ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3830.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3830/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu financí, 2) S. b. d. R., zastoupenému advokátkou, 3) L. A., 4) V. B. a 5) D. B., 6) Ing. P. H. a 7) Ing. L. H., 8) V. M. a 9) J. M., 10) H. R., 11) J. Š., 12) Z. Š. a 13) RNDr. H. K., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 44/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 28 Co 465/2006-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 28 Co 465/2006-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
7. dubna 2006, č. j. 10 C 44/2004-40, ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2006, č. j. 10 C 44/2004-46, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 403/1, zapsaného u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P., na LV č. 6432 pro kat. území K. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemků parc. č. 386/1 – zahrada o výměře 583 m2, parc. č. 386/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 103 m2 a parc. č. 387 – zahrada o výměře 210 m2, obec P. a kat. území K. Žalovaní jsou tamtéž zapsáni jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 403/1 o výměře 85 m2. Dopisem z 23. 7. 1969 se na rodiče žalobce obrátila organizace Výstavba hl. m. P. – výstavba sídlišť (dále jen „VHMP“) s tím, že pro výstavbu družstevních domů je třeba zajistit celý pozemek parc. č. 387 o výměře 302 m2. Matka žalobce pisateli sdělila, že na žádost sousedů již část tohoto pozemku uvolnila a že na přilehlém pozemku staví rodinný dům. Při místním šetření
o přípustnosti stavby 2. S. b. d. občanů V. 13. 1. 1970
a 22. 1. 1970 matka žalobce podmínila poskytnutí pásu pozemku parc. č. 387 o šíři 2 m při jižní straně tím, že obdrží stejný pás pozemku na straně východní. Zástupce stavebního bytového družstva se zavázal na vlastní náklady zajistit geometrické zaměření, zápis v evidenci nemovitostí a oplocení nové parcely. Na žádost stavebního bytového družstva bylo územní rozhodnutí doplněno změnou hranic staveniště družstva mezi pozemky č. kat. 387, 401 a 402 podle situačního plánku, který zmenšil pozemek parc. č. 387 z jižní strany a přidal část na straně východní. Otec žalobce V. V. smlouvou z 11. 3. 1985 prodal Čs. státu – VHMP část pozemku parc. č. 387
o výměře 70 m2 v kat. území K. Součástí této smlouvy byl geometrický plán z 15. 11. 1984, č. 2242020-155/83, kterým z pozemku parc. č. 387 o původní výměře 280 m2 byla vyčleněna část o výměře 70 m2, jež byla předmětem označené smlouvy, a z pozemku parc. č. 403 v tomtéž kat. území byl vyčleněn pozemek parc. č. 403/1 o výměře 85 m2
a parc. č. 403/2 o výměře 15 m2. Darovací smlouvou z 27. 9. 1990, registrovanou téhož data, otec žalobce V. V. převedl na žalobce rodinný dům č. p. 1540 spolu se stavební parc. č. 386/2 a pozemky parcelních čísel 386/1 – zahrada a 387 – zahrada
o výměře 210 m2. Sporný pozemek parc. č. 403/1 je připlocen k pozemkům žalobce a od roku 1970 byl užíván rodiči žalobce. Protože darovací smlouva byla sepsána notářem, nepovažovali na nutné nahlížet do katastru nemovitostí. O stavu zápisu v katastru nemovitostí se žalobce přesvědčil až v roce 2003. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením, neboť od nabytí nemovitostí darovací smlouvou do roku 2003 po dobu delší než deset let měl pozemek v oprávněné držbě. K tomu dále uvedl, že rodiče žalobce, kteří před 1. 1. 1992 nemohli vlastnictví k pozemku nabýt vydržením (šlo o pozemek státu), mohli však být s ohledem na ujištění zástupce stavebního bytového družstva při místním šetření v dobré víře, že všechny společně oplocené pozemky jsou jejich vlastnictvím. Protože pozemek užívali v dobré víře, nelze zpochybnit ani dobrou víru žalobce. Jeho dobrou víru zpochybnily až skutečnosti, s nimiž se seznámil v roce 2003.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2007,
č. j. 28 Co 465/2006-77, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoli však s jeho právním závěrem o dobré víře držitele sporného pozemku. Uvedl, že jestliže otec žalobce prodal státu v zastoupení VHMP kupní smlouvou z 11. 3. 1985 část svého pozemku parc. č. 387 pro potřebu žalovaného 2), když předtím požadoval náhradou část pozemku parc. č. 403, tj. sporný pozemek parc. č. 403/1, musel si být vědom toho, že sporný pozemek musí nabýt do vlastnictví zase smlouvou. Pokud se chopil jeho držby, učinil tak bez právního titulu, resp. s vědomím nedostatku právního titulu. Jestliže otec žalobce si byl vědom, že vlastnictví ke spornému pozemku nenabyl, a ani jej nezahrnul do darovací smlouvy, není pochyb o tom, že držel sporný pozemek neoprávněně. Protože je zcela zřejmé, které nemovitosti byly předmětem převodu z otce žalobce na žalobce, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že se žalobce chopil sporného pozemku omylem, ale naopak si musel být vědom toho, že nemá právní titul, na základě kterého by mu mohlo k tomuto pozemku vzniknout vlastnické právo. I když byl sporný pozemek připlocen k převedeným pozemkům, žalobce nemohl být v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Držbu žalobce tak nelze považovat za oprávněnou bez ohledu na jeho subjektivní přesvědčení, že mu pozemek patří.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že odvolací soud v rozporu se zásadou přímosti, aniž sám provedl jakýkoliv důkaz, odlišně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně. Poukázal na to, že v průběhu řízení opakovaně uváděl, že od převodu nemovitostí v roce 1990 byly pozemky žalobce včetně sporného pozemku oploceny a takto byly užívány žalobcem, příp. jeho právním předchůdcem. Nikdo žalobce neupozornil na to, že část jím užívaného pozemku není jeho vlastnictvím. Tuto skutečnost žalobce zjistil náhodně až v roce 2003, kdy došlo k zaměření pozemků v souvislosti s uvažovanou stavbou garáže. Dobrá víra žalobce začala být zpochybňována teprve v průběhu tohoto řízení. Závěr odvolacího soudu, že otec žalobce měl vědomí o tom, že sporný pozemek není jeho, nemá oporu v provedeném dokazování. Otec žalobce neupozornil žalobce na to, že část oploceného pozemku není jeho vlastnictvím. Žalobce je toho názoru, že jeho otec uzavřel směnnou smlouvu, v důsledku které sporný pozemek držel jako vlastní. S ohledem na svůj věk, vzdělání, dobu převodu a konkrétní způsob řešení věci si neuvědomil náležitosti spojené s převodem pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR (dále „Nejvyšší soud“) z 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, kdy sporný pozemek má výměru pouze 85 m2 a žalobce jej nemohl v prostoru obecně zjistit, žalobce měl za to, že nabývá celý pozemek, jak byl oplocen. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) navrhl zamítnutí dovolání. Námitky vznesené v dovolání jsou podle žalovaného 2) nedůvodné a právní závěry odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalobce a jeho právního předchůdce jsou správné.
Žalovaní 1) a 3) až 13) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 8, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou
č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska §241a odst. 3 OSŘ.
Pro rozhodnutí podstatné skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Bez opory v provedeném dokazování či bez relevantní argumentace je především závěr odvolacího soudu, že „nelze říci, že by se žalobce chopil sporného pozemku omylem, naopak si musel být vědom, že nemá právní titul, na jehož základě mu mohlo vzniknout vlastnické právo“. Námitkou odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně odvolacím soudem, aniž by odvolací soud tyto důkazy opakoval či dokazování sám doplnil, se dovolací soud s ohledem na výsledek dovolacího řízení i na skutečnost, že otázka, zda byl držitel věci v dobré víře, že mu věc patří, není otázkou skutkovou, ale právní (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1826) nenabýval.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, zaujal právní názor, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Podle názoru dovolacího soudu lze v daném případě s přihlédnutím k principu objektivity zapochybovat o tom, zda právní předchůdce žalobce při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu tohoto případu po každém považovat, nemohl mít po dobu své držby důvodné pochybnosti, zda mu předmětný pozemek patří jako jeho vlastníkovi. Dovolací soud však nesdílí právní posouzení dobré víry žalobce o oprávněnosti jeho držby, počínající jejím uchopením v souvislosti s darovací smlouvou z 27. 9. 1990. Jednak je tomu z důvodu již uvedeného v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí (nepodloženost závěru o vědomosti žalobce, že mu předmětný pozemek nepatří), jednak proto, že za právní titul oprávněné držby určitého pozemku (jeho části) při tvrzeném a omluvitelném omylu držitele se podle běžné judikatury nejen dovolacího soudu považuje právní titul, jímž se nabývá pozemek hraničící s pozemkem (jeho částí), o nějž je veden spor o jeho vydržení.
Z uvedeného vyplývá, že pro právní posouzení věci určující shora uvedené skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že ani právní posouzení otázky dobré víry žalobce, že mu sporný pozemek patří jako vlastníkovi, odvolacím soudem není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu