ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1345.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1345/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. B. P., zastoupené O. s. s. o. a o., proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví, zastoupené advokátem, o 2.958.670,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 54/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č. j. 16 Co 256/2007-331, a proti usnesení Městského soudu v Praze vyhlášenému dne 9. října 2007, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila celkem 2.958.670,- Kč s úroky z prodlení za dobu a ve výši, jež uvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 10. 1998 a že výpověď z pracovního poměru, kterou jí žalovaná dala dne 31. 1. 2000, byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 110/2000 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, č. j. 64 Co 128/2003-212, prohlášena za neplatnou. Přestože s výpovědí z pracovního poměru žalobkyně nesouhlasila a sdělila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, žalovaná jí práci nepřidělovala. Domáhá se proto náhrady mzdy, která by jí příslušela za situace, kdyby jí žalovaná práci řádně přidělovala.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 5. 2005, č. j. 26 C 54/2003-193, ve znění usnesení ze dne 14. 6. 2005, č. j. 26 C 54/2003-199a, žalované uložil zaplatit žalobkyni 181.204,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, 8.936,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení a 90.762,- Kč s 4 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení 375.291,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2001 do zaplacení, 516.524,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení, 550.263,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2003, 629.680,- Kč s 3 % úrokem od 1. 1. 2004 do zaplacení a 606.010,- Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech řízení 90.559,- Kč k rukám „jejího právního zástupce“ JUDr. M. J.
K odvolání žalobkyně proti „všem výrokům“ rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2006, č. j. 35 Co 384, 385/2005-249, odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku ve věci samé odmítl, v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 322.260,- Kč s 10% úrokem od 1. 1. 2001 do zaplacení, 443.042,- Kč se 7,5 % úrokem od 1. 1. 2002 do zaplacení, 399.724,- Kč s 3,5 % úrokem od 1. 1. 2003 do zaplacení, 389.504,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení a 58.763,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2005 do zaplacení, „jinak“ v tomto zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 16.447,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 5.878,- Kč.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, č. j. 21 Cdo 3241/2006-303, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 322.260,- Kč s 10% úrokem od 1. 1. 2001 do zaplacení, 443.042,- Kč se 7,5% úrokem od 1. 1. 2002 do zaplacení, 399.724,- Kč s 3,5 % úrokem od 1. 1. 2003 do zaplacení, 389.504,- Kč s 2% úrokem od 1. 1. 2004 do zaplacení a 58.763,- Kč s 3% úrokem od 1. 1. 2005 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 16 Co 256/2007-331, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 177.670,- Kč s úrokem z prodlení 2% od 1. 1. 2004 do zaplacení a částku 58.763,- Kč s úrokem z prodlení 2% od 1. 1. 2005 do zaplacení, jinak jej „v zamítavém výroku rozsudku, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“, potvrdil a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 10. 2007, „č. j. 16 Co 256/2007-331“, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, žalovaná namítá, že jednáním odvolacího soudu byla „porušena řada ustanovení o. s. ř., o etických normách ani nemluvě“, že odvolací soud „nezjistil objektivně výši pravděpodobného výdělku žalobkyně“ a že nebylo správně aplikováno ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Přípustnost dovolání proti usnesení ze dne 9. 10. 2007, „č. j. 16 Co 256/2007-331“, dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolání doplnila žalobkyně ještě podáními ze dne 30. 9. 2008 a ze dne 18. 2. 2009, k jejichž obsahu však dovolací soud s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlížet. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť námitky v něm uvedené nejsou důvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadená rozhodnutí bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze vyhlášenému při jednání dne 9. 10. 2007, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není dána podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť se netýká věci samé, a ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože se nevztahuje k věcem, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř. Dovolatelka se mýlí, když přípustnost dovolání proti tomuto usnesení dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po připuštění obnovy řízení. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nepřipuštění změny žaloby, není přípustné.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé zčásti změněn (tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 177.670,- Kč s úrokem z prodlení 2% od 1. 1. 2004 do zaplacení a částku 58.763,- Kč s úrokem z prodlení 2% od 1. 1. 2005 do zaplacení) a zčásti („v zamítavém výroku, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto“) potvrzen. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k tzv. rozštěpení uplatněných nároků, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Podle §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 177.670,- Kč s úrokem z prodlení 2% od 1. 1. 2004 do zaplacení a částku 58.763,- Kč s úrokem z prodlení 2% od 1. 1. 2005 do zaplacení. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalobkyni způsobena újma na jejích právech, neboť jejím požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobkyně nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobkyně oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – s ohledem na to, že v dovolání byly uplatněny, jak vyplývá z jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto] a že otázku výkladu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. též bod III., V., VIII. a IX. Stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004 k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně i v této části - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.257,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu