ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3395.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3395/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. W., a b) A. W., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) V. H., zastoupeným advokátkou, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 37/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2006, č. j. 11 Co 665/2005-107, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2006, č. j. 11 Co 665/2005-107, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 18. dubna 2005, č. j. 5 C 37/2004-61, kterým bylo žalovaným uloženo, aby se zdrželi užívání pozemku č. 1509/7, ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území R. u M., obec M., se odmítá.
II. Jinak se rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhají ochrany vlastnického práva k pozemkům parcelních čísel 1488/3 a 1509/7 v k. ú. R. u M., obec M., které žalovaní neoprávněně užívají, a to prvý z nich jako přístupovou cestu ke garáži a druhý k parkování automobilů. Žalobci původně vlastnili pozemek parc. č. 1/1, jehož část byla žalovaným neoprávněně přidělena do osobního užívání, a žalovaní si na něm postavili rodinný dům a garáž. Žalobci se v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 4/99 domohli určení, že jsou vlastníky tohoto pozemku, který byl rozdělen a nově očíslován. Bez souhlasu žalobců byl pozemek parc. č. 1488/3 zpevněn a původně se také v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 4/2003 domáhali odstranění stavby místní komunikace z tohoto pozemku, ale žalobu vzali zpět, neboť šlo jen o polní cestu.
Žalovaní se bránili tím, že pozemky žalobců jsou veřejně přístupné místní komunikace, které jim umožňují příjezd ke garáži a přístup k jejich rodinnému domu a na oplocený pozemek, kolem tohoto domu. V průběhu odvolacího řízení žalovaní také namítli, že pozemky užívají jako přístupovou cestu ke svým nemovitostem z titulu vydrženého práva věcného břemene.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2005, č. j. 5 C 37/2004-61, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným povinnost „zdržet se užívání pozemkových parcel žalobců, a to pozemku č. 1509/7, ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území R. u M. evidovaných u Katastrálního úřadu pro P. k., pracoviště D., v katastru nemovitostí pro obec M. na LV č. 17“, a výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „na uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání pozemkové parcely č. 1488/3, ostatní plocha, ostatní komunikace, v katastrálním území R. M. zapsaných u Katastrálního úřadu pro P. k., pracoviště D., v katastru nemovitostí pro obec M. na LV č. 17“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 1488/3, ostatní plocha – ostatní komunikace, a 1509/7, ostatní plocha – jiná plocha, v k. ú. R. u M. Pozemek parc. č. 1488/3 ústí na silnici vedoucí mezi R. a D., od níž vede zprava podél pozemku parc. č. 1509/7 a dále plotu žalovaných směrem ke garáži za jejich domem, přičemž pozemek parc. č. 1509/7 vytváří pravoúhlý trojúhelník mezi pozemkem parc. č. 1488/3 a další částí oplocení žalovaných. K té části pozemku parc. č. 1509/7, kde přiléhá jimi postavený plot, jsou umístěna přístupová vrata a vrátka, kterými žalovaní vstupují na oplocený pozemek obklopující jejich dům č. p. 2 (dům se nachází zčásti na pozemku žalobců parc. č. 1509/3 a je zčásti obklopen pozemkem žalobců parc. č. 1509/4). Pozemek parc. č. 1488/3 užívají žalovaní jako cestu ke garáži. Na části pozemku parc. č. 1509/7 jsou vysázeny okrasné stromy, zbývající část a parc. č. 1488/3 tvoří zpevněnou plochu opatřenou štěrkem a místy asfaltem. Předmětné pozemky žalobců byly původně součástí pozemku parc. č. 1/1, kolem kterého vedla polní cesta na pozemku parc. č. 1437 ústící na zmíněnou silnici přibližně ve stejných místech. V roce 1973 bylo započato s realizací projektu stavby č. 860 – Silnice II. tř. č. 183 Rekonstrukce silnice a mostu u R., okres D. Podle zápisu z výběru staveniště z 13. 11. 1973 se stavbou souhlasilo i JZD „M.“ M., které v té době bylo uživatelem předmětných pozemků, jejichž vlastníky se žalobci stali v roce 1976. Z projektové dokumentace a technické zprávy ke stavbě vyplývá, že rekonstrukce zahrnovala rovněž technickou rekultivaci opuštěných úseků silnic, polních cest, rokle pod serpentinami a řečiště, konkrétně rozjezd na polní cestu „A“, která má přímý vzhled a dotýká se hlavní silnice. Z porovnání dokumentace s předloženými geometrickými plány a ohledáním na místě samém je zřejmé, že polní cesta „A“, odlišná od dřívější polní cesty na pozemku parc. č. 1437, leží na pozemku parc. č. 1488/3, a že pozemek parc. č. 1509/7 se nachází v prostoru mezi oběma zmiňovanými polními cestami. Také z rozhodnutí ONV D. z 3. 9. 2002, předloženého v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 4/2003, v němž se žalobci domáhali proti obci M. odstranění stavby místní komunikace z pozemku parc. č. 1488/3 a které bylo po zpětvzetí žaloby zastaveno, vyplývá, že v pasportu místních komunikací obce M. je vedena cesta 32C, přičemž jde o polní cestu také na pozemku parc. č. 1488/3, která vznikla narovnáním původní polní cesty v souvislosti s povolenou rekonstrukcí silnice a mostu u R. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cesta 32C i na pozemku parc. č. 1488/3 je místní komunikací, že pozemek je zatížen stavbou místní komunikace, na kterou dopadá režim užívání podle §2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „ZPK“), je veřejně přístupný a žalovaným nelze zakázat, aby jej užívali. Naproti tomu pozemek parc. č. 1509/7 zmíněnou rekonstrukcí neprošel, nepřiléhá po celé délce k plotu žalovaných a je evidentní, že žalovaní mohou k přístupu do jimi ohrazeného prostoru kolem jejich rodinného domu využít místní komunikaci na pozemku parc. č. 1488/3 nebo z pozemku parc. č. 1509/1, který je původní cestou na pozemku parc. č. 1437. Protože není důvod, aby byl pozemek žalobců parc. č. 1509/7 žalovanými jakkoliv užíván, bylo jim podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) uloženo, aby se zásahů do vlastnického práva žalobců k tomuto pozemku zdrželi.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 11 Co 665/2005-107, výrokem pod bodem I. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a výrokem pod bodem II. jej změnil ve výroku pod bodem II. tak, že „žalovaní jsou povinni zdržet se užívání poz. parc. č. 1488/3 ostatní plocha, ostatní komunikace v kat. území R. u M., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., pracoviště D. pro obec M. na LV č. 17“. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval důvod pro vyhovění žalobě ohledně pozemku parc. č. 1488/3 za nedostačující. Odkázal na kategorizaci pozemních komunikací v §2 odst. 2 ZPK a uvedl, že při kvalifikaci pozemku jako místní komunikace, resp. účelové komunikace, nelze vycházet pouze ze způsobu jeho užívání, ale především je třeba zohlednit, jak je veden v evidenci nemovitostí. Na listu vlastnictví č. 17 pro obec M. a k. ú. R. u M. je pozemek parc. č. 1488/3 evidován jako ostatní plocha, ostatní komunikace. Zákon o pozemních komunikacích však takový pojem nezná, a tak není dán předpoklad k jeho užívání jako místní komunikace. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 1728/97 konstatoval, že žalovaní ani nemohli k pozemku parc. č. 1488/3 vydržet právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy, neboť pozemek užívali v domnění, že jde o veřejnou cestu, a proto nemohli být v dobré víře, že je jejich držba oprávněná. Jiný důvod ani jiné skutečnosti na podporu stanoviska zastávaného žalovanými, a to ani ve vztahu k pozemku parc. č. 1509/1, tvrzeny nebyly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) však také namítají, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítají, že podle bodů 1. a 2. přílohy vyhlášky č. 190/1996 Sb. označení charakteru a způsobu využití pozemku jako ostatní plocha ostatní komunikace se užívá právě k označení místních a účelových komunikací. Závěr odvolacího soudu o tom, že pozemek parc. č. 1488/3 není místní komunikací tedy je chybný, a mohl by vycházet pouze ze zjištění, že se jedná o pozemek ve vlastnictví žalobců a nikoliv obce. Navzdory jejich tvrzení se odvolací soud nezabýval otázkou, zda se v případě tohoto pozemku nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Tomu nebrání jeho označení v evidenci nemovitostí ani skutečnost, že je ve vlastnictví fyzických osob. Navíc v řízení bylo prokázáno, že pozemek je pozemní komunikací veřejně přístupnou. Odvolací soud se také nezabýval jejich námitkou, že výkon práv žalobců je v tomto rozsahu v rozporu s dobrými mravy, neboť pozemek parc. č. 1488/3 představuje jedinou cestu k jejich pozemku a stavbám, pořízeným v dobré víře, že k nim mají zajištěný přístup po veřejné komunikaci. Žalobci se domáhají zdržení se užívání předmětných pozemků pouze vůči žalovaným, nikoliv na všech osobách, které jí užívají, což považují za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že ve vztahu k pozemku parc. č. 1509/7 se odvolací soud jejich odvoláním nezabýval vůbec. Jejich námitky týkající se pozemku parc. č. 1488/3 se vztahují i na pozemek parc. č. 1509/7, neboť podle projektové dokumentace k rekonstrukci silnice s mostem u R. a dalších podkladů je pozemek parc. č. 1509/7 součástí rozjezdu na polní cestu A. Označení jejího využití v katastru nemovitostí jako ostatní plochy nevylučuje, že se jedná o veřejně přístupnou pozemní, resp. účelovou, komunikaci. Z provedeného dokazování vyplývá, že předmětné pozemky jsou veřejně přístupnou pozemní komunikací, vybudovanou přinejmenším s konkludentním souhlasem jejich vlastníků, kterou je oprávněn v mezích zvláštních předpisů každý užívat bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým je určena. Obecné užívání pozemní komunikace není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění a k rozhodování o jeho omezení není kompetentní soud, nýbrž příslušný správní úřad. Proto navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci považují napadený rozsudek odvolacího soudu za správný. Namítají, že předmětné pozemky nemohou být užívány v režimu místní komunikace již proto, že k tomu nesplňují zákonné požadavky. Žalovaní jsou jediní, kdo je užívá, a to i přesto, že nejsou nezbytné k zajištění přístupu k jejich nemovitostem. Žalobci nikdy v minulosti nedali k jejich užívání souhlas a ani konkludentně nesouhlasili s vybudováním komunikace. Navíc mají za to, že jejich pozemky ani nebyly zmíněnou rekonstrukcí dotčeny. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 11. dubna 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými řádně zastoupenými osobami – účastníky řízení, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích, přičemž ve výroku ohledně pozemku parc. č. 1509/7 jde o rozsudek potvrzující a ve výroku ohledně pozemku parc. č. 1488/3 o rozsudek měnící.
V daném případě není dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 b) o. s. ř., neboť jím odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který rozhodl ve věci poprvé.
Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se zásadním právním významem rozsudku, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro přezkum otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je v tomto případě zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Z dovolacího přezkumu je tak vyloučena námitka žalovaných, že skutkové zjištění o tom, že pozemek parc. č. 1509/7 nebyl součástí rekonstrukce místní komunikace 32 C, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dovolací soud je vázán zjištěním, že žalovaní mohou užívat jako přístup k domu, resp. jimi ohrazeného prostoru kolem jejich rodinného domu, jednak pozemek parc. č. 1488/3 a dále obecní pozemek parc. č. 1509/1, který je částí parc. č. 1437, tj. původní cesty. I když dovolatelé uvedli, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, spojují je s nesprávným zjištěním rozsahu rekonstrukce místní komunikace 32 C. Za této situace potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu nemůže být rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Rozsudek odvolacího soudu je v této části také v souladu s hmotným právem - §126 obč. zák., neboť vlastník pozemku věci je oprávněn domáhat se ochrany svého práva u soudu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho práva zasahuje - tedy i proti tomu, kdo se neoprávněně bránil, že pozemek užívá jako místní komunikaci. Dovolací soud přitom nepřihlížel k námitce žalovaných, že pozemek parc. č. 1509/7 je účelovou komunikací, neboť jde o nové tvrzení, které uplatnili až v dovolacím řízení. Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím zásadního právního významu ani z hlediska §3 odst. 1 obč. zák, neboť otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004, ze dne 30. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 2392/2005, ze dne 31. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3311/2006, a ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3739/2007).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud citoval ve svém rozhodnutí §2 odst. 2 ZPK, který dělí pozemní komunikace na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace, a dále §6 odst. 1, který vymezuje pojem místních komunikací a §7 odst. 1 a 2 tohoto zákona, obsahující charakteristiku účelových komunikací. V těchto ustanoveních není však uvedeno, že místní nebo účelová komunikace (komunikaci obecně definuje §2 odst. 1 jako dopravní cestu určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užívání a jeho bezpečnost), se stává komunikací teprve tehdy, je - li jako místní nebo účelová komunikace výslovně v katastru nemovitostí také zapsána. Navíc podle §3 odst. 3 vyhl. č. 190/1996 Sb. Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, kterou se provádí zákon č. 265/1995 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR (katastrální zákon), platné v době rozhodování odvolacího soudu, jsou charakteristiky druhů pozemků a způsob jejich využití uvedeny v příloze této vyhlášky. V části 1. přílohy druh pozemku pod bodem 14 je uveden druh ostatní plocha (pozemek neuvedený v předcházejících druzích pozemků) a v části 2. přílohy způsob využití pozemku uveden pod bodem 15 dálnice, pod bodem 16 silnice a pod bodem 17 ostatní komunikace (a v rubrice význam uvedeno místní nebo účelová komunikace, včetně zpevněné lesní komunikace a její součásti). Také nová katastrální vyhláška č. 26/2007 Sb., účinná od 1. 3. 2007, vymezuje druh pozemku ostatní plocha a využití pozemku ostatní komunikace stejně. Jestliže u pozemku parc. č. 1488/3 byl vyznačen v katastru nemovitostí druh ostatní plocha způsob využití ostatní komunikace, pak takové označení odpovídalo právnímu předpisu, jakým se pozemky, na kterých se nachází místní nebo účelová komunikace, vyznačují.
Neobstojí tedy názor odvolacího soudu, že pozemek parc. č. 1488/3 není místní komunikací jen proto, že tak není v katastru nemovitostí evidován. Dovolací soud dále připomíná, že velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněném pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, uvedl, že „místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i §17 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dle nějž, jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů“. Posouzením otázky, zda se na pozemku žalobců parc. č. 1488/3 nachází stavba místní komunikace, se odvolací soud nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně zásahů do vlastnického práva žalobců k pozemku parc. č. 1488/3 není správné. Proto byl rozsudek odvolacího soudu v této části včetně souvisejících výroků o nákladech řízení zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu