ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1225.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1225/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce O.P. P., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. p., a. s., zastoupenému advokátem, o výkon práv z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 27/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. října 2006, č. j. 12 Co 1052/2005-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 2.588,25 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. srpna 2005, č. j. 8 C 27/2001-94, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost strpět výkon práv žalobce z věcného břemene, zatěžujícího pozemky uvedené ve výroku rozsudku, t. j. strpět a umožnit žalobci ukládání a deponování odpadů ze závodu žalobce v O. na skládce kalů, nacházející se na těchto pozemcích, a to v souladu se Smlouvou o zřízení věcných břemen ukládání odpadů a o nakládání s odpadními vodami ze dne 20. února 1998 mezi žalobcem a žalovaným; výrokem pod bodem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. října 2006, č. j. 12 Co 1052/2005-122, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího v jeho potvrzujícím výroku soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím. Jestliže žalovaný v dovolání namítá, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze zcela jiných důvodů a na zcela jiném základě – a z tohoto důvodu dovozuje přípustnost dovolání – není tato námitka důvodná již proto, že odvolací podle obsahu odůvodnění jeho rozsudku se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Nad jejich rámec se odvolací soud toliko vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami žalovaného, což změnu rozsudku soudu prvního stupně nezakládá.
Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu.
Dovolatel takovou otázku spatřuje v posouzení situace, zda v konkrétním sporném případů účastníků stavba tělesa skládky je samostatnou věcí v právním smyslu, a to věcí nemovitou, která se nezapisuje do katastru nemovitostí, anebo se jedná pouze o součást, resp. vlastnost či způsob využití pozemku nebo pozemků, na kterých se skládka nachází.
Posouzení této otázky je v daném případě spojeno s jedinečným individuálním skutkovým základem podávajícím se z individuálních okolností případu; nemůže proto její řešení činit z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu (z pohledu jedinečného skutkového základu a otázky zásadního právního významu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolací soud již v rozsudku ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8 vyložil, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy
o součást pozemku s tím, že bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Dovolací soud by proto závěry nalézacích soudů v situaci dovolání přípustného pro řešení otázky zásadního právního významu mohl přezkoumat jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti, o kterou se v dané věci nejedná.
Dovolatelem vymezenou právní otázku odvolací soud řešil výslovnou akceptací závěrů vyslovených k ní ve vyjádření žalobce k odvolání žalovaného, čímž zřetelně vyjádřil příklon k žalobcem citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2004, pod pořadovým č. C 1900. V něm Nejvyšší soud zaujal názor, od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v souzené věci, že samotná skutečnost,
že pozemek byl upraven na zpevněnou plochu způsobem, pro který stavební předpisy vyžadují stavební povolení, nečiní z této plochy samostatný předmět občanskoprávních vztahů, ale jedná se jen o součást pozemku.
Vztáhl-li odvolací soud aplikaci těchto závěrů i na případ skládky, nelze vytýkat jeho rozhodnutí zjevnou nepřiměřenost, neboť příloha 1 k vyhlášce č. 190/1996 Sb. v bodu 2, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, pod kodem 73 a v posledním účinném znění od 1. 6. 2001 pod kodem 25 mezi „ostatní plochy“ řadí i skládku, v prvním případě s vymezením významu způsobu využití pozemku jako plochy určené ke skládce a ve druhém případě se způsobem využití jako skládky odpadu. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že stejnou úpravu obsahuje
i vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů,
a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), jež nahradila vyhlášku č. 190/1996 Sb., a to v Příloze – technických podrobnostech pro zprávu katastru, v bodu 2 – způsobu využití pozemku – kodu 25.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalobce v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f) §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení
s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou
č. 277/2006 Sb. 1.875,- Kč Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného (§11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak představují celkem 2.175,- Kč. Náklady žalobce jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 OSŘ a náklady dovolacího řízení na straně žalobce jsou celkem 2.588,25 Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby nahradil tuto částku žalobci do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu