ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1049.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1049/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Marie Rezkové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v R. n. K., proti povinnému V. N., srážkami z odměny pro 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. E 746/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2002, č. j. 22 Co 484/2002-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 27. 3. 2002, č. j. E 746/2000-29, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nařízeného usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 10. 2000 srážkami z pracovní odměny, na niž mu přísluší nárok vůči Vazební věznici H. K.), odůvodněný tím, že podkladové rozhodnutí není dosud vykonatelné, neboť nebylo rozhodnuto o opravném prostředku, jejž proti němu podal. Toto tvrzení povinného nepovažoval soud prvního stupně za opodstatněné, neboť zjistil, že rozhodnutí Okresního úřadu v R. n. K. ze dne 22. 12. 1994, č. j. zdrav./1360/4/94/P, o uložení pokuty ve výši 30.000,- Kč povinnému, bylo rozhodnutím K. h. V. k. v H. K. ze dne 27. 3. 1995, potvrzeno, že povinný toto rozhodnutí převzal dne 6. 4. 1995 (jak vyplývá z připojené doručenky) a vykonatelným se stalo dne 21. 5. 1995.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 9. 2002, č. j. 22 Co 484/2002-48, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán důvod, neboť rozhodnutí K. h. V. k. v H. K. ze dne 27. 3. 1995, bylo povinnému doručeno dne 6. 4. 1995, přičemž s ohledem na podpis na doručence a ostatní podpisy povinného, kterými jsou opatřena jeho podání, nemá soud důvod zpochybňovat doručení rozhodnutí právě povinnému. Dále krajský soud uvedl, že po prohlášení konkursu na majetek úpadce (povinného) nelze podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. výkon rozhodnutí provést.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (včetně výroku o nákladech řízení) podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítá, že je státním občanem K. r. a že do Č. r. byl vydán toliko k trestnímu stíhání podle čl. 552 kolumbijského trestního soudního řádu, přičemž z rozhodnutí prezidenta K. r. ze dne 6. 4. 1999 se podává, že k jeho extradici došlo s výminkou ve smyslu čl. 550 kolumbijského trestního soudního řádu, podle níž … „vydávaná osoba nemůže být souzena ani odsouzena kvůli nějakému předchozímu skutku, který by byl jiný než ten, jenž je předmětem vydání, a nesmí být vystaven sankcím, jež jsou jiné než ty, o nichž bylo rozhodnuto v rozsudku“. Protože i rozhodnutí o pokutě má povahu správní sankce za údajný skutek, pro nějž však povinný nebyl do Č. r. vydán, a vzhledem k nedostatku mezinárodní smlouvy o právní pomoci mezi Č. r. a K. r., je zde „obecně založen“ jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Otázkou mezí a rozsahu použití rozhodnutí o extradici cizího státního příslušníka, která je v judikatuře českých odvolacích soudů řešena rozdílně, se však odvolací soud nezabýval. Dále dovolatel uvedl, že rozhodnutí o pokutě bylo vydáno vůči němu, přestože provozovatelem dotyčného podniku byl jeho bratr J. N., a že rozhodnutí odvolacího správního orgánu mu nebylo předepsaným způsobem doručeno, a nemohlo tak nabýt právní moci, což vyplývá i z toho, že až do roku 1999 pobýval mimo území ČR. Dalším důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost je i prekluze vymáhaného nároku, k níž podle §71 odst. 3 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), došlo dnem 6. 4. 1998. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, při podání dovolání zastoupeným soudem ustanoveným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání není přípustné. Nejprve však dovolací soud musel vyřešit otázku, se kterým subjektem na straně oprávněného bude jednat jako s účastníkem řízení.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že návrhem, doručeným soudu prvního stupně dne 20. 9. 2000, se Česká republika - Okresní úřad v R. n. K. jako oprávněná domáhala nařízení výkonu rozhodnutí referátu zdravotnictví Okresního úřadu v R. n. K. ze dne 22. 12. 1994, kterým byla povinnému uložena podle zákona č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, ve znění zákona č. 137/1982 Sb., pokuta ve výši 30.000,- Kč. V průběhu řízení pak oprávněná předložila rozhodnutí K. h. V. k. v H. K. ze dne 27. 3. 1995, jímž odvolací správní orgán odvolání povinného ze dne 4. 1. 1995 zamítl; toto rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelným se stalo dne 21. 5. 1995.
Ukládání pokut za porušování právních předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek podle zákona č. 36/1975 Sb., ve znění zákona č. 137/1982 Sb. a zákona č. 14/1997 Sb., bylo zákonem svěřeno okresním úřadům nebo obcím a příjem z nich se odváděl do rozpočtů okresních úřadů nebo rozpočtů obcí. Ve smyslu §1 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se při placení (vybírání) a při vymáhání těchto pokut postupuje (s výjimkami v zákoně uvedenými) podle části šesté tohoto zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999).
Okresní úřady byly zřízeny zákonem České národní rady č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a o některých dalších opatřeních s tím souvisejících, jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve svých územních obvodech a kterým může zákon svěřit výkon státní správy i v jiných územních obvodech (srov. §2 tohoto zákona). Zákon č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, který s účinností ode dne 12. 11. 2000 nahradil zákon č. 425/1990 Sb., okresní úřady definoval (srov. §1 odst. 1 tohoto zákona) jako správní úřady, které vykonávají státní správu ve správních obvodech, jež se nazývají okresy, a které mohou vykonávat státní správu i ve správních obvodech jiných okresních úřadů, stanoví-li tak zvláštní zákon. Okresní úřady byly podle ustálené judikatury soudů (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1998 sp. zn. Cpjn 68/97, uveřejněné pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) nejen správními úřady, ale i právnickými osobami, jestliže vystupovaly v jiných právních vztazích, než které vznikaly při výkonu státní správy.
Dnem 1. 1. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se okresní úřady staly organizačními složkami státu (srov. §3 odst. 1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyly právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první tohoto zákona). Ode dne 1. 1. 2001 proto již nebylo možné považovat okresní úřady za právnické osoby ani tehdy, vystupovaly-li v jiných právních vztazích, než které vznikají při výkonu státní správy. Okresní úřady byly zrušeny (ukončily svou činnost) dnem 31. 12. 2002 (srov. Část sto sedmnáctou, Čl. CXVII bod 1. zákona č. 320/2002 Sb.).
Od 1. 1. 2003 pak nabyl účinnosti mimo jiné v části čtvrté zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, kterou byla provedena změna zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění zákona č. 337/1992 Sb., zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 325/1993 Sb., zákona č. 85/1994 Sb., zákona č. 311/1999 Sb., zákona č. 132/2000 Sb., zákona č. 218/2000 Sb., zákona č. 253/2000 Sb., zákona č. 58/2001 Sb. a zákona č. 309/2002 Sb., v §1 odst. 1 písmeno e) tak, že územní finanční orgány jsou správní úřady, které vybírají a vymáhají odvody, poplatky, úhrady, úplaty, pokuty a penále, včetně nákladů řízení, které jsou uloženy jinými orgány státní správy a které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky, rozpočtů územních samosprávných celků a státních fondů České republiky, s výjimkou pokut ukládaných obcemi a kraji, a v §6 odst. 2 písmeno c) tak, že finanční úřady uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu dále provádějí výběr a vymáhání odvodů, poplatků, úhrad, úplat, pokut a penále, včetně nákladů řízení, které jsou uloženy jinými orgány státní správy a které jsou příjmem státního rozpočtu České republiky, rozpočtů územních samosprávných celků a státních fondů České republiky, s výjimkou pokut ukládaných obcemi a kraji. V příloze č. 2 k citovanému zákonu, v níž jsou vedeny finanční úřady určené k výkonu působností podle §6 odst. 2 zákona a vymezení jejich územní působnosti, je pod čl. VI., bod 6 výslovně uveden Finanční úřad v R. n. K.
Jak z uvedeného vyplývá, finanční úřady jsou územní finanční orgány a správní úřady (srov. §1 a 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů) a jsou tedy - jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů - organizačními složkami státu. Jako organizační složky státu nejsou právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů); nemají tedy způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilým účastníkem občanského soudního řízení mohou být jen tehdy, jestliže jim takovou způsobilost přiznává zákon.
Podle ustanovení §1 odst. 2 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (ve znění pozdějších předpisů), „správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době“. Ustanovení §1 odst. 2 věty druhé tohoto zákona (ve znění účinném od 1.1.1995) uvádí, že „správce daně má způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech správy daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost“.
I když finanční úřady jako organizační složky státu nemají způsobilost mít práva a povinnosti, zákon (ustanovení §1 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1995) přiznává finančním úřadům jako správcům daně způsobilost být účastníky občanského soudního řízení. Tuto způsobilost však nemají v plném rozsahu (ve všech věcech patřících do pravomoci soudů), ale jen v těch věcech, v nichž jde o správu daní. Ve smyslu ustanovení §19 části věty za středníkem o. s. ř. proto jsou finanční úřady v uvedeném rozsahu způsobilými účastníky řízení.
Vzhledem k tomu, že v příloze č. 2 k zákonu č. 320/2002 Sb. (jímž byl mimo jiné novelizován zákon č. 531/1990 Sb.), v níž jsou uvedeny finanční úřady určené k výkonu působností podle §6 odst. 2 zákona a vymezena jejich územní působnost, je pod čl. VI., bod 6. označen též Finanční úřad v R. n. K., stal se tento úřad od 1. 1. 2003 v daném případě oprávněným namísto původní oprávněné a dovolací soud s ním proto takto jako s účastníkem řízení nadále jedná, aniž by bylo zapotřebí vydávat zvláštní rozhodnutí, neboť za stát (Českou republiku) jedná jen jiná její organizační složka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004, či usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 298/2004).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí, tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolání sice obsahuje odkaz na §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., postrádá však konkretizaci, případně vysvětlení, v čem by zásadní právní význam napadeného rozhodnutí měl spočívat; hodnocením argumentace obsažené v dovolání k závěru o splnění podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dospět nelze.
Dovolatel předně zpochybnil závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné. Tento závěr je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, zda podkladové rozhodnutí bylo povinnému řádně doručeno. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového titulu k tomu určeným důvodem (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Skutkové námitky však - jak již bylo uvedeno výše - nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu.
Námitky dovolatele, že je státním občanem K. r. a že do Č. r. byl vydán toliko k trestnímu stíhání podle čl. 552 kolumbijského trestního soudního řádu, přičemž z rozhodnutí prezidenta K. r. ze dne 6. 4. 1999 se podává, že k jeho extradici došlo s výminkou ve smyslu čl. 550 kolumbijského trestního soudního řádu, podle níž … „vydávaná osoba nemůže být souzena ani odsouzena kvůli nějakému předchozímu skutku, který by byl jiný než ten, jenž je předmětem vydání, a nesmí být vystaven sankcím, jež jsou jiné než ty, o nichž bylo rozhodnuto v rozsudku“, z čehož dovozuje, že je zde „obecně založen“ jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat, byly v řízení vzneseny až v dovolání, a jde tedy - z hlediska ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. – o nepřípustné novoty.
Pokud pak dovolatel namítá, že dalším důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost je i prekluze vymáhaného nároku, k níž podle §71 odst. 3 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), došlo dnem 6. 4. 1998, je k tomu třeba uvést, že z tohoto důvodu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nepodal, nehledě již na to, že tato námitka není správná, neboť v již citovaném usnesení ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že rozhodnutí, kterým byla uložena pokuta podle §2 zákona č. 36/1975 Sb., o pokutách za porušování předpisů o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek, ve znění pozdějších předpisů, lze soudním výkonem rozhodnutí vykonat i po uplynutí tří let od uplynutí lhůty stanovené pro její zaplacení, neboť lhůta uvedená v §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), pro výkon těchto rozhodnutí neplatí.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř.] není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech výkonu rozhodnutí není podle §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání povinného směřující proti tomuto výroku rovněž podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by měl právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu