ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.107.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 107/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S. H., 2) P. H., 3) P. H., a 4) J. P., roz. T., o 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 16 C 351/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. února 2006, č. j. 30 Co 624/2005 - 282, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 16 C 351/99-265, zamítl žalobu, jíž se žalobce na prvých třech žalovaných domáhal zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně se čtvrtým žalovaným J. P., proti němuž je toto řízení přerušeno v souvislosti s probíhajícím trestním řízením proti němu. Soud vyšel ze zjištění, že J. P. a zemřelý P. H. (jehož dědičky jsou prvé tři žalované) v zastoupení společnosti D. - 1. R. a. s., (dále jen „D.“) dojednali se žalobcem vstup do průmyslového investičního fondu s vkladem 15.000,- Kč do fondu a zaplacení 420.000,- Kč na zakoupení automobilu; tuto částku od něho přijali s tím, že automobil obstará společnost D. Proti žalovanému J. P. a jeho spolupachatelům B. T. st. a B. T. ml. je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci trestní řízení, protože jako jednatel a společníci D. v úmyslu obohatit sebe a jiné osoby nabízeli velké výnosy a výhodné leasingy na automobily a jiné zboží a způsobili tak řadě poškozených včetně žalobce škodu, a rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 28 T 62/99, jim bylo – mimo jiné - uloženo zaplatit žalobci 435.000,- Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že trestná činnost P. H., kterou žalobce označil za porušení právní povinnosti podle občanskoprávních předpisů, není prokázána. Z trestního rozsudku nevyplývá, že by se obžalovaní dopustili jednání společně s P. H. nebo že by jmenovaný použil získané peníze pro vlastní účely, žalobce nepředložil žádný důkaz o tom, že se vůči němu trestného skutku dopustil P. H., a není ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním P. H. a vznikem škody na straně žalobce. Stejná důkazní povinnost je i vůči právním nástupkyním zemřelého P. H., které však o jednání mezi žalobcem, P. H. a žalovaným J. P. nic nevěděly a žádného jednání se nezúčastnily. Nadto soud s odkazem na ust. §470 odst. 1 obč. zák. uvedl, že odpovědnost každé z dědiček za dluhy zemřelého je omezena do částky 2.953,- Kč, kterou každá z nich nabyla z dědictví.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 2. 2006, č. j. 30 Co 624/2005 - 282, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. K námitkám v odvolání uvedl, že podle obsahu protokolu o jednání u soudu prvního stupně ze dne 16. 6. 1999 žalovaný P. H. vypověděl, že podepsal potvrzení o přijetí zálohy 420.000,- Kč od žalobce, ale nikoli z toho důvodu, že by peníze převzal, ale jako potvrzení, že peníze došly společnosti D.; dále uvedl, že nebyl osobou oprávněnou jednat za společnost D., neboť byl v postavení asistenta obchodního ředitele. Z této výpovědi podle odvolacího soudu nelze učinit závěr, že by P. H. tyto peníze použil pro vlastní účely. Soud v občanskoprávním řízení není vázán rozsudkem v trestní věci, který není pravomocný, P. H. nebyl odsouzen, a soud není vázán ani obsahem obžaloby v trestní věci. Ačkoliv byl žalobce soudem prvního stupně poučen o povinností tvrzení a o povinností důkazní, svá tvrzení o odpovědnosti P. H. neprokázal. Správným byl shledán i závěr okresního soudu, že žalované by mohly odpovídat pouze do výše ceny nabytého dědictví dle ust. §470 obč. zák., ledaže by bylo prokázáno, že cena zůstavitelem zanechaného majetku byla ve skutečnosti vyšší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že otázka náhrady škody, která mu vznikla tím, že P. H. předal 420.000,- Kč za účelem zakoupení automobilu a nedostal ani auto ani peníze, je v rozhodování soudů řešena rozdílně. Za dosud neřešenou považuje otázku použití důkazů získaných v trestním řízení. Vadu řízení spatřuje v tom, že v průběhu řízení nebyl okresním ani krajským soudem důsledně a srozumitelně poučován o povinnosti tvrzení a o důkazním břemenu, jeho výpověď nebyla správně protokolována a jeho žádosti o opravu protokolu nebylo vyhověno a v řízení nebyl proveden jím navržený důkaz spisem krajského státního zastupitelství. Protože soudy obou stupňů v rozporu s ust. §125 o. s. ř. odmítly provést důkaz spisem krajského státního zastupitelství, ač občanský soudní řád stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje dále v tom, že soudy nesprávně vyložily ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, když ze zápisu v obchodním rejstříku ohledně společnosti D. a jejich statutárních orgánů nedovodily přímou odpovědnost P. H. a J. P. Odvolací soud se pak nadbytečně zabýval majetkovou situací v dědictví po zemřelém P. H. z hlediska ust. §470 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka, že soudy v rozporu s ust. §125 o. s. ř. odmítly provést důkaz trestním spisem krajského státního zastupitelství, nezakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Případné porušení procesních předpisů může zakládat vadu řízení, tedy dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod se totiž neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označil, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř). Ostatně v daném případě soudy neodmítly provést důkaz uvedeným spisem z důvodu nezpůsobilosti tohoto důkazního prostředku, zjištění čerpaly z trestního spisu a provedly důkaz listinou (§129 o. s. ř.); navíc důkaz se neprovádí celým spisem, ale jen listinou. Nejedná se tedy o chybný právní názor na výklad ust. §125 o. s. ř. ani o nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení, jak namítá dovolatel.
O nesprávný výklad právní normy se nejedná ani v otázce odpovědnosti za škodu P. H.. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, shodně se soudem prvního stupně, vychází nikoliv z právního názoru na otázku občanskoprávní odpovědnosti za škodu, nýbrž ze skutkového závěru, že nebyl prokázán tvrzený skutek. Pokud dovolatel zpochybňuje tyto skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a namítá nesprávné hodnocení důkazů, nejedná se o námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Za nesprávné právní posouzení nelze označit ani úvahu soudů, podle níž dědicové odpovídají za zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví dle ust. §470 odst. 1 obč. zák., která je správná, byť v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu nadbytečná.
K uplatněnému dovolacímu důvodu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nedůsledné a nesrozumitelné poučení o povinnosti tvrzení a o důkazním břemenu, nesprávná protokolace jeho výpovědi a neprovedení navrženého důkazu spisem krajského státního zastupitelství) lze dodat (jak bylo již uvedeno): k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto, jen je-li dovolání přípustné, což není tento případ. Případná vada řízení tedy nezakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nehledě k tomu, že z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že o povinnosti tvrzení a o důkazním břemenu byl žalobce poučen při jednání odvolacího soudu dne 1. 2. 2006, na poučení též reagoval, citoval část obžaloby krajského státního zastupitelství a uvedl, že žádné návrhy na doplnění dokazování nemá, a pokud jde o poučení ze strany okresního soudu dle ust. §119a o. s. ř., poučovací povinnost směřuje pouze vůči tomu účastníkovi, který je při jednání soudu přítomen. Ani námitka nesprávné protokolace nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalobce svá tvrzení neprokázal, nikoli že rozhodné skutečnosti netvrdil.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu