ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.820.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 820/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 19. srpna 2009 dovolání A. V. C., proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 To 440/2008 ze dne 10. 12. 2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 T 134/2008 ze dne 26. 9. 2008 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného A. V. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 1 T 134/2008 ze dne 26. 9. 2008 byl obviněný A. V. C. uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a v důsledku toho byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl v souladu s ust. §57 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen k trestu vyhoštění v trvání 5 (pěti) let a podle ust. §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu bylo zabráno 2090 g sypké látky, obsahující heroin.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 se obv. A. V. C. dopustil výše uvedené trestné činnosti tím, že:
dne 15. 6. 2008 v době kolem 13,20 hod., kdy přicestoval leteckou linkou z I., z T., na letišti v P., měl s sebou v batohu, který byl vybaven ochrannou fólií, celkem 2090 g sypké látky, v níž bylo podle expertízy zjištěno 482,79 g heroinu (diacetylmorfinu), který je uveden v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů jako látka psychotropní.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podal státní zástupce i obviněný A. V. C. v zákonné lhůtě odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozhodnutím Městského soudu v Praze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 5 To 440/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. řádu byl obžalovanému uložen v souladu s ust. §187 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a pro výkon takto uloženého trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. řádu bylo odvolání obžalovaného zamítnuto. V ostatním (výrok o uloženém trestu vyhoštění a o ochranném opatření) zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný A. V. C. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu, neboť je přesvědčen o tom, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 5 To 440/2008, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dále že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu, a rovněž, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
V odůvodnění svého dovolání obviněný poukazuje zejména na skutečnost, že v napadeném rozsudku došlo k zamítnutí odvolání obviněného ve výroku o trestu dle §256 tr. řádu, ačkoli byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel je přesvědčen o tom, že rozhodnutí soudu II. stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, a to pokud jde o výrok o uloženém trestu, přičemž tato část rozhodnutí je v rozporu s ustanoveními trestního zákona, zejména pokud jde o výši trestu. Současně dovolatel uvádí, že odvolací soud při ukládání trestu zcela pominul otázku polehčujících okolností a soustředil se pouze na otázku významu společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost.
V další části svého dovolání rozvíjí dovolatel výše zmíněný fakt, že při projednávání jeho kauzy byla v řízení prokázána celá řada významných polehčujících okolností (např. v tom, že vedl před spácháním trestného činu řádný život, trestného činu upřímně litoval a v důsledku toho napomáhal při objasňování trestné činnosti orgánům činným v trestním řízení). Obviněný má za to, že k těmto okolnostem musí soud při ukládání spravedlivého trestu přihlédnout, přičemž pokud tak neučiní, zakládá své rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Navíc, pokud se odvolací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro stanovení výše a druhu trestu vznesenými ze strany obviněného, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí tyto okolnosti zcela pominul, je takovéto rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby byl dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 5 To 440/2008, zrušen.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Státní zástupce namítá, že argumentaci dovolatele o druhu a výši trestu odpovídá spíše dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) resp. i) tr. řádu (upuštění od potrestání), nebo podle §265b odst. 2 tr. řádu (uložení trestu na doživotí), jinak by totiž výše uvedené námitky proti výroku o trestu byly zcela pokryty dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (nesprávné hmotně právní posouzení) a navíc by se tento přístup vymykal povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Jiné hmotně právní posouzení než posouzení skutku ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Dále uvádí, že výrok o trestu lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (který obviněný ve svém dovolání uplatnil), nicméně ve svém vyjádření upozorňuje na fakt, že tento důvod se vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu – a to pouze pokud mu byl uložen takový druh trestu, který trestní zákon nepřipouští nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Nicméně ani jedno z takových porušení tr. zák. nelze v uvedeném případě shledat, neboť druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí hlavně případy, ve kterých byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění zákonem předpokládaných podmínek a uložení trestu mimo trestní sazbu je situace, která v posuzovaném případě rovněž nenastala. V této souvislosti státní zástupce také připomíná, že i kdyby výrokem o trestu bylo porušeno ust. §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1 – 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, nebo pokud nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem zakotveným v ust. §33 tr. zák., není ani toto možné napadnout dovolacím důvodem, pokud byl uložen přípustný druh trestu a pokud jeho výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby. Přitom z vymezení obsahu dovolání v ust. §265f odst. 1 a 2 tr. řádu a zejména z ust. §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a relevantně odůvodněn.
Za této situace státní zástupce uzavírá, že obviněný A. V. C. napadenému rozsudku ani řízení, které mu předcházelo, nevytkl žádnou relevantní vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ust. §265b odst. 1 tr. řádu (včetně těch, o které dovolatel opřel svůj mimořádný opravný prostředek), v důsledku čehož navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ust. §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. řádu, státní zástupce vyjádřil v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, zda je podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), 2 tr. řádu), v předepsané zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dále je Nejvyšší soud povinen zkoumat, zda toto dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti, které upravuje ust. §265f tr. řádu.
V návaznosti na výše uvedené a po prostudování zkoumaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že dovolatel podal dovolání prostřednictvím svého obhájce, v zákonné lhůtě, u věcně a místně příslušného soudu, označil za rozhodnutí, proti kterému jeho dovolání směřuje rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 5 To 440/2008, které napadá v celém rozsahu a rovněž vymezil jako důvody dovolání ust. §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Vzhledem ke splnění všech podmínek vymezených v ust. §265f tr. řádu považuje Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. C. za přípustné, v důsledku čehož následně přistoupil k posouzení otázky, zda obviněným uplatněné námitky lze subsumovat pod citovaná ustanovení zákona – neboť to je rovněž podmínka pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotně právního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup dle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
V obecné rovině je nutné uvést, že tento dovolací důvod musí být v dovolání uveden nejen formálně, ale je nezbytné jej podepřít relevantně konkrétními vadami. Tyto vady jsou obviněným spatřovány v rámci právního posouzení skutku, který je vymezen v napadeném rozhodnutí a teprve v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení je dovolatel oprávněn rovněž namítat nesprávná skutková zjištění (která se vztahují např. k jiné právní kvalifikaci). Ale za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat výhrady, ve kterých obviněný uvádí pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a odlišně hodnotí provedené důkazy, a to pouze s ohledem na způsob své obhajoby. Povinností Nejvyššího soudu je vycházet ze skutkového zjištění nalézacího soudu, který může být důkazně doplněný soudem odvolacím a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zhodnotit správnost hmotně právního posouzení. Z toho tedy vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, není oprávněn prověřovat úplnost provedeného dokazování, ani znovu přezkoumávat správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Ke zjištění a prověření skutkového stavu věci je určen soud I. stupně. Soud II. stupně je povinen v případě napadeného rozhodnutí soudu nalézacího toto rozhodnutí přezkoumat a pokud je to nutné, tak jej důkazně doplní a zkoriguje prostředky tomu určenými. Ale těžiště dokazování je jednoznačně v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplnit pouze soud II. stupně. Tímto je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není (a je vyloučeno aby byl) další – třetí instancí, v rámci které by měl být znovu projednáván skutkový stav věci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Tímto postupem by se fakticky dostal do role soudů nižších stupňů, která mu nepřísluší, neboť platná právní úprava takový postup jednoznačně vylučuje. Tedy východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé (popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva).
Při posuzování konkrétního případu dle dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je nutné, aby dovolatel své písemné podání podal nejen za splnění zákonných podmínek (viz §265a a násl. tr. řádu), ale rovněž aby dovolání materiálně (nikoliv pouze formálně) odůvodnil konkrétními vadami, které spatřuje v právním posouzení skutku. Teprve poté, tj. v návaznosti na takto tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení, lze úspěšně vytýkat napadenému rozhodnutí nesprávná skutková zjištění. Pouze tato kroková posloupnost je právně relevantní a trestním řádem akceptovatelná. Naopak postup opačný je právně vadný.
V posuzovaném případě je nutné zdůraznit, že obviněný odkazuje na dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a odůvodňuje to svým osobním přesvědčením o existenci řady polehčujících okolností, které byly podle jeho tvrzení před soudem II. stupně řádně prokázány (přesněji řečeno které byly Městskému soudu v Praze dostatečně známy), ale ten je dle názoru dovolatele nevzal dostatečně v úvahu, v důsledku čehož mu Městským soudem v Praze vyměřil přísný trest, s jehož výší a druhem se obviněný neztotožnil.
V dané souvislosti je nutné zdůraznit, že výše uvedené námitky však nejsou právně relevantní, neboť dovolatel v nich neuvedl žádné konkrétní vady, které by odkrývaly chybné hmotně právní posouzení projednávaného skutku. Rovněž dovolatelův výrok o tom, že výše trestu, který mu byl vyměřen soudem II. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení je mylný, neboť výše trestu vyměřená tímto soudem u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byla vymezena v rámci zákonem dané trestní sazby odnětí svobody, která umožňuje uložení trestu v rozsahu dvou až deseti let nepodmíněně. V dané souvislosti je proto nutné uzavřít, že jelikož dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu nijak nezpochybnil právní posouzení projednávaného skutku a toto tvrzení nijak nezdůvodnil, nemohl úspěšně napadnout ani výši vymezeného trestu. Z těchto důvodů nelze obviněným uplatněné námitky subsumovat pod ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. a Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. C. odmítl, a to v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zjevně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu může být naplněn ve dvou alternativách, které spočívají v tom, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v §27 tr. zák., ale bez splnění podmínek, které zákon přepokládá – tzn. jedná se o případy, kdy konkrétnímu pachateli za konkrétní trestný čin není možné uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se týká jen těch druhů trestů, které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákonem. Tak tomu je i u trestu odnětí svobody, přičemž tento trest má horní a dolní hranici trestní sazby stanovenou v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona – podle toho, o jaký trestný čin jde, v jaké alternativě byl spáchán, event. zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (viz §35 odst. 1, 2 tr. zák.). Trest je uložen mimo zákonnou sazbu – jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, včetně nesprávného užití ust. §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Rovněž může jít o případy překročení horní hranice sazby při ukládání dalšího trestu podle §36 tr. zák.
Je pravdou, že vznesení námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, s. 255). V projednávaném případě byl prokazatelně uložen druh trestu a stanovena jeho výměra v rámci dané trestní sazby. Z toho lze vyvodit, že ani tuto námitku nelze relevantně podřadit pod výše uvedený dovolací důvod.
Městský soud v Praze tedy ve svém rozhodnutí nijak nepochybil, když obviněnému vyměřil trest odnětí svobody v trvání pěti let a režim pobytu ve vězení s ostrahou, souběžně s trestem vyhoštění. Proto lze i v této části uzavřít, že dovolání podle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu byl Nejvyšší soud nucen odmítnout v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zjevně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Dovolacím důvodem podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ust. 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ust. §265b odst. 1 tr. řádu.
Z toho vyplývá, že i tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy podání. Podle první varianty jsou posuzovány případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu, bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu. Podle druhé alternativy jsou projednávány případy, kdy bylo zamítnuto podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo, ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo. V důsledku toho byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu II. stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud II. stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. řádu, je možné dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu uplatit jen v jeho druhé alternativě, tj. pokud byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Tedy podstatou této alternativy je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu II. stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu I. stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
V tomto případě obviněný C. odkazuje na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu proto, že je přesvědčen o tom, že Městský soud v Praze v rámci odvolacího řízení jeho odvolání v souladu s ust. §256 tr. řádu neoprávněně zamítl, ačkoliv zde byl byla v předcházejícím řízení dána existence dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z toho vyplývá, že zde přichází v úvahu pouze druhá varianta předmětného dovolacího důvodu. Nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle ust. §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. řádu, není splněna zákonná podmínka faktické existence dovolacího důvodu. Z toho jednoznačně vyplývá, že i tento důvod dovolání podaný podle ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl nucen Nejvyšší soud rovněž nucen odmítnout, a to v souladu s ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť i zde bylo zjevně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítne dovolání, pokud bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího řízení byly materiálně podány z jiného důvodu, než které trestní řád taxativně vypočítává. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání obviněného A. V. C. dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman