ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2608.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2608/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné MUDr. H. H., zastoupené advokátem, proti povinnému P. B., a. s., IČ 005 30 832, o zastavení výkonu rozhodnutí pro 20.967,50 Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu povinného, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 E 623/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2006, č. j. 37 Co 264/2006 - 99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 7. 2006, č. j. 79 E 623/2004 - 86, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (nařízeného usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004, č. j. 79 E 623/2004 - 12, podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2002, č. j. 16 C 140/98 - 72, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 21 Co 304/2002, pro náklady předchozího řízení celkem 20.967,50 Kč a náklady výkonu rozhodnutí 420,- Kč a 4.707,- Kč „odepsáním“ uplatněné pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu), odůvodněný tvrzením, že na vymáhanou pohledávku oprávněné započetl (dopisem ze dne 22. 6. 2004) podle §580 obč. zák. svou (proti)pohledávku za oprávněnou, kterou vůči ní měl (ve výši 235.000,- Kč) z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého tím, že oprávněná v období od 15. 6. 2002 do 30. 6. 2004 užívala neoprávněně byt ve vlastnictví povinného. Tato skutečnost měla podle povinného vyplývat z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 21 Co 304/2002, v němž tento soud při řešení předběžné otázky dospěl k závěru, že smlouva o dílo na výstavbu bytu uzavřená mezi účastníky (a dalšími subjekty) je neplatná, z čehož povinný dovodil, že je vlastníkem předmětného bytu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že vlastnicí bytu podle smlouvy o dílo, která nebyla kteroukoliv smluvní stranou zpochybněna žalobou na neplatnost, je oprávněná, která je taktéž v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice bytu, přičemž sám povinný uznal, že oprávněná uhradila téměř celou částku za výstavbu bytu. Dospěl proto k závěru, že „zápočet povinného je zcela irelevantní“, jelikož mu pohledávka proti oprávněné vzniknout nemohla, a že se tak „domáhá úhrady dluhu za užívání nemovitosti, která není v jeho vlastnictví“.
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 8. 2006, č. j. 37 Co 264/2006 - 99, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí nebyly splněny, neboť povinný „skutečnosti zániku vzájemných pohledávek účastníků započtením, o které opírá tvrzený důvod k zastavení výkonu rozhodnutí“, neprokázal. V řízení bylo sice zjištěno, že povinný jím tvrzeným nárok z titulu bezdůvodného obohacení proti oprávněné uplatnil žalobou u Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 117/2005, to však nebylo pravomocně skončeno a nelze tak učinit závěr o zániku vzájemných pohledávek účastníků započtením.
Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poukazuje zejména na rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 17 C 117/2005, vyhlášený dne 30. 11. 2006 (tedy po rozhodnutí odvolacího soudu), který posléze předložil, v němž tento soud dospěl k závěru, že uzavřená smlouva o dílo je neplatná, z čehož je zřejmé, že pohledávka povinného vůči oprávněné z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu vznikla, a to i za období, za které ji dopisem ze dne 22. 6. 2004 započetl vůči vymáhané pohledávce oprávněné, tj. za dobu od 15. 6. 2002 do 27. 8. 2004. Pokud ovšem odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinný svůj tvrzený nárok z titulu bezdůvodného obohacení uplatnil v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 117/2005, neodpovídá tento údaj skutečnosti, neboť v označeném řízení namítl započtení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za období od 28. 8. 2002 do 27. 8. 2004; tím krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatel uvedl, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, zda „měl za to“, že mu započtená pohledávka vznikla a zda v době započtení byla splatná; v této souvislosti vyslovuje názor, že mu tato pohledávka vznikla i bez rozhodnutí soudu, neboť to má jen deklaratorní charakter, přičemž za období od 15. 6. 2002 do 27. 8. 2002 se stala splatnou dne 27. 8. 2002, neboť vzniká každým dnem užívání věci, resp. její části, aniž by povinný musel oprávněnou k její úhradě vyzývat. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně, neboť důvody dovolání se vztahují i na rozhodnutí Městského soudu v Brně. K výzvě soudu prvního stupně pak povinný dovolání doplnil podáním ze dne 3. 1. 2007, podaným osobně u soudu prvního stupně dne 9. 1. 2007 (tedy již po uplynutí lhůty k podání dovolání), k němuž připojil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 17 C 117/2005, který podle vyznačené doložky nabyl právní moci dne 12. 1. 2007.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jenž podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu - o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí - tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl - je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., v dovolání nevymezil. Z vylíčení důvodů dovolání naopak vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu, že v řízení neprokázal, že jeho (proti)pohledávka za oprávněnou z titulu bezdůvodného obohacení vůbec vznikla a existovala, neboť neunesl důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že je vlastníkem předmětného bytu. V tomto ohledu totiž odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vycházel z toho, že i když Krajský soud v Brně dospěl v rozsudku ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 21 Co 304/2002 (v řízení, v němž se povinný jako žalobce domáhal po oprávněné (žalované) zaplacení částky 34.839,- Kč jako nedoplatku ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 23. 5. 1994, jak z obsahu spisu vyplývá) mimo jiné k závěru, že tato smlouva, uzavřená mezi oprávněnou, povinným, S. – k. B., S., spol. s r.o., a U. a. s., je neplatná z hlediska neurčitosti vymezení subjektů a ujednání o právech a povinnostech, které tomu kterému subjektu náležejí, nelze z něj dovodit povinným tvrzenou skutečnost, že je vlastníkem bytu, který v době od 15. 6. 2002 do 30. 6. 2004 oprávněná užívala, a že to nevyplývá ani z dalších listinných důkazů, které účastníci v řízení předložili a které byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně. Protože tedy nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, uplatnil dovolatel ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento důvod dovolání však neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Neprokázal-li tudíž povinný v daném řízení, že je (byl v rozhodné době) vlastníkem (případně spoluvlastníkem) bytu, který oprávněná podle jeho tvrzení neoprávněně užívala, a že mu tak vůči ní vznikla započitatelná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl-li k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nebyly splněny.
K tvrzení dovolatele, že vznik a existence jeho započitatelné pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytu oprávněnou (a to i za rozhodné období) vyplývá z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 17 C 117/2005, (v době podání dovolání nepravomocného), dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.), jelikož účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Další námitky dovolatele, že mu „předmětná pohledávka vznikla i bez rozhodnutí soudu, přičemž za období od 15. 6. 2002 do 27. 8. 2002 se stala splatnou dne 27. 8. 2002, neboť vzniká každým dnem užívání věci, resp. její části, aniž by povinný musel oprávněnou k její úhradě vyzývat“, jsou zcela irelevantní, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě - jak již shora uvedeno - nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Dovolání proto výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 až 239 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Nejvyšší soud proto dovolání povinné směřující proti tomuto výroku rovněž podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněné v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu