ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1973.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 1973/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. Z. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L. M., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1945/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007, č. j. 20 Co 403/2007-677, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2006, č. j. 9 C 1945/2001-500, ve znění usnesení ze dne 21. ledna 2007, č. j. 9 C 1945/2001-530, a usnesení ze dne 1. června 2007, č. j. 9 C 1945/2001-606, pod bodem I. výroku z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu ČSOB, a. s., P. č. 105196388/0300 ve výši 533,01 Kč, zůstatek na účtu ČSOB, a. s., P. č. 1540499150/0300 ve výši 113.972,92 Kč, zůstatek na účtu ČSOB, a. s., P. č. 165217283/0300 ve výši 1.669,39 EUR, zůstatek na účtu Komerční banky, a. s., P. č. 191546610227/0100 ve výši 14.228,40 Kč, garáž bez čísla popisného včetně pozemku parc. č. 1213 v obci a kat. území V. n. V., blíže označené věci movité (vesměs vybavení bytu), osobní automobil P. 306 XN, 165 ks akcií T., a. s., CS0005018456, 153.000 ks akcií ČSOB, a. s., 770000002244, 20 CP ZPS Z., a. s., CS0005004357, 2.050 ks akcií IPB, a. s., CZ 0008002854, 1.200 ks akcií ČEZ, a. s., CZ0005112300, 7 ks akcií ČMHB, a. s., CZ0002000060, 4 ks akcií ČMHB, a. s., CZ0002000094, 19 ks akcií ČMHB, a. s., CZ0002000136, 23 ks akcií ČMHB, a. s., CZ0002000144, a 232.347 ks akcií ČSOB, a. s., 770000001147. Pod bodem II. žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání jejího podílu částku 1.296.153,50 Kč. Pod body III. až V. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 2. 11. 2001 a že k dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo. Na podkladě provedených důkazů soud prvního stupně vzal za prokázané, že do společného jmění účastníků patří zůstatky na bankovních účtech, věci movité a nemovité a cenné papíry, uvedené a blíže označené v rozsudku pod bodem I. výroku, které přikázal do vlastnictví žalovaného. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že do společného jmění účastníků nepatří cenné papíry ČEZ, a. s., a hypoteční zástavní listy, neboť tvrzení žalovaného a jeho bratra J. M., že tyto cenné papíry převedl žalovaný na J.M. na úhradu půjčky ve výši 655.000,- Kč podle smlouvy o půjčce z 20. 12. 1999, považoval za nevěrohodná a účelová. Při vypořádání soud vycházel z cen, jak byly stanoveny znaleckými posudky. Mimo jiné do vypořádání nezahrnul částku 188.500,- Kč, kterou žalobkyně zaplatila na nájemném za dobu od 28. 7. 1999 do 2. 11. 2001, s tím, že náklady spojené s bydlením vynaložila pouze ve svůj prospěch, nikoliv ve prospěch bývalých manželů.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 20 Co 403/2007-677, změnil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I. a II. výroku tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal garáž bez čísla popisného na pozemku st. parc. č. 1213 a pozemek st. parc. č. 1213, zapsané u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.-z., na LV č. 399 pro kat. území V. n. V., blíže označené věci movité vyjma mlýnku na kávu, teflonové pánve, modré sportovní textilní tašky, zelené sportovní textilní tašky, fotoalba včetně fotografií a osobního automobilu P.306, zůstatky na bankovních účtech č. 105196388/0300, č. 154049915/0300, č. 165217283/0300, vedených u ČSOB, a. s., P. a č. 191546610227/0100, vedeném u Komerční banky, a. s., P., ke dni 2. 11. 2001 včetně úroků, a cenné papíry: T., a. s., CS0005018456 v počtu 165 ks, ČSOB i. s., a. s., 770000002244 v počtu 153.000 ks, ZPS Z., a. s., CS0005004357 v počtu 20 ks, IP banka, a. s., CZ 0008002854 v počtu 2.050 ks, ČEZ, a. s., CZ0005112300 v počtu 1.200 ks, ČMHB, a. s., CZ0002000060 v počtu 7 ks, ČMHB, a. s., CZ0002000094 v počtu 4 ks, ČMHB, a. s., CZ0002000136 v počtu 19 ks, ČMHB, a. s., CZ0002000144 v počtu 23 ks, ČSOB, a. s., 770000001147 v počtu 232.347 ks a výnosy z nich. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal mlýnek na kávu a teflonovou pánev. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání jejího podílu částku 1.602.848,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně do společného jmění účastníků nezahrnul osobní automobil P. 306, proto, že ten žalobkyně učinila předmětem vypořádání teprve návrhem, uplatněným v písemném podání, došlým soudu 23. 9. 2005 (č. l. 274 spisu), nikoli při jednání 30. 3. 2006, jak uvedl soud prvního stupně, takže ohledně tohoto automobilu již nastoupila zákonná domněnka podle §150 odst. 4 obč. zák. Naproti tomu vypořádal úroky ze zůstatků na bankovních účtech v průměrné výši 0,8 % ročně do doby vypořádání v celkové výši 8.488,- Kč. Uvedl, že s účty po zániku společného jmění disponoval výlučně žalovaný a do vypořádání společného jmění mohl tyto úroky získat. Při vypořádání označených cenných papírů, vedených v evidenci Střediska cenných papírů k 2. 11. 2001 na žalovaného (majitele), soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně vycházel ze znaleckého posudku Ing. P. T. ze 7. 10. 2007, jímž byl aktualizován znalecký posudek z 10. 10. 2006, kterým znalec ocenil cenné papíry včetně vyplacených výnosů celkovou částkou 2.904.686,- Kč. Za důvodnou odvolací soud nepovažoval námitku žalobkyně, že znalcem nebyla zjištěna „časová hodnota peněz“, získaných z výnosu hypotečních zástavních listů. K tomu uvedl, že hypoteční zástavní listy, pořízené za trvání manželství, pro které platila pevná úroková sazba, se staly splatnými v letech 2003 až 2005 a žalovaný z nich nemohl dosáhnout vyšších výnosů, než jak byly zjištěny znalcem. Stejně tak za neopodstatněný považoval požadavek žalobkyně, aby do vypořádání společného jmění manželů byly zahrnuty výnosy z 28 ks hypotečních zástavních listů HZL 1 ČMHB 11,00/01, ISIN CZ0002000011, pořízených v době od 10. 10. 1996 do 18. 11. 1998, výnosy z 13 ks hypotečních zástavních listů HZL 2 ČMHB 11,00/01, ISIN CZ0002000029, pořízených v době od 14. 4. 1998 do 18. 1. 1999, výnosy ze 125 ks akcií R. i. f. P., ISIN CS0008001509, pořízených v době od 26. 9. 1996 do 15. 5. 1998, z 2700 ks akcií ČEZ, a. s., ISIN CZ 0005112300, pořízených v době od 25. 4. 1993 do 19. 2. 1999, včetně dividend, výnosy z prodeje 820 ks akcií IP banky, a. s., ISIN CZ 0008002854, pořízených v době od 1. 12. 1995 do 29. 8. 1999, výnosy z odkupu depozitních certifikátů Kreditní banky P., a. s., sériových čísel P 014775, P014783, P 014821, P 014867, P 020281 a R 009181, pořízených v době od 10. 6. 1994 do 9. 3. 1995, z důvodu, že návrh na vypořádání těchto výnosů žalobkyně uplatnila v průběhu řízení teprve v roce 2005 po uplynutí tříleté lhůty od zániku společného jmění manželů. K prodeji uvedených cenných papírů žalovaným mělo dojít podle tvrzení žalobkyně 17. 5. 1999, 27. 5. 1999 a 28. 5. 1999. Námitku neplatnosti těchto učiněných právních úkonů žalovaným pro nedostatek souhlasu žalobkyně žalobkyně uplatnila až v roce 2005. Odvolací soud poukázal na to, že jde o relativní neplatnost právního úkonu, kdy se právo na jeho dovolání se promlčuje v obecné tříleté lhůtě (§40a, §145 odst. 2 obč. zák.). Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně částky 188.500,- Kč, představující nájemné za dobu od 28. 7. 1999 do 2. 11. 2001, s tím, že pokud žalobkyně, která sama společnou domácnost opustila, vynaložila peníze získané darem od své sestry na své bydlení v uvedené době, nevynaložila peníze ze svého na společný majetek. Žalobkyni byly přikázány věci v ceně 35,- Kč, žalovanému garáž s pozemek v aktualizované ceně 103.924,- Kč, movité věci v ceně 16.285,- Kč, zůstatky na bankovních účtech včetně úroků ve výši 180.836,- Kč, cenné papíry včetně výnosů ve výši 2.904.686,- Kč, tedy majetek v celkové výši 3.205.731,- Kč. Na vyrovnání podílu žalobkyně je proto žalovaný povinen žalobkyni zaplatit částku 1.602.848,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci a podle obsahu dovolání také z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav ohledně rozsahu masy společného jmění manželů. Odvolacímu soudu vytýká, že do společného jmění manželů nezařadil výnosy z 28 ks hypotečních zástavních listů HZL 1 ČMHB, z 13 ks hypotečních zástavních listů HZL 2 ČMHB, ze 125 akcií R. i. f. P., z 2700 ks akcií ČEZ, a.s., včetně dividend, výnosy z prodeje 820 ks akcií IP banky, a. s., a výnosy z odkupu depozitních certifikátů Kreditní banky, a. s., P., pořízených za trvání manželství. Namítla, že požadavek na vypořádání těchto výnosů uplatnila u soudu dnem 28. 12. 2001, kdy podala žalobu na vypořádání společného jmění manželů, v níž v odstavci IV., bod 3 a 6, konkrétně uvedla, aby do masy společného jmění manželů byly zahrnuty i úspory z cenných papírů, znějících na jméno žalovaného, které byly pořízeny za trvání manželství účastníků. Odvolací soud nesprávně dovodil, že tak učinila až v roce 2005. Neúplnost zjištění skutkového stavu žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezkoumal prodeje a převody uvedených cenných papírů na majetkovém účtu žalovaného u S. c. p. Soud pak nesprávně při vypořádání vycházel ze „zbytkového stavu“ těchto cenných papírů k datu zániku společného jmění manželů. Podle žalobkyně nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu, že neplatnost právních úkonů učiněných žalovaným – prodeje cenných papírů 17. 5. 1999, 27. 5. 1999 a 28. 5. 1999 namítla po uplynutí promlčecí lhůty. I zde žalobkyně odkázala na odst. IV., bod 6, žaloby, kde upozornila soud na skutečnost, že žalovaný nakládá s cennými papíry pořízenými za trvání manželství bez souhlasu a vědomí žalobkyně. Relativní neplatnost odprodeje cenných papírů žalovaným uplatnila již 24. 8. 2004 při jednání před soudem prvního stupně, kdy se k provedeným listinným důkazům vyjádřila tak, „že žalovaný vytuneloval rodinné finance“, čímž dala soudu „na vědomí neplatnost právních úkonů tunelování rodinných financí žalovaným, tedy i neplatnost právních úkonů … převodů žalovaným na jiné právní subjekty“. Podle žalobkyně byl „běh promlčecí lhůty zjevně zastaven naprostou nečinností soudu prvního stupně, kdy soud prvního stupně po celou dobu od 26. 11. 2002 do 24. 8. 2004, tj. po dobu necelých dvou let z celkové tříleté promlčecí doby fakticky nekonal“. Setrvala na požadavku, aby do společného jmění byl zahrnut osobní automobil P. 306, SPZ PZI 26-57, s tím, že žalovaný zatajoval, že jej pořídil za trvání manželství ze společných úspor, a tuto skutečnost přiznal na základě důkazu, který žalobkyně získala od Policie ČR na podkladě trestního oznámení. Nesouhlasí rovněž s tím, že do vypořádání nebyla pojata částka 188.500,- Kč, a se způsobem ocenění hypotečních zástavních listů ČMHB, a. s., neboť má za to, že byly žalovaným po jejich proplacení reinvestovány. Pro jejich ocenění měl být minimálně použit stejný způsob jaký odvolací soud zvolil u zůstatků na bankovních účtech. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že dovoláním se žalobkyně snaží řízení jen prodlužovat. Výraz „reinvestování“ použil v případě uložení finančních prostředků z ukončeného stavebního spoření žalovaného a jeho synů. Ztotožnil se s rozhodnutím odvolacího soudu.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř“.), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 12. 12. 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
S ohledem na rozsah, v jakém žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jen pokud jde o osobní automobil P. 306. Ve zbývajícím rozsahu by dovolání mohlo být přípustné jen za splnění předpokladů daných §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zde jsou rozsudky soudů obou stupňů konformní a rozsudek odvolacího soudu bez ohledu na to, že byl formulován jako měnící, je rozsudkem potvrzujícím.
Protože dovolání, jehož přípustnost přichází v úvahu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě odvolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Správností skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení by se dovolací soud mohl zabývat za předpokladu, že by dovolání shledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li odvolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5042. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména §242 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz, nebo usnesení téhož soudu z 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž. Dovolatelka nevymezila hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.
Procesní pochybení soudu může založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jestliže by řešení dovolací námitky v tomto směru mělo vést k řešení pro právní praxi významné otázky. Tak tomu v daném případě nebylo, ostatně řešení takové právní otázky ani nebylo tvrzeno.
Pokud jde o dovolatelkou tvrzenou „nesprávnou aplikaci uplynutí promlčecí lhůty, a to tříleté, od zániku SJM na vypořádání majetku v SJM“, jde jen o zjištění, kdy – k jakému okamžiku žalobkyně uplatnila návrh na zahrnutí dalších či jiných cenných papírů či výnosů z nich (než těch, které soud vypořádal) v rámci daného řízení a zda tedy tak učinila včas či pozdě. Řešení této otázky nemůže být řešením zásadního právního významu. Přitom sama žalobkyně v dovolání i v této souvislosti uvádí, že „nesprávné právní posouzení věci spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci“ čili v procesním pochybení nalézacích soudů. Obdobně je tomu, pokud má jít o „skutečnost, že odvolací soud nesprávně aplikoval námitku neplatnosti právních úkonů odprodejů cenných papírů žalovaným“. Dovolací soud k otázce včasnosti uplatnění takové námitky jen poznamenává, že lhůta tří let k uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu manžela ve smyslu §40a a §145 odst. 2 obč. zák. se počítá od doby, kdy byl takový úkon učiněn, nikoli od zániku společného jmění manželů. Soud rozhodující o vypořádání společného jmění manželů také nemusí přihlížet k výběrům ze společného účtu manželů, k němuž došlo po zániku jejich manželství, jestliže při rozhodování o zůstatku na účtu vychází ze stavu, který tu byl v době zániku společného jmění manželů, tedy ze stavu, kdy úspory nebyly ještě sníženy o sporný výběr. Ani v řešení otázky zahrnutí nájemného za užívání bytu v době před zánikem manželství účastníků výlučně žalobkyní nelze spatřovat nic, co by mělo rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Toto řešení není v rozporu s hmotným právem ani judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny. Pokud jde o výše uvedené dovolací námitky posuzované z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud by se mohl blíže zabývat správností právního posouzení věci odvolacím soudem jen v případě, že by dovolání v tomto rozsahu bylo přípustné. Tak tomu ale v dané věci není.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž šlo o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně označeného osobního automobilu P. je v souladu s hmotným právem, konkrétně s §150 odst. 4 věty prvé obč. zák., neboť v době tří let od zániku společného jmění manželů – účastníků byl ve výlučném držení žalovaného a nebyl učiněn předmětem řízení. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně do té doby nevěděla o skutečnostech, z nichž by mohla usoudit, že jde o majetek v jejich společném jmění manželů.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu