ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1082.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 1082/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Ing. F. F., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem, proti žalované S. spol. s r. o., zastoupené Mgr. E. F., advokátem, o zaplacení částky 82.556,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 355/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 4 Cmo 66/2005-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2004, č. j. 31 Cm 355/98-169, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 82.556,70 Kč s 18 % úrokem od 6. 9. 1994 do 25. 6. 1999 a s 19 % úrokem od 26. 6. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že písemnou objednávkou ze dne 11. 8. 1994 žalovaná objednala u žalobce provedení natěračských a malířských prací na akci V. L. n. L. podle dispozic jejích stavbyvedoucích, aniž byla v objednávce obsažena bližší specifikace prací co do způsobu a rozsahu provedení a aniž v ní byla uvedena cena či ujednání o ceně. Fakturou č. 115 ze dne 22. 8. 1994 žalobce vyúčtoval žalované za provedení prací ve faktuře specifikovaných částku 102.556,70 Kč. Žalovaná zaplatila žalobci za provedené práce celkem částku 40.000,- Kč. Dopisem ze dne 19. 2. 1995 uplatnila u žalobce vady díla a vyzvala ho k jejich odstranění do 9. 3. 1995. Soud prvního stupně usoudil, že k uzavření smlouvy o dílo podle ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „ObchZ“) nedošlo, neboť nelze dovodit, že strany dohodly cenu díla nebo způsob jejího určení anebo že ve smlouvě projevily vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny. Posuzoval tedy uplatněný nárok podle předpisů o bezdůvodném obohacení a zkoumal, zda a v jakém rozsahu žalobce práce skutečně provedl. Vyhodnocením provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce práce pro žalovanou prováděl, žalobci se však nepodařilo prokázat rozsah těchto prací. Dopis žalované ze dne 21. 4. 1995, v němž je v souvislosti s fakturou č. 115 konstatováno, že po zaplacení dvakráte 20.000,- Kč zbývá k úhradě 62.556,70 Kč, podle názoru soudu prvního stupně nelze posoudit jako uznání závazku, neboť v něm není výslovně uvedeno, že žalovaná takový závazek uznává. Soud prvního stupně uzavřel, že za stavu, kdy se žalobci nepodařilo prokázat rozsah provedených prací a kdy bylo zjištěno, že žalovaná na tyto práce zaplatila celkem 40.000,- Kč, nelze dovodit, zda žalované vzniklo bezdůvodné obohacení či nikoliv.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2006, č. j. 4 Cmo 66/2005-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bod II).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se (shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, v usnesení ze dne 21. května 2003, sp. zn. 4 Cmo 129/2002-82) též s jeho právním posouzením, že mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o dílo a že žalobce prováděl práce pro žalovanou bez právního důvodu, čímž žalovaná získala bezdůvodné obohacení. Správným odvolací soud shledal též skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobce práce provedl, neunesl však důkazní břemeno stran tvrzeného rozsahu provedených prací a neprokázal tedy výši bezdůvodného obohacení. Poté, co provedl důkaz žalobcem uzavřenými dohodami o provedení práce, odvolací soud doplnil skutkový stav věci o zjištění, že žalobce zaplatil svým pracovníkům na odměnách za práce pro žalovanou celkem částku 37.850,- Kč. Na základě toho se odvolací soud ztotožnil též s právním závěrem soudu prvního stupně, který (na základě uvedeného vlastního skutkového poznatku) upřesnil tak, že žalobci se podařilo prokázat bezdůvodné obohacení jen v rozsahu částky 37.850,- Kč, na niž však bylo žalovanou zaplaceno 40.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jehož důvodnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./.
Žalobce především zpochybnil závěr odvolacího soudu, že smlouva o dílo nebyla uzavřena. S poukazem na obsah písemné objednávky, výpovědi svědků a obsah písemné reklamace žalované argumentoval, že určení předmětu díla byl dostatečné a že cena díla ve smlouvě „určena“ nebyla, byl však „určen“ způsob jejího určení, neboť bylo dohodnuto, že cena bude určena podle konečného rozsahu provedených prací, a to na základě běžných cen. Tato skutečnost podle žalobcova mínění vyplývá ze svědeckých výpovědí. Žalovaná podle jeho názoru akceptovala vystavenou fakturu včetně vyúčtované ceny, což dovozuje z toho, že mu žalovaná fakturu nevrátila, uhradila mu zálohu ve výši 20.000,- Kč, uplatnila u finančního úřadu odpočet daně z přidané hodnoty a dopisem ze dne 21. 4. 1995 uznala svůj závazek co do výše 62.556,70 Kč. Žalobce vytkl soudům nižších stupňů, že neprovedly jím navržený důkaz dotazem na finanční úřad, a dodal, že smlouva o dílo mohla být uzavřena též ve smyslu ustanovení §275 odst. 4 ObchZ, neboť žalovaná objednala nátěry a malování dle dispozic svých stavbyvedoucích, tato praxe byla mezi stranami obvyklá a oběma stranám bylo určení díla a ceny za ně zcela jasné.
Žalobce namítl též nesprávnost závěru odvolacího soudu, že dopis žalované ze dne 21. 4. 1995 neobsahuje uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 ObchZ. Poukázal na to, že na rozdíl od úpravy občanského zákoníku není třeba, aby projev vůle výslovně obsahoval formulaci, že dlužník uznává svůj závazek co do výše a důvodu, a že lze připustit různá slovní vyjádření, z nichž je patrno, že je dlužníkem potvrzován určitý závazek. Podle žalobcova přesvědčení nelze prohlášení žalované, že zbývá k úhradě 62.556,70 Kč, interpretovat jinak, než že žalovaná tuto částku uznává jako svůj zbývající dluh vůči žalobci.
Nesprávné posouzení spatřoval žalobce rovněž v závěru, že zjištění stavu na místě nepřicházelo v úvahu, neboť na stavbě působily v rozhodné době též jiné firmy a současný stav je s odstupem deseti let jiný. Namítl, že v místě provádění díla sice pracovaly jiné firmy, jednalo se však o jiné profese a je tedy možné, aby znalecké zkoumání „odhalilo“, jaké práce a v jakém rozsahu provedl.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná; rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, bylo jím však rozhodnuto stejně jako prvním rozsudkem, jenž byl zrušen odvolacím soudem. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.); tento dovolací důvod slouží k nápravě vadných skutkových zjištění, přičemž k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení právních otázek, na nichž rozhodnutí spočívá. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jež zakládají dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je pak dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení, u níž se nejedná o spor o právo /nejde-li při jejím posouzení o otázku výkladu předpisů procesního práva, jež by opodstatnila dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř./, nebude mít judikatorní přesah a rozpor s hmotným právem z povahy věci založit nemůže (v právní teorii srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1241 s., a v rozhodovací praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2006, sp. zn. 29 Odo 866/2005, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), nemůže tedy přivodit zásadní význam rozhodnutí po právní stránce.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.
Z námitek uplatněných v dovolání pouze jedna zpochybňuje posouzení právní otázky, na jejímž řešení spočívá rozsudek odvolacího soudu, a to ta, jež namítá nesprávnost závěru, že dopis žalované ze dne 21. 4. 1995 neobsahuje uznání závazku ve smyslu ustanovení §323 odst. 1 ObchZ. Ostatní námitky podle svého obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) nesměřují proti správnosti právního posouzení věci.
Podle ustanovení §536 ObchZ, ve znění účinném do 31. 12. 2000, smlouvou o dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odstavec 1). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odstavec 3).
Podle ustanovení §546 odst. 1 ObchZ objednatel je povinen zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je přesto platná (§536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek.
Podle ustanovení §275 odst. 4, věty první, ObchZ s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona, může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní ceny) bez vyrozumění navrhovatele.
Závěr odvolacího soudu, že smlouva o dílo nebyla uzavřena, žalobce nezpochybňuje prostřednictvím polemiky s tím, jakou normu hmotného práva odvolací soud použil a jak tuto normu vyložil a aplikoval, nýbrž námitku neprávnosti tohoto právního závěru staví výhradně na kritice správnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů; na rozdíl od nich má za to, že unesl důkazní břemeno ohledně skutečností opodstatňujících právní závěr, že strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít smlouvu i bez dohody o ceně či o způsobu jejího určení ve smyslu ustanovení §536 odst. 3 ObchZ. Z toho pak dovozuje, že smlouva je i bez takové dohody platná a žalovaná je tedy podle ustanovení §546 odst. 1, věty druhé, ObchZ povinna zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných obchodních podmínek. Žalobce tedy nečiní nic jiného, než že předkládá vlastní verzi skutkového stavu a na ní pak buduje této verzi odpovídající (od závěru odvolacího soudu odlišné) právní závěry. Nejde o námitku nesprávného právního posouzení, namítá-li se, že právní závěr odvolacího soudu je nesprávný pouze z toho důvodu, že soud aplikoval předpisy hmotného práva na nesprávně či neúplně zjištěný skutkový stav věci. Za právní posouzení věci přitom nelze považovat ani hodnotící závěr soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétní normy hmotného práva (srov. shodně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod číslem 19). Takovým závěrem, jenž je závěrem toliko skutkovým a nikoliv právním, je též závěr soudů nižších stupňů, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran skutečností, z nichž by vyplýval právní závěr o uzavření platné smlouvy o dílo. Tam, kde přichází v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v posuzované věci, není správnost a úplnost skutkových zjištění a skutkových závěrů otevřena dovolacímu přezkumu. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a vychází z něho a jeho přezkumná činnost je omezena pouze na správnost právního posouzení tohoto skutkového stavu.
Námitka nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu v otázce uzavření smlouvy založená toliko na polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů tedy námitkou proti správnosti právního posouzení není a jejím prostřednictví tak není dovolacímu soudu předložena právní otázka, která by mohla založit jeho závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce a tedy i závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Téže povahy je námitka, že smlouva o dílo mohla být uzavřena ve smyslu ustanovení §275 odst. 4 ObchZ. Uzavření smlouvy takovým způsobem, že osoba, které byl určen návrh smlouvy, s ním vyjádří souhlas provedením určitého úkonu, totiž předpokládá, že návrh smlouvy obsahuje všechny obligatorní náležitosti požadované zákonem pro ten který smluvní typ. V posuzované věci byla takovým návrhem objednávka žalované, která neobsahuje návrh ceny a není v ní ani vyjádřena vůle uzavřít smlouvu i bez dohody o ceně či o způsobu jejího určení. Důkazní břemeno stran tvrzení, že došlo k dohodě o tom, že cena bude určena dodatečně, až bude znám rozsah skutečně provedených prací, a to ve výši ceny obvyklé, žalobce podle skutkového závěru soudů nižších stupňů (jímž je dovolací soud vázán) neunesl.
Výtka, že soudy nižších stupňů neprovedly žalobcem navržené důkazy dotazem na finanční úřad a znaleckým posudkem, ač tyto důkazy byly způsobilé založit poznatky o jím tvrzených rozhodných (právně významných) skutečnostech, rovněž není námitkou nesprávného právního posouzení. Pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci dokazováním je vadou řízení. Vada řízení, jak bylo vyloženo shora, by mohla založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze tehdy, kdyby byla důsledkem omylu soudu při výkladu normy procesního práva a jednalo by se tedy o nesprávné právní posouzení, zakládající dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Prostřednictvím námitky, že soud při dokazování nepostupoval v souladu s ustanovením §120 o. s. ř., je však uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani tato dovolací námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Pro výsledek dovolacího řízení ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je tedy určující žalobcova námitka, že dovolací soud nevyvodil z dopisu žalované ze dne 21. 4. 1995 správné závěry o projevu vůle obsaženém v této listině. Žalobce prostřednictvím této námitky zpochybňuje výsledek výkladu projevu vůle odvolacím soudem. Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní. Výsledek tohoto posouzení, totiž závěr o tom, že projev vůle žalované nesměřoval k uznání závazku vůči žalobci, byl pro potvrzující výrok odvolacího soudu určující, neboť byl rozhodný pro vyhodnocení, která ze stran nese důkazní břemeno (procesní odpovědnost za to, že se určitou skutečnost významnou podle hmotného práva nepodařilo v řízení prokázat). Podle ustanovení §133 o. s. ř. totiž skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Podle ustanovení §323 odst. 1, věty první, ObchZ uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Podle ustanovení §34 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Uznání závazku je jednostranným písemným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že v uznaném rozsahu příslušný závazek v době uznání trvá. Jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně v §35 odst. 2, 3 ObčZ a pro obchodní vztahy speciálně v §266 ObchZ.
Podle ustanovení §35 odst. 2 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle ustanovení §266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Z těchto závěrů lze v posuzované věci vycházet, neboť se z povahy věci vztahují též na jednostranný právní úkon.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Závěr, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, zákonným výkladovým pravidlům a příslušné judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá.
Žalobce zdůrazňuje význam věty „K dnešnímu dni zbývá uhradit závazek 62.556,70 Kč“. Vytržena z kontextu a posuzována odtrženě od zjištěných okolností případu by tato věta skutečně mohla být vyložena jako uznání závazku. Obsah právního úkonu je však třeba vykládat jako celek a význam jeho jednotlivých částí je nutno zjišťovat ve vzájemných souvislostech. Při takovém postupu pak nelze přehlédnout, že uvedená věta věcně (obsahově) navazuje na předchozí text (je jeho logickým vyústěním), v němž žalovaná zpochybňuje žalobcovu penalizační fakturu s poukazem na platby, které mu za předmětné práce již uhradila. V textu bezprostředně následujícím po citované větě a obsahově na ni navazujícím pak žalovaná zdůrazňuje, že „nadále ovšem trvá neodstraněná vada“ díla, a dopis uzavírá prohlášením, že „z těchto důvodů nedochází k vyrovnání závazků“. Zejména tato navazující vyjádření výrazně relativizují význam sdělení o zůstatku závazku k uhrazení. Nelze též přehlédnout, že dopis je označen jako „vrácení faktury č. 161“, nikoliv jako „uznání závazku“ či obdobně, jak je obvyklé v obchodním styku u právních úkonů podle ustanovení §323 odst. 1 ObchZ. I z toho je možno podpůrně usuzovat na vůli žalované vyjádřenou v této listině.
Lze přisvědčit dovolateli, že vůle uznat závazek může být dlužníkem vyjádřena jakkoliv, jakýmikoliv slovy (při zachování požadavku na písemnou formu). Posuzovaný text však nejen že neobsahuje explicitní vyjádření vůle žalované uznat závazek vůči žalobci a přivodit tak důsledky vyplývající z ustanovení §323 odst. 1, věty první, ObchZ (srov. §34 ObčZ), nýbrž takovou vůli z něho nelze dovodit ani nepřímo (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 32 Cdo 317/2005, ze dne 31. července 2007, sp. zn. 32 Cdo 1248/2005, ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Odo 1712/2006, a ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3275/2007, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Kromě upozornění, že za práce zaplatila více, než bylo zohledněno v nepřijaté penalizační faktuře, z dopisu vyplývá pouze vůle žalované nezaplatit nadále nic, nevyhoví-li žalobce požadavku na odstranění vad díla.
Uvedené závěry sémantického, systematického a logického výkladu zkoumaného textu jsou podpořeny též okolnostmi zjištěnými soudy nižších stupňů, totiž skutečností, že žalovaná se dopisem ze dne 19. 2. 1995 dožadovala u žalobce odstranění vad vzniklých vadným prováděním díla ve lhůtě do 9. 3. 1995.
Dovoláním vymezenou právní otázku tedy odvolací soud vyřešil v souladu s hmotným právem a není tu ani jiná skutečnost, jež by mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.. Je přitom třeba zdůraznit, že výsledek výkladu právního úkonu v konkrétní věci nemůže mít ani judikatorní přesah. Nezbývá tedy než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení §§238 až 239 o. s. ř. upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud opřel o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované, která by podle těchto ustanovení měla vůči žalobci právo na tuto náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu