ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2127.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2127/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 253/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 25 Co 433/2007-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soudu v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 8 C 253/2006-73, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 26. září 2006 z nájmu žalobkyně k „bytu o velikosti 2+1 v 1. poschodí v domě
č. p. 37 v J.“ (dále jen „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. října 2007, č. j. 25 Co 433/2007-97, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu ze dne 26. září 2006 je neplatná podle §39 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), neboť „neobsahuje … závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu“, tj. v daném případě přístřeší jako bytovou náhradu svého druhu; v této souvislosti dodal, že „v jejím odůvodnění žalovaný jako pronajímatel naopak výslovně uvádí, že doufá, že ve stanovené lhůtě si vhodné ubytování žalobkyně opatří sama“. Nad to však rovněž dovodil, že – z důvodů specifikovaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí – není ani naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (v podobě nebránění devastaci bytu nesvéprávným synem žalobkyně a v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu – za dobu od 1. července 2002 do podání výpovědi z nájmu bytu).
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že v projednávané věci dovolatel uplatnil vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl důkazy jím navrhované, že jej nevyslechl jako účastníka řízení a že bez udání důvodu upustil od ustanovení znalce, přestože o jeho ustanovení předtím rozhodl usnesením) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle §711 odst. 2 písm. b/ a §711 odst. 3 obč. zák.). Přitom však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.); jestliže některé z nich neprovede, měl by
v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Zbývá dodat, že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (§120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) zprávami o výši důchodu syna žalobkyně a Městského úřadu ve V. (ohledně správního řízení vedeného proti J. B.) s odůvodněním, že tyto důkazy jsou pro danou věc nerozhodné. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. Současně uvedl, že „neprovedení účastnického výslechu neznamená odnětí možnosti jednat před soudem … a nebrání účastníku, aby ve vztahu k soudu prezentoval svá rozhodná tvrzení“; k usnesení, že ve věci bude ustanoven znalec, odvolací soud uvedl, že „jde o usnesení o vedení řízení, kterým soud ve smyslu ustanovení §170 odst. 2 o.s.ř. není vázán“. Soud prvního stupně tedy v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem (a v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč uvedené důkazy neprovedl. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil a dostatečně vysvětlil, proč nemusely být provedeny další v dovolání zmiňované důkazy.
Napadený rozsudek je mimo jiné založen na právním názoru, že výpověď z nájmu bytu ze dne 26. září 2006 je neplatná podle §39 obč. zák., neboť v rozporu s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák. neobsahovala závazek pronajímatele (žalovaného) zajistit nájemkyni (žalobkyni) odpovídající bytovou náhradu ve formě přístřeší. Námitkou, že „nedostatek formální náležitosti – uvedení závazku pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu (bytovou náhradu svého druhu – přístřeší)“ nemůže být považován za důvod neplatnosti výpovědi, dovolatel správnost tohoto právního názoru zpochybnil. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však
o takové rozhodnutí jít nemůže.
V rozsudku ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, přijatém na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky konaném dne 11. února 2009 k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. je neplatná pro neurčitost, není-li v ní závazek pronajímatele zajisti nájemci odpovídající bytovou náhradu konkretizován údajem o formě bytové náhrady. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že nejen pro účely naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu, nýbrž i z důvodu právní jistoty účastníků nájemního vztahu, je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu
z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. dostatečně určitým způsobem vymezil formu bytové náhrady, kterou se zavazuje nájemci zajistit. Přitom závazek pronajímatele zajistit nájemci „odpovídající bytovou náhradu“ musí být v případě tohoto výpovědního důvodu konkretizován údajem, že jde o přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.), které je bytovou náhradou svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); obstojí však i údaj „odpovídající bytovou náhradu – přístřeší“, resp. údaj (vycházející z ustanovení §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.), že jde o „přístřeší a pokud soud rozhodne, o náhradní byt nebo náhradní ubytování“. Dovolací soud zastává názor, že tím spíše, avšak zde pro rozpor se zákonem (s ustanovením §711 odst. 3 obč. zák.), musí být neplatná výpověď z nájmu bytu, která vůbec (a to v rozporu s citovaným ustanovením) neobsahuje závazek pronajímatele zajistit nájemci odpovídající bytovou náhradu (v daném případě ve formě přístřeší).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu