnutí založil výlučně na tvrzeních obhajoby o možném pronásledování obviněného z důvodu jeho příslušnosti ke skupině účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce, aniž by podklady předložené obhajobou jakkoli ověřil a neopatřil si ani žádné další podklady k posouzení těchto otázek, když si nevyžádal v úvahu přicházející zprávy např. ministerstva zahraničních věcí, ministerstva vnitra, nevládních institucí nebo zastupitelského úřadu. Opravný prostředek ministryně spravedlnosti proto zcela důvodně soudům vytýká nerespektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Z obsahu spisu se dále podává, že v rámci řízení o přípustnosti vydání se soud prvního stupně v podstatě vůbec nezabýval obsahem zpráv poskytnutých dožadujícím státem, tj. Ruskou federací, nezaujal k nim žádné stanovisko a nehodnotil je tak, jak to předpokládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy závěr o nepřípustnosti vydání A. A. v zásadě opřely jen o tvrzení vydávané osoby a tomu korespondující obsah sdělení „Parlamentu Čečenské republiky Ičkerie” ze dne 3. 1. a 5. 1. 2009 (č. 1. 98 a 100) ohledně účasti A. A. v tzv. první čečenské válce v létech 1994-1996 a že z tohoto důvodu by mohl být na území Ruské federace vystaven pronásledování a že by tato skutečnost mohla také zhoršit jeho postavení v trestním řízení.
V této souvislosti však soudy nevěnovaly žádnou pozornost tomu, že po skončení tzv. první čečenské války (tj. v roce 1996) se A. A. po dobu více jak šesti let nacházel na území Ruské federace, aniž by z obsahu spisu vyplývalo, že by byl nějakým způsobem postihován za svou účast v této válce. Naopak z extradičních materiálů se podává, že v dubnu 2002 vycestoval na svůj cestovní pas a pod svým pravým jménem (tj. A. A.) na Kypr (č. 1. 103 spisu) a že dne 2. května 2002 se za stejných okolností vrátil zpět do Ruské federace. Podle sdělení Federální migrační služby Ruska ze dne 17. 12. 2008 došlo u něj dne 3. 6. 2002 k výměně jeho cestovního pasu (vydaného ještě za existence bývalého SSSR) za nový cestovní pas, a to opět na jméno A. A. Jmenovaný se až do konce roku 2002 zdržoval na území Ruské federace a teprve v roce 2003 přicestoval do České republiky, a to již na falešné doklady a pod falešnou identitou (jako R. L.). Po dobu dalších více jak pěti let se pak pod nepravou identitou zdržoval na území České republiky, aniž požádal o azyl, resp. o poskytnutí mezinárodní ochrany, a učinil tak až dne 29. 12. 2008 po svém vzetí do předběžné vazby. Těmito skutečnostmi se soudy nezabývaly a tak nelze ani zjistit jak na tato fakta nahlížely. Je ovšem evidentní, že je nijak nehodnotily v rámci učiněného závěru o tom, že vydávané osobě hrozí na území Ruské federace pronásledování za účast v čečenské válce a že proto je reálná i hrozba zhoršení jeho postavení v trestním řízení konaném na území Ruské federace. S ohledem na výše uvedené jsou takové závěry soudů přinejmenším předčasné.
Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, pak tyto zmíněné nedostatky, jimiž bylo zatíženo meritorní rozhodnutí Městského soudu v Praze, neodstranil, když stížnost státní zástupkyně proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze zamítl jako nedůvodnou s tím, že státní zástupkyně stížnost podanou proti usnesení soudu prvního stupně nijak neodůvodnila, a proto není zřejmé, se kterými závěry soudu prvního stupně se neztotožnila.
Jen na okraj, v souladu se stanoviskem ministryně spravedlnosti, Nejvyšší soud poznamenává, že postup soudů ve vztahu ke stížnosti státní zástupkyně podané podle §397 odst. 2 tr. ř. lze v posuzovaném případě označit přinejmenším za poněkud nestandardní. Z trestního řádu (§397 odst. 2 tr. ř., §141 a násl. tr. ř.) sice nevyplývá žádná lhůta, kterou je potřeba poskytnout stranám pro účely odůvodnění podané stížnosti, z povahy věci ale vyplývá, že musí jít o lhůtu přiměřenou, tj. takovou, která stranám umožní shromáždit potřebné podklady pro její odůvodnění, ale která je zároveň v souladu s požadavkem na co nejrychlejší projednání trestní věci, zvláště jde li o věc vazební (§2 odst. 4 tr. ř.). V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, stížnost již v rámci veřejného zasedání dne 10. března 2009 (protokol na č. 1. 68). Bezprostředně po doručení opisu citovaného usnesení (dne 13. března 2009) státní zástupkyně faxem (dne 16. března 2009) vyrozuměla Městský soud v Praze, že odůvodnění stížnosti bude soudu předloženo ve lhůtě do deseti dnů, tj. do 23. března 2009, a to vzhledem k nutnosti získání dalších relevantních informací. Takovou lhůtu přitom nelze, a to i s ohledem na větší náročnost získání relevantních podkladů ve věcech právního styku s cizinou, považovat za nijak nepřiměřenou. Soud prvního stupně přesto avizovaného odůvodnění stížnosti nevyčkal a spis společně se stížností předložil již dne 10. března 2009 Vrchnímu soudu v Praze. Vrchnímu soudu byl spis doručen dne 17. března 2009 a již dne 19. března 2009 (tj. za dva dny) tento soud rozhodl napadeným usnesením pod sp. zn. 8 To 27/2009 tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, což v podstatě odůvodnil tím, že nebyla odůvodněna (,,...že pro absenci odůvodnění stížnosti není jasné, se kterými závěry soudu prvního stupně se státní zástupkyně neztotožňuje a z jakých důvodů.“). Odůvodnění stížnosti státní zástupkyně přitom bylo soudu doručeno (nejpozději) dne 23. března 2009, tj. deset dnů od doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení. Je tedy zřejmé, že oba soudy zřetelně věděly o tom, že státní zástupkyně hodlá podanou stížnost odůvodnit a že v tomto směru vyvíjí potřebnou aktivitu.
Městský soud pak také pochybil, pokud své rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení §393 písm. 1) tr. ř. Jak ve svém opravném prostředku správně podotkla ministryně spravedlnosti, citované ustanovení bylo do trestního řádu zavedeno zákonem č. 457/2008 Sb. s účinností od 1. ledna 2009. Z přechodných ustanovení zákona, a to konkrétně z čl. II odst. 1 pak vyplývá, že řízení o vydání do ciziny zahájená před dnem nabytí účinnosti zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; na odložení vydání, dočasné předání, předběžnou a vydávací vazbu se i v těchto řízeních použijí ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Jinak řečeno, v posuzovaném případě řízení zahájené dnem 11. prosince 2008 mělo být dokončeno podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do 1. ledna 2009, a odkaz na §393 písm. 1) tr. ř. tak byl po formální stránce nesprávný. Ovšem jak již bylo výše uvedeno, z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (viz shora citovaná rozhodnutí) jednoznačně vyplývá, že soudy i bez ohledu na případnou absenci zákonné úpravy byly povinny i před 1. 1. 2009 zabývat se existencí okolností zakládajících nepřípustnost vydání, tj. těch okolností, které jsou nyní zakotveny např. v ustanovení §393 písm. 1) tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, sp. zn. 8 To 27/2009, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení si soud opatří další, výše již naznačené, podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání A. A. do Ruské federace, popřípadě provede i další potřebné dokazování (např. výsledkem řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, obsahem materiálů přiložených ke stížnosti státní zástupkyně) a poté provedené dokazování zhodnotí v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a vytvoří si tak lepší předpoklady pro posouzení, zda v posuzované věci jsou splněny všechny právní podmínky pro rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání A. A. do Ruské federace.
Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že pokud obviněného, který byl propuštěn z předběžné vazby na svobodu, by se nepodařilo zajistit pro účely vydávacího řízení (např. proto, že již opustil území České republiky), soud by nemohl rozhodovat o přípustnosti nebo nepřípustnosti jeho vydání, ale s ohledem na absenci objektivních podmínek by musel být návrh státního zástupce na jeho vydání zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 11 Tcu 4/2007, dostupné z: http://www.nsoud.cz ), dále č. 26/1996 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík