ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.720.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 720/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce V. O., s. r. o., dříve K. O., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 2.875.003,40,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 76/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2006, č. j. 39 Co 596/2005 - 68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 10 C 76/2004-48, zamítl žalobu proti státu na zaplacení částky 2.875.003,40 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v listopadu 1997 podala žalobu na zaplacení dlužné částky za dodané a vyfakturované zboží (pohonné hmoty) a zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 312.784,20 Kč. Věc byla postoupena věcně příslušnému krajskému soudu, který v prosinci 1998 vydal platební rozkaz, žalovaný V. T. – P. M. podal proti němu odpor, v němž uvedl, že se nachází v druhotné platební neschopnosti a je po mozkové mrtvici. V září 1999 podala žalobkyně návrh na vydání rozsudku pro zmeškání a návrh na změnu žaloby, v červnu 2003 pak návrh na změnu petitu. V listopadu 2003 bylo nařízeno ústní jednání, avšak protože žalovaný V. T. zemřel, bylo řízení v dubnu 2004 zastaveno. Soud dospěl k závěru, že v období od 29. 12. 1998 do 6. 5. 2003 byl krajský soud nečinný, a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyni ušel majetkový přínos v hodnotě uplatněné pohledávky, protože tím, že dlužníkem nebyla zaplacena, nezvětšil se její majetkový stav. Na základě zjištění, že v předchozím obchodním sporu byl žalovaný V. T. insolventní a po jeho smrti bylo dědické řízení zastaveno z důvodu, že zanechal majetek nepatrné hodnoty, soud dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu v řízení proti dlužníkovi a vznikem škody, neboť pohledávka žalobkyně uplatněná v obchodní věci nebyla uspokojena v důsledku nedostatku majetku dlužníka a jeho smrti, nikoli v důsledku nesprávného úředního postupu soudu. Neshledal proto důvodným nárok žalující společnosti na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 19 Cm 317/99 podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2006, č. j. 39 Co 596/2005-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování obsahem dědického spisu a po zjištění majetkových poměrů a dluhů V. T. v době jeho smrti konstatoval, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se podstatně nezměnil. Shodně s ním dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem krajského soudu v řízení vedeném proti V. T. a vznikem škody, jež spočívá v neuspokojení pohledávky žalobkyně, která byla předmětem obchodního sporu. I když lze předpokládat, že by žalobkyně v obchodním sporu měla úspěch ve věci samé, neprokázala, že při obvyklém sledu událostí by došlo ke splnění dluhu, ať již dobrovolně či výkonem rozhodnutí. Jak bylo zjištěno, již v době zahájení obchodního sporu byl žalovaný V. T. insolventní. K dalším námitkám odvolací soud uvedl, že návrh na provedení důkazu o tom, že V. T. byl v roce 1996 vlastníkem nemovitosti, není zachycen v žádném protokolu a po poučení podle ust. §119a o. s. ř. není zmíněn ani v závěrečném návrhu žalobkyně a námitky proti protokolaci nebyly vzneseny. Proto odvolací soud k tomuto návrhu podle ust. §205a o. s. ř. nepřihlížel. V. T. zaplacená část vkladu (51.000,- Kč) do společnosti P. P., s. r. o., byla částí základního kapitálu společnosti a nemohla být proto použita na úhradu dluhu V. T., který byl předmětem obchodního sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda na základě zjištěného skutkového stavu je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem krajského soudu v řízení vedeném proti dlužníkovi a vznikem škody neuhrazením pohledávky, která byla předmětem soudního sporu. Je nepochybné, že pokud by soud jednal, žalobkyně by se svým nárokem uspěla, dlužník V. T. pohledávku ani nezpochybňoval, když v odůvodnění odporu proti platebními rozkazu uvedl platební neschopnost a zdravotní důvody. V příčinné souvislosti s nečinností krajského soudu vznikla žalobkyni škoda ve výši uplatněné pohledávky, nic na tom nemění V. T. tvrzená údajná insolventnost, která při rozhodování o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem nemůže být brána v úvahu. Navíc bylo žalobkyní v řízení poukazováno, že V. T. v rozhodné době vlastnil několik osobních a nákladních či užitkových automobilů, byl společníkem P. P., s. r. o., a vlastníkem movitých věcí. Z toho dovozuje, že pohledávka by při činnosti krajského soudu mohla být uspokojena výkonem rozhodnutí proti dlužníkovi. Namítá, že soudy shromáždily důkazy o insolventnosti V. T., nikoli však důkazy o tom, že by nemohl postupně umořovat své dluhy, a není ani vyloučeno, že by žalobkyně svoji aktivitou dosáhla uspokojení svých pohledávek za V. T. dříve než ostatní věřitelé. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka označila, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem krajského soudu v řízení vedeném proti dlužníkovi a vznikem škody neuhrazením pohledávky, a ani žádná z dalších námitek v dovolání.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud, ostatně ani soud prvního stupně, nepochybil.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt takového postupu, ke škodě by nedošlo, neboť pohledávka žalobkyně by byla z majetku dlužníka uspokojena. Z hlediska příčinné souvislosti je proto významné, zda – nebýt nesprávnosti v postupu soudu v řízení - by splnění dluhu bylo při prokázané insolventnosti dlužníka reálné, tj. zda nečinnost v soudním řízení byla podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobkyni nedostalo zaplacení pohledávky.
Okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného vydání soudního rozhodnutí, sama o sobě škodu nepředstavuje; majetková újma je odškodnitelná, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy jestliže nevydání rozhodnutí bylo příčinou újmy, spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena. Škoda ve výši uplatněné pohledávky vzniká věřiteli, jestliže takovou pohledávku skutečně měl, v případě věcného rozhodnutí by se svým nárokem uspěl a přiznaná pohledávka by byla z majetku dlužníka uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, č. sešitu 1, pod SJ 1/2004). Jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění proti dlužníkovi stalo fakticky nevymahatelným, a je již vyloučeno, aby bylo uspokojeno, je dána odpovědnost státu za takto vzniklou škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Nelze proto přisvědčit názoru v dovolání, že insolventnost dlužníka V. T. nemá vliv na otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody. Rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto pohledu v souladu s dosavadní judikaturou, na níž poukázal již odvolací soud.
Další námitky dovolatelky se týkají především otázek skutkových a spadají pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací důvod se totiž neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Námitka, že dlužník nebyl v době obchodního sporu insolventní, směřuje proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy vycházely při svém rozhodnutí, a je tak uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jak z ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze jej uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Nejde tedy o právní otázku, která by mohla být zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitkou, že soudy nedostatečně shromáždily důkazy, uplatňuje žalobkyně dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy vadu řízení. Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však případná vada řízení nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ. Ostatně povinnost navrhovat důkazy je především povinností účastníků řízení a žalobkyně byla soudem poučena podle ust. 119a o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu