ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.4508.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4508/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. L. P., proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 72/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č. j. 35 Co 239/2007-45, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2007, č. j. 35 Co 239/2007-45, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 2007, č. j. 22 C 72/2005-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako vlastník čtyř nájemních bytů v P. domáhal proti státu náhrady škody jako rozdílu mezi regulovaným a neregulovaným nájemným ve třech z těchto bytů za období od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2005.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 2. 2007, č. j. 22 C 72/2005-35, žalobu na zaplacení 385.201,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na uplatněný nárok nedopadá úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, protože postup zákonodárného orgánu, jenž nepřijal v určitém období konkrétní zákonnou úpravu, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. Nárok žalobce na náhradu škody se může vázat výlučně k období po 31. 12. 2003, neboť do té doby bylo v platnosti nařízení vlády č. 567/2002 Sb. Ze skutečnosti, že se po zrušení předpisů o regulaci nájemného z bytů nepodařilo zákonodárnému sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném z bytů, nelze dovozovat nečinnost státu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a I. ÚS 489/05 soud uvedl, že předpokladem případné odpovědnosti státu je okolnost, že se žalobce nemohl domoci na nájemcích bytů vyrovnání rozdílu mezi regulovaným a ekonomicky přijatelným nájemným; žalobce však nic takového ani netvrdil ani neprokázal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č. j. 35 Co 239/2007-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud i přes ne zcela přesné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se ztotožnil s jeho závěrem, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu při uplatňování veřejné moci. Proces přijímání zákonů hlasováním v Parlamentu nelze považovat za úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., nelze jej podrobovat soudní kontrole a nelze z něj dovozovat odpovědnost za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům. Za bezpředmětnou označil námitku žalobce týkající se jeho nepřítomnosti při jednání u soudu prvního stupně, neboť žalobce se nedostavil k jednání a ani včas nepožádal o jeho odročení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „byl porušen zejména §13 zák. č. 82/98 Sb., ale také čl. 89 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod.“ Odvolacímu soudu vytýká, že ignoruje nálezy Ústavního soudu a opírá se jen o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/05. Uvádí, že „dílčí moc soudní a výkonná“ musí respektovat nálezy Ústavního soudu a nestane-li se tak, pak se jedná o nesprávný úřední postup. „Jestliže ve svých nálezech Ústavní soud veřejně tuto odpovědnost hlásá a většina právníků ji uznává“, lze těžko pochopit, proč odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení odmítl aplikovat ust. §150 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a „věc vrátil k novému projednání“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), který má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 13. 9. 2007.
S ohledem na současný vývoj rozhodovací činnosti Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, a zejména vzhledem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, a to pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na finanční plnění proti státu. Tato otázka je v uvedeném nálezu řešena a bezesporu má zásadní význam nejen pro rozhodnutí této konkrétní věci ale i pro další rozhodovací činnost soudů (§237 odst. 1 písm. c/, o. s. ř., odst. 3). Avšak ostatní námitky v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem nezakládá nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (R 7/2008), v němž s poukazem na čl. 15, čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy České republiky byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 290/2006, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2864/2006).
Ani nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, na něž dovolatelé poukazují, nezakládají odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť se v nich Ústavní soud nevyjadřoval k otázce, zda je legislativní činnost či nečinnost Parlamentu ČR nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž v nich dovodil, že obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci.
Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09.
V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
V dané věci byl žalobou, podanou dne 25. 3. 2005, uplatněn nárok pronajímatele proti státu na náhradu ušlého zisku ze tří bytů s regulovaným nájemným za dobu od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2005 a dle shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu lze nárok proti státu za dobu před podáním žaloby uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. Čl. 11 Listiny zakotvuje právo každého vlastnit majetek a v odst. 4 stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda v intencích uvedeného stanoviska náleží žalobci náhrada za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva spočívá na odlišném skutkovém podkladě, než je nárok na náhradu ušlého zisku, takže výše nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn I. ÚS 3241/07).
Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu