ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1681.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1681/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) V. K., a b) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému MVDr. F. Š., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp.zn. 19 C 64/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č.j. 11 Co 606/2007-83, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, č.j. 19 C 64/2006-44, výrokem I. určil, že výpověď z nájmu žalovaných k bytu sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů a příslušenství, v 1. nadzemním podlaží domu č.p. 310 v obci L. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), kterou jim dal žalovaný dne 22. 6. 2006, je neplatná, výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č.j. 11 Co 606/2007-83, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný uzavřel dne 17. 8. 1996 se žalobci smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též „Smlouva o nájmu“) na dobu určitou – jednoho roku, že v dodatku k této smlouvě bylo uvedeno, že její ustanovení čl. 8, obsahující větu, že: „nájemní vztah se sjednává na dobu jednoho roku“, neplatí, že dne 10. 12. 2004 uzavřel se žalobci dohodu o mimosoudním narovnání, týkající se postupu při zvyšování nájemného, že dne 22. 6. 2006 dal žalobcům výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď“), v níž jako výpovědní důvod uvedl, že žalobci nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající několikanásobně trojnásobku měsíčního nájemného, že Výpověď obsahovala poučení o tříměsíční výpovědní lhůtě a o možnosti podat do 60-ti dnů od jejího doručení žalobu na neplatnost výpovědi a závazek pronajímatele zajistit žalobcům zákonu odpovídající bytovou náhradu. Rovněž tak vzaly za prokázáno, že žalovaný uzavřel dne 12. 7. 1969 manželství, že jeho manželka H. Š. jej dne 20. 5. 2006 pověřila podáním výpovědí nájemcům bytů v domech L. č. 310, č. 311 a č. 312, že mu dne 20. 7. 1996 písemně sdělila, že není oprávněn uzavírat nájemní smlouvy k bytům v označených domech, že přípisem ze dne 9. 2. 2007 vznesla námitku relativní neplatnosti Smlouvy o nájmu a dodatku k ní, jakož i dohody ze dne 10. 12. 2004. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je absolutně neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 obč.zák.), neboť v ní není dostatečně určitě vymezena bytová náhrada, jakou se pronajímatel zavazuje pro nájemce zajistit; pouhá citace zákona, tj. ustanovení §711 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“), není dostačující. Neshledal důvodnou námitku relativní neplatnosti Smlouvy o nájmu a dodatku k ní, vznesenou manželkou žalovaného, přičemž poukázal na ustanovení §40a věty druhé obč.zák. s tím, že případnou neplatnost uvedených úkonů způsobili žalovaný a jeho manželka. Ke tvrzení o zúžení společného jmění žalovaného a jeho manželky odvolací soud nepřihlédl s odůvodněním, že jde o nepřípustnou skutečnost, která mohla být uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně (§205a odst. 1 o.s.ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), jakož i o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že „nalézací soudy došly k právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu je absolutně neplatná z toho důvodu, že dovolatel přesně neuvedl, jaký druh bytové náhrady nájemcům nabízí“. Namítá, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, že odvolací soud (soud prvního stupně) neprovedl navržený důkaz vyžádáním kolaudačního rozhodnutí ohledně předmětného domu, ani důkaz originálem Smlouvy o nájmu, že se nezabýval provedeným důkazem omezení vlastnického práva k předmětnému domu, ani „důkazem vyslovení relativní neplatnosti …. ze dne 9. 2. 2007“. Polemizuje dále s právním názorem odvolacího soudu o neplatnosti Výpovědi a uvádí, že otázka výkladu ustanovení §711 odst. 3 obč.zák. je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a dovolacím soudem řešena nebyla. Poukazuje na to, že žalobci neměli a nemají zájem na mimosoudním vyřešení sporných věcí mezi účastníky, a že odvolací soud nepostupoval podle §99 o.s.ř. ve vztahu k §114a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Navrhuje, aby byly k důkazu vyžádány spisy Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově, týkající se sporů mezi ním a uživateli „souborů místností“ v domech č. 310, č. 311 a č. 312 v L., a přikládá oznámení o zahájení kolaudačního řízení označených staveb ze dne 2. 4. 2008. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby byla odložena jejich vykonatelnost.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. prosince 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
V dané věci dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výrocích o neplatnosti výpovědi
a o zamítnutí žaloby na vyklizení. Byť dovolatel napadá označený rozsudek jako celek, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že jeho námitky směřují toliko proti výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o neplatnosti Výpovědi.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jak se mylně domnívá dovolatel, neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, nikoliv měnícím, protože práva a povinnosti účastníků byla posouzena stejně, když odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu je neplatná.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se ostatně taktéž dovolatel dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelem označená otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá, neboť otázka náležitosti výpovědi ve vztahu k závazku pronajímatele zajistit nájemci bytovou náhradu (§711 odst. 3 obč.zák.) byla již opakovaně řešena v rozhodnutích dovolacího soudu (rozhodnutí ze dne 17. 6. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněné pod č. 33 ve Sbírce soudních rozsudek Nejvyššího soudu, ročník 2009, dále např. rozhodnutí z 25. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 5053/2007, a ze dne 25. 10. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1025/2008).
Rovněž tak byla již vyřešena otázka místní příslušnosti soudu ve věcech rozhodování o žalobách nájemce na neplatnost výpovědi z nájmu bytu (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě z 23. 2. 2007, sp.zn. 42 Co 52/2007, uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, dále již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 3842/2007).
Pokud jde o námitky vytýkající odvolacímu soudu pochybení při provádění, resp. hodnocení důkazů, resp. jiný nesprávný procesní postup, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp.zn. III. ÚS 1369/08).
K návrhům na provedení důkazů nemohl dovolací soud vzhledem k ustanovení
§243a odst. 2 o.s.ř. přihlédnout.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu