ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.257.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 257/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 212/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2006, č. j. 13 Co 448/2005-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit Č. r. na účet Okresního soudu v Jihlavě na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 4 C 212/2003-32, uložil žalovanému povinnost vyklidit „byt sestávající z kuchyně, pokoje a předsíně v D. č. p. 50“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl návrh žalobkyně, aby byl rozsudek předběžně vykonatelný (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4.025,- Kč (výrok III.) a konečně uložil žalovanému zaplatit Č. r. na soudním poplatku částku 1.000,- Kč (výrok IV.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 13 Co 448/2005-61, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), výrok soudu prvního stupně uvedený pod bodem III. změnil tak, že žalobkyni se náhrada nákladů nepřiznává (výrok II.), dále změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému se neukládá povinnost k zaplacení soudního poplatku (výrok III.), a konečně žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 4.250,- Kč (výrok IV.).
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že vlastníkem domu č.p. 50 na pozemku st. parc. č. 86, obojí zapsané na LV č. 88 pro obec a k. ú. D., je žalobkyně, že předmětný byt je jediným bytem v tomto domě, který užívají společně s ní její děti – žalovaný a nezletilá dcera A. P. (nar. 1987), že již řadu let dochází mezi účastníky k neshodám (slovní i fyzické napadání), které jsou předmětem šetření P. Č. r. a jsou řešeny K. pro p. p. m.P., že příčinou neshod je chování žalovaného, který žádným způsobem nepřispívá na náklady spojené s bydlením a ani jinak nepomáhá s obhospodařováním domu.
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že právní důvod, na základě kterého žalovaný předmětný byt užíval, byl souhlas žalobkyně, jako vlastnice domu, v němž se byt nachází. Podáním žaloby na vyklizení žalovaného z předmětného bytu žalobkyně svůj souhlas odvolala, čímž právní důvod užívání předmětného bytu žalovaným odpadl, a ten proto předmětný byt nadále užívá bez právního důvodu. Žalobkyně se tak právem domáhá vůči žalovanému ochrany vlastnického práva ke svému domu podle §126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby dále trpěla chování žalovaného, a odepřít jí podle §3 odst. 1 obč. zák. ochranu jejího vlastnického práva. Žalovaný, který je jako syn žalobkyně povinen podle §35 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, svoji matku ctít a respektovat, tak nečiní a jeho chování je příčinou neshod účastníků. Sám jedná v rozporu s dobrými mravy, když předmětný dům užívá, aniž by se jakýmkoliv způsobem podílel na nákladech nebo pracích s užíváním souvisejících. Proto také vyklizení žalovaného nelze vázat ani na zajištění náhradního bytu či ubytování, pouze pro jeho vyklizení byla stanovena delší lhůta.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu uvedeným pod body I. a IV. napadeného rozhodnutí podal žalovaný dovolání. Namítal, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že hlavním původcem konfliktů, k nimž mezi účastníky v minulosti docházelo, byla žalobkyně. Žalovaný je v současné době opět bez zaměstnání, přičemž pobírá pouze sociální dávky, z nichž je sice ochoten na bydlení přispívat, nicméně žalobkyně jeho výpomoc odmítá s odůvodněním, že pouze chce, aby se odstěhoval. Dále namítal, že v předmětném domě žije prakticky celý svůj život a vzhledem ke svým finančním poměrům není schopen pořídit si samostatné bydlení. Z těchto důvodů je přesvědčen, že žaloba není důvodná a jeho vyklizení je v rozporu s dobrými mravy. Závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 7. prosince 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“), a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu. Nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde - li o právní otázku zásadního významu. Není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Jestliže dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci, uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu věci je ještě zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], spočívající v kritice právního názoru odvolacího soudu na otázku práva zletilého dítěte bydlet s jeho rodiči.
Již bývalý Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí z 25. 2. 1963, sp. zn. 5 Cz 3/63, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1963, vyjádřil právní názor, podle něhož “rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou s to živit se samy. Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují”. Citovaný právní názor je použitelný i za současné hmotněprávní úpravy vztahů mezi rodiči a dětmi obsažené v §85 zákona o rodině (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1909/98, z 16. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a z 15. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2666/2003).
Pokud dovolatel rovněž namítá nesprávné posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Žalovaný dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Dovolání proti napadenému rozhodnutí není proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 a §149 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím ustanovené advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu