ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1524.2006.1
sp. zn. 23 Odo 1524/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně F., s. r. o., zastoupené JUDr. F. Z., advokátem, proti žalovaným 1) P. S., zastoupenému JUDr. M. Z., advokátem, 2) V. S., zastoupenému JUDr. J. K., advokátem, a 3) B. K. zastoupenému JUDr. V. D., advokátkou, o zaplacení částky 571.098,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 129/99, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2006, č. j. 25 Co 386/2005-271, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2006, č. j. 25 Co 386/2005-271, se v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku pod bodem II v té části, jíž bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním žalovaným a třetím žalovaným částku 165.582,80 Kč s 16 % úrokem z částky 6.686,50 Kč od 13. 1. 1998 do zaplacení, z částky 22.904,30 Kč od 24. 1. 1998 do zaplacení, z částky 49.587,40 Kč od 31. 1. 1998 do zaplacení, z částky 27.365,- Kč od 31. 1. 1998 do zaplacení, z částky 4.256,10 Kč od 4. 2. 1998 do zaplacení, z částky 21.847,60 Kč od 10. 2. 1998 do zaplacení, z částky 12.339,60 Kč od 25. 2. 1998 do zaplacení, z částky 10.792,30 Kč od 26. 2. 1998 do zaplacení a z částky 9.804,- Kč od 10. 3. 1998 do zaplacení, a v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku pod bodem II ohledně zbytku úroků z prodlení, odmítá.
II. Ve zbývající části měnícího výroku pod bodem II přisuzující částku 405.515,70 Kč s úrokem, jakož i ve výrocích pod body III a IV se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. května 2006, č. j. 25 Co 386/2005-271, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č. j. 9 C 129/99-178, uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 571.098,50 Kč s 20 % úrokem z prodlení z tam specifikovaných částek (výrok pod bodem III), vůči druhému žalovanému žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní jako podnikatelé se na základě smlouvy ze dne 1. 4. 1997 a jejího dodatku ze dne 1. 7. 1997 sdružili podle ustanovení §829 občanského zákoníku (dále jen “ObčZ“) s cílem podnikat společně; obchodovali takto s vínem, později s drogistickým zbožím. Druhý žalovaný se od 15. 10. 1997 přestal aktivně podílet na činnosti sdružení, nebylo však prokázáno, že by k tomuto datu svou účast ve sdružení ukončil. Záznam z porady konané dne 10. 3. 1998 obsahující údaj, že druhý žalovaný se účastnil činnosti sdružení ke dni 15. 10. 1997 a že k tomuto dni se jeho členství ukončuje podle §838 odst. 2 ObčZ, nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat za platné ukončení jeho účasti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že druhý žalovaný ukončil účast ve sdružení vystoupením, což učinil dne 25. 11. 1997 tak, že tuto skutečnost oznámil třetímu žalovanému, jenž byl v té době zmocněn jednat i za prvního žalovaného. Ve smlouvě o sdružení byla sjednána tříměsíční výpovědní lhůta, soud prvního stupně však dovodil s poukazem na ustanovení §838 odst. 1 ObčZ (podle něhož účastník může z vážných důvodů ze sdružení vystoupit kdykoliv), že k ukončení účasti druhého žalovaného ve sdružení došlo již dne 25. 11. 1997. Na základě toho pak uzavřel, že za předmětné závazky, které vznikly až po tomto datu, druhý žalovaný neodpovídá. Dále soud prvního stupně zjistil, že třetí žalovaný poté uzavíral za podnikatele sdružení, tedy za sebe a za prvního žalovaného, s žalobkyní ústně kupní smlouvy, na jejichž základě a podle dodacích listů žalobkyně celkem v patnácti případech, poprvé dne 28. 11. 1997 a naposledy dne 25. 3. 1998, dodala třetímu žalovanému jako účastníku sdružení zboží, jehož sjednané ceny vyúčtovala patnácti v rozsudku označenými fakturami. Z celkové sumy kupních cen ve výši 654.697,40 Kč zůstala po částečných úhradách nezaplacena částka 571.098,50 Kč, k jejímuž zaplacení spolu s 20 % úrokem z prodlení z jednotlivých dlužných jistin jsou podle závěru soudu prvního stupně první žalovaný a třetí žalovaný vzhledem k ustanovení §835 ObčZ zavázáni společně a nerozdílně.
K odvolání žalobce, prvního žalovaného a třetího žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. května 2006, č. j. 25 Co 386/2005-271, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku po bodem III v té části, jíž byli první a třetí žalovaní zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení částky 571.098,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 17 % z částky 66.069,90 Kč a ve výši 16 % z ostatních tam uvedených částek, jakož i ve výroku pod bodem IV o náhradě nákladů řízení, a ohledně zbytku úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním a třetím žalovaným částku 571.098,50 Kč se 17 % úrokem z částky 66.069,90 Kč od 23. 12. 1997 do zaplacení a s 16 % úrokem z částky 6.686,50 Kč od 13. 1. 1998 do zaplacení, z částky 76.098, Kč od 13.1.1998 do zaplacení, z částky 22.904,30 Kč od 24. 1. 1998 do zaplacení, z částky 49.587,40 Kč od 31. 1. 1998 do zaplacení, z částky 27.365,- Kč od 31. 1. 1998 do zaplacení, z částky 4.256,10 Kč od 4. 2. 1998 do zaplacení, z částky 21.847,60 Kč od 10. 2. 1998 do zaplacení, z částky 67.066,60 Kč od 20. 2. 1998 do zaplacení, z částky 12.339,60 Kč od 25. 2. 1998 do zaplacení, z částky 10.792,30 Kč od 26. 2. 1998 do zaplacení, z částky 68.852,10 Kč od 6. 3. 1998 do zaplacení, z částky 9.804,- Kč od 10. 3. 1998 do zaplacení, z částky 71.126,10 Kč od 21. 3. 1998 do zaplacení a z částky 57.763,10 Kč od 22. 4. 1998 do zaplacení, a ve zbytku týkajícím se úroku z prodlení výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II). Druhému žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně společně a nerozdílně s prvním a třetím žalovaným (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že sdružení v rozhodné době od listopadu 1997 do března 1998 existovalo, neboť nedošlo k jeho zániku žádným z možných způsobů, že kupní smlouvy s žalobkyní uzavřel třetí žalovaný za podnikatele sdružení, že žalobkyně smluvené zboží v době od 30. 11. 1997 do 25. 3. 1998 dodala a že jí vznikl nárok na zaplacení kupních cen v požadované výši. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně též v závěru, že účast druhého žalovaného ve sdružení nebyla ukončena jeho vyloučením ke dni 15. 10. 1997. Usoudil totiž, že rozhodnutí o vyloučení nelze učinit zpětně, že vyloučení nemohlo nabýt účinnosti, neboť nebylo druhému žalovanému doručeno, a že záznam ze dne 10. 3. 1998 nesplňuje náležitosti řádného vyloučení, neboť není rozhodnutím účastníků sdružení a neobsahuje důvody vyloučení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že druhý žalovaný projevil dne 25. 11. 1997 vůli vystoupit ze sdružení, nepřisvědčil však tomuto soudu v tom, že účast druhého žalovaného ve sdružení zanikla k tomuto datu. Z ustanovení §838 odst. 2 ObčZ a z ujednání v článku 8 smlouvy o sdružení dovodil, že při vystoupení bez vážného důvodu končila účast ve sdružení uplynutím výpovědní lhůty a že bez dodržení této lhůty bylo možno ze sdružení vystoupit pouze z vážných důvodů. S poukazem na to, že druhý žalovaný takové důvody netvrdil a neprokázal a pouze obecně uváděl, že se nepohodl s třetím žalovaným a že nenašli kompromisní řešení, odvolací soud uzavřel, že druhý žalovaný mohl ze sdružení vystoupit jen výpovědí vázanou na tříměsíční výpovědní lhůtu, která vzhledem k ustanovení §582 odst. 1 ObčZ skončila ke konci kalendářního čtvrtletí, tedy dne 31. 3. 1998; do tohoto data byl druhý žalovaný účastníkem sdružení. Za předmětné závazky vzniklé z činnosti sdružení tak odpovídají všichni tři žalovaní jako jeho účastníci společně a nerozdílně. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným odvolací soud posoudil jako nedůvodnou. Neztotožnil se s výší úroků z prodlení, které soud prvního stupně přisoudil v žalované výši, a po doplnění dokazování stanovil úrok z prodlení ve výši 17 % pro pohledávku splatnou v roce 1997 a ve výši 16 % pro pohledávky splatné v roce 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jímž napadl výroky pod body II, III a IV a kterým namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./ a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Druhý žalovaný vytkl odvolacímu soudu, že „nevzal v potaz“ skutečnost, že ukončil dne 15. 10. 1997 svou účast ve sdružení vystoupením, které vyplývalo ze situace ve sdružení, kdy již nebyl schopen podnikat společně s třetím žalovaným a tedy i s prvním žalovaným, jehož třetí žalovaný zastupoval na základě plné moci. O tom, že měl právo vystoupit ze sdružení, svědčí dle jeho mínění též dokument ze dne 10. 3. 1998, z něhož vyplývá, že se účastnil činnosti sdružení ke dni 15. 10. 1997. Skutečnost vyplývající ze shodného tvrzení všech žalovaných, že měl problémy se společným podnikáním a přestal se fakticky na podnikání sdružení účastnit, lze podle jeho názoru považovat za konkludentní vystoupení ze sdružení. Důvodem jeho vystoupení byl „nesoulad s podnikáním“ mezi ním a třetím žalovaným a absence spolupráce mezi účastníky sdružení, jež je nezbytná pro společné podnikání, šlo tedy podle jeho mínění o důvod vážný. Z toho pak druhý žalovaný dovodil, že účinky jeho vystoupení ze sdružení nenastaly až k datu 31. 3. 1998, jak nesprávně uzavřel odvolací soud, nýbrž nejpozději k datu 25. 11. 1997, a nenese tudíž odpovědnost za závazky, které vznikly po tomto datu. Druhý žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
První žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Třetí žalovaný ve svém obsáhlém vyjádření prostřednictvím týchž námitek, jež formuloval v rámci své procesní obrany v řízení před soudy nižších stupňů, polemizoval s těmi skutkovými závěry, na nichž je založen pro něho nepříznivý, leč dovoláním nenapadený výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, a které ani se zřetelem na obsahové vymezení uplatněných dovolacích důvodů nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Dovolacích námitek se týká pouze tvrzení, učiněné již před soudem prvního stupně, že záznam z porady ze dne 10. 3. 1998 byly pořízen pouze formálně, pro účely účetnictví, a to účetním, který jej potřeboval pro zpracování účetní závěrky. Dovolání třetí žalovaný označil za důvodné.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k čl. II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
V prvé řadě bylo třeba zkoumat tzv. subjektivní přípustnost dovolání. Druhý žalovaný napadl dovoláním celý výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, tedy i tu jeho část, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem I (ohledně zbytku úroků z prodlení) potvrzen. Jak Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení části výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žaloba vůči němu zamítnuta, je pro druhého žalovaného příznivé a újmu v jeho poměrech nepřivodilo. Proti potvrzující části výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu je tedy dovolání subjektivně nepřípustné (bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn), Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je, je však třeba posoudit, zda je přípustné též z hlediska objektivního (věcného). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou stanoveny v §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s ř./; to neplatí (mimo jiné) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky /§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.
Výrok pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, kromě části týkající se zbytku úroků z prodlení, je výrokem měnícím. Dovolání proti tomuto měnícímu výroku by tedy mohlo být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., leč vzhledem k ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je přípustné toliko vůči jeho části. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Výrokem pod bodem II rozsudku odvolacího soudu bylo sice druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním a třetím žalovaným částku 571.098,50 Kč, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů však vyplývá, že tato částka sestává z celkem patnácti samostatných nároků na zaplacení kupních cen (jejich neuhrazených zůstatků), založených na patnácti jednotlivě uzavřených kupních smlouvách. Přípustnost dovolání se zřetelem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tedy třeba posuzovat ve vztahu ke každému z těchto samostatných nároků zvlášť, přičemž k příslušenství (k úrokům z prodlení) se přitom nepřihlíží. Všechny tyto nároky pocházejí ze vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodních závazkových vztahů podle ustanovení §261 odst. 1 ObchZ, takže spor, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z těchto vztahů, je z hlediska procesního, též ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Odvolání tedy není přípustné proti měnícímu výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu potud, pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích nepřevyšujících částku 50.000,- Kč. V části, v níž bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit částky 6.686,50 Kč, 22.904,30 Kč, 49.587,40 Kč, 27.365,- Kč, 4.256,10 Kč, 21.847,60 Kč, 12.339,60 Kč, 10.792,30 Kč a 9.804,- Kč, v úhrnné výši 165.582,80 Kč, vždy spolu s úroky (správně s úroky z prodlení), tedy dovolání rovněž přípustné není.
Dovolací soud proto dovolání proti měnícímu výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu v části týkající ze těchto nároků podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se v tomto rozsahu mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Proti zbývající části měnícího výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, ukládající druhému žalovanému zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním a třetím žalovaným částku 405.515,70 Kč s úroky z prodlení, dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné je, a je též důvodné, byť z jiných než výslovně uplatněných důvodů.
Podle ustanovení §242 o. s. ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (odstavec 1). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (odstavec 3).
Vzhledem k tomu, že výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu dovoláním napaden nebyl, vzhledem tomu, jaké dovolací důvody z hlediska jejich obsahového vymezení druhý žalovaný uplatnil, a vzhledem k tomu, v jakém rozsahu je dovolání proti napadenému výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu přípustné, je odvolacímu přezkumu otevřena toliko otázka, zda je druhý žalovaný povinen zaplatit částku 405.515,70 Kč s příslušnými úroky z prodlení společně a nerozdílně s prvním a třetím žalovaným či nikoliv, a to pouze na základě posouzení, zda byl v době vzniku předmětných závazků (v období od 30. 11. 1997 do 25. 3. 1998) účastníkem sdružení.
Podle ustanovení §829 ObčZ několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu (odstavec 1). Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem (odstavec 2).
Podle ustanovení §835 odst. 2 ObčZ ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §838 ObčZ každý účastník může ze sdružení vystoupit, ne však v nevhodné době a k újmě ostatních účastníků sdružení. Z vážných důvodů však může ze sdružení vystoupit kdykoli, a to i když byla dohodnuta výpovědní lhůta (odstavec 1). Z vážných důvodů lze účastníka ze sdružení vyloučit, a to pouze jednomyslným usnesením ostatních účastníků sdružení, nestanoví-li smlouva jinak (odstavec 2).
Podle ustanovení §840 ObčZ účastník, který vystoupil nebo který byl vyloučen, se nezprošťuje odpovědnosti za závazky z činnosti sdružení, které vznikly do dne vystoupení nebo vyloučení.
Výtkou, že odvolací soud „nevzal v potaz“ skutečnost, že druhý žalovaný ukončil svou účast ve sdružení dne 15. 10. 1997 vystoupením, druhý žalovaný namítá, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; uplatnil tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdo 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/99). Tento dovolací důvod opodstatněn není. Z obsahu spisu především vyplývá, že tvrzení druhého žalovaného o ukončení jeho účasti ve sdružení dne 15. 10. 1997 vystoupením je tvrzením zcela novým. V řízení před soudy nižších stupňů druhý žalovaný opakovaně tvrdil, že jeho účast ve sdružení zanikla ke dni 15. 10. 1997 vyloučením obsaženým v listině označené jako Záznam z porady ze dne 10. března 1998, případně že byl k tomuto datu ze sdružení vyloučen ústně či konkludentně (srov. jeho písemná podání ze dne 18. 5. 2001, 31. 1. 2003 a 27. 5. 2003 a jeho přednesy při jednáních před soudem prvního stupně dne 7. 1. 2003, 25. 11. 2003 a 18. 2. 2004). V podání ze dne 31. 1. 2003 dokonce výslovně argumentoval, že pokud nelze nalézt shodu mezi účastníky sdružení a ani jeden z nich nechce ze sdružení vystoupit, je jedinou možnou cestou vyloučení jednoho z nich, což „je adekvátní“ v tomto případě. Uplatnit v dovolání nové skutečnosti ve věci samé podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. nelze, uvedené nové tvrzení je tedy nepřípustné a dovolací soud k němu nemůže přihlížet a věcně se jím zabývat. Lze proto jen poznamenat, že druhý žalovaný v dovolání označil jako důvod svého vystoupení ke dni 15. 10. 1997 to, že již nebyl schopen společně podnikat s třetím žalovaným a tedy i s prvním žalovaným, jehož třetí žalovaný zastupoval na základě plné moci, tedy ty skutečnosti, které podle obsahu spisu (též dle opakovaných tvrzení druhého žalovaného) nastaly až v době, kdy první žalovaný odjížděl do ciziny, ve druhé polovině listopadu 1997 (srov. též datum vystavení zmíněné plné moci – 20. 11. 1997). Tyto skutečnosti tedy důvodem vystoupení učiněného dne 15. 10. 1997 být nemohly.
Závěr soudů nižších stupňů o tom, že nedošlo k vyloučení druhého žalovaného ze sdružení usnesením z porady konané dne 10. 3. 1998, má co do skutkového základu oporu v obsahu spisu a je správný též z hlediska právního posouzení. Třetí žalovaný, jenž se jako jediný z účastníků sdružení osobně zúčastnil uvedené porady a záznam o ní podepsal, od počátku řízení tvrdí (opakovaně ve svých písemných podáních a též v přednesu při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 1. 2003), že tento záznam byl pořízen pouze účelově, toliko k účetním účelům, a nebyly jím sledovány žádné právní důsledky. Obsah záznamu takové vysvětlení jednoznačně podporuje: odpovídá mu jak přítomnost účetních při poradě, tak samotný text, v němž se takový účel porady výslovně deklaruje a jenž se zabývá výhradně účetní a daňovou problematikou. Usnesení o vyloučení druhého žalovaného ze sdružení tedy při této poradě ostatními účastníky sdružení přijato nebylo (nedošlo k souhlasnému projevu vůle směřujícímu k jeho vyloučení). Skutečnost, že tento záznam byl druhému žalovanému třetím žalovaným podle jejich shodného tvrzení doručen (v tomto směru jsou skutkové závěry soudů nižších stupňů v rozporu s obsahem spisu, srov. přednes třetího žalovaného při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 1. 2003 a podání druhého žalovaného ze dne 27. 5. 2003 a jeho přednes při jednání před soudem prvního stupně dne 18. 2. 2004), je proto ve věci bez právního významu, stejně jako otázka, kdy k doručení došlo. I kdyby nakonec šlo podle vůle účastníků sdružení o usnesení směřující k vyloučení druhého žalovaného, bylo by toto usnesení pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 ObčZ neplatné, jak správně dovodil odvolací soud, neboť odporuje ustanovení §838 odst. 2 ObčZ, aby byl účastník ze sdružení vyloučen se zpětným účinkem. Toto ustanovení též podmiňuje vyloučení vážnými důvody, v záznamu však žádné takové důvody uvedeny nejsou. Skutečnost, že se druhý žalovaný ke dni, k němuž měl být vyloučen, přestal účastnit na činnosti sdružení, jež ze záznamu nepřímo vyplývá, sama o sobě důvodem k vyloučení být nemůže.
Zbývá posoudit dovolací námitku směřující proti správnosti závěru odvolacího soudu, že účinky vystoupení ze sdružení, k němuž druhý žalovaný podle zjištění soudů nižších stupňů přistoupil dne 25. 11. 1997, nastaly až uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty dohodnuté v čl. 8 smlouvy o sdružení. Dovolatel má za to, že důvody, pro něž ze sdružení vystoupil, totiž neshody v podnikání mezi ním a třetím žalovaným a absence spolupráce mezi nimi, jsou důvody vážnými, pro něž vzhledem k ustanovení §838 odst. 1 věty druhé ObčZ mohl vystoupit ze sdružení kdykoliv, tedy bez zřetele na výpovědní lhůtu.
Jestliže soud prvního stupně uzavřel, že vystoupení druhého žalovaného ukončilo jeho účast ve sdružení již dne 25. 11. 1997, vycházel zřejmě z toho, že druhý žalovaný vystoupil ze sdružení z vážných důvodů. Skutková zjištění o důvodech vystoupení však neučinil, natož pak aby zjištěné důvody zhodnotil z hlediska jejich závažnosti. Odvolací soud se pak s touto pro rozhodnutí ve věci samé zásadní otázkou vypořádal prostřednictvím úvahy, že druhý žalovaný konkrétní vážné důvody netvrdil a neprokázal a ze sdružení tedy mohl vystoupit jen výpovědí vázanou na výpovědní lhůtu.
Na rozdíl od soudu prvního stupně, který se touto otázkou vůbec nezabýval, tedy odvolací soud založil své rozhodnutí ve vztahu k druhému žalovanému na závěru, že druhý žalovaný nesplnil povinnost tvrdit (s dostatečnou mírou konkrétnosti) právně významné skutečnosti, na nichž založil svou procesní obranu, a v důsledku toho nemohl splnit též povinnost taková tvrzení prokázat, tedy že neunesl břemeno tvrzení a též důkazní břemeno a ponese z toho vyplývající nepříznivé procesní důsledky spočívající v tom, že ve věci bude rozhodnuto v jeho neprospěch. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že tvrzení druhého žalovaného o důvodech jeho vystoupení ze sdružení nejsou do té míry konkrétní, aby na jejich základě (v případě jejich prokázání) bylo možno učinit závěr o jejich závažnosti, a že druhý žalovaný nenavrhl důkazy k prokázání jejich existence. Odvolací soud však přehlédl, že soud může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Povinnost tvrzení vyplývající z ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a povinnost důkazní upravená v ustanovení §120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou povinnostmi procesními. O těchto povinnostech a o procesní odpovědnosti za jejich nesplnění (o příslušných břemenech) je proto soud podle ustanovení §5 o. s. ř. povinen účastníky poučit. Poučovací povinnost v tomto směru má vzhledem k ustanovení §211 o. s. ř. též odvolací soud. Poučovací povinnost soudu v průběhu jednání upravuje ustanovení §118a o. s. ř., vložené do občanského soudního řádu s účinností od 1. 1. 2001. Podle tohoto ustanovení ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
V posuzované věci soud prvního stupně druhému žalovanému poučení podle ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř. o potřebě tvrdit konkrétní důvody jeho vystoupení ze sdružení a navrhnout důkazy k prokázání takových tvrzení neposkytl, neboť se těmito důvody (chybně) vůbec nezabýval. Odvolací soud pak přehlédl, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu a potřeba poskytnout poučení není proto podmíněna tím, že soud prvního stupně o potřebě poučení věděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v takovém případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Odvolací soud je přitom v systému neúplné apelace (srov. §205a a §211a o. s. ř.) výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně srov. v právní teorii Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 962 s., a v rozhodovací praxi soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by při zjištění takové vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze v případě, že by sám poskytl účastníkovi poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. a ten by nereagoval.
V poměrech projednávaného sporu lze tedy uzavřít, že při zaujatém názoru na skutkový stav věci v otázce důvodů vystoupení druhého žalovaného ze sdružení měl odvolací soud tohoto žalovaného poučit podle ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř., a kromě případu, že by druhý žalovaný ani poté nedoplnil chybějící tvrzení, anebo by je sice doplnil, ale nenavrhl žádné důkazy k jejich prokázání, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která spočívá v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 1, 3 o. s. ř.
Jestliže takto odvolací soud nepostupoval, je též odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud z tohoto důvodu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve shora označené části měnícího výroku pod bodem II (ukládající druhému žalovanému zaplatit žalobci společně a nerozdílně s ostatními žalovanými částky 66.609,90 Kč, 76.098,- Kč, 67.066,60 Kč, 68.852,10 Kč, 71.126,10 Kč a 55.763,- Kč, vždy s příslušným úrokem), jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení pod body III a IV /srov. §242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./, podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení vezme odvolací soud na zřetel, že vzhledem k dikci ustanovení §838 odst. 1 věty druhé ObčZ bude na druhém žalovaném, aby tvrdil a dokazoval nejen to, že měl k vystoupení ze sdružení vážné důvody, nýbrž též to, že v rámci vystoupení jako jednostranného právního úkonu adresovaného ostatním účastníkům sdružení tyto důvody určitým a srozumitelným způsobem (§37 odst. 1 ObčZ) označil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu