ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.744.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 744/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 916/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 24 Co 550/2006-344, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 13.9.2000 (doplněnou podáním ze dne 13.10.2000) se žalobkyně domáhala určení, že „závěť zůstavitele J. V., zemřelého, sepsaná notářským zápisem NZ 26/99 dne 1.3.1999 notářkou, je absolutně neplatným právním úkonem“ a že „osobní automobil Š. F. do dědictví po zůstaviteli“. Uvedla, že „účastníci řízení jsou sourozenci, jediní pozůstalí po svém zemřelém otci“; že „zůstavitel zanechal závěť pořízenou notářským zápisem, jíž odkázal veškerý svůj majetek žalovanému“; že „udržovala se zůstavitelem velmi srdečné a přátelské styky a jejich vzájemný vztah byl velmi srdečný a přátelský“; že „takto se v žádném případě nedá charakterizovat vztah mezi zůstavitelem a žalovaným“; že „zůstaviteli sloužila obětavě až do jeho smrti“; že „žalovaný, zejména od doby, kdy zůstavitel vážně onemocněl, projevil výraznou aktivitu s cílem maximálního majetkového zvýhodnění po jeho smrti“; že „žalovaný předestřel zůstaviteli, v době, kdy tento byl ve velmi těžkém stavu hospitalizován v N., formulář žádosti o provedení změny – odhlášení motorového vozidla a zůstavitel, aniž by byl schopen orientovat se ve svém vlastním jednání, daný formulář ověřeně v nemocnici podepsal“; že „zůstavitel v této době trpěl duševní poruchou, pro niž nebyl vůbec způsobilý k jakýmkoli právním úkonům“; že „k sepsání závěti došlo rovněž za výjimečných okolností, několik hodin před zůstavitelovou smrtí“; že „dne 1.3.1999 v 9.30 hod. byl těžce nemocný a trpící zůstavitel navštíven žalovaným v doprovodu paní notářky a lékaře MUDr. V.“; že „tento lékař nebyl ošetřujícím lékařem zůstavitele a zdravotní stav zůstavitele neznal“; že „zůstavitel byl upoután na lůžko v obývacím pokoji, paní notářka úřadovala ve vedlejší místnosti, v jídelně“; že „poté, co upozornila na zůstavitelův zdravotní stav, nesrovnanosti v jeho ústním projevu, byla notářkou z místnosti vykázána s tím, aby otce nerozrušovala a nenarušovala jednání“; že „téhož dne po poledni se zůstaviteli přitížilo a začal mít bolesti, které se stupňovaly“; že „k večeru zavolala lékařskou pohotovost a následujícího dne 2.3.1999 v 8.35 hod. zůstavitel zemřel“.
Podáním ze dne 16.2.2004 žalobkyně „doplnila žalobní petit“ o návrh na určení, že „je dědičkou ½ dědického podílu majetku zůstavitele“. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 23.3.2004, č.j. 7 C 916/2000-132, tuto „změnu žaloby“ nepřipustil.
Poté Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 22.6.2005, č.j. 7 C 916/2000-196, opraveným usnesením ze dne 25.7.2005, č.j. 7 C 916/2000-199, žalobu zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že „zůstavitel v době sepsání závěti netrpěl duševní poruchou vylučující jeho schopnost k takovému právnímu úkonu“; že „zůstavitel pořídil platnou závěť ve formě notářského zápisu, když nebyly dány okolnosti takový úkon zneplatňující“; že „notářský zápis byl zůstavitelem podepsán, přičemž obsahuje i další nutné náležitosti podle §63 not. řádu“; že „pokud jde o převod automobilu“, „došlo mezi zůstavitelem a žalovaným k platnému uzavření darovací smlouvy, přestože smlouva byla uzavřena toliko v ústní formě“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1.6.2006, č.j. 21 Co 112/2006-229, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „v posuzovaném případě výrok usnesení okresního soudu ze dne 1.8.2000, č.j. D 326/99-60, vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli, nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., neboť neodkazuje žalobkyni k podání žaloby na určení jejího dědického práva po zůstaviteli“; že „soud prvního stupně vycházel z nesprávného žalobního petitu“; že „žalobkyní podaná žaloba nevyhovuje všem požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „žalobkyně nebyla soudem prvního stupně poučena o povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že tím „bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci“. Dále uvedl, že „spor o platnost převodu předmětného osobního automobilu je sporem podle §175y odst. 1 o.s.ř., jehož výsledek by se mohl odrazit v probíhajícím dědickém řízení po zůstaviteli“; že „okresní soud byl povinen v této souvislosti v prvé řadě hodnotit, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem v souladu s ustanovením §80 písm. c) o.s.ř., což neučinil“.
K podání žalobkyně ze dne 27.9.2006 Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 10.10.2006, č.j. 7 C 916/2000-243, připustil „změnu žaloby, podle které se žalobkyně domáhá určení, že je dědičkou po zůstaviteli J. V. a dále určení, že jmenovaný zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem osobního automobilu zn. Š. F.“.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17.10.2006, č.j. 7 C 916/2000-253, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli (výrok I.) i žalobu na určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem osobního automobilu zn. Š. F. (výrok II.) a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22.973,75 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.) a České republice na účet Okresního soudu v Nymburce na náhradě nákladů řízení 12.976,10 Kč (výrok IV.). Uvedl, že „námitka nepravosti podpisu zůstavitele v závěti byla jednoznačně vyvrácena posudky soudem ustanovených znalců z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo JUDr. H. a PhDr. M. N.“; že „zůstavitel nebyl rozhodnutím soudu zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům“; že „zůstavitel trpěl vážným onemocněním jater, jeho stav se postupně zhoršoval, vedl ke smrti, ke které došlo den následující po pořízení závěti“; že „takové zjištění samo o sobě nemá za následek nezpůsobilost k právním úkonům dle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák.“; že „za stěžejní zjištění považuje obsah výpovědí svědků, kteří se zůstavitelem v době pořízení závěti či těsně předtím hovořili, zejména svědků K., K., T. a H.“; že „jejich výpovědi jakoukoliv dezorientaci zůstavitele, neschopnost odpovídat či orientaci mimo místo a čas vylučují“; že „jejich laické posouzení podporuje také odborný závěr znalce MUDr. B.“; že „lékařský posudek doc. MUDr. J. B., CSc. ze dne 5.9.2005, je listinou, která byla vypracována účelně na žádost žalobkyně, přičemž MUDr. B. neměl k dispozici (na rozdíl od soudem ustanoveného znalce MUDr. B.) celý spisový materiál“; že „MUDr. B. se nevypořádal s obsahem svědeckých výpovědí, které právě schopnost zůstavitele pořídit závěť prokazují“ a že „z těchto důvodů neshledal potřebným a účelným návrh žalobkyně na vypracování případného revizního znaleckého posudku“ a dospěl k závěru, že „žalobkyni se nepodařilo zpochybnit způsobilost zůstavitele k pořízení závěti“. Ve vztahu k návrhu na určení, že zůstavitel byl v době úmrtí vlastníkem sporného osobního automobilu, soud dospěl k závěru, že „na základě takového žalobního petitu by se žalobkyně mohla domoci změny vlastníka předmětného automobilu na osobu zůstavitele v evidenci motorových vozidel“; že „návrh žalobkyně je tak v souladu s požadavky ustanovení §175y odst. 1 o.s.ř.“; že „listina (žádost o provedení změny – odhlášení motorového vozidla) ze dne 3.2.1999 byla zůstavitelem vlastnoručně podepsána téhož dne před pracovnicí notářky jako osoby způsobilé k ověřování podpisů“; že „z této listiny nelze v žádném případě dovodit, že by se změna měla týkat přívěsu, neboť vozidlo je specifikováno nejen tovární značkou, druhem, SPZ, nýbrž i číslem podvozku a motoru“ a že „z uvedených zjištění vyplývá jednoznačně vůle zůstavitele k převodu jeho vlastnického práva na žalovaného formou darovací smlouvy“; že „na tom nic nemění ani námitka žalobkyně, že nedošlo k předání klíčů a technického průkazu od tohoto automobilu, tedy věcí, které jsou jinak k ovládání automobilu zapotřebí“, neboť „žalovaný chtěl ponechat automobil prozatím otci pro jeho potřeby“; že naopak „jednání žalobkyně, která tyto věci svévolně zadržovala, odporuje přinejmenším dobrým mravům“ a že „uzavřená darovací smlouva je platná“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.9.2007, č.j. 24 Co 550/2006-344, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „žalovaný není dědicem ze závěti zůstavitele J. V., zemřelého, sepsané notářským zápisem sp. zn. NZ 26/99 dne 1.3.1999 notářkou,“ a že „zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem osobního vozidla Š. F.“; současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 52.585,- Kč, k rukám jejího zástupce, zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Nymburce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.976,- Kč a zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Praze na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.887,50 Kč. „Ztotožnil se“ se závěry soudu prvního stupně, že „žádný z provedených důkazů pravost podpisu zůstavitele na závěti ze dne 1.3.1999 nevyloučil“ a že „zůstavitel tuto závěť podepsal“, ohledně způsobilosti zůstavitele k právním úkonům však dospěl k závěru, že „zůstavitel se v inkriminovaném období navenek projevoval jak tak, že jeho jednání a chování budilo podezření, zda je (po duševní stránce) zcela v pořádku, tak i tak, že některým osobám, které s ním přišli krátkodobě do kontaktu, připadal v pořádku“; že „skutečnosti zjištěné provedeným svědeckým dokazováním jsou pro neodborníka v oboru psychiatrie natolik rozporné, že je třeba poměřit je odborným stanoviskem znalce z oboru psychiatrie“; že „závěry znaleckého posudku MUDr. J. B. byly revizním znaleckým posudkem V. f. n. v P., provedeným v odvolacím řízení, natolik významně zpochybněny, že odvolací soud z tohoto dřívějšího znaleckého posudku nevycházel“; že „původní znalecký posudek stojí na zjištění, že ve spise ani ve zdravotnické dokumentaci není dostatek podkladů pro objektivizaci závěru, že jaterní onemocnění (v kontextu dalšího diabetického onemocnění) mohlo ovlivňovat stav vědomí zůstavitele (je přitom zřejmé, že ani tento znalec hypotetickou možnost takového ovlivnění při diagnóze zůstavitele nevyloučil)“ a že „původní znalec nesprávně vyhodnotil výsledky jaterních testů, které naopak (paradoxně) vzhledem k jejich hodnotám svědčí o velmi závažné fázi jaterního onemocnění“; že „v souvislosti s ostatními laboratorními nálezy, průběhem onemocnění i zjištěními z výslechu svědků, je možné uzavřít, že zůstavitel nejméně v době od 3.2.1999 až do své smrti trpěl encephalopatií způsobenou selhávajícími játry, která se projevovala intermitentními delirantními stavy“; že „zůstavitel byl v takovém stavu, kdy byly nepřetržitě (i v době tzv. lucidních chvilek) vyloučeny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, které by musel mít zachovány, aby mohl činit sporné úkony“; že „tyto závěry nejsou v rozporu ani se zjištěními provedenými z výslechu svědků“; že „u zůstavitele mohly být i několikrát denně přítomny ‚světlejší‘ chvilky, kdy laik při krátkodobém kontaktu nemusel problémy zůstavitele rozpoznat“ a že „to vysvětluje rozpory ve svědeckých výpovědích“; že „projevy zůstavitele mohly být dokonce takové, že ani odborník (MUDr. V.), který však není specialistou a nezná podrobně průběh onemocnění, nemusel onemocnění ovlivňující zásadně psychiku při povrchním vyšetření rozpoznat“, a že proto „není tento důkaz ani v rozporu s listinným důkazem (zpráva MUDr. V.)“; že „tím spíše stav zůstavitele nemusely rozpoznat ostatní laické osoby, které byly se zůstavitelem v den sepisu závěti v kontaktu (případně s ním byly v kontaktu dříve)“; že „závěry znaleckého posudku nejsou v rozporu ani se svědectvím notářky, která sepisovala závěť“; že „ani ona, vzhledem k výše uvedenému, nemusela rozpoznat neschopnost zůstavitele testovat“; že „sama notářka hodnotila stav zůstavitele tak, že se projevoval velmi unaveně“; že „zůstavitel s notářkou sice komunikoval, avšak jeho poslední vůli formulovala notářka sama“; že „je nedůvodné – s ohledem na přesvědčivost závěrů revizního znaleckého posudku, jakož i vzhledem k jeho odborné váze (posudek zpracovali tři odborníci) - nařizovat další revizní posudek“; že „by bylo bez významu vyslýchat znalce MUDr. B. k jeho (nesprávným) závěrům vzhledem k tomu, že revizní posudek zcela vyvrátil předpoklady, na nichž založil své odborné posouzení tento znalec“; že „zůstavitel v době sepisu závěti trpěl takovou duševní poruchou, která ho činila k tomuto úkonu neschopným“; že „takto projevená vůle, není platným právním úkonem dle §38 odst. 2 obč. zák.“; že, „je-li závěť, která povolává žalovaného k dědění neplatná, pak není způsobilá založit pro žalovaného právní důvod dědění dle §461 odst. 1 obč. zák.“ a že „žalovaný není dědicem ze závěti“. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že „i když žádost o převod vozidla na žalovaného podepsaná zůstavitelem by mohla být způsobilá prokázat tvrzení zůstavitele o uzavřené darovací smlouvě ohledně automobilu, nelze tento úkon, činěný rovněž v době, kdy zůstavitel nebyl způsobilý k právním úkonům, považovat ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za platný“, a že proto „je třeba zůstavitele považovat za vlastníka tohoto automobilu až do okamžiku jeho smrti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci“ a že „vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“; že „mu odvolacím soudem byla odepřena možnost přezkoumat správnost závěrů, které odvolací soud učinil na základě důkazu provedeného v odvolacím řízení“; že „odvolací soud provedl na návrh žalobkyně v odvolacím řízení důkaz znaleckým posudkem V. f. n. v P. ze dne 10.7.2007“; že „zpracovatelé posudku dospěli ke zcela rozdílným závěrům než znalec MUDr. J. B. ustanovený ve stejné věci soudem prvního stupně“; že „odvolací soud zamítl jeho návrh na vypracování revizního posudku k oběma shora uvedeným posudkům a zamítl dokonce i jeho návrh na výslech MUDr. J. B.“; že „odvolací soud dospěl ke svému závěru pouze na základě znaleckého posudku V. f. n. v P., jehož závěry nekorespondují s ostatními provedeným důkazy“; že „znalecký posudek ústavu navíc trpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť závěry o tom, že zůstavitel trpěl encephalopatií, která způsobovala duševní poruchu, jsou pouze hypotetické, nemají oporu v konkrétních lékařských údajích a zjištěních“; že „tento znalecký posudek obsahuje pouze údaje a skutečnosti identické se znaleckým posudkem JUDr. B.“; že „posudky se liší pouze v interpretaci jaterních testů (bilirubin, GMT, AST), jejímž základem je hypotéza, nepodložená údaji ze záznamů zdravotní karty zůstavitele“; že „zpracovatelé posudku sami přebírají konstatování znalce MUDr. B., že‚ ani další nálezy nesvědčily o vážnější jaterní poruše‘, ale nijak se s tímto závěrem nevypořádali“ a že je nutné „přezkoumání posudku posudkem revizním“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu „zrušil“.
Žalobkyně k dovolání žalovaného uvedla, že „se ztotožňuje“ se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že J. V., zemřelý (dále též jen „zůstavitel“), byl vdovec a měl dvě děti, tj. žalobkyni a žalovaného. Dne 1.3.1999 zůstavitel pořídil formou notářského zápisu sepsaného notářkou (sp. zn. NZ 26/99, N 28/99), závěť, kterou ustanovil „dědicem veškerého svého majetku“ žalovaného a „požádal“ žalobkyni, aby „tuto závěť uznala za platnou a neuplatňovala si nárok na jednu polovinu svého zákonného podílu, neboť od něj dostala darem ideální jednu čtvrtinu domu č.p. 462/III s pozemky v P.“.
Podle ustanovení §476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.
Podle ustanovení §476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476d odst. 1, části věty před středníkem obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu.
Podle ustanovení §63 not. ř. notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.
Podle ustanovení §6 not. ř. notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen „notářské listiny“) jsou veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem.
Podle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Odvolací soud vycházel ze závěru, že „zůstavitel v době sepisu závěti trpěl takovou duševní poruchou, která ho činila k tomuto úkonu neschopným“; že „takto projevená vůle, není platným právním úkonem dle §38 odst. 2 obč. zák.“; že, „je-li závěť, která povolává žalovaného k dědění neplatná, pak není způsobilá založit pro žalovaného právní důvod dědění dle §461 odst. 1 obč. zák.“ a že „žalovaný není dědicem ze závěti“.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalovaný namítá nesprávnost těchto závěrů.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v daném případě), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobce v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [že „závěry znaleckého posudku MUDr. J. B. byly revizním znaleckým posudkem V. f. n. v P., provedeným v odvolacím řízení, natolik významně zpochybněny, že odvolací soud z tohoto dřívějšího znaleckého posudku nevycházel“; že „původní znalecký posudek stojí na zjištění, že ve spise ani ve zdravotnické dokumentaci není dostatek podkladů pro objektivizaci závěru, že jaterní onemocnění (v kontextu dalšího diabetického onemocnění) mohlo ovlivňovat stav vědomí zůstavitele (je přitom zřejmé, že ani tento znalec hypotetickou možnost takového ovlivnění při diagnóze zůstavitele nevyloučil)“ a že „původní znalec nesprávně vyhodnotil výsledky jaterních testů, které naopak (paradoxně) vzhledem k jejich hodnotám svědčí o velmi závažné fázi jaterního onemocnění“; že „v souvislosti s ostatními laboratorními nálezy, průběhem onemocnění i zjištěními z výslechu svědků, je možné uzavřít, že zůstavitel nejméně v době od 3.2.1999 až do své smrti trpěl encephalopatií způsobenou selhávajícími játry, která se projevovala intermitentními delirantními stavy“; že „zůstavitel byl v takovém stavu, kdy byly nepřetržitě (i v době tzv. lucidních chvilek) vyloučeny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, které by musel mít zachovány, aby mohl činit sporné úkony“; že „tyto závěry nejsou v rozporu ani se zjištěními provedenými z výslechu svědků“; že „u zůstavitele mohly být i několikrát denně přítomny ‚světlejší‘ chvilky, kdy laik při krátkodobém kontaktu nemusel problémy zůstavitele rozpoznat“ a že „to vysvětluje rozpory ve svědeckých výpovědích“; že „projevy zůstavitele mohly být dokonce takové, že ani odborník (MUDr. V.), který však není specialistou a nezná podrobně průběh onemocnění, nemusel onemocnění ovlivňující zásadně psychiku při povrchním vyšetření rozpoznat“, a že proto „není tento důkaz ani v rozporu s listinným důkazem (zpráva MUDr. V.)“; že „tím spíše stav zůstavitele nemusely rozpoznat ostatní laické osoby, které byly se zůstavitelem v den sepisu závěti v kontaktu (případně s ním byly v kontaktu dříve)“; že „závěry znaleckého posudku nejsou v rozporu ani se svědectvím notářky, která sepisovala závěť“; že „ani ona, vzhledem k výše uvedenému, nemusela rozpoznat neschopnost zůstavitele testovat“; že „sama notářka hodnotila stav zůstavitele tak, že se projevoval velmi unaveně“; že „zůstavitel s notářkou sice komunikoval, avšak jeho poslední vůli formulovala notářka sama“; že „je nedůvodné s ohledem na přesvědčivost závěrů revizního znaleckého posudku, jakož i vzhledem k jeho odborné váze (posudek zpracovali tři odborníci) nařizovat další revizní posudek“; že „by bylo bez významu vyslýchat znalce MUDr. B. k jeho (nesprávným) závěrům vzhledem k tomu, že revizní posudek zcela vyvrátil předpoklady, na nichž založil své odborné posouzení tento znalec“]. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalovaný v dovolání současně namítá, že „mu odvolacím soudem byla odepřena možnost přezkoumat správnost závěrů, které odvolací soud učinil na základě důkazu provedeného v odvolacím řízení“; že „odvolací soud zamítl jeho návrh na vypracování revizního posudku k oběma shora uvedeným posudkům a zamítl dokonce i jeho návrh na výslech MUDr. J. B.“.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je jak shora citováno zřejmé, že odvolací soud se důkazními návrhy žalovaného zabýval a že závěr o jejich neopodstatněnosti zdůvodnil. Žalovaný tak nemohl být postupem odvolacího soudu v dané věci dotčen, a to ani na svých právech chráněných Ústavou ČR, případně Listinou základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. II. ÚS 663/2000, sp. zn. IV. ÚS 67/2000, I. ÚS 413/2002).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. d), §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.; §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve výši 1.007,- Kč (po zaokrouhlení). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 6.307,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu