ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.5131.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 5131/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce MUDr. Z. O., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 681/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2007, č. j. 17 Co 283/2003-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. května 2003, č. j. 7 C 681/2000-160, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce blíže označené věci movité v ceně 42.501,30 Kč a do výlučného vlastnictví žalované ideální ½ nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu ve Z. na LV č. 761 pro obec Z. a kat. území P., a to domu č. p. 672, postaveného na pozemku parc. č. 465/113, a pozemku parc. č. 465/113, dále osobní automobil zn. F. U. 75 i S, a blíže označené věci movité, vše v ceně 1.063.052,70 Kč. Pod bodem II. uložil žalované, aby Č. s., a. s., P. zaplatila dluh ve výši 71.837,- Kč ze smlouvy o půjčce z 25. 1. 1989, č. 85112, a pod bodem III. aby žalobci zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku 410.690,50 Kč. Pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně s ohledem na zjištění, že manželství účastníků, uzavřené 19. 9. 1987, zaniklo rozvodem 21. 6. 1997, při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků postupoval podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Soud prvního stupně věci movité, ohledně nichž nebylo sporu o tom, že patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, rozdělil mezi účastníky podle toho, který z nich tu kterou věc po rozvodu manželství užívá. Pokud jde o ceny těchto věcí, vycházel z jejich ocenění znalcem. Mezi účastníky nebylo sporné, že do jejich bezpodílového spoluvlastnictví patří ideální ½ domu č. p. 672 a pozemku parc. č. 465/113 v kat. území P. a že tyto nemovitosti mají být přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce za trvání manželství nabyl obchodní podíl ve společnosti A. M. K., spol. s r. o., se sídlem v M. K., do níž vložil 20.000,- Kč. Při rozhodování zohlednil pouze částku 20.000,- Kč jako vnos ze společných prostředků do obchodního podílu žalobce, s tím, že jakékoliv jiné vypořádání obchodního podílu by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dále zohlednil vnos žalované do společného majetku v částce 70.000,- Kč, kterou žalovaná získala darem od svých rodičů na stavbu domu, a k tíži žalobce započetl částku 14.000,- Kč, získanou žalobcem za prodej osobního automobilu zn. Š. F. 135 GLXi, pořízeného účastníky za trvání manželství, neboť tuto částku žalobce spotřeboval pro vlastní potřebu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. července 2007, č. j. 17 Co 283/2003-185, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Nepřisvědčil námitce žalované, že do masy bezpodílového spoluvlastnictví účastníků by měl být zařazen obchodní podíl žalobce ve společnosti A. M. K., spol. s r. o. Uvedl, že podle §143 a násl. ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. obchodní podíl jednoho z manželů nemůže být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud závazek ke vkladu do společnosti nepřevzali oba manželé, náleží obchodní podíl jen tomu z manželů, který jako společník uzavřel společenskou smlouvu. Podle zásad uvedených v §150 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. pak lze vypořádat jen to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na zaplacení vkladu do společnosti jedním z manželů, tj. v daném případě částku 20.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že není pravda, že nikdy nežádala ocenění osobního automobilu zn. F. znalcem. Učinila tak již v podání z 12. 2. 2002 a opakovaně při jednání 26. 3. 2003 a v písemném závěrečném návrhu. Údajně bylo prodáno až k 1. 9. 1999, ke dni zániku manželství tedy existovalo, mohlo být oceněno a jeho cena by jistě byla vyšší, než žalobcem uváděných 14.000,- Kč. Neprovedení ocenění osobního automobilu zn. F. je vadou, která měla vliv na výši vypořádacího podílu. Soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytkla, že se vůbec nezabývaly jejím tvrzením o tom, že žalobce ze společných prostředků vynaložil do společnosti A. M. K. částku vyšší než 20.000,- Kč. Důkazy prokazující výši vkladu žalobce do společnosti soudy neakceptovaly a neprojevily se ve vypořádacím podílu. Žalobkyně je toho názoru, že uvedenými vadami ve svých důsledcích bylo porušeno ustanovení §150 ObčZ před novelou č. 91/198 Sb. o rovnosti podílů bývalých manželů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je tak přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud je vázán rozsahem a důvody dovolání, proto se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen z hlediska konkrétních námitek uplatněných dovolatelkou.
Dovolatelka vznesla dvě námitky. První, že nebylo provedeno ocenění osobního automobilu zn. F. znalcem, jak navrhovala, a druhou, že se soudy nezabývaly jejím tvrzením o tom, že žalobce vynaložil do společnosti A. M. K. částku vyšší než 20.000,- Kč. Obě jsou námitkami procesními ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. I ty by mohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, platí však i pro ně, že musí být vymezena právní otázka, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Zde dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že vady řízení jsou důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen v případě, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 3080, ve kterém Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil“. Z uvedeného vyplývá, že vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohly založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ jen v případě, že by šlo o řešení procesně právní otázky, která by měla judikatorní přesah. Tak tomu není u žádné z tvrzených procesních vad.
Zatímco zákon stanoví, že zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu může být dán i rozporem rozhodnutí s hmotným právem, pro případný rozpor s procesním právem tak nestanoví. Nejde-li tedy o otázku procesní povahy, jejíž řešení by činilo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, samotné tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s procesním právem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nestačí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť v daném případě nejde o řešení procesních právních otázek, které by měly judikatorní přesah a které by v konečném účinku mohly mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci nevznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. František B a l á k
předseda senátu