ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.3123.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3123/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. C., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 217/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2006, č. j. 11 Co 306/2006-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na státu náhrady škody v částce 517.189,- Kč, která mu měla být způsobena tím, že Celní úřad v O. mu v souvislosti s jeho obchodováním s poškozenými automobily dovezenými ze zahraničí vyměřil na základě nevěrohodných a nedostatečných podkladů dodatečný celní dluh a pokutu, jejichž výše spolu s exekučními náklady tvoří shora uvedenou částku.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2006, č. j. 39 C 217/2005-77, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce obchodoval s osobními automobily, že v období let 1993 – 1994 dovezl ze S. čtrnáct poškozených automobilů, že celní orgány provedly u žalobce kontrolu po propuštění zboží a na základě zjištění, že žalobce deklaroval nepravdivé údaje a předložil doklady, jež se neshodovaly s doklady zjištěnými celní správou S., byl žalobci platebními výměry vydanými v letech 1996 až 1998 vyměřen celní dluh v celkové výši 301.895,- Kč a pokuta ve výši 82.000,- Kč. Žalobce v jednom případě podal proti platebnímu výměru odvolání, avšak výměr byl odvolacím orgánem potvrzen; v ostatních případech žalobce odvolání nepodal a výměry se staly pravomocnými a vykonatelnými. Žalobce proti výměrům nepodal ani mimořádné opravné prostředky. Z důvodu opožděného zaplacení celního dluhu bylo žalobci platebními výměry ze dne 16. 9. 2002 vyměřeno penále ve výši 200.864,- Kč. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. dovodil, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není v daném případě dána, neboť není splněna podmínka zrušení nezákonného rozhodnutí příslušným orgánem. Není dána ani odpovědnost státu za nesprávný úřední postup, neboť shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a jejich právní posouzení jsou činností přímo směřující k vydání rozhodnutí a případné nesprávnosti tohoto postupu mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. I kdyby byl nárok posouzen dle ustanovení o nesprávném úředním postupu, byl by dle §22 odst. 1 cit. zákona promlčen. Náhrada částky 200.864,- Kč nemohla být žalobci přiznána již proto, že pokud se žalobce nebránil platební povinnosti uložené platebními výměry, jež se staly vykonatelnými, bylo jeho povinností plnit podle nich včas, a zaplacené penále tak nemůže být škodou, za níž by odpovídal stát. S ohledem na uvedené závěry se soud již nezabýval tvrzeními a důkazy žalobce zpochybňujícími správnost zjištění, z nichž vycházely výše zmíněné platební výměry vydané celními orgány.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 7. 2006, č. j. 11 Co 306/2006-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadně právně významnou a v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou považuje otázku, zda je možné aplikovat při posuzování uplatněného nároku na náhradu škody proti státu ta zákonná ustanovení, která upravují náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem za předpokladu, že bylo následně prokázáno, že takový postup vedoucí k rozhodnutí byl objektivně nesprávný. Dovolatel uvedl, že si je vědom konstantní judikatury, z níž vychází posouzení věci soudy obou stupňů, má však za to, že v tomto konkrétním případě je namístě se od uvedené judikatury odchýlit, neboť se jedná o ojedinělý případ, kdy se poškozený o nesprávném úředním postupu při vydávání předmětných rozhodnutí, a tedy i o jejich nezákonnosti, dozvěděl až v době, kdy lhůty, v nichž bylo možno docílit zrušení rozhodnutí, již marně uplynuly. Jediná možnost, která žalobci zbývá, je uplatnění náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Odepření takové možnosti považuje dovolatel za zásah do ústavního práva chráněného článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Odvolatel dále („z důvodu procesní opatrnosti“) vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku, jakož i o nedůvodnosti nároku na náhradu zaplaceného penále. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Zrušení nákladového výroku odůvodnil jeho návazností na výrok meritorní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení zastoupeným advokátem - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí v nesprávném posouzení podmínek odpovědnosti státu za škodu, která mu měla vzniknout zaplacením celního dluhu, pokuty a penále vyměřených vykonatelnými platebními výměry vydanými v celním řízení.
Úprava objektivní odpovědnosti státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, obsažená v zákoně č. 58/1969 Sb. vyžaduje současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí (nesprávný úřední postup), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody. Přitom nezbytnou podmínkou založení odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §4 citovaného zákona je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030 a C 2813).
Jestliže v posuzovaném případě vznikla žalobci tvrzená majetková újma tím, že zaplatil částky, jejichž úhrada mu byla uložena vykonatelnými platebními výměry, které nebyly zrušeny (změněny) k tomu příslušným orgánem, je zřejmé, že podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím splněny nejsou, a to bez ohledu na námitky dovolatele ohledně nesprávnosti uvedených platebních výměrů, které soud v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat.
O odpovědnost za nesprávný úřední postup celního úřadu, jehož se žalobce dovolává a u nějž by se samozřejmě podmínka zrušení rozhodnutí nevyžadovala, jít nemůže, neboť mezi škodou způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem je třeba důsledně rozlišovat. Soudní praxe dospěla k závěru, že shromažďuje-li orgán státu podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., nejedná se o postup, který by s jeho rozhodovací činností nesouvisel (a kde by přicházela v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle §18 zákona), nýbrž jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle §4 zákona (srov. výše citovanou judikaturu).
Poukazuje-li dovolatel na ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny, přehlíží, že podle tohoto ustanovení podmínky a podrobnosti odpovědnosti státu za škodu stanoví zákon (v daném případě zákon č. 58/1969 Sb.), v něm stanovené předpoklady odpovědnosti za škodu tedy musí být splněny. Povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. (dříve 58/1969 Sb.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3722.
K námitce dovolatele, že se soudy měly od ustálené judikatury tomto konkrétním případě odchýlit, lze připomenout, že konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci K. proti F., stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) - srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006). Nejvyšší soud neshledává výše formulované důvody pro odklon od ustálené judikatury, a to i s přihlédnutím k tomu, že byla Ústavním soudem shledána ústavněprávně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 390/04, ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 208/04, nebo ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 529/01).
Jsou-li uvedené důvody, na nichž především spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, plně postačující pro závěr o neopodstatněnosti žalobou uplatněného nároku, bylo by nadbytečné zabývat se dovolacími námitkami týkajícími se dalších, samostatných důvodů vedoucích k témuž závěru (promlčení nároku, nedostatek příčinné souvislosti mezi rozhodováním celních orgánů o penále a vznikem škody).
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním označených právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu