ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1463.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1463/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání obviněného V. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, sp. zn. 9 To 176/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 50/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 44 T 50/2007, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil společně s obviněným M. K., a byl mu za to uložen trest vyhoštění na dobu osmi let.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 20. 8. 2006 v době kolem 22.00 hodin v P. v nouzové stavbě ul. B., vstoupili do neuzamčeného pokoje obývaného poškozeným D. T. A., kterého nejprve probudili a ihned na to mu obžalovaný M. K. začal vyhrožovat zabitím s tím, že v ruce svíral kuchyňský nůž s dřevěnou střenkou a zubatou čepelí o délce 13 cm, kterým výhružně pohyboval u krku poškozeného, přičemž následně začal po poškozeném požadovat vydání 500 euro a vzápětí cestovní pas, kdy obžalovaný V. P. stál po celou dobu v jeho bezprostřední blízkosti.
O odvolání obviněných V. P. a M. K. a o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 10. června 2009, sp. zn. 9 To 176/2009, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy posuzovaný skutek nesprávně posoudily, když při hodnocení důkazů nevzaly v potaz tvrzení obviněného a bezdůvodně se přiklonily k výpovědím poškozeného a svědků K. A., Y. a Y. Podle názoru obviněného provedené důkazy v posuzovaném případě netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu a není z nich možno dovodit jediný závěr o jeho vině posuzovanými trestnými činy. Způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, neodpovídá relevantním ustanovením trestního řádu (§2 odst. 6) a rozhodnutí soudů v tomto směru nejsou řádně odůvodněna (§125 tr. ř.). Obvinění poškozeného nijak nenapadli, ani mu nevyhrožovali. Do jeho pokoje vstoupili proto, že si chtěli vyjasnit situaci okolo údajného obtěžování jejich společné známé. Po celou dobu jejich přítomnosti v pokoji poškozeného byl dovolatel pasivní, spoluobviněného K. nijak nepodporoval a do jeho jednání nezasahoval. Při hodnocení věrohodnosti výpovědí slyšených osob soudy nepřikládaly náležitou váhu skutečnosti, že se obvinění měli svého jednání dopustit v ubytovně, která je téměř celá obsazena občany bulharské národnosti. Bylo by tedy přinejmenším riskantní některého jejího příslušníka zastrašovat nebo mu vyhrožovat zabitím. Z tohoto pohledu je pak nepravděpodobný i údajný návrat již ozbrojených obviněných dvě hodiny po odeznění prvního konfliktu. Byli to naopak bulharští státní příslušníci, kdo obviněné opakovaně napadli. Pokud tedy obviněný K. nakonec vytáhl nůž, stalo se tak pouze pro účely jejich ochrany a zastrašení útočníků. Této verzi skutkového děje odpovídají i zranění obou obviněných. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v dovolání toliko zpochybňuje způsob, jakým soudy v posuzované věci hodnotily provedené důkazy (výpovědi poškozeného a svědků) a soudu předkládá od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje. Takové námitky však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, ale ani jiný zákonný dovolací důvod, nezakládají. Jedná se navíc o námitky, jež dovolatel uplatňoval již v předcházejícím řízení před soudem prvního a druhého stupně a soudy se jimi již zabývaly. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku nesprávně provedeného dokazování (soudy podle názoru dovolatele provedené důkazy nesprávně hodnotily), a předkládá vlastní, od zjištění soudů odlišnou verzi skutkového děje (podle níž oba obvinění na poškozeného neútočili, naopak oni sami se stali terčem útoku bulharských obyvatel ubytovny). V další části svého dovolání pak dovolatel namítá porušení procesních pravidel (§125 tr. ř.). Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Pro úplnost lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přitom vycházely zejména z výpovědi poškozeného D. T. A., výpovědí svědků K. T. A., K. A. Y. a I. P. Y.,o jejichž věrohodnosti v řízení nevznikla žádná pochybnost (srov. str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně), a dále např. též z listinných důkazů (protokolu o ohledání místa činu a vydání věci). Pokud jde o zjištění, že obviněný V. P. po celou dobu posuzovaného jednání zůstal v podstatě pasivním, soudy v tomto případě zcela správně poukázaly na již ustálenou judikaturu, podle níž spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nemusí nutně spočívat ve fyzické pomoci a aktivním jednání ze strany spolupachatele, postačí i pouhá fyzická přítomnost osoby na místě a v době páchání činu, je-li přítomnost této osoby (jinak nečinné) objektivně i subjektivně složkou děje, který směřuje k cíli relevantnímu z pohledu trestního práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2004, sp. zn. 8 Tdo 102/2004, nebo rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2008, sp. zn. 11 Tdo 1160/2008; obě rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Obviněný V. P. v posuzovaném případě svou přítomností zjevně umocňoval obavy poškozeného z jednání spoluobviněného K., který pod pohrůžkou zabití s nožem u krku poškozeného se po něm domáhal vydání peněz. Jeho přítomnost na místě činu tak byla složkou děje směřujícího k trestněprávně relevantnímu cíli, kterým byl v tomto ohledu především zásah do osobní svobody poškozeného. Soudy se tedy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.
V posuzované věci se tedy (a obviněný to ostatně v dovolání ani netvrdí) nejedná ani o případ, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík