ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1580.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1580/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. G., a 2) R. G., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemků a vzájemné žalobě na určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 1122/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. února 2006, č. j. 7 Co 3114/2005-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 1 290,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaní vyklidili jeho pozemky v k. ú. Č. V., na kterých neoprávněně postavili oplocení a kolnu. To zjistil v roce 2000 a na výzvu k jejich vyklizení z února 2001 žalovaní nereagovali. Jde o pozemky, které zčásti sousedí s pozemkem žalovaných a zčásti s pozemkem obce, který přiléhá k pozemku žalovaných ještě z boku a který žalovaní rovněž neoprávněně užívají. Žalovaní se bránili tím, že oplocení postavili v roce 1975 v tehdy vytyčené hranici pozemku, přiděleného jim v témže roce do osobního užívání, a „předmětné pozemky užívají v souladu s geometrickým plánem, a to až na nepatrnou část“. Právo osobního užívání pozemku, vymezeného geometrickým plánem, se transformovalo na právo vlastnické, případně vlastnické právo k pozemkům, resp. jejich části, vydrželi. Navrhli vzájemnou žalobou, aby bylo určeno, že do jejich společného jmění manželů náleží pozemek, zaměřený geometrickým plánem z roku 1974.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. srpna 2005, č. j. 9 C 1122/2003-82, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby „žalovaným byla uložena povinnost vyklidit parcelu č. 167/10 a 167/11 ve vlastnictví žalobce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a výrokem pod bodem II. určil, že „žalovaní jsou v SJM vlastníky parcely č. 254/2 zahrada, dříve role, zapsané na LV č. 273 pro obec a k. ú. Č. v hranicích, jak byla zaměřena geometrickým plánem č. zakázky 761-247-74 ze dne 12. 12. 1974, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaným byl rozhodnutím Okresního národního výboru v J. ze 7. 3. 1975 za účelem výstavby rodinného domu přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 254/2 v k. ú. Č. o výměře 783 m2, zaměřený geometrickým plánem Střediska geodesie J. z 12. 12. 1974, č. 761-247-74, kterým byl pozemek parc. č. 254 rozdělen na pozemky parcelních čísel 254/1, 254/2 a 254/3. Dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku parc. č. 254/2 byla se žalovanými uzavřena 25. 3. 1975 a registrována 5. 4. 1975. Následně žalovaní kromě rodinného domu postavili podle stavebních povolení z 10. 4. 1975 a 11. 6. 1975 na takto vymezeném pozemku kolnu. Oplocení mezi pozemkem parc. č. 254/2 a tehdy pozemkem parc. č. 167 postavili na hranici vytýčené podle geometrického plánu z roku 1974. Z částečného výpisu z LV č. 273 vyplývá, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci (společné jmění manželů) pozemku parc. č. 254/2 zahrada v k. ú. Č. o výměře 650 m2 zapsáni žalovaní. Podle smlouvy uzavřené 10. 9. 1998 převedl Pozemkový fond České republiky na žalobce pozemek parc. č. 167/2 o výměře 4 620 m2, oddělený z pozemku parc. č. 167 a sousedící s výše zmíněným pozemkem žalovaných. Při zaměření pozemku parc. č. 167/2, prováděném v prosinci 2000 za účelem jeho rozdělení, bylo zjištěno, že v roce 1975 žalovaní postavili oplocení na pozemku parc. č. 167, později pozemku parc. č. 167/2, a že tak zabrali část tohoto pozemku označenou geometrickým plánem Ing. Z. V. z 15. 1. 2003, č. 818-302/02VV, jako pozemky parcelních čísel 167/10 o výměře 65 m2 a 167/11 o výměře 14 m2. Tato skutečnost byla žalovaným poprvé sdělena 16. 2. 2001. Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Č. žalovanému dopisem z 5. 3. 2003 potvrdil, že zpracování geometrického plánu z 12. 12. 1974 bylo chybné. Oplocením, které žalovaní v roce 1975 postavili, zabrali nejenom část pozemku parc. č. 167, nyní pozemky parcelních čísel 167/10 a 167/11, ale i část dalšího sousedního pozemku parc. č. 254/1 ve vlastnictví města Č. Také ze znaleckého posudku Ing. Z. K. z 31. 5. 2005 vyplývá, že geometrický plán z 12. 12. 1974 není v souladu s požadavky na přesnost geodetických prací, neboť pominul platnost polního náčrtu ze 14. 10. 1933. Správný je naopak geometrický plán Ing. Z. V. z 15. 1. 2003. Znalec také zjistil, že podle nesprávně vyhotoveného geometrického plánu z 12. 12. 1974 bylo „v místě styku parcel č. 254/2 a 167“ postaveno oplocení. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaní nabyli vlastnické právo k pozemkům parcelních čísel 167/10 a 167/11 vydržením podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění novely č. 509/1991 Sb., neboť je drželi v dobré víře po dobu deseti let, když si mohli započíst i držbu před 1. 1. 1992. Jestliže žalobce zpochybňoval jejich dobrou víru, resp. dobrou víru žalovaného, konstatoval, že žalovaný objektivně nemohl vědět, že geometrický plán z 12. 12. 1974 je chybný, když „výměra pozemku dle geometrického plánu z roku 1974 byla přidělena žalovaným do osobního užívání, stavba plotu byla povolena a kolaudována, rovněž v souladu s geometrickým plánem z roku 1974. Z geometrického plánu z roku 1974 tedy vycházely při svých rozhodnutích i příslušné státní orgány“. Jeho dobrou víru nezpochybnila ani korespondence, vedená mezi tehdejšími úřady a organizacemi, týkající se geometrického plánu z 12. 12. 1974, ani jeho odborné znalosti člena komise výstavby a životního prostředí Městského národního výboru v Č. a soudního znalce v oboru ceny a odhady nemovitostí.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 1. února 2006, č. j. 7 Co 3114/2005-104, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil zjištěním, že sporné pozemky byly v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století částí pozemku parc. č. 167, náležejícího do státního socialistického vlastnictví. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za rozhodující „faktickou výměru (783 m2), která byla žalovaným odevzdána do osobního užívání“, tedy jak pozemek parc. č. 254/2, tak část pozemku parc. č. 167 (nyní pozemky parcelních čísel 167/10 a 167/11), náležejícího rovněž do socialistického státního vlastnictví, který tak mohl být rovněž řádně přidělen do osobního užívání žalovaných. V tomto rozsahu se pak podle §872 odst. 1 ObčZ jejich právo osobního užívání pozemku o výměře 783 m2 k 1. 1. 1992 změnilo na vlastnické právo k pozemku. Takto zaměřený pozemek v hranicích vytyčených geometrickým plánem z 12. 12. 1974 žalovaní oplotili, jak vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. Z. K. Jestliže Pozemkový fond České republiky převedl v roce 1998 pozemek parc. č. 167/2 na žalobce, je tato smlouva, v rozsahu, v němž byla převáděna i část zaměřená později jako pozemky parcelních čísel 167/10 a 167/11, podle §39 ObčZ neplatná. Zároveň s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, odvolací soud dodal, že i kdyby byl pozemek parc. č. 167 v soukromém vlastnictví nebo nebyly splněny některé ze zákonných podmínek pro přidělení sporných pozemků do osobního užívání podle §199 odst. 1 ObčZ ve znění do 31. 12. 1991, např. že by šlo o zemědělskou půdu, což v projednávané věci nelze vyloučit, došlo by i tak ke změně práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické. Právo osobního užívání pozemku bylo právem věcným a žalovaní by jako oprávnění držitelé tohoto práva osobního užívání pozemku měli k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel pozemku; proto se jejich právo k uvedenému datu změnilo podle §872 odst. 1 ObčZ, ve znění novely č. 509/1991 Sb., na právo vlastnické. Dokazováním provedeným soudem prvního stupně nebyla oprávněná držba tohoto práva žalovanými zpochybněna. Žalovaný ani při svých odborných znalostech nemohl při obvyklé míře opatrnosti vědět, že specializovanými odborníky bylo v roce 1974 provedeno chybné měření a vytýčení hranic pozemku parc. č. 254/2. Tato skutečnost nebyla ostatně zjištěna ani při geometrickém zaměření v roce 1997, ale teprve až v roce 2000 – 2001. Jiný závěr neplývá ani z korespondence vedené v roce 1974 mezi ONV v J., státním podnikem V., závod T., a G., středisko T. Pro přezkoumání správnosti zaměření by totiž žalovaní potřebovali geodetické podklady z roku 1933, komplexní znalosti v jiném oboru a zvláštní zaměřovací techniku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně sice bylo odvolacím soudem potvrzeno, avšak z jiného právního důvodu. Má za to, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že žalovaní nikdy nemohli být v dobré víře, že jsou oprávněnými držiteli práva k pozemkům nyní parcelních čísel 167/10 a 167/11. Přitom poukazuje na korespondenci z roku 1974, která probíhala mezi tehdejším Odborem výstavby Okresního národního výboru v J. a Střediskem geodézie T., ve které byl geometrický plán z 12. 12. 1974, č. 761-247-74, minimálně dvakrát označen za chybný, a byla požadována jeho oprava. Geodet A. A., který parcelu žalovaných č. 254/2 zaměřoval, geometrický plán následně pouze administrativně upravil, aniž by současně provedl změnu v terénu, což žalovaný s ohledem na postavení, které tehdy zastával, musel vědět, stejně jako skutečnost, že A. A. se při své práci dopouští hrubých chyb. Geodet A. A. v prvním měření posunul roh zahrady oproti skutečnosti o 7 m hlouběji do pozemku parc. č. 184/4 (později parc. č. 167), po další opravě udělal chybu v umístění stabilizačního bodu jen 2,99 m, přičemž tolerance chyby byla jen 14 cm. Přes námitky tak žalovaným vyměřil namísto 783 m2 o 129 m2 více. Zároveň nebylo zohledněno, že žalovaný byl od roku 1971 členem komise výstavby a životního prostředí Městského národního výboru v Č., od roku 1972 soudním znalcem v oboru ceny a odhady nemovitostí a poslancem, takže měl celou problematiku pod kontrolou, aniž by si musel dělat starosti s oprávněností držby. Nebyl to jediný případ, kdy žalovaný „vydržel“ nemovitost. Nedávno požádali žalovaní o odprodej pozemku parc. č. 254/6, odděleného z pozemku parc. č. 254/1, který se nachází rovněž uvnitř jejich oplocení z roku 1974 a který „vydrželi“ stejným způsobem jako sporné pozemky. Žalobce tak nesouhlasí s tím, že chyba v měření byla zjištěna až kvalifikovaným znalcem v souvislosti s dělením pozemku parc. č. 167/2. Žalovaný s ohledem na svou odbornost nepostupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem požadovat, a proto ani nemohl být oprávněným držitelem práva. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se vyjádřili k dovolání tak, že nebylo v jejich možnostech a schopnostech ověřit si správnost měření geodeta A. A., k němuž bylo nutné mít kvalifikované podklady, jež nejsou přístupné veřejnosti. Zároveň po nich nemohl nikdo požadovat, aby si tyto dokumenty opatřovali a na jejich základě prováděli kontrolu měření, kterou byl schopný provést pouze kvalifikovaný geometr, což žalovaný nebyl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout rozsudek odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. l OSŘ písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Pro úvahu, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu §237 písm. a) OSŘ je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud v rozhodnutí formálně rozhodl podle §220 nebo postupoval podle §219 OSŘ, ale to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. Odlišností tu není toliko rozdílné právní posouzení, ale jen takový závěr, který na základě rozdílného posouzení okolností pro rozhodnutí významných, rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované pod R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě soudy obou stupňů, jak v řízení o žalobě žalobce, tak o vzájemném návrhu žalovaných, uzavřely, že žalobce není nositelem hmotného práva - vlastnického práva ke sporným částem původního pozemku parc. č. 167, nyní pozemků parcelních čísel 167/10 a 167/11, ale že jsou ve vlastnictví žalovaných (i když přehlédly, jak bude ještě dále uvedeno, že část pozemku parc. č. 167 připlocená k pozemku parc. č. 254/2, není totožná s celkem připlocenou částí pozemku parc. č. 167 - nyní pozemky parcelních čísel 167/10 a 167/11). To, že odvolací soud dospěl k závěru o vlastnickém právu žalovaných na základě jiného právního posouzení, nečiní z jeho rozhodnutí měnící rozsudek v tom smyslu, že by jím byla v porovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně odlišně konstituována či deklarována práva a povinnosti účastníků řízení. Nejedná se tedy o situaci, kterou má na mysli §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, a podle tohoto ustanovení dovolání žalobce nemůže být přípustné.
Tak je tomu, i když odvolací soud v poučení svého rozsudku uvedl, že je proti němu dovolání přípustné. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované pod C 1457 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 103 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je odvolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dovolání se uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, pokud jde o posouzení dobré víry držitele. Podle konstantní judikatury však pro řešení těchto otázek nelze dovolání připustit. Posouzení otázky, zda v daném případě byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu v dané věci nebylo. Navíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). Zbývající námitky, pokud odpovídají §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, nemohou založit přípustnost dovolání a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ nelze v případě uvedeném v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalobce je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II. vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1 140,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 2 x 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem 1 290,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie R e z k o v á ,v. r.
předsedkyně senátu