ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.365.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 365/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 13. května 2009 dovolání obviněné J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 4 To 277/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 83/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 11 T 83/2008, byla obv. J. Z. uznána vinnou ze spáchání trestného činu krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., v důsledku čehož byla podle §247 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. byla obviněné stanovena zkušební doba v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Brně se obv. J. Z. dopustila výše uvedené trestné činnosti tím, že
pravděpodobně v dopoledních hodinách dne 27. 2. 2007 v B., B., z bytu č. ..., ve kterém v té době bydlela společně s J. V., a ze kterého se dne 27. 2. 2007 stěhovala a měla proto od bytu klíče, odcizila myčku na nádobí BOSCH SGS56MO8EU v hodnotě 12.500,- Kč a pračku ELEKTROLUX EWF 12670 W Inspire v hodnotě 10.800,- Kč, čímž způsobila firmě MICROPAD, s. r. o., Brno, Hudcova 532/78b, zastoupené jednatelem J. V., celkovou škodu ve výši nejméně 23.300,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podala obv. J. Z. v zákonné lhůtě odvolání , o kterém bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně dne 16. 9. 2008, sp. zn. 4 To 277/2008 tak, že předmětné odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná J. Z. podala proti usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého dovolání vyjádřila obviněná své přesvědčení o tom, že její jednání není možné hodnotit jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť v rozsudku specifikované věci (konkrétně pračka Elektrolux a myčka Bosch) nelze považovat za vlastnictví poškozené společnosti Micropad, s. r. o., neboť tyto věci byly dlouhodobě užívány ve společné domácnosti obviněné a jednatele této společnosti a nebyly pořízeny pro potřeby této firmy. Proto jejich odvozem nelze konstatovat, že se jedná o odcizení věcí na úkor společnosti, neboť ta není jejich pravým vlastníkem, a tudíž v tomto případě nebyly naplněny všechny znaky trestného činu krádeže dle ust. §247 tr. zák. V této souvislosti tedy obviněná zdůrazňuje nesprávné právní posouzení skutku, neboť je přesvědčena o tom, že nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka předmětného trestného činu. Absenci objektivní stránky spatřuje dovolatelka v tom, že nebyl naplněn zákonný pojem „cizí věci“, neboť předmětné věci byly užívány ve společné domácnosti s J. V. a nikoliv pro potřeby firmy. Tímto faktem je pak zákonitě ovlivněna i subjektivní stránka trestného činu, zejména ve formě úmyslu.
Na základě výše uvedených skutečností dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 4 To 277/2008 ze dne 16. 9. 2008 zrušil a podle §265l tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta ve svém vyjádření zdůrazňuje, že obviněná J. Z. si zcela evidentně přisvojila cizí věc, neboť bez ohledu na charakter věcí (elektrospotřebiče pro domácnost) se evidentně jednalo o majetek firmy Micropad, s. r. o., Brno, Hudcova 532/78b. Tato skutečnost byla jednoznačně prokázána daňovým dokladem, z jehož doložení soudu jednoznačně vyplynulo, že uvedené předměty byly nakoupeny z prostředků této společnosti.
Ale i v případě, že by výše uvedené elektrospotřebiče nebyly nakoupeny pro potřeby firmy a k jejímu podnikání, přesvědčení obviněné o jejím částečném spoluvlastnictví k uvedeným věcem není způsobilé zvrátit trestně právní následek jejího činu. Za „cizí“ je považována i taková věc, která pachateli náleží pouze zčásti . Zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. jsou naplněny i tehdy, když si pachatel takovou věc neoprávněně přisvojí, pokud tak učiní v úmyslu s ní nakládat, jakoby náležela výhradně jemu samotnému, v důsledku čehož svým jednáním svévolně vyloučí dalšího spoluvlastníka z výkonu jeho vlastnického práva – tedy z jeho možnosti tuto věc držet, užívat, požívat její plody a užitky a nakládat s ní. Charakter věcí i účel pořízení jednoznačně svědčí pro to, že šlo o cizí věc, kterou si obviněná bez právního důvodu přisvojila, resp. se jí zmocnila. Na tomto faktu nic nemění ani osobní přesvědčení obviněné o tom, že se jedná – byť zčásti – o její věci (a to i bez toho, že by věděla, že jde o majetek společnosti Micropad, s. r. o.), neboť zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. jednoznačně naplněny byly jak po objektivní, tak subjektivní stránce.
Proto státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v daném případě rozhodl tak, že se dovolání obviněné J. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá a současně, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., zda je podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v předepsané zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda toto dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti , které upravuje ust. §265f tr. ř. Podle tohoto ustanovení je nutné, aby dovolání obsahovalo vedle obecných náležitostí podání podle §59 odst. 3 tr. ř. také výroky o tom – proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se domáhá, vč. konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, a to s odkazem na konkrétní zákonné ust. §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. V označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán a důvodů, které k tomu obviněného vedou, lze spatřovat těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože těmito hledisky dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (§265i odst. 3 - 5 tr. ř.) a rovněž určuje obsah budoucího rozhodnutí i zaměření dalšího postupu ve věci (§265k - §265m tr. ř.). V dovolacím petitu je proto nutné, aby obviněný mj. specifikoval, které rozhodnutí má být zrušeno, popř. v jakém rozsahu, zda má být zrušeno vč. vadného řízení (§265k) a jak má být ve věci dále postupováno (§265l a §265m tr. ř.).
V návaznosti na výše uvedené a po prostudování zkoumaného dovolání považuje Nejvyšší soud dovolání obviněné J. Z. za přípustné, v důsledku čehož následně přistoupil k posouzení otázky, zda obviněnou uplatněné námitky lze subsumovat pod citované ustanovení zákona – neboť to je rovněž podmínka pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace skutku a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – ta spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, nicméně je významná v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup dle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
V obecné rovině je nutné uvést, že označený dovolací důvod musí být v dovolání uveden nejen formálně, ale je nezbytné jej podepřít rovněž relevantně konkrétními vadami. Tyto vady jsou obviněným spatřovány v rámci právního posouzení skutku, který je vymezen v napadeném rozhodnutí a teprve v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení je dovolatel oprávněn namítat nesprávná skutková zjištění. Ale za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat výhrady, ve kterých obviněný uvádí pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a odlišně hodnotí provedené důkazy, a to pouze s ohledem na způsob své obhajoby. Povinností Nejvyššího soudu je vycházet ze skutkového zjištění nalézacího soudu, který může být důkazně doplněný soudem odvolacím a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zhodnotit správnost hmotně právního posouzení. Z toho tedy vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, není oprávněn prověřovat úplnost provedeného dokazování, ani znovu přezkoumávat správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Ke zjištění a prověření skutkového stavu věci je určen soud I. stupně. Soud II. stupně je povinen v případě napadeného rozhodnutí soudu nalézacího toto rozhodnutí přezkoumat a pokud je to nutné, tak jej důkazně doplní a zkoriguje prostředky k tomu určenými. Ale těžiště dokazování je jednoznačně v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat pouze soud II. stupně. Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není (a je vyloučeno aby byl) další – třetí instancí, v rámci které by měl být znovu projednáván skutkový stav věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Tímto postupem by se fakticky dostal do role soudů nižších stupňů, která mu nepřísluší, neboť platná právní úprava takový postup jednoznačně vylučuje. Tedy východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (popř. i další soudem zjištěné relevantní okolnosti z hlediska norem hmotného práva).
Při posuzování konkrétního případu dle dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné, aby dovolatel své písemné podání podal nejen za splnění zákonných podmínek (viz §265a a násl. tr. ř.), ale rovněž aby dovolání materiálně (nikoliv pouze formálně) odůvodnil konkrétními vadami, které spatřuje v právním posouzení skutku. Teprve poté, tj. v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení, lze úspěšně vytýkat napadenému rozhodnutí nesprávná skutková zjištění. Pouze tato kroková posloupnost je právně relevantní a trestním řádem akceptovatelná. Naopak postup opačný je právně vadný.
K trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nutné nejprve uvést, že tohoto činu se dopustí ten, kdo si cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní a tím způsobí škodu nikoli nepatrnou. Přitom „cizí věcí“ se rozumí věc movitá, která pachateli nenáleží vůbec, ale i věc, která pachateli nenáleží zčásti, tedy kterou má pachatel ve spoluvlastnictví. Přisvojení takové věci spočívá v jejím zmocnění, čímž věc odejme buď z dispozice vlastníka nebo (oprávněného či faktického) držitele za podmínky, že tímto si sjedná trvalou možnost s předmětnou věcí nakládat podle své vůle. Jinými slovy – i spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., pokud se zmocní věci, která je ve spoluvlastnictví, v úmyslu nakládat s ní jako by náležela pouze jemu samotnému (srov. rozsudek sp. zn. 5 Tz 63/2001 ze dne 25. 4. 2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 5, s. 217, pod č. T 139, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 63/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 4, roku 2002, s. 11, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1956, sp. zn. 2 Tz 62/56, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 53, rok 1956, s. 12).
V projednávaném případě obviněné J. Z. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu I. stupně ve spojení s odpovídající častí odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky trestného činu krádeže. Navíc k tomuto závěru dospěl nejen soud I. stupně, ale i II. stupně, který odvolání obviněné zamítl.
Ze spisového materiálu vyplývá, že oba soudy konstatovaly, že z provedeného dokazování jasně vyplynul minimálně nepřímý úmysl obžalované, neboť předmětné věci odcizila z bytu v nepřítomnosti J. V. a bez jeho svolení, čímž porušila zákonem chráněný zájem na ochraně vlastnictví. Obviněná nepřesvědčila soud o svém tvrzení, že věci byly zakoupeny ze svých vlastních prostředků, které získala za zprostředkování obchodu pro firmu Micropad, s. r. o., neboť daňovým dokladem (č. l. 64) účtenkou (č. l. 65) a výpisem z účtu (č. l. 69) bylo jasně prokázáno zaplacení spotřebičů touto společností (ve které byl v té době J. V. jednatelem a jediným společníkem), ačkoliv z dokazování rovněž vyplynulo, že dané spotřebiče nebyly zakoupeny pro potřeby firmy, ale pro společnou domácnost s obviněnou. Dále je třeba zdůraznit i to, že obviněná zpočátku zcela popírala odvoz předmětných věcí a předměty vydala až po nařízení domovní prohlídky. Ovšem i za situace, kdy obviněná považovala oba spotřebiče za vlastní, tedy zakoupené pouze ze svých prostředků, by bylo její chování, zejména zatajování odvozu těchto věcí dosti iracionální.
Nicméně za určující v daném případě považuje Nejvyšší soud prokázání zaplacení obou elektrospotřebičů společností Micropad, s. r. o., čímž bylo jednoznačně prokázáno, že tyto věci jsou ve vztahu k obviněné věcí cizí . Obžalovaná s J. V. po určitou dobu společně vedli společnou domácnost, nicméně společný majetek neměli, a i kdyby tomu tak bylo, tak za cizí věc je považována i věc, která je v podílovém spoluvlastnictví a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, kterému náleží věc zčásti i tím, že znemožní poškozenému výkon jeho vlastnického práva. Z těchto skutečností vyplývá nesporný fakt, že obviněná si přisvojila cizí věc, a tak poškozené společnosti způsobila škodu nikoli nepatrnou a v důsledku toho bezpochyby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně nedošlo. Z tohoto důvodu dovolání obviněné J. Z. odmítl, a to s odkazem na ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Za podmínek uvedených v ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2009
Předseda senátu: JUDr. Stanislav Rizman