ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1579.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1579/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci zástavního věřitele A. C. L., zastoupeného advokátem, proti zástavní dlužnici M. A., zastoupené advokátem, o prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 34/2007, o dovolání zástavní dlužnice proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2008, č. j. 12 Co 586/2007-89, takto:
I. Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil „k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 1.836.325,37 Kč s úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do 10. 10. 2000 ve výši 520.161,87 Kč, úrok z prodlení ve výši 16 % p. a. z částky 1.836.325,37 Kč od 11. 10. 2000 do zaplacení a náklady řízení ve výši 140.456,-Kč do zaplacení, prodej nemovitostí ve vlastnictví zástavního dlužníka, a to budovy bez čp/če na parc. st. 503, budovy č. p. 700, parcely st. 503 o výměře 61 m2, parcely st. 504 o výměře 553 m2 a dále parcely st. 375/6 o výměře 118 m2, vše zapsáno na LV pro katastrální území R., obec R.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 26. 2. 1996 poskytla Č. s., a.s., jako věřitel L. Š. jako dlužníkovi úvěr ve výši 1.600.000,- Kč. Uvedená pohledávka vyplývající z poskytnutého úvěru byla zajištěna „Zástavní smlouvou k nemovitostem ze dne 26. 2. 1996“, uzavřenou mezi Č. s., a. s., jako zástavním věřitelem a L. a M. Š. jako zástavci, zástavním právem k nemovitostem v žalobě uvedeným, které jsou ve vlastnictví zástavní dlužnice. Zajištěná pohledávka přešla smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne 30. 6. 2001 na Č. k. a. Dále byla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 12. 2005 postoupena společnosti JM M. S. L., která jí dále smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2005 postoupila žalujícímu zástavnímu věřiteli. Pohledávka zástavního věřitele zajištěná zástavním právem nebyla zcela zaplacena a její výše činí 4.322.602, 83 Kč.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem (správně usnesením) ze dne 29. 6. 2007, č. j. 6 C 34/2007-74, žalobě vyhověl a rozhodl že „žalovaná“ (správně zástavní dlužnice) je povinna zaplatit „žalobkyni“ (správně zástavnímu věřiteli) na náhradu nákladů řízení 16.990,-Kč. Vyšel z toho, že „Smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem“, uzavřenou dne 26. 2. 1996 mezi Č. s., a.s., jako zástavním věřitelem a L. Š. a M. Š. jako zástavci, bylo prokázáno, že k zajištění peněžité pohledávky Č. s., a.s., vůči L. Š., vzniklé na základě úvěrové smlouvy ze dne 26. 2. 1996, dali zástavci do zástavy „nemovitosti zapsané na LV, v k.ú. R., u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště R.“. Zastavené nemovitosti byly ve vlastnictví J. A., který je prodal kupní smlouvou v roce 1995 L. Š. a M. Š. Následně odstoupil od kupní smlouvy a tím se obnovilo jeho vlastnické právo. Poté, „na základě dohody o vypořádání SJM, uzavřené formou notářského zápisu ze dne 15. 5. 2001“, došlo ke změně vlastníka z J. A. na M. A.; na nemovitostech vázne zástavní právo smluvní ve prospěch zástavního věřitele. Námitku zástavní dlužnice, že řízení nemělo proběhnout pro překážku věci rozsouzené, neboť v téže věci bylo vedeno řízení Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 214/2000, odmítl s tím, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 214/2000 bylo předmětem řízení pouze „zaplacení částky“, zatímco předmětem tohoto řízení je „prodej zástavy“.
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Plzni rozsudkem (správně usnesením) ze dne 9. 1. 2008, č. j. 12 Co 586/2007-89, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalovaná“ (správně zástavní dlužnice) je povinna nahradit „žalobkyni“ (správně zástavnímu věřiteli) náklady odvolacího řízení 6.875,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. S. Vyšel z toho, že soud prvního stupně „provedl všechny důkazy, které účastníci na podporu svých tvrzení navrhli, z nich vyvodil odpovídající závěry skutkové i právní a vypořádal se se všemi námitkami, které žalovaná v průběhu řízení vznesla, s výjimkou námitky, že manželé Šimkovi nemohli platně uzavřít zástavní smlouvu, neboť v době uzavření této smlouvy nebyli vlastníky zastavovaných nemovitostí“. Ve vztahu k této námitce dovodil, že počátek splácení kupní ceny byl mezi J. A. jako prodávajícím a manželi Š. ujednán na červenec 1995 a že manželé Š. proto nemohli být v lednu 1996 v prodlení se splátkami za dobu delší šesti měsíců. Odstoupení J. A. od kupní smlouvy dopisem ze dne 15. 1. 1996 „by tak nebylo účinné ani v případě, že by bylo prokázáno (a tak se nestalo), že tento úkon byl manželům Š. doručen“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní právní význam „spatřuje v tom, že úkonem odstoupení od kupní smlouvy se zrušila kupní smlouva s účinky ex tunc, tedy od samého počátku, a je tedy nutné na danou kupní smlouvu pohlížet, jako by nikdy neexistovala“, zástavní dlužnice namítá, že dne 15. 1. 1996 došlo k platnému odstoupení J. A. od kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, neboť pro odstoupení již byly splněny smluvní podmínky obsažené v kupní smlouvě, tedy prodlení se splátkami bylo již delší šesti měsíců. Dovolávaje se dále „ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku, v platném znění,“ dovozuje, že, je-li zastavována nemovitost, která není ve vlastnictví zástavního dlužníka, je nutný souhlas k zástavě od vlastníka dané zastavované nemovitosti, jinak by nemohla být zřízena zástava platně. Protože J. A. po odstoupení od kupní smlouvy s účinky ex tunc s danou zástavou k předmětným nemovitostem ve smyslu §161 odst. 2 obč. zák. nesouhlasil, je nutné na danou zástavu pohlížet, jako kdyby nevznikla, resp. byla sjednána v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku. Znovu také namítá překážku věci rozhodnuté, neboť v řízení u Krajského soudu v Plzni, „z konstatovaných listinných důkazů je nesporně zřejmé“, že ve vztahu ke třetí žalované, tedy dovolatelce v této projednávané věci, se právní a procesní předchůdce domáhal, aby jeho pohledávka byla uspokojena právě z výtěžku prodeje předmětných nemovitostí. V projednávané věci se zástavní věřitel domáhá uspokojení své tvrzené pohledávky též prodejem zástavy - předmětných nemovitostí. Dle názoru dovolatelky je tu tedy dána jak totožnost účastníků, tak i totožnost projednávané věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je uvedeno výše, přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li odvolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
V posuzovaném případě zástavní dlužnice napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci se zástavní věřitel domáhal nařízení soudního prodeje zástavy ve smyslu ustanovení §200y a násl. o. s. ř. Odvolací soud v této souvislosti řešil mimo jiné otázku, zda označené nemovitosti jsou zástavním právem zatíženy.
Otázku, zda předmětná nemovitost je zatížena zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 26. 2. 1996, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 1996, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře. Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. může zástavní právo vzniknout i tehdy, je-li zástavou nemovitost (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. – obecně vzato – v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. §151d odst. 1 větu druhou obč. zák.).
Na nedostatek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nelze ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 obč. zák. usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu. Protože od kupní smlouvy může být z důvodu řádného a včasného nezaplacení kupní ceny odstoupeno nejen tehdy, bylo-li ve smlouvě dohodnuto, ale i podle ustanovení §517 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za opomenutí běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy požadovat, ani okolnost, že se nezabýval tím, zda ve smlouvě byla či nebyla dohodnuta možnost odstoupení od smlouvy pro případ, že kupující řádně a včas nezaplatí kupní cenu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].
Námitka dovolatelky, že „úkonem odstoupení od kupní smlouvy se zrušila kupní smlouva s účinky ex tunc, tedy od samého počátku, a je tedy nutné na danou kupní smlouvu pohlížet, jako by nikdy neexistovala“, která je obsahově správná, však - s ohledem na výše uvedené - nemůže zvrátit závěr odvolacího soudu o tom, že v žalobě označené nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. V první řadě dovolatelka nesprávně věc posuzuje podle „ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku, v platném znění“, neboť – jak rovněž výše uvedeno – vznik zástavního práva je nutno posuzovat podle předpisů platných v době, kdy ke vzniku zástavního práva mělo dojít, tedy podle občanského zákoníku platného do 31. 5. 1996. Tehdy platné ustanovení §151d odst. 1 umožňovalo vznik zástavního práva i za situace, že zástavce zastavil cizí nemovitou věc, byl-li zástavní věřitel v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře), a na nedostatek dobré víry zástavního věřitele, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nelze usuzovat jen na základě toho, že se zástavní věřitel při uzavření zástavní smlouvy nezabýval tím, zda zástavce, který je vlastníkem zastavované věci na základě kupní smlouvy, řádně a včas zaplatil kupní cenu; okolnost, že pro nezaplacení kupní ceny bylo později od kupní smlouvy odstoupeno je z tohoto pohledu nevýznamná.
Obstát nemůže ani dovolatelčina námitka, že se v projednávané věci jedná o překážku věci rozhodnuté.
O stejnou věc se ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod (tedy týká-li se stejného předmětu řízení) a týká-li se těchže osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Tentýž právní důvod (stejný předmět řízení) je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vychází ze stejných skutkových okolností, jimiž byl uplatněn.
I když se řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 214/2000 týkalo těchže osob (na straně žalobce právního předchůdce zástavního věřitele), je nepochybné, že jeho předmětem ve vztahu k žalované (zde zástavní dlužnici) byl nárok žalobce (zde právního předchůdce zástavního věřitele) na zaplacení 2.356.487,24 Kč, který měl být uspokojen právě z výtěžku prodeje jejích nemovitostí zatížených zástavním právem. Žaloba proti zástavní dlužnici však byla zamítnuta proto, že navrhovaný způsob uspokojení zástavního věřitele neměl „oporu v hmotném právu“; své právo měl uplatnit „návrhem na prodej zástavy soudu“. Žaloba v této části nebyla tedy zamítnuta proto, že by se soud zabýval její důvodností (předmětem řízení), ale proto, že zástavní věřitel nezvolil správný způsob uspokojení jeho hmotněprávního nároku. Neposuzoval-li tedy soud hmotněprávní základ uplatněného nároku (věc, předmět řízení), ale žalobu zamítl jen proto, že zvolený způsob uplatnění nároku neodpovídal tehdejší právní úpravě, nemohl tím ohledně tehdy uplatněného nároku vytvořit „překážku věci rozhodnuté“.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů, a je proto nepochybné, že dovolání zástavní dlužnice proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť zástavní dlužnice s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a zástavnímu věřiteli v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu