ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3615.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3615/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 244/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2007, č. j. 25 Co 426/2006-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.339,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2006, č. j. 5 C 244/2004-182, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů připadá do vlastnictví žalobkyně: 1) dům č. p. 84 na pozemku st. p. č. 88, pozemek st. p. č. 88, pozemek p. č. 112, vše zapsáno na LV č. 57 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště J., 2) kávovar, 3) radiomagnetofo, 4) mobilní telefon, 5) kancelářská židle, 6) počítač, do vlastnictví žalovaného: 1) jídelní stůl a 4 ks židlí, 2) automatická pračka, 3) sedací souprava, 4) zahradní nábytek, 5) ložnicová stěna a prádelní stolek, 6) mobilní telefon, 7) radiomagnetofon s přehrávačem na CD, 8) elektrický sporák“. Výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 200.000,- Kč do 30-ti dnů od právní moci rozsudku a částku 147.316,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem IV. žalovanému uložil „povinnost doplatit zůstatek úvěru dle smlouvy o úvěru č. 5212144834, uzavřené dne 20. 12. 2002 u společnosti H. C. a. s., který ke dni zániku manželství činil 50.140,- Kč“. Výroky pod body III. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že společné jmění manželů („SJM“) v daném případě zaniklo 10. 7. 2004 a mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody o jeho vypořádání. Masu SJM představovanou věcmi movitými a nemovitostmi vyčíslil částkou 983.741,- Kč. Žalobkyni přikázal do vlastnictví věci v hodnotě 964.900,- Kč, žalovanému za 18.841,- Kč. Při rozhodování o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně soud přihlédl především k zájmu nezletilých dětí. U věcí movitých rozhodl o jejich přikázání tomu kterému z účastníků podle toho, kdo z nich tu kterou věc fakticky užíval, či ji měl ve svém držení, přičemž z masy SJM vyloučil ty účastníky uplatňované věci, u nichž nebyla prokázána jejich existence a u nichž bylo prokázáno, že byly předmětem darování anebo do SJM nepatřily. Hodnotu věcí zjistil z posudků znalců příslušných oborů. S přihlédnutím k výši dosud neuhrazených společných závazků účastníků u peněžních ústavů se specifikací ve vztahu ke každému z účastníků a dále s ohledem na výši vnosu žalobkyně do SJM, představovaného částkou naspořenou ve stavebním spoření, uzavřel, že vypořádací podíl činí 347.316,- Kč, a žalobkyni uložil povinnost tuto částku žalovanému uhradit.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. dubna 2007, č. j. 25 Co 426/2006-209, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, který podle jeho názoru provedl všechny právně významné důkazy, jež správně zhodnotil a vyvodil odpovídající právní závěry ve smyslu §149 občanského zákoníku („ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání s tím, „že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Při rozhodování komu a které movité věci připadnou do výlučného vlastnictví soud mezi ně nezařadil ty, které do SJM podle názoru dovolatele patřily; soud se přiklonil k názoru žalobkyně, že šlo o dary jejích rodičů, ač o jejich nákupu žalovaný předkládal doklady. Soud dále pochybil při rozhodování o povinnosti žalovaného uhradit závazek vůči společnosti H. C., stejně jako při posuzování otázky, jaké prostředky ten který z účastníků vynaložil na společný majetek ze svého. Soud při tom vycházel především z důkazů směřujících ve prospěch žalobkyně. To se týká i peněz za prodej dvou býků a auta. Nevypořádal se ani s námitkou týkající se hodnoty nemovitostí, aniž by k návrhu žalovaného vyžádal doklady o úhradách stavebního materiálu. Totéž dovolatel namítá ohledně dokladů o jeho platbách, o smlouvě týkající se úvěru u výše zmíněné společnosti, dále dokladů ohledně částky peněž k zakoupení PC sestavy, o zakoupení ložnice, o zaplacení obnosu peněz V. Š., aj. Dovozuje rovněž nedodržení §157 a násl. OSŘ, s tím, že soud svůj právní názor v rozsudku odůvodnil tendenčně ve prospěch žalobkyně. Vadu spatřuje i v tom, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá vysvětlení, jak soud vypočítal jeho vypořádací podíl, či proč přikázal do vlastnictví žalobkyně nemovitosti, na jejichž pořízení se podílel větší měrou, než žalobkyně, která má navíc bydlení zajištěno u svých rodičů, zatímco on se nemá kam přestěhovat; jeho vypořádací podíl nepostačuje k obstarání adekvátní bytové náhrady. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že se v něm dovolatel nezabývá otázkou přípustnosti dovolání. Namítá, že v daném případě by bylo dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“); to však pouze za situace, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo zásadně právně významné. Takovým rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu není. Pokud dovolání obsahuje výhrady ke skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, je v tomto směru nedůvodné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck – dále též jen „Soubor rozhodnutí“). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (s výjimkou případu, kdy tato vada je založena nesprávným výkladem právního předpisu) nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor rozhodnutí č. C 3080).
V dané věci by přípustnost dovolání přicházela do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; napadené rozhodnutí však není rozhodnutím po právní stránce zásadním. Dovolatel neuvedl, o které ustanovení opírá přípustnost dovolání a nevymezil právní otázku, která by z napadeného rozsudku činila rozhodnutí po právní stránce zásadní. Ačkoliv uvádí, že uplatňuje i dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), dovolání je postaveno na polemice se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 OSŘ, ke kterému nelze v tomto řízení přihlížet. Není též spokojen s odůvodněním napadeného rozhodnutí; ani v této souvislosti však nevymezuje právní otázku způsobilou učinit z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní. To platí i o postupu soudu při dokazování. Zásadní právní otázky tak nejsou v dovolání uplatněny.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud jej podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její právní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle §4 odst. 1 a 3, §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1a §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 10.910,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 2.129,- Kč, celkem tedy 13.339,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu