ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2471.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2471/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. Z. P., b) V. P., zastoupených advokátem, proti žalované T. Ž., zastoupené advokátem, o 23.939,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 479/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2006, č.j. 25 Co 291/2006-337, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
16. srpna 2006, č.j. 25 Co 291/2006-337, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. února 2006, č.j. 9 C 479/2003-298, tak, že byla zamítnuta žaloba, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům 23.939,20 Kč, se zamítá.
II. Jinak se dovolání odmítá.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kolíně na náhradě nákladů žalované v dovolacím řízení částku 5.985,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 9 C 479/2003-298, výrokem pod bodem I. uložil žalované zaplatit žalobcům 23.939,20 Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile z částky 877,- Kč za každý den prodlení, nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 1. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali zaplacení poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den z prodlení nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc, a to z částky 877,- Kč za den 5. 1. 2001, z částky 1.652,- Kč za dobu od 1. 2. 2001 do zaplacení a z částky 21.410,20 Kč za dobu od 16. 6. 2002 do zaplacení, výrokem pod bodem III. zamítl žalobu v části, ve které se žalobci domáhali zaplacení poplatku z prodlení ve výši 2,5 promile za každý den z prodlení nejméně však 25,- Kč za každý i započatý měsíc
z nezaplacených záloh na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu – specifikovaných včetně doby prodlení v uvedeném výroku – a výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že žalovaná užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992 byt I. kategorie o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve 4. patře (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) domu čp. 9 v ulici A. K., v K. (dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“), že vlastníky domu jsou žalobci, kteří jsou manželé, že žalovaná nezaplatila nájemné 877,- Kč za prosinec 2000, že za rok 2000 jí byly vyúčtovány náklady za vodné 4.608,- Kč, za teplo 300,- Kč, za elektřinu 2.920,- Kč – celkem 7.828,- Kč – že zaplatila na zálohách 6.176,- Kč a že nedoplatek vzniklý z vyúčtování za rok 2000 činí 1.652,- Kč, že za rok 2001 jí byly vyúčtovány náklady za teplo 21.954,60 Kč, za vodné a stočné 6.476,- Kč a za elektrickou energii ve společných prostorách domu 193,- Kč – celkem 28.624,20 Kč – že zaplatila na zálohách 7.214,- Kč a že nedoplatek vzniklý z vyúčtování za rok 2001 činí 21.410,20 Kč, že žalobci vyzvali žalovanou k úhradě nedoplatku 1.562,- Kč nejpozději do 31. 1. 2001 a k úhradě nedoplatku 21.410,20 Kč do 15 dnů od doručení vyúčtování, že žalovaná nedoplatky vzniklé z vyúčtování neuhradila, že jí žalobci stanovili pro rok 2000 a pro první polovinu roku 2001 zálohu na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu 3.170,- Kč měsíčně a pro druhou polovinu roku 2001 3.540,- Kč měsíčně, že žalovaná platila zálohu (podle své úvahy) v nižších částkách, že pro absenci nezkreslených údajů
o spotřebě plnění poskytovaných s užíváním bytu v předchozích letech byla správná výše záloh zjišťována z průměrných hodnot spotřeby na příslušnou jednotku (tj. na základě směrných hodnot udávaných dodavatelem), že podle posudku znalkyně Č. z., a.s. měla takto stanovená výše měsíčních záloh činit v roce 2000 2.515,- Kč měsíčně a v roce 2001 2.633,- Kč měsíčně, že tvrzení žalované, že jí nebylo dodáváno teplo, teplá voda ani studená voda, bylo vyvráceno posudkem Ing. B. Š., podle něhož nebylo technicky možné uzavřít přívod médií (studené vody, teplé užitkové vody a vytápění) samostatně jen pro byt žalované, nýbrž mohlo by se tak stát jen společně pro celý předmětný dům.
Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nesplnila povinnost zaplatit nájemné za měsíc prosinec 2000 a žalobcům dluží částku 877,- Kč, kterou jí uložil zaplatit. Současně žalovanou zavázal zaplatit žalobcům poplatek z prodlení z uvedené částky za dobu od splatnosti nájemného (tj. od 6. 1. 2001) do zaplacení, a to ve výši stanovené podle §2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Požadavek na zaplacení poplatku z prodlení za den 5. 1. 2001 zamítl, neboť uvedený den předcházel splatnosti nájemného. Nárok žalobců na zaplacení nedoplatků z vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rok 2000 a za rok 2001 posoudil podle §696 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že tím, že žalovaná poskytnutá plnění konzumovala, je povinna zaplatit jejich cenu. Přiznal proto žalobcům nedoplatky z vyúčtování ve výši 1.652,- Kč za rok 2000 a ve výši 21.456,- Kč za rok 2001. Dovodil však, že povinností žalobců bylo provést řádné vyúčtování plnění a seznámit s ním žalovanou. Obě vyúčtování ale obsahují pouze položky: předepsané nájemné, uhrazené nájemné, rozdíl nájemného, předepsané služby, uhrazené služby, rozdíl služeb, částky účtované jako náklady připadající na předmětný byt, a to za teplo, vodné a stočné a elektrickou energii na společné prostory v domě. Takováto skladba údajů neumožnila žalované učinit si představu o tom, jaká část z celkových nákladů v domě připadla na její byt. Proto žalobcům nepřiznal poplatek z prodlení z nedoplatků vzniklých z vyúčtování. Nepřiznal jim ani poplatek z prodlení z dlužných záloh na úhradu plnění poskytovaných s užíváním bytu, neboť zálohy nebyly stanoveny ve správné výši a byly „nadsazené“.
K odvolání žalobců a žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 8. 2006, č.j. 25 Co 291/2006-337, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně přisouzené částky 23.062,20 Kč žalobu zamítl (výrok I.), jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl výroky III., IV., V. a VI. o nákladech účastníků v řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
a přisvědčil i jeho právním závěrům v části, kde byl předmětem řízení poplatek z prodlení z neuhrazených záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu a z nedoplatků vzniklých vyúčtováním. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením ohledně samotných nedoplatků vzniklých z vyúčtování. Vyložil, že v posuzovaném období upravovala způsob placení úhrad na plnění poskytovaná s užíváním bytu vyhláška
č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“). Pokud se jednalo o vyúčtování nákladů za dodávku tepla a teplé užitkové vody, odkazovala vyhláška č. 176/1993 Sb. na vyhlášku č. 245/1995 Sb., kterou se stanovila pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele (dále jen „vyhláška č. 245/1995 Sb.“). Vyhláška č. 245/1995 Sb. stanovila v §10 odst. 2 povinné náležitosti vyúčtování dodávky tepla pro vytápění a spotřebu tepla pro přípravu teplé užitkové vody spotřebiteli. Obě vyúčtování provedená žalobci neobsahují povinné náležitosti uvedené v §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. Odvolací soud uzavřel, že nebyla-li plnění poskytovaná s užíváním bytu vyúčtována za kalendářní roky 2000 a 2001 řádně, nemohly se stát nedoplatky vzniklé z vyúčtování splatnými. Přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002. Žalobu v této části jako „předčasnou a nedůvodnou“ zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu žalobci podali dovolání. Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za použití §237 odst. 3 o.s.ř. Jako dovolací důvody označili „řešení právních otázek v rozporu s hmotným právem“ a „pochybení ve sféře skutkových hodnocení
a tím i v právním posouzení“. Nesprávnost právního posouzení spatřovali v tom, že v letech 2000 a 2001 neexistoval právní předpis, který by stanovil náležitosti dokladu, na základě kterého se provede vyrovnání přeplatků a nedoplatků plynoucích z rozúčtování nákladů na konečného odběratele za zúčtovací období. Podle nich administrativní nedostatek (údajně vyplývající z právního předpisu) nemohl mít za následek nepřiznání nedoplatků a již vůbec ne i za taková plnění – vodné, stočné, osvětlení společných prostor, ostatní služby (úklid společných prostor) – pro které nebyly žádné náležitosti zvláštním předpisem stanoveny. Vyslovili přesvědčení, že vyúčtování postačovalo i s ohledem na povinnosti uložené pronajímatelům ustanovením §11 odst. 11 vyhlášky č. 176/1993 Sb., podle něhož pronajímatel na základě žádosti nájemce doloží, že výše cen služeb odpovídá cenám podle odstavců 2 až 4, a dále, že je rovnoměrně rozpočítána na měsíční zálohy podle odstavce 8 a zúčtována podle odstavce 10. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládali za překvapivé. Vytýkali odvolacímu soudu, že se opíral o judikaturu, která vychází z právních předpisů, které již byly zrušeny. Namítali, že nepřiznáním pohledávek z nedoplatků zcela byly žalované služby dodány do bytu zdarma a že při případném příštím vyúčtování lze očekávat, že žalovaná vznese námitku promlčení. V souvislosti s poplatkem z prodlení z neuhrazených záloh, který jim nebyl přiznán pro nesprávně stanovenou výši záloh, poukazovali na to, že ustanovení §696 obč. zák. žádné výpočty záloh neupravuje. Vytýkali odvolacímu soudu, že neprovedl výslech znalce ohledně stanovení výše záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu a tak neměli možnost prokázat, že jimi stanovené zálohy vycházely ze skutečných spotřeb v předchozích letech. Částky stanovené zpracovatelem posudku jako zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu pro rok 2000 a 2001 byly určeny jen odhadem z průměrných hodnot na příslušnou jednotku a mohou se od energetické náročnosti objektu postaveného v roce 1938 značně lišit. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením, jak jej učinil odvolací soud. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolatelé (podle obsahu dovolání – §41 odst. 2 o.s.ř.) napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení 23.939,20 Kč, a dále ve výrocích, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud soud prvního stupně nepřiznal žalobcům poplatek z prodlení z nedoplatků za vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu a z nezaplacených záloh na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Otázku přípustnosti dovolání Nejvyšší soud řešil zvlášť ve vztahu k měnícímu výroku napadeného rozsudku a zvlášť ve vztahu k jeho potvrzujícím výrokům.
Dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. půjde
v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda vyúčtování nedoplatků za plnění poskytnutá s užíváním bytu v letech 2000 a 2001, muselo obsahovat náležitosti stanovené v §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. a zda jejich absence měla za následek nesplatnost obou nedoplatků.
Ve sledovaném období (kalendářní roky 2000 a 2001) upravovala úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb. Podle jejího §11 odst. 1 v nájemném nebyly zahrnuty ceny služeb. Jednalo se o ceny za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, úklid společných prostor v domě, užívání výtahu, dodávku vody z vodovodů a vodáren, odvádění odpadních vod kanalizacemi, užívání domovní prádelny, osvětlení společných prostor v domě, kontrolu a čištění komínů, odvoz popela a smetí, odvoz splašků a čištění žump a vybavení bytu společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další služby, na nichž se pronajímatel s nájemcem dohodne. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se ceny služeb sjednávaly podle zvláštních předpisů nebo rozhodnutí cenového orgánu. Nebyla-li
v těchto předpisech nebo rozhodnutích stanovena regulace sjednaných cen služeb
a jednalo-li se o služby, které neposkytoval sám pronajímatel, sjednávaly se jejich ceny ve výši odpovídající cenám obvyklým v místě a čase plnění, které dodavatelé těchto služeb uplatňovaly vůči pronajímatelům. Podle odstavce 5 téhož ustanovení se ceny služeb rozúčtovali na jednotlivé nájemce bytů podle zvláštních předpisů nebo rozhodnutí cenového orgánu. Podle odstavce 10 téhož ustanovení se skutečná výše cen
a záloh za jednotlivé služby zúčtovala vždy za kalendářní rok nejpozději s vyúčtováním otopného období, a nebylo-li dodáváno teplo ani teplá voda, pak do 31. srpna následujícího roku. Tento postup platil, pokud nebyl zvláštním předpisem nebo rozhodnutím cenového orgánu stanoven jiný postup nebo pokud se pronajímatel
s nájemcem nedohodli jinak. Zvláštním předpisem, na který v §11 odkazovala vyhláška č. 176/1993 Sb. byla, pokud se jednalo o dodávku tepla a teplé užitkové vody, vyhláška č. 245/1995 Sb. Ta sice byla zrušena vyhláškou č. 224/2001 Sb., kterou se stanovila pravidla pro rozdělení nákladů za dodávku tepelné energie na jednotlivá odběrná místa, ale až s účinností od 1. 1. 2002. Přitom podle vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se stanovila pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele a která nahradila dřívější úpravu ohledně rozúčtování nákladů mezi konečné spotřebitele jinou úpravou (konkrétně podle jejího §8) rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění
a rozúčtování nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele za zúčtovací období, které započalo ještě přede dnem účinnosti této vyhlášky (1. 1. 2002) se mělo provést podle právního předpisu platného ke dni 31. 12. 2001. Podle §10 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 245/1995 Sb. se náklady za vytápění a dodávku teplé užitkové vody připadající na spotřebitele rozúčtovávaly jednou ročně, a to nejpozději do tří měsíců po uplynutí zúčtovacího období. Podle odstavce 2 téhož ustanovení vyúčtování mělo obsahovat a) spotřebu tepla pro vytápění a spotřebu tepla pro přípravu teplé užitkové vody v GJ, spotřebu studené vody pro přípravu teplé užitkové vody v m3, která připadá na zúčtovací jednotku, b) jednotkové ceny tepla pro vytápění a přípravu teplé užitkové vody v Kč/GJ a studené vody pro přípravu teplé užitkové vody v Kč/m3, které připadají na zúčtovací jednotku, c) celkové náklady zúčtovací jednotky v Kč odděleně na vytápění, na teplo v teplé užitkové vodě a na studenou vodu v teplé užitkové vodě, které jsou rozúčtovány mezi spotřebitele, a rozdělení těchto nákladů na základní a spotřební složku, d) podlahovou plochu (§6 odst. 5) zúčtovací jednotky a podlahovou plochu spotřebitelova bytu či nebytového prostoru v m2, součet přepočtených náměrů spotřeby v zúčtovací jednotce a ve spotřebitelově bytu či nebytovém prostoru v náměrných a přepočtených jednotkách, je-li v zúčtovací jednotce instalováno u spotřebitelů příslušné měření, případně průměrný počet osob bydlících v zúčtovacím období v zúčtovací jednotce a ve spotřebitelově bytu, e) podíl nákladů základní složky, spotřební složky a celkový náklad v Kč, který připadá k úhradě spotřebiteli (uživateli bytu či nebytového prostoru) zvlášť za službu vytápění, dodávky tepla v teplé užitkové vodě a studené vody v teplé užitkové vodě včetně způsobu výpočtu.
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že vyúčtování nákladů za dodávku tepla
a teplé užitkové vody za kalendářní roky 2000 a 2001 mělo obsahovat náležitosti uvedené v §10 vyhlášky č. 245/1995 Sb., je jeho právní posouzení správné.
Otázka, jaké důsledky má neuvedení shora uvedených náležitostí ve vyúčtování, již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena. Podle ustálené judikatury je podmínkou splatnosti nedoplatku za služby, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu
s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které
s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná
s užíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit
a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti nájemce. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp.zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, a dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný pod C 2170 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; zbývá dodat, že vzhledem k závěrům, které dovolací soud v této věci učinil, je naposledy citované rozhodnutí využitelné i pro projednávanou věc, a to bez ohledu na to, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 bylo předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení otázky příslušenství pohledávky). K tomuto výkladu se přiklonil Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, jež se týkalo aplikace §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. pro vyúčtování plnění právě poskytnutá v kalendářním období roku 2000 a roku 2001. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku předloženou k dovolacímu přezkumu v souladu s ustálenou soudní praxí. Dovolatelům nelze přisvědčit ani v tom, že nastala splatnost dalších plnění (vodného a stočného a osvětlení společných prostor v domě – viz §3 odst. 6 písm. d/ vyhl. č. 176/1993 Sb.). I v těchto případech ale nemohla být pohledávka z vyúčtování splatnou dříve, než byl nájemce seznámen s rozvrhem nákladů, aby „věděl, kolik je dlužen“ (srov. odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1973, sp. zn. 9 Co 651/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 68 civ., ročník 1974, sešit 9 týkající se vodného a stočného a totéž lze vztáhnout i na vyúčtování osvětlení společných prostor domu).
Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném měnícím výroku z pohledu uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř. proti tomuto výroku zamítl.
Dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2006, č.j. 25 Co 291/2006-337, jednak pod bodem II. (vyjma dovoláním nenapadené části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení poplatku z prodlení za den 5. 1. 2001 z částky 877,- Kč) a dále pod bodem III. není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům napadeného rozsudku se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání proti potvrzujícímu výroku přípustné, neboť tímto výrokem bylo ve výrocích o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o určení běhu výpovědní lhůty a o uložení vyklizovací povinnosti žalované z bytu potvrzeno v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použili dovolatelé ve vztahu k potvrzujícím výrokům dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení výše záloh, od jejichž neplacení se měl odvíjet poplatek z prodlení). Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak
v tomto ohledu ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Pro tyto účely nabízejí dovolatelé „svůj vlastní“ skutkový stav rozhodný pro posouzení věci. Dovolatelé však přehlížejí, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům teprve zvažována (podle
§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé ve vztahu k potvrzujícím výrokům ve skutečnosti zpochybnili správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z okolností uvedených v dovolání dovozovali nesprávnost závěru o výši záloh a tedy o prodlení s jejich placením, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Jestliže pak dovolatelé odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) v souvislosti se zjišťováním výše záloh vytýkají vadu řízení při provádění dokazování, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006,
sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v neposlední řadě nemohou založit ani výhrady vztahující se k nepřiznání poplatku z prodlení z neuhrazených nedoplatků z vyúčtování, když posouzení, zda došlo k prodlení se zaplacením nedoplatků, záviselo na posouzení jejich splatnosti a závěry odvolacího soudu, že uvedené nedoplatky se nestaly splatnými, se dovolatelům nepodařilo v dovolacím řízení zpochybnit.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícím výrokům odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení mezi účastníky pak dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím ustanoveného advokáta JUDr. B. T. Přitom pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba při určení výše odměny vycházet z vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.685,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4. ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů); ve smyslu §149 odst. 2 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit státu (České republice – Okresnímu soudu v Kolíně).
O odměně a dalších nárocích advokáta JUDr. B. T., který má ve smyslu §140 odst. 2 o.s.ř. vůči státu nárok na hotové výdaje a odměnu za zastupování (popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je příslušný rozhodnout soud prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu