ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1470.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1470/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. d. M. „v l.“, zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 208.841,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 630/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 17 Co 279/2005-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č.j. 5 C 630/2004-87, zamítl žalobu, aby byl žalovaný (původně žalovaný 2) povinen zaplatit žalobkyni částku 208.841,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 21. 2. 2004 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby) proti Z. o. d. M. (původně žalovaný 1) (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a oběma původně žalovanými (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č.j. 17 Co 279/2005-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích uvedených pod body I. a III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II.).
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobkyni byl Z. d. M. (dále jen „D.“) v souvislosti s transformací družstva podle zákona
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 42/1992 Sb.“), vypočten (další) majetkový podíl ve výši 21.582,- Kč za převzatou a užívanou půdu o rozloze 1,7983 ha, že dne 6. 11. 1992 schválila valná hromada oprávněných osob transformační projekt, že přílohou č. 5 transformačního projektu byl seznam oprávněných osob, v němž byla vedena i žalobkyně, že byla zařazena do registru členů a oprávněných osob ze dne 1. 12. 1992, že nebyla členem D. bezprostředně před transformací ani po transformaci, že smlouvou ze dne 22. 9. 1993 nabyla část majetkového podílu ve výši 220.000,- Kč od P. D., že jeho majetkový podíl sestával ze základního podílu 374.287,- Kč představovaného nároky podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), sestávajícími z náhrady za živý inventář 204.983,- Kč, za mrtvý inventář 95.529,- Kč, za krmiva 77.265,- Kč a za hnojiva 5.454,- Kč (po odečtení dříve vyplacených náhrad 5.944,- Kč), a vedle toho z dalšího majetkového podílu 65.201,- Kč za ostatní majetek převzatý a užívaný D. v hodnotě 374.287,- Kč, za odpracované roky 25.337,- Kč a ze zakoupeného majetkového podílu 1.000,- Kč, že celkem jeho majetkový podíl činil 465.831,- Kč, že P. D. byl členem D. před transformací a zůstal jím i po transformaci, že dne 13. 3. 1998 zemřel, že žalobkyni již byla vyplacena částka 32.741,- Kč, že dne 11. 12. 2002 D. zaniklo rozdělením na Z. o. d. M. a Z. d. M., že závazky vůči ní převzalo Z. d. M., že dne 6. 3. 2006 vstoupilo do likvidace, že žalobkyně vyzvala dopisem doručeným dne 5. 1. 2004 oba právní nástupce D. k úhradě své pohledávky, že dne 22. 9. 1995 uzavřelo družstvo a žalobkyně smlouvu o koupi majetkového podílu oprávněné osoby z transformace družstva, že v této smlouvě se družstvo zavázalo od žalobkyně její majetkový podíl v hodnotě 220.000,- Kč odkoupit a vypořádat jej formou ročních splátek v období od 1. 1. 1995 do 31. 12. 2004, že žalobkyni bylo na její majetkový podíl (tj. 21.582,- Kč) vyplaceno 32.741,- Kč.
Po právní stránce soudy obou stupňů dovodily, že žalobkyně byla oprávněnou osobou podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. a vznikl jí nárok na majetkový podíl z transformace ve výši 21.582,- Kč. Ten byl vypořádán poskytnutím peněžitého plnění 32.741,- Kč. Naproti tomu ze smlouvy ze dne 22. 9. 1993, kterou žalobkyně měla nabýt část majetkového podílu ve výši 220.000,- Kč od P. D., jí nárok na vydání majetkového podílu ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. nevznikl. P. D. byl osobou oprávněnou podle §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb. a zůstal členem transformovaného družstva. Soudy uzavřely, že pokud člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu §14 písm. a) zákona č. 42/1992 Sb., zůstane členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 513/1991 Sb.“). Zanikne-li jeho členství, nastupuje vypořádání podle §233 a §234 zákona č. 513/1991 Sb. Vyložily, že osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jím i po transformaci nevkládá do družstva členský vklad jako při založení družstva a nemusí činit právní úkon k tomu směřující ani právní úkon směřující ke splacení vkladu. Majetkový podíl takového člena transformace se stává součástí obchodního majetku družstva. Zákon č. 513/1991 Sb. ani zákon č. 42/1992 Sb. pak neupravují možnost vyplacení majetkového podílu z transformace takovéto oprávněné osobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesouhlasila se závěry, jež odvolací soud učinil ohledně části majetkového podílu, kterou měla nabýt smlouvou od P. D., a za otázku zásadního právního významu pokládala, zda majetkový podíl osoby z transformace, která byla členem družstva před transformací a zůstala jí i po ní, se po transformaci stane součástí obchodního majetku družstva, a to jako vklad člena družstva, nebo, zda se nestane součástí obchodního majetku a lze jej smluvně převádět na jiné osoby. Poukazovala na to, že P. D. splnil svou povinnost tím, že zaplatil základní členský vklad ve výši určené stanovami, tj. 25.000,- Kč a ve zbytku byl jeho majetkový podíl z transformace „volný“. Žádné zákonné ustanovení tedy nebránilo tomu, aby jej převedl na ni. Názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 209/2001, na nějž odkazovaly soudy obou stupňů, nepovažuje za správný, protože dovolací soud v rozhodnutí neuvádí žádné konkrétní zákonné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že majetkový podíl členů vypočtený jim v transformaci družstva se mění na jejich členský vklad. Poukázala rovněž na to, že zákon č. 513/1991 Sb. ukládá členům pouze povinnost vložit do družstva základní členský vklad a stanovy umožnily členům za trvání jejich členství vložit další majetkový podíl, a bylo tedy na vůli člena, zda této možnosti využije či nikoliv. P. D. nevyplnil žádný vkladový list a v registru oprávněných osob má uveden pouze základní členský vklad ve výši 25.000,- Kč. Tomu odpovídalo i hlasovací právo, když P. D. měl pouze jeden jediný hlas. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že závěr soudů o přeměně majetkového podílu z transformace na členský vklad přímo ze zákona nemá podklad v platné právní úpravě a poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/97 ze dne 21. 1. 1998. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že se důsledně nezabýval otázkou platnosti převodu majetkového podílu z P. D. darovací smlouvou na žalobkyni a rovněž, že se nezabýval otázkou platnosti převodu majetkových podílů na základě smlouvy o koupi majetkového podílu oprávněné osoby z transformace. Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a jí byly přiznány náklady řízení před soudy obou stupňů. Současně navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření žalobkyni vytkl, že opomíjí, že zákon
č. 42/1992 Sb. upravuje vypořádání výlučně těch oprávněných osob, které se nestaly účastníky právnické osoby podle transformačního projektu, tj. těch osob, které se nestaly členy transformovaného družstva. Osoba, která byla členem družstva před transformací a zůstala jí i po transformaci, může tedy své majetkové nároky vůči družstvu převádět na jiné osoby výlučně postupem podle obchodního zákoníku. Poukázal rovněž na to, že zásadní otázky, které žalobkyně ve svém dovolání vymezuje, jsou jednoznačně řešeny platnou právní úpravou i soudní judikaturou. Navrhl, aby podané dovolání bylo zamítnuto a neshledával ani důvody pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na vydání (postupem podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.) části majetkového podílu z transformace nabyté od P. D.
Řešení nastolené právní otázky však nelze přiznat zásadní právní význam.
Z ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., vyplývá, že nárok na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., je pohledávkou, kterou lze převádět na jiné osoby. Přitom platí, že osoba, která nabude převodem podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pohledávky za družstvem, má stejný nárok na vypořádání podle tohoto zákona a podle zákona č. 42/1992 Sb. jako převodce pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 29 Cdo 1929/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 53, ročník 1999, sešit 6). Nejvyšší soud také již v rozsudku ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněném pod č. 114 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Opakovaně pak vyložil (srov. např. rozsudek ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný pod poř. č. 54 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 3 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2006, sešit 8, rozsudek ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 22, ročník 2005, sešit 2 a rozsudek ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 357/2005), že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí a že případný nárok takové osoby „na vydání majetkového podílu“ (nikoli však podle zákona č. 42/1992 Sb.) pak mohl vzniknout (při absenci jiné dohody) nejdříve okamžikem ukončení jejího členství v transformovaném družstvu (viz např. i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97 a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 161/2001). Judikatura dovolacího soudu (srov. již výše uvedené rozsudky sp. zn. 29 Cdo 2166/99 a 29 Odo 357/2005 a nejnověji i rozsudek ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1659/2007) je tudíž ustálena v tom, že byť je nárok na vydání majetkového podílu z transformace nárokem vzniklým ze zákona, který je ve smyslu ustanovení §33a zákona č. 229/1991 Sb., převoditelný, oprávněné osobě (členu původního družstva) vzniká pouze za předpokladu, že se oprávněná osoba nestane členem transformovaného družstva. Jestliže tedy v dané věci odvolací soud vycházel z toho, že P. D., který byl členem družstva před transformací i po transformaci (a i v době převodu části majetkového podílu na žalobkyni jeho členství v transformovaném družstvu stále trvalo), neměl právo na vydání majetkového podílu postupem podle §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. a nemohl tedy takové právo převést na žalobkyni, pak se od ustálené judikatury neodchýlil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému (když jen původně žalovaný 2/ je účastníkem dovolacího řízení) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč [§2 odst. 1, §3 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.957,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud
v souladu s ustálenou praxí nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. května 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu