ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1103.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1103/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání obviněného M. H. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2008, sp. zn. 8 To 98/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město, pod sp. zn. 33 T 112/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 T 112/2006, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
1) v Plzni dne 21. 7. 2006 v době kolem 02.00 hodin na A. t. u zastávky trolejbusu před obchodním domem T. ve směru do centra přistoupil ke zde sedícímu L. K., začal mu nadávat do feťáků a tahat za vlasy takovou intenzitou, že poškozený upadl na zem na kolena, přičemž po něm požadoval vrácení dluhu a když poškozený dluh popřel, vyzval jej k vydání mobilu s tím, že jej nechá být pokud jeho výzvě vyhoví, na to mu poškozený vydal mobilní telefon zn. Sony Ericsson K300i v hodnotě 2 756 Kč.
2) v Plzni dne 21. 7. 2006 bezprostředně po jednání popsaném v bodě 1) pohrůžkou dalšího fyzického napadení a zabití požadoval po poškozeném L. K., aby jednání popsané v bodě 1) nikomu neoznamoval.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud Plzeň - město napadeným usnesením ze dne 31. března 2008, sp. zn. 8 To 98/2008, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku setrval na své dosavadní obhajobě uplatněné již v průběhu předchozího řízení, když namítl, že se nedopustil skutků, kladených mu za vinu. Z provedených důkazů nelze dovozovat, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve výroku a odůvodnění soudních rozhodnutí. Jednání obviněného ve skutečnosti spočívalo toliko v běžném komentování aktuálního vzhledu poškozeného, při němž obviněný „konečky prstů zachytával o vlasy poškozeného“. Nešlo o nátlak, jehož cílem bylo vydání mobilního telefonu. Rovněž sám poškozený hodnotil komentáře obviněného jako normální (s přihlédnutím k běžně užívanému slovníku této věkové skupiny). Výpovědi svědků nelze považovat za věrohodné, když se na nich výraznou měrou podílelo pravděpodobné ovlivnění alkoholem (jen sám poškozený vypověděl, že před předmětnou událostí požil přibližně půl litru až litr vína) a též poměrně značný časový odstup od popisované události (přibližně jeden a půl roku). Věrohodná není ani výpověď poškozeného, který (na rozdíl od obviněného) vypovídal od počátku rozporně. Jeho výpověď ze dne 28. listopadu 2007 potom podle názoru dovolatele hraničí se znevažováním trestního řízení a křivou výpovědí. Výpověď poškozeného mohla být nemalou měrou ovlivněna také jeho psychickými potížemi (depresemi a výpadky paměti), s nimiž byl hospitalizován a léčí se s nimi i ambulantně (poškozený přitom trpěl těmito potížemi už před předmětnou událostí). Soudům se také nepodařilo prokázat, zda poškozený vydal obviněnému mobilní telefon dobrovolně jako zástavu nebo protihodnotu svého dluhu nebo jej vydal na podkladě výhružek obviněného. Motivem poškozeného k podání trestního oznámení přitom mohlo být i ospravedlnění „ztráty“ (odevzdání mobilního telefonu obviněnému) mobilního telefonu před rodiči. Protože jeho jednání nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud sám nerozhodne o zproštění obviněného podle §265m odst. 1 tr. ř., zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a případně též rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že jeho argumentace neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle §256b odst. 1 tr. ř. Dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Soudy v posuzovaném případě založily svá skutková zjištění na rozboru provedených důkazů a odvolací soud se beze zbytku vypořádal též s namítanou nevěrohodností poškozeného (str. 2 - 3 napadeného usnesení). Bez jakýchkoli pochybností bylo prokázáno, že obviněný užil proti poškozenému fyzické násilí (cloumal jej za vlasy) a pohrozil mu jeho pokračováním, čímž jej přiměl k vydání jeho mobilního telefonu, a naplnil tak skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. Údajný úmysl obviněného užívat mobilní telefon poškozeného pouze přechodně není rozhodující. V posuzované věci se nejedná o případ, kdy by skutková zjištění a právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu (ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu). Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání není obsažena jediná námitka směřující proti vadné právní kvalifikaci činu obviněného. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z výpovědi poškozeného L. K. a částečně též ze svědecké výpovědi M. S. Pokud jde o obviněným zpochybňovanou věrohodnost poškozeného L. K., soudy se i touto otázkou velmi důkladně zabývaly (str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2 napadeného usnesení odvolacího soudu) a dospěly k závěru, že jeho věrohodnost nebyla nijak oslabena (poškozený opakovaně potvrdil podstatné skutečnosti rozhodné pro závěr soudu o tom, že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže a trestného činu vydírání). Soudy potom na podkladě provedených důkazů dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného (str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 2-3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je tedy zřejmé, že se ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, I. ÚS 4/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík